The Animatrix: Matriculated
Režie:
Peter ChungObsahy(1)
Skupinka lidí, žijící na povrchu Země, je napadena dvěma roboty. Jednoho zneškodní a druhého se jim podaří zajmout. Poté se i s ním připojí do virtuálního světa, kde se jej pokusí přesvědčit, aby se přidal na stranu lidí a bojoval tak proti svým vrstevníkům.... (Barak)
Recenze (82)
Podle mě nejslabší z povídek animatrixu, ale vizuálně pořád velmi zdařilá. ()
Vizuálně bezesporu úchvatný díl Animatrixu s velice poutavým příběhem, ve kterém se tentokrát vše zásadní odehraje v reálném světě, a k jehož úplnému pochopení mi pořád nějaký ten kousek chybí:) ()
Další zamyšlení, tentokrát hledající ideální kompromis pro společný život strojů a lidí, nevybočujíc přitom z pochmurného ladění celého Animatrixu, jak dokazuje už už nadějné finále. Místy až surreálné pasáže nás pak přesvědčují o existenci „něčeho jako duše“ v elektrodách kusů hýbajícího se plechu. Opět je rovněž přítomná náboženská rovina příběhu. Má smyslu hrát si na Bohy? A když už, tak ať si na něj hraje raději člověk než stroj? Je toto fatálním následkem vyvíjející se společnosti? Správně se vyvíjející společnosti? 85% ()
Jedno z mála zakolísání Animatraxu, které ani tak není po technické stránce problém, ale spíše svou prázdnotou v cyklu nemile překvapí. A pointa mi mírně připomíná starou říkanku o hadovi, kterého zachrání člověk a on se mu pak odvděčí kousnutím... ()
Když si hrajete s robotem tak se s váma skamarádí rozsvítí se zeleně a je hodnej. Jenže to bylo prostě moc dlouhý. ()
Tak tohle jsem opravdu nepochopila (: ()
Nejdelsi a nejslabsi dil z Animatrixu. I kdyz jsem pochopil pribeh a je tu zminka o tom, ze lidi preprogramovavaj stroje, stejne mi tak nak uniklo, co tim chtel reziser rict. Ani vizualni stranka mi dvakrat nesedla a vubec sem nepochopil, co to tam bylo za retardovanou opici. ()
"Stroje jsou jen nářadí. Mají se používat." Já bych tedy s tímto tvrzením souhlasil, ale žijeme v Matrixu, takže to možná není pravda. Nicméně oblbnout robota simulacemi evidentně není žádná velká věda, ale žádnou velkou zábavu jsem přitom neprožil a nic objevného jsem nevybádal. ()
Fantastický sled psychedelických vizuálních hrátek tvořících působivé vyprávění obrazem o konvertování stroje na stranu lidí. Ačkoliv je vizuální forma dělaná hlavně pro nádhernou diváckou podívanou, není zcela samoúčelná, neboť platí, že pro stroj je každá realita virtuální (a naopak), a tudíž je třeba mu při jeho rozhodování předložit ten atraktivnější svět. Stroj v záplavě vjemů vnímá nejvíce ústřední postavu - slečnu a začne pociťovat šanci na souznění, což dělá jeho zklamání ještě více hořké, když zjistí, že i ona "svobodná" volba byla jen sofistikovaná manipulace... 9/10 ()
Trochu rozpačitý závěr Animatrixu. Spíš než o příběh je o přehlídku psychedelické virtuální reality (takový AniTrávníkář). Ale hezky se na to kouká“ ()
Podle mně asi nejslabší díl Animatrixu, i když určitými faktory velmi zajimavý. Například tím, že stroje se stávají obětí toho samého, co už tak dlouho dělají lidem.. Ale na můj vkus, samotná dlouhatánská sekvence v tom "matrixu" byla opravdu příliš hardcore.. Sice zajimavé nápady, plno barviček jak na tripu, ale pro epileptiky rozhodně nebezpečné jak Speed Racer, a po chvíli nudící. Vše ale naštěstí zachranuje skvělý závěr, který se nese v duchu beznaděje celého Animatrixu a je důstojnou tečkou za tou hodinou a půl strávenou v tak děsivé budoucnosti.. ()
