Resident Evil: Odveta

Film je naštěstí dost krátký, takže nestačí být úmorné jeho řetězení atrakčních podnětů, jež rezignuje na tradiční příběhové rámce. A to přes to, že nelogicky uspořádaná kanonáda podnětů se projevuje například v tom, že celý film má konstantně velmi rychlou průměrnou délku záběru (2,4 vteřiny; 2144 střihů), kdy třeba závěr překvapivě není výrazně rychlejší než většina filmu (což běžně bývá). Z perspektivy filmu jako nástroje k vyprávění příběhů se pak můžeme vrátit k rétorice komentování rané kinematografie - Resident Evil: Odplata je intelektuálně i narativně primitivní kinematografie. Jenže co s tím, když je primitivní tak hrdě, poctivě a dalších dílů se budeme dočkávat přinejmenším do doby, než se Paulu W. S. Andersonovi (producent, režisér) a Mille Jovovichové (hlavní role) rozpadne manželství? Více poznámky z doby premiéry.. (10.08.2016)

JE to v každém případě lepší, než předchozí díl. Ale tuhle metu překonat, to rozhodně nebyla olympijská disciplína. Polepšil si soundtrack, výborné je vybrané prostředí (tím si Anderson šikovně otevřel možnosti) a prvních 15 minut je takřka excelentních. Jenže pak už vše jede v kolejích minulého dílu. Scénář servíruje jednu pitomost za druhou a (nemusíte být hnidopich, aby vás ty koniny praštily do očí) a zpomalovačky se rychle zají. Znovu je jich moc, aniž by měly opravdový smysl (bolestné je to hlavně ve finální bitvě). Návrat starých známých fajn, nové postavy v ničemu (Bingbing Li je nicméně zatraceně hot) a Milla neskutečně asexuální. Kam se v upnutém oblečku hrabe na Kate Beckinsale. Ve výsledku lepší než čtyřka, ale pořád o značný kus za původní trilogií. Ale když už nic, na tohle se aspoň „dalo dívat“. (14.09.2012)

Od doby druhých Transformers tady nebyl tak přepálený, tupý a prvoplánovitý útok na vaši signální soustavu. Anderson se úplně vykašlal na něco jako je příběh, logika či vyjadřovací střídmost a od začátku do konce servíruje, beze smyslu a oddechu, jednu sterilní akční sekvenci za druhou, to vše podpořené únavným technopeklem individua zvaným tomandandy a s heslem "čím více tam narveme těch zpomalovaček, tím lépe, vždyť jsou tak cool!". Jestli pro vás předchozí díly byly na vás už tak nějak moc, z tohodle se vám udělá blivno. Moje ostravská babička, nechť je jí země lehká, by to shrnula slovy "To byla zase chujovina!". (15.09.2012)

Páté porcování zombie mutantů rozdělilo diváky na dva tábory a mě. První skupina tráví bezesné noci se smrtí v očích a joystickem v ruce místo toho, aby dělali něco užitečného, třeba se učili do školy nebo si zkusili po Herym Potratovi a Tvajlajtech přečíst nějakou opravdovou knihu. Tito nesmiřitelní bojovníci s T-virem však nenaleznou klid, dokud bude jejich monitor brázdit byť jediný nemrtvý zmrd! Jde přece o záchranu světa, no ne?!! A tak při neinteraktivní vizualizaci jen chytli do ruky to nejbližší, co připomíná onu teplou páku, která jim přináší tolik potěšení, případně začaly freneticky jezdit prstem po touchpadu, a vrcholí v nadšených ohlasech, jak to bylo skoro úplně jako "doopravdy". Druhá skupina tráví bezesné noci studiem existenciálních filosofů, encyklopedií a slovníků cizích slov a jedinou hru, kterou v životě zkusili byl IQ test, jenž jim náhodou vyběhl na internetách jako spam, když se pokoušeli objednat reedici Schoppenhauera. Hrami obvykle pohrdají, ale tohle byla vážně výzva. Nedoklikali ho sice do konce, protože se jim urputnou snahou někde v polovině zamlžily jejich čtyři dioptrie a výsledkem bylo "Geniálně přebujelé ego". Pohrdlivě nad tím mávli rukou, nějaká plechová bedna přece není směroplatná, když chodí denně na oběd do menzy, kde si s ostatními ufony vzájemně tolik pochlebují nad brokolicovým salátem! Tahle skupina jen dala ostentativně najevo své pseudopohrdání, zarazila si to pravítko do prdele hlouběji a pustila si na spravení vkusu Turínského koně. No, a pak jsem tu já. Má herní kariéra skončila někde ve vrcholné éře Halflajfu, protože pak jsem neprozřetelně naštěkal jedné paní do boudy, a od té doby, kdykoliv mě začne svrbět prst a mám chuť vraždit nějaké ty zmutované mutanty, kteří by jinak mohli prolézt obrazovkou do obýváku a rozpoutat apokalypsu, ozve se mi za zády: "Jééé, tati, ty máš novou hru, pusť mě k tomu!". A tak jedinou podobnou kratochvíli mohu už zažít pouze v okamžiku, kdy si nenápadně strčím do kapsy mobil s Tetrisy a zavřu se na hajzl. Ani to však nemá dlouhého trvání, protože děti hodně pijí. Já tedy viděl vizuálně kulantní, neškodnou pičovinu s pár opravdu vynikajícími momenty (obří bubáci s kladivy), která mě sice kdovíjak nenadchla, nicméně ani jsem nepošel nudou při čekání, kdy už ta neherecká pizda Natálka přestane skákat na jedné noze a konečně někoho zabije. Upřímně, mám chuť jednu hvězdu zastrčit, protože je Mila hnusná jako cigánské hračky a za normálních okolností bych ho raději vrazil do rozkošně rozšklebeného chřtánu nějaké té ňuňavé zombie, avšak pro zachování vysokého standardu své subjektivní objektivity to neudělám, abych i nadále zůstal tím seriózním a erudovaným filmovým kritikem. (02.01.2013)

Tady už nezáleží vůbec na ničem. Stačí mít generátor náhodných dialogů, postav, lokací a monster a série může jet donekonečna. Hodnotit podle klasických měřítek se nedá, neboť smysl RE nedává už dlouho. Anderson si prostě jede svoji brakovou videoherní estetiku, o které si sice můžu myslet, že není ani trochu hodnotná a žádoucí, nicméně aspoň se tím odlišuje od zbytku žánrové konkurence. Na rozdíl od čtvrtého dílu mě pětka nesrala (až se stydím přiznat, že jsem se docela bavil), tudíž jsem tentokrát docela smířlivý (5/10 - 2*). Čekal jsem to na odpádek. (30.11.2012)