Vladimír Menšík
nar. 09.10.1929
Ivančice, Československo
zem. 29.05.1988
(58 let)
Brno, Československo
Zajímavosti (144)
- Jiří Sovák na jednoho ze svých nejoblíbenějších kolegů pro Slávku Kopeckou láskyplně vzpomínal: "Jak jsme se vůbec seznámili s Vladimírem Menšíkem? Nevím to docela přesně, mám to dodnes v mlze, ale myslím, že to bylo v nějakém hodně velkém kalupu. Táhli jsme to v nějaké velké společnosti den a noc. A já se najednou probral v docela cizím bytě, koukám kolem, vedle vidím sedět člověka s veselýma očima, plnou hubou zubů, nestačím se divit. Vidím ho prvně a on vyskočil a povídá: 'Já jsem Menšík!' Tak prostince začalo naše přátelství. (...) S Menšíkem byly kouzelné flámy a já vůbec - s odstupem let - nelituju, že jsem je prožil. Byla s ním ukrutná legrace, která měla vždy určitou noblesu, dotyk vyšších mocností, poezie. Nebylo to opilství pro opilství, nikdy jsme netáhli flám jen proto, abychom zcepeněli. I když musím přiznat, že Laďa občas dokázal pro srandu zasklít i práci. Já ne. (...) Končívali jsme většinou ve Filmovým klubu, kde došlo k jedné historické epizodě s mojí maminkou. Byli jsme rozjetí jako obrněnci a nic nám nestálo v cestě. Jenže jak jsme zase šlapali do Filmového klubu, kouknu nahoru a povídám: 'Dál už nemůžem, Laďušenko, tady končíme!' Nahoře stála moje maminka. 'Podívej se,' povídám, 'oholenej Stalin!' Moje maminka byla totiž černovlasá jako havran. Řekla mi: 'Jdeme domů, chlapče!' a Láďovi povídá: 'A ty už taky koukej plavat domů!' To byla jediná osoba, která nás kdy s Menšíkem rozehnala, když jsme byli rozjetí a v ráži. (NIRO)
- Přestože se dožil jen 58 let, jak komentoval Jiří Sovák: "Nechal po sobě úsměv. Jen se řekne Menšík - lidé se smějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto dvacet let a nezbylo po něm nic." (NIRO)
- Jiří Sovák v knize "Dík za váš smích" vzpomínal: "Měl jsem pro Menšíka velkou přitažlivost v tom, že jsem disponoval fantazií a on se ode mě odrážel jako míč. Filmové štáby se těšily, když jsme měli přijet na plac. Vyhlížely, protože věděly, že jakmile se dostavíme, dostaví se sranda. Pravda ale taky je, že se říkalo, že Menšíka se Sovákem obsadí jen režiséři pevných nervů, sebevrazi. Jednou jsme spolu točili film v malé vísce za Prahou. (...) Šli jsme pak na dvůr, tam ležel pes a olizoval si kulky. Byl tam obrovskej kopec hnoje u kterého stála bába s vidlema. Uviděl jsem toho psa a povídám Menšíkovi: 'Vidíš ho, takhle to máš dělat. Je to zadarmo a je to hygienický.' Menšík okamžitě smečoval: 'Vždyť to taky dělám, ale strašlivě mě přitom bolí za krkem!' Bába vyrazila strašlivý zvuk a jak zařvala - penk! - falešný zuby jí vyletěly do toho hnoje. Byl u toho taky Jirka Lír, dostal záchvat smíchu a celé dvě hodiny, které jsme tam točili, už byl k nepotřebě. Nedalo se s ním pracovat. Odehrávaly se tam ale ještě další výjevy. Točilo se to v nářečí, v moravském. Laďa - roduvěrnej Moravan - to uměl, někteří herci taky, ale já se odmítl přetvařovat a mluvil jsem, jak mi zobák narostl - česky. Jaképak změkčování, když je to stejně špatně. Ni a ňú... Hrál tam taky Karel Effa a jako k předsedovi se ke mně lísal... a už se jelo naostro. Povídá: 'Hele, předsedo, já do tý tomboly dám toho králíka, ni?' Menšík stál vedle a povídá: 'Ňúúú...' A Líra znovu odnesli. Když jsme dotočili a šli přes dvůr konečně zpět, to bylo asi po dvou hodinách, babka na tom hnoji pořád ještě hledala svoje zuby!" (NIRO)