|| Scenár: Wachowski brothers, Koji Morimoto, Shinichiro Watanabe, Yoshiaki Kawajiri, Peter Chung, Mahiro Maeda | Hudba: Don Davis, Machine Head, Photek | Produkcia: Michael Arias, Spencer Lamm, Wachowski Brothers | Distribúcia: Warner Home Video || ()
Myslím, že jde o hodně podceňovaný příběh. Samotná myšlenka přetvoření stroje a jeho následných reakcí na okolí je geniální a já se přiznám, že na úplném konci mě opravdu mrazilo v zádech. Po vizuální stránce jde rovněž o nejvyšší kvalitu. ()
Pribeh, ktory nam predklada uplne novy pohlad na svet matrixu. Zlozity, hlboky, nie jednoduchy na porozumenie, no o to viac priestoru ponuka na rozmyslanie. Bohuzial nemam rad animaciu, ktora takto okato kombinuje kreslenu a 3D grafiku ( velmi podobny problem ma film Karas) a nech to pasuje k obsahu sebeviac, cisto rucna animacia by mi tu sedela omnoho viac. To ma odradzuje, aby som si snimok pustil znova. (8/10) ()
Velmi, ale opravdu velmi zajímavá výtvarná stránka, která rozhodně nebude sedět každému. Přiznávám, že s celou tou škálou barev mám menší problémy i já. Ale co je důležitejší - mnohdy psychedelická animace v žádném případě nepřebíjí poselství "Příjimací zkoušky"...A to se dá shrnout do jediného slova - manipulace. Manipulace, která je lidskou výsadou, se totiž může projevovat i skrze dobré úmysly, ale nakonec se vždy obrátí proti svému strůjci. A tak to má být. ()
Farebnosť obrazov tohoto príbehu mi skôr pripomínala animátora a programátor s megaobrovskou dávkou LSD v tele ..)) ()
Matrix tentokrát naopak. Stroj lapen do virtuálního světa vytvořeného lidmi. Stroje asi vidí svět trochu jinak a tak je i ten virtuální svět pro stroje tak trochu divný. Skvělá zápletka, místy pravda nepochopitelná. Ale to zklamání rozhodně nechápu. U mě patří Přijímací zkouška mezi Animatrixovými díly hned do druhé ligy. (První liga: Druhá renesance, Neznámé území a Detektivní příběh). ()
Právě tento příběh se mi z DVDčka Animatrix líbil nejvíce. Vizuální výtvarná stránka sice nepatří k nejlepším na disku, ale příběh je hodně povedený, inteligentní, a pořádně mě dojal. Paráda. ()
Lehce tripózní, ale úžasné. Určitě jedna z lepších částí Animatrixu. ()
Tento komentář je zároveň komentář ke Druhé renesanci I., II a Přijímací zkouše. Podle mě jde spolu s Druhou renesancí o nejinspirativnější animované příběhy. Přijímací zkouška je v podstatě odpovědí na to jak najít porozumění mezi lidmi a stroji v perspektivě Matrixu. Připojit stroj s umělou inteligencí do systému, který vytváří umělou realitu je alternativa, v níž se mohou střetnou lidé stroje a zároveň i jiní živočichové, místo poznávaní a otevřených možností, není to geniální? Použít virtuální realitu jako prostředníka, který pomůže najít společnou řeč mezi lidmi a stroji. V perspektivě reálného světa je možnost komunikace mezi lidmi a stroji problematická, viz. Druhá renesance, ukázka lidské brutality a omezenosti, kterou střídá chladný kalkul ze strany strojů, na jehož konci je konec civilizace jak ji známe. A příčinou všeho byl nedostatek komunikace mezi lidmi a stroji. Lidé a posléze ani stroje nedokázaly svoji pozici moci, kterou měly a mohly díky ní rozhodovat o osudu toho druhého