Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Mahalik
    ***

    Hustý to bezesporu je! Ale pochopte, já začal hrát před nedávnem Super Mario Bros 4, takže jsem ze všech těch laserů a pohledů a lá Doom docela tumpachovej. Ale jelikož jsem kluk šikovnej, šupnul jsem do sebe malýho ruma a hned bylo jasno: ten film je totiž manuálem na zmagoření. Epileptické záběry, které společně s hudbou (Manson!!) vytvářejí pocit, že jsme Bohové simulačního světa, je dost brutální. Bublina praskne ve chvíli, když při cestě z obchodu zjistíte, že prodavačka neměla pod kasou brokovnici a že vás nechtěla probodnout. Sakra, ten náš svět je vlastně tak neakční :)(6.12.2009)

  • Shadwell
    *****

    Zajímá-li někoho, jaká je souvislost mezi Gamerem, CinemaScopem, tridentským koncilem a Rotundou sv. Martina na Vyšehradě a co dalšího filmoví historici přehlédli nebo zatajili, nechť pokračuje ve čtení. ____ Oficiálně byl film vynalezen v průběhu 90. let 19. století. Vznikl jako následek průmyslové revoluce, stejně jako telefon, nebo automobil. Ve skutečnosti je film poměrně složité médium, a než mohl být vynalezen, muselo se sejít několik technologických náležitostí. Nepřekvapuje proto, že jeho kořeny sahají až do románského umění, čemuž nasvědčuje úzká spojitost mezi rotundou a zootropem. Zootrop je de facto desetkráte zmenšená rotunda. Oboje disponuje kruhovým půdorysem, oboje má tvar rotačního válce, oboje nějakým způsobem působí na návštěvníka. Rozdíl je v tom, že rotundu obdivuje divák zevnitř, kdežto zootrop zvenku. Prostor kina, ovládající a paralyzující užaslé publikum v sálu odděleném jednoznačně od okolního světa, má blíže k rotundě než k zootropu. Vedle zootropů, kinetoskopů a jiných optických hraček narušovalo ideu uzavřených kinosálů dvojí: fenomén kinematografických přestavení pod širým nebem (film nacházel své místo už na začátku svojí existence také v prostorách často improvizovaných a náhodných, na náměstích, trzích, v zahradách, na dvorech, v sadech) a trpké pravdy, jež otřásly sebevědomím a jistotami moderního člověka. Einstein a Freud představovali pro počátek 20. století stejné poselství – svět není takový, jaký se zdá. Najednou se nedá zcela věřit smyslům. Následkem tohoto jsme vnímali svět chvíli jako karneval libovůle, kde neplatí žádná pravidla, a chvíli jako vězeňský dvorek, na kterém chodíme v pruhovaných šatech stále dokola. Proto bylo třeba navrátit lidstvo tam, odkud se zásluhou rozpadu starého světa vymklo – z vně dovnitř, ze zootrpu zpět do rotundy. Snaha obestřít diváka a nenechat ho vystoupit ven ke svobodě dosáhla svého extrému v baroku. Odpovědí na tehdejší protestanské reformy se stal tzv. tridentský koncil, který dal jasně a nesmlouvavě najevo, že katolická církev se v žádném případě nehodlá smířit s odklonem některých zemí od duchovní závislosti a poslušnosti papeži. Podobně se nechtěli smířit hollywoodští producenti s úpadkem studiového systému a hledali způsob, jak vylákat diváky z jejich obývacích pokojů do kin. Velkou část zájmu na sebe strhlo televizní vysílání, které výrazně proměnilo – často k horšímu – chování diváků. Rozložilo vlastně celý systém. Na jedné straně posílilo a banalizovalo ireálno a fikci, jež jsou podstatou každého filmu, a přesunulo značnou dávku cynismu na informace jako takové; na druhé straně vyvolalo nové zvyky, jako je například „zapping“ (přepínání kanálů), nebo doprovodné komentáře, které desakralizují celý pořad. Stačí porovnat, jak milovník filmu sleduje svůj oblíbený snímek na videokazetě a nechce při tom být ničím rušen, a podobnou situaci v početné rodině, kde se nikdo pořádně nesoustředí. Výsledek bývá často konsternující. Ať už máme na mysli technicolor, Cineramu, CinemaScope nebo stereoskopické 3D-filmy, principiálně šlo o to nahnat diváky zpět tam, odkud utekli – do kin. Katolická církev jednala stejně promyšleně a cílevědomě jako producenti v 50. letech – v první řadě byla obnovena inkvizice (MPPEAA - pomáhala exportu filmům, propagujícím americké věrozvěstství, na mezinárodních trzích), byl založen jezuitský řád (film studies - jejichž začátek spadá do 50. let), opětovně se obnovovaly kulty světců (hollywoodský star systém) a s tím souviselo také zakládání četních poutních míst (artkina a autokina). V neposlední řadě šlo baroku i kinematografii o to ohromovat, fascinovat a působit na smyslovou stránku vnímání. Člověk je v takovém chápání záležitostí pomíjivou, nicotnou a pasivní - film obohacený o širokoúhlý formát poskytuje divákovi více informací, čímž jej nutí zvyšovat koncentraci na úkor představivosti a situuje jej do role pasivního pozorovatele. K nadpozemským a nadpřirozeným silám a hodnotám se podobně obracejí mystická díla z doby barokní. Stejně jako v Kostele svatého Mikuláše na Malostranském náměstí se i prožitek ve slavném Haydenově planetáriu odehrává uvnitř kupole, kde je iluzionisticky konstruována „virtuální“ realita. Divák, který je po dobu představení doslova pohřben v izolované rotundě planetária, jež je v mnoha ohledech zrakovým klamem par excellence, je na tom podobně jako v kině; ačkoliv na rozdíl od filmu, kdy se díváme přímo před sebe, vyžaduje planetárium pohled vzhůru, do „báně nebeské.“ Pohroužení se do vesmírného divadla planetária i pohyblivých obrázků ve filmovém paláci je srovnatelné. Již architektonický rámec budov má sklon k potvrzování důstojnosti, která byla vlastní vyšším uměleckým institutům. Má v oblibě vznešené a sakrální, jako by výtvorům dávalo věčné trvání; ještě krok dál a rozsvítí se svěcené svíčky. Na sklonku 20. století dochází pak k tomu, čemu říkám „zánik kognitivistických teorií a zúžení dispozitivu do singulárního bodu zapříčiněné ukončenou dialektikou recipienta s ekranem“ – zbaveno akademického slovního smogu to znamená neustálé zkracování vzdálenosti mezi divákem a plátnem, k němuž dochází buďto přibližováním se diváka k obrazovce, nebo obrazovky k divákovi. Stručně řečeno se buďto přibližuje divák k obrazu, jak to známe ze sledování filmů na osobním počítači, které stojí v opozici vůči sledování v rušivém prostředí televize, anebo vystupuje stereoskopický obraz ven k divákovi. Teprve syntéza obojího a definitivní zkrácení vzdálenosti na nulu povede k nástupu virtuální reality a setření skutečnosti kolem. Virtuální realita vzniká tehdy, zanikne-li rám kolem obrazu. CinemaScope provedl obdobný ideologický manévr, neboť usiloval zahltit divákovi celý úhel vidění a tím se ho zmocnit. Šlo mi tu nicméně hlavně o to podat revizi dějin kinematografie prizmatem zkušenosti se staršími i novějšími elektronickými médii jako televize, video, počítače a internet a ukázat kinematografii jako pouze dílčí epizodu či mezihru v delších dějinách kultury. Pobývání diváka „uvnitř“ v době románské a barokní, následné osvobození se na pozadí exploze moderního umění na počátku 20. století a opětovný návrat do filmových paláců, panorámat a planetárií v 50. letech 20. století a nejznatelněji v soudobém kvasu simulaker a videoherních flicků jako Crank 2 nebo Gamer prostě a jednoduše ukazuje, že kinematografie je součástí jak mnohem širšího kontextu politických a kulturních praktik, tak vzájemného vztahu s jinými uměleckými a kulturními formami, médii, institucemi, diskursy a oblastmi životní praxe. První veřejné projekce filmů bratří Lumierů v Paříži odstartovaly něco, co bylo ve skutečnosti dávno odstartované – prehistorii táhnoucí se stovky let před rok 1895.(18.1.2010)

