Zdrojový kód

Obsahuje spoilery. Paradoxy cestování časem se obvykle řeší dvěma principy. Jeden, který vidíme zde, je postaven na nekonečném množství realit, kdy se každá změna projeví v jiné realitě (jak to vysvětluje Eso Rimmer v epizodě Jiná dimenze, jinde třeba ve filmu The Butterfly Effect). Druhej přístup je tzv. Novikovův princip sebezachování, kterej je zobrazenej třeba ve filmu Dvanáct opic. Tenhle druhý přístup mi přijde logičtější, i když v možnost cestování časem pořád nevěřím (viz jakýsi Einstein a nepřekročitelnost rychlosti světla). Nicméně na obou přístupech mohou být postavené zajímavé nápady. Ale bohužel, Duncen Jones, po filmu Moon režisér s pověstí obnovitele SF žánru, v tomhle filmu podle mě nevytěžil námět tak, jak by se dalo, navíc film obsahuje několik poněkud pochybných věcí. Film jako takový je natočen výborně, Gylenhaal, Monaghan i Farmiga jsou sympatičtí, je to svižné a zábavné. Ale. Když pominu tu angažovanou zápletku s terorismem, klíčí mi v hlavě otázka, jak k tomu přijde ten chudák učitel? Nějaký Stevens mu v jedné z realit vleze do hlavy a přebere mu život i holku. BTW jak v téhle realitě vlastně funguje dál i po těch osmi minutách. Kdyby to skončilo tak, že se zase ve svém těle probere Fentress, zdálo by se mi to jako lepší zakončení a asi bych sáhl po čtvrté hvězdě. Škoda. (24.04.2011)

Duncan Jones po svojom réžijnom debute Moon dokazuje, že má na prvú ligu a že je schopný utiahnuť aj ambicióznejšiu a divácky atraktívnejšiu zápetkou s gráciou sebe vlastnou. A keďže sa popri tom môže oprieť aj o kvalitný scenár a čoraz lepšieho Gylenhaala, vlastne ani nie je prekvapením, že jeho druhý celovečerný film je rovnako dobre prijímaný ako u kritikov, tak u bežného obecenstva. Úvodom nastolené thrillerové tempo síce v istých momentoch zvoľnuje ale vďaka Duncanovmu citu rozprávať príbeh to nijak zvlášť nevadí a naviac je finále koncipované tak, že po jeho skončení divák začne premýšľať. A to sa pri mainstreamovom filme cení viac než dosť. (11.04.2011)

V současném filmu a zvlášť v žánru sci-fi se dnes už jen těžko dokáže natočit ryze originální počin, často se stává, že výsledné dílo je směsicí stylů, přístupů a nápadů známých z děl jiných, jde tedy víceméně jen o to, jak zajímavá a nápaditá směs z toho vzejde. Zdrojový kód je typickým příkladem tohoto trendu posledních let, nutno podotknout, že nadprůměrným. Máme tu dva fikční světy, z nichž jeden (zdrojoý kód) má (alespoň zpočátku) jasně předepsaná pravidla (1 relace dlouhá vždy 8 minut, odehrává se na stejném místě, ději se přibližně ty stejné věci, nicméně jednání hlavní postavy ovlivnitelné není), ten druhý skutečný (nicméně s dvojí realitou - jedna pro hlavní postavu, druhá pro všechny ostatní postavy) je nejdříve zahalen tajemstvím (vnímáno hlavní postavou, které jsou postupně dávkovány potřebné informace k pochopení souvislostí), aby byl posléze skrze fikční svět zdrojového kódu přímo konfrontován (jednak v rámci samotné funkce projektu, ale také při vytvoření paralelní reality). (21.04.2011)

Uvidíme, jestli se mi to třeba ještě nerozleží k lepšímu dojmu, ale spíš o tom pochybuji. Zatím se mi Zdrojový kód zdá strašně naivní, a navzdory tomu, jak zajímavé atributy schovává v rukávu, hrozně rychle zapomenutelný film. Nevím, co přesně bych označila za nejzásadnější chybu, asi to ale přece jenom bude to, že za takto omezených časových a prostorových podmínek je velmi těžké vytvořit postavu, kteréž emocionální momenty by mě opravdu dojaly, a tady se to nepovedlo. Film má sice k dispozici nejvíce štěněcí oči ve vesmíru, totiž oči Jaka Gyllenhaala, chování jeho postavy je ale natolik generické a odcizené, že to nakonec vyjde vniveč. Srovnala bych to s Hranici žívota (Stay). Ta pracuje s podobným jevem, nový svět/život v hlavě umírajícího člověka, a během svého runtime (jenom o deset minut víc než Zdrojový kód) dokáže vytvořit zcela samostatný svět, ve kterém brečím u každé druhé scény, protože mi k tomu film podložeností a zpracováním svých událostí dává důvod. U Zdrojového kódu nastal takový moment jenom jednou, a to ještě částečně. Například souznění s osudovou ženou je zcela papírové a film to nikdy nepodloží jejich opravdovým "setkáním" před diváckými zraky. Pokud je tvoje pointa, že jsou to opravdoví lidé, nezacházej s nimi jako s loutkami, filme! (15.11.2017)

Těsně po dokoukání jsem byla nadšená z inteligentního, stylově natočeného, odsýpajícího sci-fi ve stylu, který se dneska už moc nenosí. Při jeho sledování nebyl čas přemýšlet o tom, jestli všechny časové paradoxy a "vědecké" otázky dávají smysl a to přičítám jen ke cti tvůrcům, protože dokázali od začátku do konce udržel neuvěřitelné tempo a napětí. S odstupem času ale člověk začne trochu přemýšlet a najde v příběhu nejednu logickou mezeru, ale komu to vlastně vadí, když jste se tak výborně bavili? Doufám, že Duncan Jones bude v nastoleném směru pokračovat i nadále a v budoucnu nás překvapí nejedním výborným sci-fi. (07.09.2011)