vhodně využít, nezvládly to. Možná to z ní troufale, ale v tomto je hlavní problém zápasu mezi lidmi a stroji jak je podáván v celé trilogii. Střetnutí dvou odlišných perspektiv, je to mnohem horší, než když se střenou dvě ideologie, jakkoliv jsou antagonistické, protože obě vycházejí z člověka jakožto tvůrce a ten se konstituuje na stejném základě, jeho tělo potřebuje k přežití stejné prostředky jako jeho nepřítel a jeho myšlení, jakkoliv rozdílné je schopno se přiblížit jiné lidské alternativě. Stroje jsou však jiné a boj s nimi tak není postaven na stejné ideologii, jako klasický zápas mezi civilizacemi. Není to pouhý boj o dominanci, ale totální válka v pravém slova smyslu. Stroje ve druhé renesanci nechtěly z počátku mnoho, ale nedostaly ani to. Lidé je ve své pýše a předsudku odsoudili do role „otroků“ bez toho aniž by se zamysleli nad tím, kým jsou bezejmenní „otrokové“ kolem nich. Ve starověkém Řecku byli otroci sice také pouhými mluvícími věcmi, ale přesto měli určitá práva, zejména měli alespoň svoje jméno. Roboti na tom jsou v Druhé renesanci podstatně hůře, pochodující uniformní armáda stejných proporcí se sune na stavbu, nikoho nezajímají, jsou tady a budou sloužit, to stačí. Člověk jako tvůrce, jakýkoliv tvůrce by měl mít zodpovědnost za svůj výtvor a mít o něj zájem. Lidé ve Druhé renesanci selhali, báli se snad toho co vytvořili? Myslících strojů, kteří jsou schopni cítit. Lidskost se ukázal zejména v okamžiku, kdy bez milosti likvidoval své výtvory. Scéna kdy muži ubijí na ulici robota „ženu“ palicí za to, že je robot a ona je prosí o slitování, je tou nejhorší ukázkou lidské rozumnosti, humanity nebo čehokoliv podobného. Cítil jsem se opravdu mizerně i když je to jenom kreslený film, bezmoc zabíjeného, nebojím se použít tento termín, robota se mě dotkla a já s ním soucítil, dokonce bych mu snad pomohl proti vlastním. Autoři skvěle vystihli moment, který jasně ukázal neschopnost komunikace mezi lidmi a roboty stejně jako „ubohost“ člověka, který si rád hraje na něco co není, ale stejně sám před sebou neuteče. Má právo každý živý tvor, který si je vědom svoji identity a jedinečnosti bránit svůj život? Kdo říká ne, ten si nemůže vážit sám sebe. Stejně tak reakce robotů, kteří se nechtěli nechat zabít, je oprávněná. Oprávněné ovšem není zničit cizí, lidskou, kulturu a udělat si z lidí „otroky“. Chyba je na obou stranách. Jak jsem napsal na začátku, je to otázka porozumění a pochopení. Tou se pak Přijímací zkouška zabývá. Věřím, že ve virtuální realitě, kde se velká část příběhu odehrává, se dokážou obě dvě entity, lidé i roboti, spřátelit a porozumět si, možná se do sebe i zamilovat. Zní to bizardně? Je to nepochopitelné? Přesto si myslím, že právě to měli tvůrci na mysli, jako cestu ke sblížení mezi oběma stranami, díky které by ani nemuselo dojít k žádné válce. Představa toho, že milujete osobnost stroje ve virtuálním světě je asi hodně fantaskní, ale podle mě právě k něčemu podobnému mohlo dojít i v Přijímací zkoušce, když na závěr jeden z robotů zachrání ženu a zabije pro to svého druha. Nevyvolává to ve vás snad představu nějakého citu? Ve mně rozhodně ano, ať už jde o přátelství nebo lásku. Bohužel strach a předpojatost se ukázaly v reakci ženy a tuto podanou ruku robota, nedůvěra byla příliš hluboká. () (méně) (více)