Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Mertax
    ***

    Protahovaná mizérie divákova. Ztrápené postavy opřené o futra, dům nebo zhroucené na zemi zpívající o svých pocitech, citech a plánech jsou člověku kupodivu ukradené. Hooper je pedant, ohlídal si vynikající kostýmy, masky, rekvizity i herecké výkony, respektive zpěv, který je u většiny herců nečekaně dobrý, i když Hathaway zpívala už v Zakleté Elle, Cohen ve Sweeneym Toddovi a Jackman na Oscarech. Croweův medový baryton je příjemný na poslech a scény s jeho postavou (Javert) jsou tím nejlepším hned po zábavném zlodějském duu Thénardierů. Ovšem aby mě po pár desítkách minut otrávil téměř jakýkoliv recitativ nebo árie případně duet a v duchu jsem prosila o dialogy, to jsem vskutku nečekala. Na konci jsem se cítila, jako kdyby mě Hooper protáhl sračkami jako chudáka Jackmana. Oproti jevištní realizaci nabízí film kromě snahy o osudové záběry, kdy kamera letí od postavy na střeše vzhůru k nebi nebo naopak shora dolů, snad jen déšť, bahno a ty zmíněné exkrementy... Režisérský vklad minimální, byť se cení odvaha staticky zabrat protagonisty v detailu a nechat je odzpívat celou píseň, a to v pravé části obrazu, nikoliv uprostřed. 50 %. [Kino](27.12.2012)

  • Madsbender
    ****

    Noví Bedári na boli na mňa vo forme filmu až príliš muzikálový, čakal som skôr niečo v štýle Schumacherovho Fantóma opery (ktorého ešte spomeniem), keďže je tu až na pár slov skutočne všetko len a len spievané. To je najväčším problémom ale zároveň aj esom filmu, keďže z rukáva klopí jednu fantastickú pieseň za druhou rôznych štýlov, melódií a citovej podmaľby. Keďže je ich však také množstvo a zároveň sú texty komplikované a každý sa nám snaží nejakým spôsobom vysvetliť danú situáciu, posunúť nás v deji, vyjadriť city postáv či ťažké životné podmienky vo Francúzsku 19. storočia, nenachádza sa tu bohužiaľ, oproti napr. práve Fantómovi opery, jediná zapamätateľná pieseň. Pochmúrnu a depresívnu atmosféru, ktorú divák silne pocíti aj v samotnom Paríži, vriacom kotle hnevu francúzskeho ľudu. Tu sa dostávame k ďalšiemu bodu filmu, a to jeho časové roviny a dejové linky. Zatiaľ čo úvodná galejnícka a trestanecká časť je prudko pesimistická, a jedná sa o čistú drámu a súboj dvoch ľudí stelesňujúcich vyššie hodnoty, ktorý sa prenáša aj do nemenej smutnej doby, kedy je z Valjeana pod novým menom starosta. Vtedy znovu stretáva svojho soka a zároveň sa stáva svedkom krutých okolností vedúcich až k smrti robotníčky Fanine. Ujíma sa teda jej dcéry Cosette a spoločne utekajú do Paríža, kde sa schyľuje k revolúcii. Tu sa, znovu o niekoľko rokov starší, dostávajú Veljean a Cosette do víru udalostí, v ktorých sa objavuje láska medzi Cosette a Mariom, rozpoltenosť Mariusa ako člena odboja, obraz podradných parížskych podvodníkov a zlodejov (ktorých skvele zahralo duo Cohen - Carterová), využívajúcich nestálej situácie, začiatok revolúcie a opätovné stretnutie dávnych nepriateľov Valjeana a Javerta, ktoré tentoraz smeruje k nevyhnutnému pádu jedného z nich. Toľko k príbehu a teraz k hlavným predstaviteľom. Jackman a Crowe sú v rámci filmu po stránke spevu prakticky bezkonkurenčný a z rukávov vyťahujú zbrane najväčšieho kalibru. Oproti Croweovi však predsa len Jackman so svojou prílišnou teatrálnosťou prehráva a nič mu pri tom nepridáva jeho skôr komicky než operne trasúci sa hlas. Napriek tomu však stále spieva vynikajúco. !!!SPOLIER ALERT!!!SPOLIER ALERT!!! Na druhej strane Crowe vkladá do svojich vystúpení toľko sily a energie, že náhla samovražda jeho postavy pôsobí pomerne rozporuplne a podivne, čo rozhodne filmu dobré body nepridá. A umieranie Valjeana je naopak podané zdĺhavo a teatrálne, pričom z neho klišé priam vypadáva ako výplň z deravého vankúša. Výprava je skvelá a kostýmy úžasné, no niektoré efekty priam bijú do očí a vadia, menovite hneď prvá scéna na galejách, kde je vidno že bol film primárne točený pre 3D a loď je zjavne vytvorená počítačom. Zvyšok je však vynikajúci, aj minimalistická, no účelná dvojdňová bitka medzi odbojom a armádou, ktorá je až prekvapivo krvavá pri pohľade na zvolený štýl spracovania. Keď sa teraz ohliadnem späť, bol to po všetkých stránkach výborný film, len keby sa tvorcovia nesnažili z neho mať muzikál za každú cenu a radšej pilovali scenár a detaily. 80%(4.1.2013)

  • Jezinka.Jezinka
    *****

    V případě některých muzikálů nesouhlasím s tvrzením, že to je pokleslý žánr, který nikdy neměl vzniknout. (Ivana Chýlková kdysi použila termín písničkál pro ty různé paskvily, čímž rozdíl vyjádřila tak, že jí to závidím). Už na začátku vidíme odchylku od knihy, Proč asi Hugo psal několikastránkové pojednání o tom, že galejníkům se říkalo galejníci, i když na galérách dávno nesloužili. Ale zas to vypadá dobře, ta voda, to tahání za provazy, no burlaci na Volze hadr (v daném případě vlajka). Russell Crowe se konečně oblíkl a někde sehnal i lepší boty než sandály, což mu výrazně prospělo. Vůbec to, že není hrdinný hrdina, ale zarputilá zrůdka, ze které se stává lidská bytost, mu jde k duhu. Nebo prostě k něčemu. Navíc tedy má hlas jak ďas, škoda, že coby gladiátor aspoň to "ave caesar" nezazpíval. Jean Valjean v Jackmanovi získal ve filmu druhého představitele, kterému to jde věřit od začátku do konce; včetně toho zpěvu. Annina Fantine byla dojemná, zoufalá, nádherná. Kdo při pohledu na ty zoufalé oči při I Dreamed a Dream neuronil slzu, je okoralý cynik a měl by se nechat mlátit obuchem, aby ze sebe tu slzu vymáčkl aspoň dodatečně. Scéna v hospodě v Montfermeil se snaží odlehčit tísnivý pocit po předchozím dramatu a rázem se ocitáme v jiném filmu, jako by divák propadl podlahou do Sweeneyho Todda. Ten pocit není vyvolán jen tím, že Thénardiérovou hraje (velmi dobře) Helena Bonham Carter a jejího práskaného manžela Kohnovic Saša. A vzápětí jsme zas v Bídnících a blížíme se k barikádě, tedy přes krátkou zastávku lásky na první pohled. Při pohledu na rakev na barikádě jsem asi nebyla jediná, koho napadlo, že pokud to byla ta Lamarqeova, tak se to těžko dá považovat za zrovna živý symbol. Ještě mě tak napadá, proč je prakticky vždy představitel Enjolrase hezčí než Marius. Stejné srovnání se nabízí u dospělé Cossetty a Eponiny. Tady je tedy Cossette líbezná, mám docela slabost pro Amandin ksichtík a trochu vyvalené oči, ale Eponina je ve tváři hezčí. Zas figurálně představuje záhadu, při té až směšné vyzáblosti člověk uvažuje, kam dala střeva. Co se někde stáhne, jinde se vyvalí, kam se to vyvalilo u Eponiny je jasné při pohledu do jejího výstřihu. No jo, ale když se omotá onucí a převlíkne za kluka? Koukala jsem marně, nepřišla jsem na to. Ale že je proporčně divná jsem si nevšimla sama, celkové záběry za světla jsou na ni asi tři a pak buď detaily na obličej, nebo se skrývá v polostínu. Škoda, že se nikdy neskrývá ve stínu trojského slona (no já si to nevymyslela, že by připomenutí slavného vítězství egyptského?). Na barikádě si zapláčeme a to hned dvakrát (znovu opakuji poznámku o okoralém cynikovi). Z barikády odcházíme stokou, k čemuž je ještě vtipně řečeno, že Valjean Maria přivedl znovu na svět jako matka. Jo, člověk se rodí mezi močí a stolicí. Při svatbě se díky Thénardierovým opět na chvilku ocitáme v Ďábelském holiči, nebo možná v Alence v říši divů. Ty kostýmy jsou prostě přes čáru. A samotný závěr ... paráda. Místy trošku tlačili na pilu, ti Ténardierovi jsou příliš za každou cenu vtipní, nebýt tak dobře zahraní a zazpívaní, byl by to průšvih, zbytečné efekty (odvanutí útržků žlutého průkazu vězně, auvajs, vypadnutí Enjorlase z okna po popravě, no to už opravdu ... ), ale i když jsem u těchhle míst na sedačce poskakovala, celkový dojem to pro filmovou podobu mé oblíbené knihy i muzikálu setřít nemohlo.(4.1.2013)

  • viperblade
    *****

    Zhlédnuto v kině. Dvakrát! Nebudu chodit kolem horké kaše, na Les Misérables jsem se hodně dlouho těšil a proto mě zklamaly první (české) ohlasy na tento film. Nicméně ani ty mě neodradily jít do kina a rozhodně nelituju. Někomu může vadit, že se v podstatě celý film zpívá (opravdu je tam minimum normálních mluvených dialogů) ale to mě na tom bavilo, i když někdy to vypadalo zvláštně. Někomu tady vadí množství close-upů (kamera blízko u tváře) u většiny herců, to mi taky přišlo skvělé, speciálně v hudebních scénách. A stopáž 157 minut mi taky nevadila, speciálně napodruhé to uteklo hodně rychle. Tenhle film totiž má o čem vyprávět, má parádní casting a hlavně každá postava dostane svůj prostor, který využije beze zbytku. Vrcholem filmu byla pro mě píseň "One Day More", kdy prakticky všichni dostanou v této jediné písni své místo a vy si připadáte jako na tom nejlepším kolotoči. Nesmím zapomenout pochválit i kameru, speciálně ty nájezdy (hned ze začátku, například) byly parádní. Je škoda, že na letošních Oscarech to vypadá na rok, kdy bude vládnout film Lincoln, speciálně když Hugh by si toho plešounka opravdu zasloužil (o Anne ani nemluvím, prakticky tam měla nejméně prostoru, ale na její vystoupení jen tak nezapomenete). Na závěr by se slušelo nějaké doporučení, takže - tohle je pouze druhý film, na kterém jsem byl dvakrát za sebou v kině, protože mě opravdu dostal. A taky se mi poprvé a podruhé v mém životě stalo, že kino na konci tleskalo. Byť na pár vteřin a ne celé (někteří se očividně styděli anebo byli zaměstnáni brečením :-)) ale tleskalo. Za mě jednoznačných 100 % s tím, že já byl taky jedním z těch, co tleskal napoprvé i napodruhé.(20.1.2013)

  • StarsFan
    *****

    Hooperovi Les Misérables nemají být filmovou podobou knihy Victora Huga; jsou ztvárněním muzikálu, který se stal za třicet let své existence na západní polokouli legendárním. A jako k takovým je k nim třeba přistupovat. Mluveného slova tu zkrátka moc nenajdete a to i ve srovnání s jinými známými muzikály: Les Mis prakticky po celou stopáž pouze přecházejí z jedné skladby do druhé a kdyby někdo vydal všech 50 písní (49 z divadelní předlohy doplněných o Suddenly napsanou přímo pro film), které ve filmu zazní, jako soundtrack, získal by posluchač prakticky celou zvukovou stopu filmu. Pro některé bude tento fakt jedním z hlavním problémů, já ho naopak vítám. Hudba možná nedokáže postihnout zápletky a dialogy tak snadno jako běžná řeč, nabízí ale možnost vyjádřit to, co by za jiných okolností znělo nepřirozeně, čehož autoři Les Mis si notně využívají. Najdete tu tedy krásně se opakující hudební motivy: Třeba prakticky tu samou sloku začínající slovy ”I am reaching but I fall” zpívají v rozdílných momentech filmu ve svých sólech oba hlavní soupeři, přičemž pro každého tato slova znamenají něco jiného. Máte tu skladbu Look Down, která si našla svou cestu do všech tří časových rovin filmu, máte tu opakující se otázku: ”Who am I?”, kterou si v úvodu i prostředku filmu klade Jean Valjean, aby na ni v závěru konečně našel odpověď, máte tu symboliku hvězd a odlišný pohled na ně ve dvou Javertových sólech. Ano, po stránce pěvecké Les Misérables nejsou tak dokonalí jako jejich předobraz z Broadwaye či West Endu, já jim to ale dokážu s radostí odpustit. I Dream a Dream je v podání Anne Hathaway nejdojemnější verzí této písně, jakou jsem kdy slyšela. Russell Crowe se sice významně odchýlil od až lehce operního provedení Javerta a vysloužil si za to kritiku, já se ale na jeho scény těšila, protože má podle mě příjemnou barvu hlasu a navíc dokázal do své postavy vložit lidskost tak netypickou pro divadelní Javerty. Hugh Jackman vyzpíval dvě a půl oktávy, kterými Valjeana "obohatil" Colm Wilkinson (podle francouzského originálu neměl mít hlavní hrdina takový rozsah a měl zpívat baritonem, nicméně nejznámější Jean Valjean historie si na vlastní uvážení přidal pár výšek), takže militantní zastánci muzikálu i kritici na něj mohou být pyšní. A to i přesto, že s vysokými tóny měl občas problémy; přece jen najít herce nebo i zpěváka, který by dokázal Valjeanovo Bring Him Home podat se stejnou lehkostí jako Wilkinson, je téměř nemožné. Eddie Radmayne dostal roli, která je většinou nejméně zajímavá, jeho projev je ale tak suverénní, že bych klidně věřila, že má za sebou alespoň nějaké předchozí zkušenosti s muzikály. Aaron Tveit je skvělý, Samantha Barks je jako Éponine úchvatná a obsazení Colma Wilkinsona do malé, ale důležité role bishopa je pro každého, kdo viděl muzikál na West Endu nebo alespoň zná videozáznamy koncertů, třešničkou na dortu. A k tomu všemu jsou Les Misérables revoluční svým zpracováním, protože je to první muzikál v histoii celý zpívaný naživo. A taky mají úchvatnou vizuální stránku podpořenou krásně barevnými kostýmy, ve kterých se neustále objevují barvy trikolory. A vyzařují z nich emoce. A nabízejí úchvatnou fyzickou transformaci hlavního hrdiny, přičemž můžu jen vyjádřit svůj obdiv Jackmanovi, který kvůli vězeňské image shodil X-Menské svalstvo, a make-up artistům, kteří ho mezi první a druhou časovou osou proměnili k nepoznání. A samozřejmě v nich objevíte několik skvělých skladeb: třeba revolucionářské Do You Hear the People Sing nebo mé oblíbené One Day More, ve kterém osm rozdílných postav doprovázených sborem zpívá o svém zítřku, čímž vzniká krásná tříminutová koláž vysvětlující rozpoložení všech významných postav. A tak dále. A tak dále. Nebudu to ale prodlužovat a jen řeknu, že Les Misérables nejsou možná Hooperovým nejlepším filmem, z toho, co jsem od něj viděla, jsou však mým nejoblíbenějším. Za posledních sedm týdnů jsem na nich byla v kině třikrát a pokaždé britské publikum tleskalo a mně se pokaždé líbili více než při předchozím zhlédnutí. I proto je mi už teď jasné, že zůstanou-li v programu kin ještě nějakou dobu, zavítám na ně i počtvrté.(11.1.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace