Ako sa budia princezné
Režie:
Václav VorlíčekScénář:
Bohumila ZelenkováKamera:
František UldrichHudba:
Karel SvobodaHrají:
Jiří Sovák, Milena Dvorská, Marie Horáková, Jan Hrušínský, Jan Kraus, Vladimír Menšík, František Filipovský, Stella Zázvorková, Oldřich Velen (více)Obsahy(1)
Když se Dalimilovi a Elišce narodí dceruška, která dostane jméno Růženka, je to sláva převeliká, protože rozhodně není obyčejná. Je to princezna Růžového království, v němž je Eliška královnou a Dalimil spravedlivým vládcem. Jediný, kdo nejásá, je královnina starší sestra Melánie, která se užírá závistí a vztekem ve zchátralé věži, protože je starší a podle tradice měla být královnou. Dalimil se však zamiloval do Elišky, a tak Melánie o vytouženou korunu přišla. Naplněná zlobou Růženku prokleje kletbou, podle níž se v den sedmnáctých narozenin píchne do prstu, usne navěky a s ní celé království. Král nechá princeznu střežit, snaží se odstranit všechny ostré předměty z dosahu, a když se její sedmnáctiny nebezpečně přiblíží, rozhodne se provdat ji a tak ji zbavit prokletí. Za ženicha jí vybere prince Jiřího z Půlnočního království, jenže Růženka se zamiluje do princova mladšího bratra Jaroslava. Ten sice namyšlenému, hloupému bratrovi vždy ustupuje, ale tentokrát se rozhodne, že ho vyhrát nenechá. Nečekaná nehoda mu sice prohraje sázku o princeznin polibek, chytrá Růženka však brzy odhalí, jak je to s hrdinskými kousky prince Jiřího, a ke zděšení rodičů si ho odmítne vzít. Nastává den narozenin, a když se kletba naplní, může ji zlomit jen jediný člověk. A tak se princ Jaroslav vydává přes zákaz rodičů do zakletého království, aby ji zachránil. (TV Nova)
(více)Recenze (383)
K úcte k Vorlíčkovi a jeho geniálnej tvorbe zo sedemdesiatych rokov by som dal aj za štyri, ale nebudem to preháňať. Táto rozprávka je v jeho "pohádkovej tvorbe" u mňa tak na treťom, štvrtom mieste. Príjemná vianočná rozprávka, kde chýba trochu tá pravá rozprávková atmosféra. V porovnaní s dnešnou Troškovou (a bohužial aj Vorlíčkovou) tvorbou je to samozrejme absolútne niekde inde. No a Sovák a Menšík zahladia vždy každý nedostatok. ()
Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. ()
Václav Vorlíček bez formy. Princ je kandidátom na najhoršieho a najškaredšieho princa zo všetkých československých rozprávok. Princezná pôsobila znudene až nemocne. Veď aj jej matka či zlá teta vzbudzovali väčšie pnutie než ona. Menšík stvárnil síce zábavnú postavu, ale bohužiaľ pôsobil silne unaveno. Ako po veľkom fláme. Filipovský, Sovák úplne zbytočne investovali svoj dôchodkový čas. Kráľom nekráľom rozprávky je jednoznačne Kraus. Za mňa jeho životná rola. Videl som prvý raz až v roku 2023 a bez akejkoľvek detskej nostalgie som nenašiel žiadne namotávky. ()
Podľa mňa to, že Jan Hrušínský po svojom otcovi Rudolfovi nejaké herecké vlohy nezdedil a že v mladosti nebol ešte dobrým hercom, dokazuje tento film, kde bol podľa ma jalový. Horáková je tu celkom pekná, ale nech sa na mňa nikto nehnevá, to masové zaspanie ľudí postojačky, to ako prišlo k úvodnej kliatbe, či to ako prežili dvaja chlapi pád veľkého kamenného útvaru na ich hlavy z veľkej výšky, to bolo také amatérske a tak mi rozprávka privodila pár rozpakov. Je taká nenáročná, priam až cukrová v niektorých momentoch, ale zas nemá ani nejakú výraznú hudbu. Moje hodnotenie na úrovni priemeru je preto dokonca len tak tak. ()
Jedna z těch nej pohádek. Dva princové jeden starší trouba J.Kraus a druhý pohledný J.Hrušínský.Jedou na námluvy do sousedního království ,kde je kletbou postižená princezna a musí se nejdřív provdat ,ale jak už to bývá ,kterého ho jí dávají toho nechce J.Kraus (ani se jí nedivím). Nakonec se kletba naplní ,ale ještě je tu druhý princ ,který je sice bojácný ,ale přesto má dobré srdce a s pomocí věčně hladového sluhy a příležitostného medvěda v podání výtečného V.Menšíka vše dobře dopadne. ps:"Princi vy nemáte srdce" "ale mám" " Tak nemáte žaludek" ()
Galerie (20)
Zajímavosti (29)
- Herec Jan Hrušínský v roli prince Jaroslava utrpěl během natáčení vlastní vinou zlomeninu stehenní kosti. Po jednom natáčecím dnu byl ubytovaný společně s hercem Janem Krausem a představitelkou Růženky Marií Horákovou v hotelu v Telči, kde všichni tři měli shodou okolností pokoje hned vedle sebe, příčemž Marie Horáková jej měla mezi pokojem Jana Hrušínského a Jana Krause. Oba Janové se tehdy dohodli, že Marii překvapí a že k ní do pokoje vlezou po římse, jenomže s Janem Hrušínským se římsa utrhla, on proletěl skleněnou tabulí okénka od restaurace, která byla přidružená k hotelu, a spadl na výčep mezi stoly. Paradoxní bylo, že před několika málo minutami prý Jan Hrušínský z téže restaurace odešel do svého hotelového pokoje. (Lynette)
- Režisér Vorlíček měl za to, že brněnský akcent Oldřicha Velena, který ztvárnil krále Vendelína, je velmi výrazný. Proto jej při postsynchronech nadaboval Lubor Tokoš. Stejně tomu bylo i v dalším Vorlíčkově filmu Což takhle dát si špenát (1977). (funhouse)
Reklama