  • akisha
    ***

    Butler se nejspíš našel v rolích naštvaných taťků a ve filmech průměrné kvality. Paradoxně mě celá válečná část nechávala chladnou a víc mě bavily řídké pohledy do trhlé "Společnosti". On už vůbec ten příběh mi přijde neskutečně přitažený za vlasy, ačkoliv už jsem viděla větší blbosti, to je taky pravda. I drama složka mě neoslovila, na to mi film přišel až moc sterilní a schémata v něm stokrát viděná. Na konci mě příjemně překvapil M.C.Hall a jeho taneční vystoupení. Zábavný film co rychle vyšumí, zamýšlené poselství tak docela podat nezvládne, ale celkem obstojně ho aspoň nakousne.(28.12.2010)

  • Le_Chuck
    *****

    Running Man revisited, 10 strihov za sekundu, socialno-kritická paranoia a ocelový kombajn Butler. Šťouralom odporúčam široký oblúk a epileptikom zaradiť spiatočku ešte pred trajlerom. Toto nie je ani nikdy nebude "ten chytrý" matroš typu Minority Report, ale ten najorechovejší vymetač béčkových regálov. Ono ťažko po Crankoch od N-T očakávať niečo viac. Level zábavnosti vysoko v červených číslach. 85%(21.11.2009)

  • Hitman_47
    ***

    Nenechte se zmást zdejšími hysterickými komentáři.. Gamer není až tak špatný film, jenom prostě nedostojí obrovskému očekávání, bo Cranky a trailer nastavil laťku příliš vysoko. Akce je ve filmu opravdu celkem dost... jediný háček je v tom, že je natočena více než nepřehledně, takže se vám z toho bude maximálně tak točit hlava, ale ti všímavější budou křičet "Ty vole, tam vystříkla krev!", ale to je tak jediné, čeho si všimnou.... ale je tu jedna celkem přehledně natočená ustřelená kebule... wow. No, jak tady někteří bečí, že se to více než Slayers věnuje Society, tak tyhle komentáře neberte na vědomí, bo je psali blbci, kteří koukali v kině borkám do výstřihu místo na plátno. Mimochodem, tahle hra by byla splněnym snem každého úchyla a puberťáka... naprostá zvrácenost (až porno life). Ke scénáři snad ani nebudu nic povídat... ono, kdo na tenhle film jde kvůli ději, že jo. Sečteno a podtrženo... neurazí ani nenadchne, ale nudit by se u toho fanoušek žánru určitě neměl. Jo a mimochodem.. herec, jenž hrál Simona, hrál taky hlavní roli v čupr rodiňáku Hoot ... doporučuju zkouknout... chlapec ušel hodně dlouhou cestu a tentokrát je jeho postava dokonce dost sympatická.. BIGGUP!(26.9.2009)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace