Zmeškaný hovor

Na japonce slušný horor, hlavně první hodiny vše pěkně navazuje a má to děsivou atmosféru, jenže pak se to celé začíná příliš pitvat v minulosti a stává se to docela nesrozumitelné. Smrti jsou celkem nápadité a vše je dobře ponuré. Jenže pak to začíná být s přibývajíví stopáží nudné a zdlouhavé což je chyba. 30 minut ubrat a jdu s hodnocením výš. (31.01.2010)

Solidní duchařský horor. Zpočátku se tváří spíš jako detektivka, ale to je pro hodně japonských podobně laděných hororů celkem běžné. Ke konci si užijeme i trošku napětí. Bohužel One Missed Call zabíjejí dvě veci. Jednat je už X - tou variací na to samé téma. Jen já sám jsem viděl asi 5 Ringů + Kruhů, 3x Nenávist či Ju-On a 2x Oko. A za druhé je konec strašně překombinovaný. Takashi Miikemu , jinak mému velkému oblíbenci, mnohem více sluší když si z lidí dělá srandu než takový seriózní horor. (24.12.2006)

Konečně jsem po dlouhé době viděl slušnou duchařinu u které jsem se nemusel cítit trapně za autory. Tvůrci si některé scény jako například v televizním studiu mohli odpustit, ale dobrých scén zde bylo více například v nemocnici nebo minuty před smrtí. Atmosféra je hodně dobrá a osobně jsem jen čekal komu dál zazvoní telefón a jak zazvonil tak jsem měl hodně divný pocit. (07.06.2010)

Tímhle se mi Miike asi moc nezavděčí, protože mě absolutně nezvládl vtáhnout do děje a stopáž pro mě byla zabijácká. Americký remake jsem viděla ještě před tímto a vzpomínám si, že to za nic nestálo, akorát se to dalo trochu lépe snést s délkou stopáže a hereckými výkony. Hrozně moc mi v poslední době vadí ta zmatenost, kterou Japonci zasazují snad do každého hororu, který natočí. Nebylo tomu tak akorát u americké Nenávisti od Takašiho Šimizu, kterou mám osobně z asijských hororů snad úplně nejradši, protože to bylo poprvé, když jsem se z nějaké hororové scény málem počůrala. Zmeškaný hovor byl pro mě tedy docela velké zklamání hlavně kvůli podivně vysvětlenému závěru a absolutního zkomplikování děje. Strašení sice nebylo marné, ale ne nejlepší. Nebyl to prostě můj šálek čaje. (06.09.2015)

Tradiční asijská duchařina v rukou lehce úchylného Miikeho není rozhodně příliš pečlivě vycizelovaný šperk. Prokletá hlasová zpráva, pocit nevyhnutelnosti a neúprosná júrei - ano, nepřináší naprosto nic nového. Navíc okatě vykrádá starší filmy, převážně Ringu a Dark Water. Dokonce i jeho vlastní dílo Oodishon se mi tam v pár záběrech připomenulo. V jednom případě dokonce používá naprosto totožnou lekačku (mohlo by se to zdát pošetilé, vytýkat zrovna tohle, nicméně ono se až do druhého použití v Chakushin ari jednalo o dost originální provedení lekačky), interiér nemocnice je také podezřele povědomý, včetně přehršle mokrých skvrn na stěnách a stropě. Ale nešť, nevykrádá zase tak špatně, aby se to nedalo odpustit. Bohužel, až na některé vypjatější scény, si ze svých starších sourozenců nevypůjčil dusnou atmosféru, takže o nějakém tíživém pocitu či omdlévání strachy nemůže být ani řeči. Nicméně, pochopitelně jsem sebou u některých pasáží trhla. Hlavně, když mi přišla na mobil zpráva, to vážně potěší. Asi jediná originální věc ve filmu je živé vysílání v TV studiu. Musím říci, že ač je to ve své podstatě lehké klišé, funguje a je to vítané osvěžení po dosavadním spíše klidném průběhu. Od této části se dění tradičně zrychluje, přidává na děsících momentech a spěje do finále..které by bývalo bylo docela fajn. Pobíhání po ošklivé opuštěné nemocnici, hravá júrei, vystrašení lidé - potud by to bylo OK. Pak se Miike asi zcvoknul a mým očím předvedl něco, co mělo zůstat navždy zakopáno v nějakém podřadném seriálu či béčkovém horroru západní provenience. Zručně rozbil už tak ne moc silný pocit gradujícího finále, jen jsem zhnuseně čekala, kdy to nepatřičné z obrazovky půjde zase pryč. Naneštěstí se pak až do konce nepodařlo navodit byť jen zdání atmosféry, navzdory i celkem příjemně nejednoznačnému závěru. A i navzdory snaze jedné z nejlepších věcí na celém filmu - kvalitnímu zvuku. A tu prokletou melodii si snad pořídím coby vyzvánění na mobil... (07.05.2007)