Zodiac

Existují v zásadě dva typy diváků: casualisté a cinefilové. První mají v oblibě Sedm, druzí Zodiaca. ____ (-spoilery-) V nejobecnější rovině je zvykem chápat horor jako žánr, v němž do naší každodenní reality proniká neuchopitelné zlo. Tím se horor liší od thrilleru. V hororech nějaké iracionálno devastuje náš racionální svět, kdežto v thrillerech jako Sedm nebo Zodiac racionálno ohrožuje iracionální svět. Dokonalost a preciznost sériových vrahů z obou Fincherových opusů jako by kontrastovala s nedokonalým a iracionálním světem kolem nás. Přesně naplánované vraždy v Sedm, zahrnující i pořadí, v jakém je detektivové budou objevovat, usvědčuje naší realitu z nedokonalosti. Není přistižení světa v iracionálním limbu mnohem mrazivější než samotné vraždění a ohavná těla mrtvol? Není tím nejzákladnějším a nejpůvodnějším motivem thrillerů odhalení nesystematičnosti a chaotičnosti našeho světa, který se rozumně pouze tváří? V akčním thrilleru Přepadení v Pacifiku pronese Gary Busey před zatopením námořníků nenápadnou, ale o to důležitější repliku: „Zni to šíleně, ale má to logiku.“ Šílená logika je to, co spojuje snad všechny padouchy. Z chaosu kolem nás kují nelítostný řád. Náš svět, zaostávající za svým potenciálem, jsou schopni nabourat jen proto, že je neefektivní (jeden příklad všudypřítomné neefektivity za všechny: kdyby producenti neblokovali stereoskopickou technologii, nechali ji volný průběh a nevytahovali ji jen jako reakci na televizi v 50. letech a pirátství v současnosti, mohli jsme být dnes technologicky někde úplně jinde). Jistě, zlo můžeme porazit, ale opět pouze jeho vlastními zbraněmi, jak ilustruje názorně Seagal, který v Přepadení v Pacifiku vítězí jen proto, že je ještě o půl stupínku pedantštější, chladnokrevnější a systematičtější než oba padouši, na rozdíl od afektované Eriky Eleniak a zmatených námořníků. Nedokonalost světa se negativně podepisuje i na ústřední trojici ze Zodiaca. Fešácký novinář propadne chlastu, u skautíka se inteligence váže s introvertností a vyšetřovatel vlastně nikdy nic nevyšetří. Není to ale příroda, která někde ubere a jinde přidá, v extrémní podobě si takhle pohrála s Hawkingovým super mozkem vykoupeným shnilým zevnějškem a s Beckhamovým glamour tělem kompenzovaným průměrnou inteligencí, nýbrž společnost, která produkuje neefektivní občany. Na rozdíl od společností odvrhnutích, proto jí nezasažených padouchů. Thrillery a heist-movie jako Přepadeni v Pacifiku nebo Nelítostný souboj jsou politicky ambivalentní, valnou část filmu sice operují v takzvaným anarchistickým módu, nahrávají padouchům, dovolí jim zmocnit se bitevní lodi a vyloupit banku, nicméně v závěrečných minutách ucuknou zpět ke tradicím a zlo potrestají. Žánrové ozvláštnění Sedm i Zodiaca spočívá v tom, že k zatčení bezchybně uvažujícího padoucha nikdy nedojde, a když už ano, nechá se polapit sám a dobrovolně. Vzájemné a nekonečné míjení se detektivů a zločince v Sedm i Zodiacovi, iracionálna a racionálna, se de facto shoduje s tím, co provedla s detektivním žánrem Zvětšenina Antonioniho – je tu zločin, tajemství kolem původního zločinu, hledání zločince, je tu všechno kromě nalezení viníka a jeho potrestání. Mezera mezi iracionálnem a racionálnem dává odpověď na otázku, proč se závěr Sedm odehrává oproti pošmournému zbytku ve dne – tento ústupek umožnil, aby se oboje vůbec mohlo setkat. Ke všemu stojí na straně sériového vraha z Sedm pravda, poněvadž samozvaný terapeut Kevin Spacey potírá špínu z morálně zkažené společnosti, čímž pokračuje v tradici globálního léčitele ze Scorseseho Taxikáře. Lidská společnost je totiž také organismus. Organismus, který, je-li nemocen, je třeba léčit. V Zodiacu se zase příznačně dostane padouchovi nejblíže skautík, ten nejčistší a nejnevinnější ze všech, což můžeme číst konvenčně tak, že protiklady se přitahují – původ zla v nitru zdánlivě čistého, kladného protagonisty je u Finchera patrný už v debutovém Vetřelci s Ellen Ripleyovou coby nastávající matkou mimozemského monstra –, lépe však jako osudovou vzájemnost mezi skautíkem a vrahem: oba bojují proti nespravedlnosti v uspořádání světa, který svou nedokonalostí a neefektivitou ostře kontrastuje s precizními plány vrahů a násilníků. ____ Přes výtky, že je Zodiac nudný, Fincher zahlcuje diváka po celé dvě hodiny v rychlým tempu neustále novými informacemi. Je to až obsedantní, to intenzívní množství dialogů a nasazení celé podívané. Bezmála každý režisér otravuje diváka zbytečnými záběry, ať už poetickými, nebo dramaturgickou vatou; Fincher nikdy. V Klub rváčů vystřídá za prvních dvacet minut snad 90 lokací! Fincher není fenomenalista jako Malick, nebo do kosmologického módu přepínající Kubrick, nikdy se nekochá ani nepozastavuje. V Zodiacu je pouze jeden takový moment, zhruba uprostřed krajně atypický zrychlený záběr výstavby mrakodrapu, který ale dokonale postihuje Fincherovu vášeň pro vtěsnání spousty informací do jediného okamžiku. Fincher nejen zhušťuje čas pomocí vypouštění nepodstatných okamžiků, ale často klade události bezprostředně za sebe. Spíše než sled událostí jdoucích po sobě tedy Zodiac zachycuje jejich souvislý tok. Příčiny komplexity, plurality a dynamičnosti naši technologizované a medializované společnosti se v Zodiacu odrážejí ve frenetickém hemžení různých zdrojů informací: telefony, rádiem, televizory, hudbou, tiskem. Fincher ale nikdy informace nezdvojuje. Platí například, že více obrazových rovin-plánů v záběru k sobě vždycky do nějaké míry odkazuje. Je mezi nimi nějaká konexe nebo souvislost. Kdežto dění odehrávající se v interiéru a zvuky z ulice, jež se indiskrétně vtírají do obrazu, spolu nesouvisí. Fincher zvuk od obrazu oddělil, protože jinak by nemohly nezávisle na sobě poskytovat divákovi různé informace a tím hnát film kupředu. Hlavně v Sedm je zvukový design ohromující: když si uvědomíte, kolik z toho filmu se točilo v interierech, ale jak si přesto stále uvědomujeme město, ve kterém se akce odehrává. Celé to město existuje výhradně na zvukové stopě – skoro tu není exteriérový záběr. Stejně jako ve stísněných interiérech uzamknuté, ruchům ulice vystavené filmové postavy ale nemáte pocit klaustrofobie, protože víte, že tam venku je celý svět – slyšíte vystřely, hluk ulice, hádky, všechny možné zvuky. V Sedm je třeba scéna, ve které metro způsobí otřes v baráku. Fincher ale metro neukáže, tím by pouze nadbytečně zdvojoval a zpomaloval děj. V Zodiacu při rozhovoru vyšetřovatele s dětmi zase nikdy nestřihne na děti. To jsou ale přesně ty grify, které odlišují mistra od rutinéra. Učedník následuje naučené postupy doslovně a slepě; mistr je vůči ním podezíravý. ____ Co tedy Fincher ve svých filmech dělá a na čem stojí, je v podstatě to, že jednoduše vezme věrohodný a zdaleka ne perfektní postavy a zasadí je do podivného a jen stěží uvěřitelného světa. A jakkoliv na tomhle principu stojí a padá celá kinematografie a umění vůbec, u Finchera je to trademarkem. Za druhé si vybírá sofistikovaný (evropský) náměty, ale pojednává o nich v dosti zběsilým (americkým) tempu. Čili - využívá dvě překvapivě velice triviální formule. (19.03.2010) (méně) (více)