2001: Vesmírná odysea

Legendární režisér Stanley Kubrick za svou kariéru stihl vystřídat prakticky všechny žánry, jedině na western z těch zásadnějších v Kubrickově kariéře nedošlo. I přes výrazné časové odstupy v rámci své tvorby ovšem stihl realizovat horor (Osvícení), historické drama (Barry Lyndon), válečné drama (Olověná vesta), komedii (Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu), erotický thriller (Spalující touha) či sci-fi. Kubrick sice ve své kariéře pendloval mezi žánry, vždy ovšem dokázal natočit minimálně jeden z nejzásadnějších filmů v rámci žánru. Osvícení je dodnes vyzdvihováno mezi nejlepšími horory, Olověná vesta mezi nejlepšími válečnými filmy a 2001: Vesmírná odysea se často nachází na seznamu těch nejvýznamnějších a nejmilovanějších sci-fi filmů. Kubrick se i tentokrát chopil silné předlohy (v tomto případě vtahujících krátkých příběhů Arthura C. Clarkea) a ve spolupráci s Clarkem sepsal a následně realizoval zásadní záležitost, u které existuje mnoho důvodů k odkazování novodobých tvůrců a který minimálně vyšlapal cestičku filmům jako první celovečerní Star Trek či Interstellar Christophera Nolana.   V roce 1968 vznikl velmi zásadní filmový sci-fi milník, dost možná i ten nejzásadnější. Pořád ovšem není vyloženě přístupná. A to nejen díky faktu, že nejde o záležitost na úrovni Star Wars, Star Treku či Strážců Galaxie, ale filozofická cesta do vesmíru jde ruku v ruce s neobvyklým vypravěčským přístupem, kdy se dialogy ve filmu šetří jako se šafránem a různé sekvence místo dialogů doprovází spíše nepůvodní klasická hudba autorů jako Richard Strauss. 2001: Vesmírná odysea se tak rázem stává film, který primárně vypráví především obrazem, především i díky faktu, že na tehdejší poměry drahá sci-fi měla blíže k ryzímu uměleckému filmu, který nádherně předává skladbu motivů, varuje před potencionální nebezpečnou budoucností lidstva a přitom pořád spousty motivů představuje způsobem, které sází na diváckou interpretaci.   Sem tam se pořád v jistých kruzích vtipkuje, že zajímavý začal být filmový svět až v roce 1977, kdy do kin dorazili právě původní Star Wars. Jenže i k těm dokázala Kubrickova Vesmírná odysea vystavit cestu, minimálně skrze revoluční praktické efekty a epické výjevy. V průběhu se ovšem skutečně nadhazují témata lidské evoluce, soužití lidstva s umělou inteligencí či právě potencionální funkčnost třetího druhu. Vesmírná odysea se v průběhu jeví prakticky až jako meditativní záležitost, kde výsledné docenění filmu záleží čistě na mentálním nastavení při jeho sledování. Člověk ovšem nemusí být Einstein, aby se při sledování jen nechal oslňovat vizuálními výjevy. Stejně jako prakticky každý Kubrickův film má 2001: Vesmírná odysea štěstí v tom, že se na ní zub času vůbec neprojevuje.   Po několika zhlédnutích nepřestává být baletí let vesmírem vtahující, klíčem ke kultovnímu statusu Kubrickova mistrovského díla je fakt, že film víceméně předběhl svou dobu, skutečně dokázal ovlivnit celý žánr velmi výrazným směrem. ,,Vyprávění´´ celého filmu započne prakticky na prvopočátku lidstva, kdy až následně dochází na pohled na to, kam se vlastně lidstvo za miliony let posunulo. I zde platí, že je imaginace zcela volná a sám Kubrick řekl, že jeho cílem nebylo zodpovídat otázky, přesto se dá ve Vesmírné odyseje vyhledat i úvaha nad tím, zda pokrok nemůže paradoxně vést k zániku. Průměrný divák, který by se ke Vesmírné odyseje dostal proto, aby objevil tu slavnou kolébku moderní sci-fi, by mohl snadno Vesmírnou odyseu odsoudit jako přetažený film, který si svou dvě a půl hodinovou délku nedokáže obhájit a sází jen na hezké obrázky. Jenže to celé není jen o ideálním naladění, ale i o chuti ve Vesmírné odyseje něco hledat. Kubrick úmyslně nic neservíroval na stříbrném podnose a bez mentální hygieny v tomto případě nebyli koláče.   Vesmírnou odyseu jde poté chválit v prakticky každé jednotlivé řemeslné složce. Praktické vizuální efekty si dle očekávání došli pro zaslouženého Oscara, alespoň nominací se nenechala zahanbit ani fenomenální výprava a navíc si Kubrick mohl po Dr. Divnolásce dojít pro druhé nominace za režii a scénář. Ne poprvé a ne naposled ovšem v tomto případě utřel a musel se spokojit s Oscarem za zmíněné efekty, které jsou především prací legendárního Douglase Trumbulla, který se do análů sci-fi žánru dokázal později zapsat i díky Blízkým setkáním třetího druhu, prvním celovečerním Star Treku či Blade Runnerovi. Stěžejní klíč k úspěchu byl v tom, že se Kubrick i tentokrát na place proměnil v naprosto perfekcionistu, který dbal na každou libovolnou složku. A i proto v součtu překvapí fakt, že se film dočkal jen 4 nominací, kdy měl minimálně nominacemi ovládnout všechny technické kategorie. Nejvíce tak při pohledu do minulosti zabolí absence nominace pro kameru Geoffreyho Unswortha či kostýmy, které si například v úvodu vytřeli zadek s původní Planetou opic, která do kin dorazila v přesně ten samý rok.   Rotace zpracovaná pomocí obří odstředivky, realisticky přístup k efektům ohledně atmosféry ve vesmíru či jednotlivých modelů, bravurního design vesmírného monolitu, ikonického robota HAL 900 a také svěží přístup ke střihu, využívání přední projekce či praktických modelů. Šlo o poctivou práci, která je na výsledku neskutečně vidět. Nejsympatičtější je ovšem právě to, jak se 2001: Vesmírná odysea dočkává i po letech nových interpretací, rozdělování diváků i nástupu nových fanoušků. Diváky tak rozdělují pohledy na to, zda má pohled do budoucnosti vyznít tragicky či nadějně, zda skutečně pokládá základy pro svojí verzi toho, jak došlo k vývoji civilizace, co přesně stojí za poruchou HALA či zda náhodou nemá 2001: Vesmírná odysea s předchozím filmem Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláskou společného něco víc a nejde o velmi volné duchovní pokračování. Na všechny tyto klíčové otázky jde ovšem z dnešního pohledu odpovědět pouze ,, možná ano, možná ne´´. Odpovědi totiž nedodala ani novelizace vytvořená samotným Clarkem, na všechny odpovědi nedokázali odpovědět ani knižní pokračování 2010: Druhá vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea a 3001: Poslední vesmírná odysea. A to je v pořádku.   Každá zodpovězená otázka totiž nevyhnutelně směřuje k další otázce. Stejně tak bývají velmi často odpovědi neuspokojivé. Kubrickovo mistrovské dílo tak dodnes těží z toho, že neodpovídá na nic a jen ponechává diváka se vtahovat do opulentního audiovizuálního zážitku, kterému se za ta léta mohlo vyrovnat jen málo filmů. Opět se najdou tací pro které bude 2001: Vesmírná odysea jen pozérská podívaná pro lidé toužící po statusu intelektuálů, Kubrickova zásadní sci-fi ovšem skutečně není pro většinu. Minimálně pro tu většinu, která očekává velkolepou sci-fi řežbu, kde se budou ničit vesmírné raketoplány a planety. Pro tuhle cílovku skutečně 2001: Vesmírná odysea není, přesto je zajímavé sledovat reakce i u těch méně nadšených. Vesmírná odysea se díky tomu totiž ještě více jeví jako autorské a komplexní dílo, které přináší 100 různých chutí 100 různých diváků. A přesně takového záležitosti bývají právem tesané do kamene, právem se na ně vzpomíná a právem se jim následně vzdávají pocty. Mnoho filmů by bez existence 2001: Vesmírné odyseji vypadalo jinak, některé z nich by dost možná ani nevznikli.   Kubrickova Vesmírná odysea se sice mohla až do premiéry původních Star Wars chlubit pozicí nejúspěšnějšího sci-fi, při rozpočtu 10,5 milionů dolarů si ovšem tehdy film došel pro zhruba 24 milionů dolarů. Čas ovšem rozhodl a 2001: Vesmírná odysea se dodnes řadí v mnoha kruzích mezi nejkultovnější, nejzásadnější a nejnádhernější filmy v dějinách kinematografie. Naprosto oprávněně! (26.07.2022) (méně) (více)

Ke Space Odyssey píšu už asi čtvrtý různý komentář za cca 14 let. Ne proto, že bych výjimečnost téhle vize nedocenil hned napoprvé. Spíš z toho důvodu, že ten film se neustále vrací, ohromuje a nabízí nové podněty s každým dalším rokem od premiéry, z nichž zatím žádný mu na jeho objemu a důležitosti v rámci média nic neubral. A kdyby jen média - Odysea se stala už artefaktem pokroku a souvisejících obav ve 20. století, kdy lidstvo prošlo suverénně nejskokovější technologickou evolucí v dějinách. Ze zákopů první světové jsme se vyhrabali ke štěpení neutronů, a jakkoli jsou zrovna atomovky hrůzostrašné, nasměrovaly nás k novému pohledu na možnosti okolního vesmíru a tajuplnou zázračnost Newtonových zákonů. Těžil z toho i žánr sci-fi, který začal věštit možný progres a vstoupil do veřejného prostoru. Lidé, kteří relativně nedávno umírali na mor ve stojatých splaškách, začali dobývat vesmír, a Kubrick začal s výpomocí Clarka uvažovat, kam to všechno může v blízkém a tehdy reálném horizontu dospět. Odysea nás protahuje dějinami na pomezí darwinovského, technického i náboženského uvažování a tu stále palčivější a dosud nejzáhadnější otázku - jsme ve vesmíru sami? - dosazuje do kontextu lidské přirozenosti nejen v rámci historie, ale i na individuální životní úrovni. Uvědomit si sebe sama, osvojit si okolní podmínky a nakonec se zcela odevzdat technologiím, jimž sami většinou nemáme šanci porozumět. Můžeme aspoň fundamentálně porozumět fyzikálním zákonům vesmíru, kde se nešíří zvuk a gravitace funguje úplně jinak (ve vakuu samozřejmě vůbec), ale jeho podstata nám bude možná navždy unikat. Kubrick ji elegantně vztáhl na vyšší (snad božské, možná mimozemské) síly a vytvořil kulisu, která zdaleka nejpůsobivěji ze všech lidských výtvorů vystihuje jednak harmonickou valčíkovou krásu, jednak neúprosnou záhadnost a fyzickou, časovou i duchovní rozlehlost vesmíru. Lidstvo je se svou vlastní evolucí, která nás směřuje k mezihvězdným dálavám a současně nám reflexním kukadlem superpočítače Hala připomíná vlastní maličkost, jeho pevnou součástí. A nikdy jsem to osobně nevnímal tak mocně jako u tohohle filmu, který se zkrátka vymyká běžné kategorizaci. Zatímco většinu filmů charakterizujeme dle žánrů, národního a politického pozadí, kanonického vlivu na další tvorbu nebo uměleckého hnutí, za jehož popularity vznikaly, Vesmírnou odyseu prostě musíme dát do absolutního kontextu lidského přemýšlení o vlastním původu a nadpozemských silách. Co kdyby takový monolit Egypťany vedl při stavbě pyramid, která je i pro moderní vědce stále záhadou? Kubrick toho všeho samozřejmě dosahuje také proto, jak výjimečně ovládal filmovou formu. Celkem padesátiminutový prolog a epilog filmu jsou esenciální filmařinou vyprávějící obrazy a hudbou, přičemž využití dostupných efektů k důmyslné iluzi hlubokého prostoru (časté snímání venkovního prostoru z vnitřku vesmírných korábů, reflexní záběry) a rozebírání kruhového prostoru symbolizujícího strukturu děje mluví vlastním filmovým jazykem. I když se jedná a emočně odtažitý a spíš zenový zážitek, stejně na mě vždy doléhá situace úžasně minimalisticky ztvárněného Bowmana, jenž musí v chladnokrevné šachové partii s rebelující umělou inteligencí nechat svého lidského kolegu napospas vakuu. Enormně vytrénovaný kosmonaut to nedoprovází vzlyky a nadávkami, Kubrick prostě lpí na jeho tváři o trochu déle a i zde těží psychologické zlato ze svého “Kubrick Gaze” (který později Spielberg proměnil na pohled empatický a vázaný na odkrývání magického mimoobrazového prostoru). Osobně plně souhlasím s názorem, který jsem někde četl, totiž že v libovolném objektivním žebříčku nejdůležitějších filmů všech dob by Vesmírná odysea měla vždy okupovat to nejvyšší postavení. Není jen odrazem geniální Kubrickovy fantazie a tudíž okrajovým kultem. Je to definitivní filosofický a umělecký symbol divokých šedesátých let 20. století, který utvářela elita z NASA a hlavně objektivně nejlepší režisér historie. Jeho nadčasové myšlenky budou stejně poplatné, dokud se něco jako monolit skutečně neobjeví (takže možná navždy) a jeho absolutní vliv na režiséry jako Spielberg nebo Nolan bude v kinematografii postupovat krůček po krůčku ještě hodně dlouho. (31.08.2022) (méně) (více)