Proč? 13x proto

Tohle není tvůrčí dílo, tohle je edukativní videíčko do kvinty o tom, proč jsou drogy, znásilnění, (kyber)šikana, stalking, školní střílečky a sebevražda špatné, áno, z produkce někoho, kdo o těchhle věcech ví přibližně tak píču a čtvrt. Nemá se tudíž vůbec cenu zabývat čímkoli, co není ta velká Myšlenka ™ (třeba řešit nucenou retro stylizaci, schematičnost postav, nebo že kdokoli psal ty přemoudřelý sebeuvědomělý dialogy, neviděl za posledních pár let puberťáka ani z rozjetýho vlaku). Na první pohled je jasné, že tvůrci nemají do problematiky ani povrchní, natož hlubší vhled, tyjou z aktuálně vnímané závažnosti a o depresi, coming outu nebo mentálních problémech obecně nedokážou říct cokoli objevnějšího, než že teda existujou a jako bacha na ně, děcka. Což by samo o sobě nebylo ještě tak strašný, kdyby si svou skoro až agresivní ignorancí narativně nepodrývali to málo, co k věci říct mají. Sice je tu například patrná snaha zprostředkovat divákovi tu enormní díru a bolest, kterou po sobě sebevrah zanechává, ale i sebelepší okamžiky se zdevastovanými rodiči, kterým kvůli absenci dopisu na rozloučenou nezbývá než číst si čmáranice na stěnách školních záchodků, jsou hned podkopány samotným konceptem, který vyžaduje, aby protagonistka buďto ustavičně mlela svůj ultra vyrovnaný, stylizovaný voice-over, figurovala ve flashbacích, nebo ze záhrobí ovlivňovala současnou zápletku. Hannah se nám tu holt nade vším vznáší jako enormně otravný duch, a je nejenom neustále přítomná, ale prostřednictvím svého plánu pomsty hlavně aktivní i po smrti, ne-li aktivnější než zaživa. V jejím podání tak smrt není konec, ale brána do světa, kde to svým mučitelům konečně parádně natřete. A to nemluvě o aspektech, kde má seriál potenciál aktivně škodit, jako když detailně a anatomicky správně zobrazí podřezání žil v přesvědčení, že psychiatrická obec se plete a názornost od sebevražedné ideace odrazuje, nikoli ji podporuje, nebo když každou cestu, jak vyhledat pomoc, vylíčí jako od počátku odsouzenou k nezdaru. Ve výsledku je 13 Reasons Why něco, co svět pro svou osvětu a empatii potřebuje asi jako křesťanskou filmovou produkci o závislosti a potratech. (18.03.2019)

Bolavá středoškolská romance, tempovaná přesným soundtrackem, dokonale mapující pouť k sebevraždě cestami, které mnohdy zlehčujeme, anebo (ne)záměrně přehlížíme, o to víc pak zamrzí, že snaha o téměř až mysteriózní atmosféru se tříští o fakt, že důvod, proč si Clay neposlechne všech 13 nahrávek hned a naprosto nesmyslně to odkládá, prostě není racionálně jakkoliv obhajitelný, čímž ani závěr, který chce nechat vyniknout linku všeobjímajícího pokrytectví, tomu nemůže plně dostát; à propos Dylan Minnette je herecký autista, seriálovými tvůrci naprosto nesmyslně protěžovaný, oproti tomu Katherine Langford bude jednou velká hvězda. 4 a ½. (20.04.2017)

Zkuste si představit Beverly Hills 90210 jako bezchybně obsazený a bravurně vygradovaný film noir. 13 Reasons Why má nejblíže k tvorbě Gregga Arakiho (nejen díky skvělému soundtracku, komentujícímu to, co hrdinové prožívají), který režíroval dvě epizody. Mezi postavami je zastoupena většina typů známých ze středoškolských filmů přinejmenším od Pomády (z níž jako by se svým účesem a ohozem přímo přifrčel Tony), ale seriál je vykresluje s nezvyklou upřímností a vnímavostí, nakládá s nimi poměrně nepředvídatelným způsobem a jejich rozhodnutí nahlíží v širších souvislostech (sociálních nebo ekonomických), takže u většiny lépe chápeme, proč se chovají tak, jak se chovají. ___Postupné rozplétání pevně propletené sítě sociálních vazeb probíhá paralelně s odhalováním toho, kdo všechno přispěl k sebevraždě Hannah, přičemž vychází najevo, že docela bez viny nebyl vlastně nikdo (včetně outsiderského protagonisty nebo dospělých), byť provinění spočívalo třeba jenom v nedostatku empatie. Rozhodnutí vystavět whodunit vyprávění na melodramatickém, lehce emo podloží funguje i díky tomu, že se Clay nechává pohltit vyprávěním a během „vyšetřování“ prožívá něco podobného jako Hannah. V podstatě se stává jejím avatarem, který dělá to, co ona již učinit nemůže. Propojenost minulosti a přítomnosti na stylistické rovině reflektují bezešvé přechody mezi „tehdy a „teď“ – např. pouze pomocí změny barevného tónování (chladné barvy pro přítomnost, teplé pro minulost) – nebo grafická návaznost dvou přiléhajících záběrů, které od sebe ve skutečnosti dělí několik týdnů/měsíců (dobrým prostředkem k orientaci je taky přítomný/nepřítomný šrám na Clayově čele). Napínavosti vyprávění napomáhá také různá míra informovanosti jednotlivých postav – zatímco jiní si již přehráli všechny pásky a občas odkazují k něčemu, co bude vysvětleno až o několik epizod později, Clay zůstává pozadu (a my s ním). ___Někomu může seriál, zaměřující se primárně na témata jako znásilnění, sexismus, deprese, alkoholismus nebo šikana, připadat až přehnaně temný, ne-li exploatační, ale ve světle toho, že se tvůrci snaží o realismus hlavně v charakterizaci postav, ne ve vykreslení fikčního světa (který je záměrně trochu modelový) a příběh z větší části vypráví a jeho směr určuje hlavní oběť většiny fyzického a psychického násilí, jež se octla za hranou svých možností, dává zvolený tón i naturalismus v zobrazení uvedeného násilí smysl (bez ohledu na to, zda Hannah budete, slovy jedné z postav, považovat za „drama queen“, či nikoliv). ___Uvítal ještě jednu úvodní epizodu, ve které bychom Hannah viděli očima jejích spolužáků, aby následně lépe vyniklo, jak zkresleně ji kvůli neznalosti okolností vnímali. Rozvedeny také mohly být náznaky, že Hannah byla nespolehlivou vypravěčkou a její verze příběhů je skutečně pouze „jednou stranou pásky“. Samozřejmě by se toho našlo víc (občas trochu cheesy dialogy, Hannah jako ztělesnění klukovských fantazií o neobyčejné, sarkastické a sexy dívce), pořád ale jde o stylisticky vyzrálý, vypravěčsky pozoruhodný a v uchopení tématu teenagerské úzkosti dospělý seriál, z jehož zdrcujícího finále (čímž nemyslím posledních pár minut, ale tři závěrečné díly) se ještě chvíli budu vzpamatovávat. (03.04.2017)

Oříšek k hodnocení. Filmařsky relativně nápaditě odvyprávěný příběh (byť scenáristická konstrukce je dost vychtěná), který v epizodách 10, 11 a především 12 a 13 dospěje k silnému závěru. Boha jeho, proč ale to skutečné drama muselo přijít až tak pozdě? Více než dvě třetiny celého seriálu jsou o tom, jak se ufňukaná přecitlivělá kravka snaží přesvědčit příčetného diváka o tom, že si za své problémy může de facto sama. Vzhledem k rozuzlení v posledních epizodách považuju za obludné, že je ten seriál vystavěný tak, že ta idea "může si za to sama" může člověka při sledování vůbec napadnout. Ale opravdu tomu tak je, protože až do těch několika posledních dílů se řeší hrozné malichernosti, které v té či oné (a mnohdy horší) podobě musely na střední potkat většinu lidí. Výsledkem tak pro mě bylo, že jsem velmi brzo začal nesnášet všechny postavy a vůbec nejvíc právě nešťastnou Hannah. Její voiceoverová teenage moudra mě ubíjela, rovněž tak i věčně zadumaný výraz jediného spravedlivého, pane Claye. Ty poslední epizody dojem zlepšují, ale faktem zůstává, že jsem se k nim dostal jen silou vůle. Malichernosti se nabalovaly a nabalovaly, až už z nich malichernosti nebyly, ale antipatie k postavám prostě zůstala. Mimochodem, opravdu si myslíte, že člověk autenticky zdeptaný takovým způsobem, že spáchá sebevraždu, bude v roce 2017 před oním aktem natáčet 13 audiokazet, kde o svém utrpení bude relativně bez emocí a leckdy i s "vypravěčským nadhledem" sáhodlouze vyprávět? A dělat u toho ladné narativní piruety jako "tuhle část příběhu si nechám na potom"? Ten seriál podává sebevraždu jako romantické gesto, a to se mi zdá velmi nebezpečné. Kdyby přišel před deseti lety, kdy frčel emo styl, měli bychom tu, tuším, o pár mrtvých teenagerů víc. (17.04.2017)

1. série - 75% - Stejně intenzivně, jako jsem se na seriál těšil, jsem s ním nakonec stejnou měrou i bojoval. Ne snad že by mě nebavil, středoškolské prostředí můžu vidět ve sto a jedné podobě. Ale snad právě proto, že jsem toho v teen žánru viděl hodně, mě překvapilo, jak v první polovině málokdy tne do tématu intenzivně a přesně. V kombinací s Clayovou neuvěřitelnou zdrženlivostí nebo téměř až retardovanosti, kdy kazety poslouchá snad výhradně po pětiminutových útržcích, neustále někam padá či něco rozbíjí, jsem občas ve vzteku či rozpacích schovával hlavu v dlaních. Jenže druhá polovina je dramatičtější a v mnoha ohledech i vyloženě nekompromisní a ani týden po zhlédnutí poslední epizody nedokážu některé scény dostat z hlavy. To platí jak o těch finálových a předfinálových, u kterých je jednomu nehezky úzko, ale snad ještě mnohem víc o jedné konkrétní, která v mých očích má největší šanci ukázat sílu celé látky. Právě při představě toho, co mohlo být, při vizi šťastného konce pro ústřední pár, která se nikdy nevyplní. Tam se ve mně spolu s několika soukromými slzami něco zlomilo a došlo mi, že i když mám se Třinácti důvody jeden obří problém, z hlavy mi Hannah s Clayem nikdy nevymizí. Oním problémem je bohužel samotný koncept kazet, promyšleného vyprávění a nenápadného obvinění všech přítomných s jednou logicky vysvětlenou výjimkou. Některá hovada si samozřejmě pocit doživotní viny zaslouží plným dílem, ale s faktem, že se někteří zúčastnění projevili víceméně pouze jako obyčejní, do sebe zahledění puberťáci, se vyrovnávám dost těžko. Právě oni budou muset překonat na páskách výtku o tom, že se stačilo jedinkrát rozhodnout jinak a všechno mohlo být v pořádku. Možná mohlo, ale nikdo, ani hlavní postava, si nezaslouží vynášet nad nimi takové soudy. Herecky jsou i ty zdánlivě malicherné situace podány dokonale (a ne, žádná situace není malicherná, když se na vás valí jeden malý zářez za druhým tak nepříjemně, že každý kradmý pohled od spolužáka berete chtě nechtě jako osobní útok) a Katherine Langford si zaslouží všechna myslitelná ocenění, jak dokázala sebemenší brnknutí emocí rozehrát k dokonalosti. Ale když Hannah na konci odchází ze školy a na pásce zní výčitka, že ji nikdo nechce zastavit, mrazí mě v zádech při představě, co může podobná scéna způsobit divákům a divačkám, kteří se právě nachází v kritickém věku a v nějaké hodně nešťastné životní epizodě. Technicky se téhle kolekci dá máloco vytknout, ale hodnotově nad ní kroutím hlavou doteď. 2. série - 90% - The People v. Bryce Walker. Občas mám pocit, že jistá skupina diváků si současnou kvalitní tvorbu ani nezaslouží. A po přečtení další salvy výroků na téma "Hannah se přece nic nestalo" nebo "Bryce je sympaťák, kterýmu by se mělo odpustit" si to myslím ještě víc. Nesouhlasím dokonce ani s tím, že je Třináct důvodů jen povrchní selankou pro přecitlivělé fňukny. Ne, ať má seriál kvality jaké chce, předkládá ve druhé sezóně myšlenky vždy primárně lidské, emocionální a pro každého empatického jedince i pochopitelné. Minnette, Langford a hlavně Alisha Boe navíc herecky vyzráli natolik, že ztotožnění s postavami je tentokrát ještě mnohem hlubší. Zásadní skok nahoru pro mě ale tvoří děj, kterého jsem se po ohlášení nového příběhu tuze bál, ale který už naštěstí neopakuje sporné tvrzení, že Hannah jinou možnost neměla, a místo toho se logicky důkladněji věnuje otázkám, jak jít dál a jak vůbec dokázat pokročit tam, kde nám je alespoň trochu dobře. 3. série - 80% - Potvrzení toho, jak moc je takhle odvážný počin důležitý. Problémů nejen dospívající společnosti, na které tým kolem Briana Yorkeyho poukazuje, je totiž taková hromada, že se nenajde epizoda, která by nechytila za srdce, nezamrazila nebo jenom neukázala na problém dostatečně varovným (ale naštěstí ne planě moralizujícím) prstem. Ne každá taková věc je potom při sledování příjemná, viz feministická skupina studentek, která svoje počínání myslí v jádru dobře, ale důsledky jejich chování jsou téměř katastrofální. Ale není právě taková každá teenagerovská snaha? Odhodlaná, často černobílá a pálící všechny myslitelné mosty byť pro jedinou hodnotu? Ještě kontroverznější je potom dění kolem samotného Bryce. Během prvních dvou sezón nebyl divák, který by slizkého hada Walkera nenáviděl více než já - a přesto jsem to také já, kdo se jeho charakteru zastává v očistném třetím roce. Snad protože mi (doufám) už není duševních -náct a dokážu na viníkovi rozličného zla nechat nějakou tu nit suchou. Nikdo totiž neříká (a ústy vyzrálého Justina Prentice ani sám Bryce), že odporné věci, o kterých se v seriálu mluví, neudělal, dokonce za ně konečně i přijímá odpovědnost a chce se napravit. A právě tady je největší křižovatka, na které se každý ze Třinácti důvodů právem zastaví. Na místě, kdy se Bryce chce očistit a napravit a zcela objektivně se mu to na několika z nich i daří, na jiných zase dost věrohodně ne, protože když v člověku něco nekalého zraje dost dlouho, nikdy se toho nejde tak úplně zbavit. Ale ta snaha tu je a nejde jen o sliby, ale i o činy a zatímco některé charaktery takovou změnu (minimálně dočasně) přijmou, jiní jí zcela logicky nevěří a mrzí mě, jak velké procento diváků takovému (v dnešní době dost zásadnímu) dilematu odmítá alespoň na chvíli naslouchat. Pro mě je právě tenhle postupně rozebíraný problém snad tím největším oříškem, který mi seriál dosud dal k rozlousknutí a plnou měrou jsem ho tvůrcům zbaštil, v neposlední řadě díky perfektně dovyprávěným linkám (Devin Druid jako Tyler je dech beroucí a chci věřit, že se dokáže vymanit ze současné škatulky) nebo vzhledem k žánru adekvátně atraktivním párům, kterým nelze než držet palce (už dlouho jsem nikoho tak nezbožňoval jako Justina s Jessicou). Abych ale jenom nechválil a osvětlil relativně střídmé hodnocení, musím zmínit nově příchozí, které jsem na chuť nepřišel. Všudypřítomná geniální Ani je jako instantní nejlepší kamarádka a součást party zkrátka nesnesitelná a jakkoli epizoda, která se zaměřuje na trojúhelník Bryce-Ani-Clay, je dost možná jedním z vrcholů seriálu, samotný terč obou postav považuji za omyl. Nedokážu zkrátka uvěřit tomu, jak snadno se do celého dění začlenila a jak silné city k ní oba zmiňovaní najednou začali cítit, což může být drobnou scenáristickou uspěchaností dění kolem ní, případně pak dojmem, že Grace Saif hraje všechny Aniiny polohy úplně stejně. Otázky nad finální sezónou jsou na každý pád dost velké. Na rozdíl od předchozí řady totiž nepřichází vyložený cliffhanger ani trauma a cesta zůstává téměř kompletně čistá. 4. série - 55% - Prudké dosednutí na zem. Jak kdyby poslední sezónu psala jiná parta, jak kdyby někdo hlavní postavy od základu vyměnil a z těch uvědomělých udělal nafoukané (Jessica), ze sympaťáků prázdné škatulky (Zach) a z vypravěče Claye pak dokonce narušeného jedince, kterému je pokaždé vše odpuštěno, i když jeho chování funguje na systému náhodných výbuchů a celé dění komentuje hluchými monology na téma "Fuck Love" nebo "Střední školu nelze přežít". Mrzí mě to o to víc, že jsem se seriálu vždy zastával, ať už pátral nebo poučoval a nadále ho považuji za napínavé varování pro všechny křehké duše. Proto nechápu, že na samém konci navádí k šíleným a bezhlavým činům, aniž by od nich odrazoval. Co všechno hlavním hrdinům projde, jaké šílené přešlapy bez špetky rozmyslu či logiky, nad tím zůstává rozum stát. Většinou je takové kroky dovedou k napínavému cliffhangeru, na který ale následující epizoda neodkáže a jen ho odbude dvěma větami. Když pak celá série funguje jen jako řetězec speciálů (slavnost, výlet, vzpoura, ples, maturita), navíc v konkurenci tří předchozích sezón, pokaždé nerozdělitelně spjatých ústředním tématem (kazety, soud, vražda), není to nic než smutné. Takhle odfláknuté rozloučení jsem nečekal a relativně se s ním smiřuji jen díky poslednímu dílu. Ten jediný ke mně mluví stejným jazykem jako staré časy. A snažím se moc nepřemýšlet nad tím, že by při pár kosmetických úpravách mohl být na třetí sezónu přilepen bez toho, abychom sledovali tvůrčí trápení devíti epizod před ním. (07.08.2017)