- Jeho dobrý kamarád a častý kolega Jiří Sovák vzpomínal, jak Menšíkův mozek "nedokázal utlumit žádnou šanci pro srandu. Ani ve výrazně smutných chvílích. (...) Měl dědečka, pětadevadesát let. Věk jistě poženhaný a žádná tragédie, když takový člověk v klidu zemře. Jen pokora, že ho Pán Bůh nechal na světě tak dlouho. Menšík jednou sedí v kuchyni u svý stařenky na Moravě, příjemně se baví, staříček si hoví vedle na vikslavantovým kanapi. Stařenka najednou povídá: 'Laďušenko, podívej, jak se ten náš staříček dneska pěkně usmívá!' Láďa se otočí a povídá: 'No jo, ale takhle se bude usmívat už furt. Je mrtvej!' Stařenka v tu chvíli propagačně zaplakala, zavolala nějaké to pravnouče, aby utíkalo pro doktora, pak si sedla a povídá: 'Laďušenko, teď pojď, převlékneme staříčka do černého, než nám ztuhne!' Společným úsilím ho převlékli. V jedné chvíli stařenka sepjala ruce a povídá: 'Ježišmarjá, co kdyby se staříček probudil, co mu povíme?' Láďa na to: 'No, co bychom povídali? Že jde do divadla!'" (NIRO)
- Chalupu měl v Dolní Polici v okrese Česká Lípa. (sator)
- S první manželkou Věrou Šimšovou (2. 4. 1929 – 14. 6. 1988) měl dvě děti – syna Petra (*1955) a dceru Vladimíru Michlíčkovou (*1957). S druhou manželkou Olgou Strnadovou, zpěvačkou v hudebních souborech a pozdější výtvarnicí (13. 3. 1930 – 1996), měl také dvě děti – syna Jana (*1962), který pracoval jako vedoucí filmového týmu na Barrandově, a dceru Martinu Menšíkovou. Jeho vnuky jsou: Petr, Tomáš, Martin, Robin. (sator)
- Pohřben je na Olšanských hřbitovech v Praze, část IX, oddělení 1, číslo hrobu 143. (sator)
- Někdy v šedesátých letech ztratil občanský průkaz a když si vyřizoval nový, tak mu příslušná úřednice při vypisování roku narození 1929 napsala druhou devítku tak nedbale, že z ní Menšík po malé úpravě snadno udělal čtyřku. Jeho motivem bylo jít dřív do penze. Jeho podvod se rozrostl do takových rozměrů, že v roce 1974 dostal k „padesátinám“ titul zasloužilého umělce a v roce 1984 mu k „šedesátinám“ poslal blahopřejný dopis tehdejší prezident Gustáv Husák. (raininface)
- Jeho původní křestní jméno bylo po otci Vladislav. Změnil si ho na Vladimír na radu E. F. Buriana, v jehož divadle působil v 50. letech. (raininface)
- Jeho první hranou rolí byla jeho účast ve školní besídce s názvem „Zelenina je zdravá“. Měl sedm let a zahrál si v ní bramboru. Roli ale nedokončil, protože před besídkou snědl několik zelených jablek, která zapil vodou ze studny, a dostal silný průjem. (raininface)
Anděl Páně (2005)
- Ivan Trojan (Petronel) popsal atmosféru natáčení: "Na Andělovi Páně vzniklo něco, co podle mě fungovalo v éře Menšíků a Sováků, kdy se ješě jezdily točit exteriéry. Dneska se hodně šetří a na exteriéry se prakticky už vůbec nejezdí. (...) Vyprávěly se historky, vzpomínalo se, bylo to nádherný. A i když se někdo musel večer vracet do Prahy na představení, tak všichni na něj až do noci čekali. A když už přijel, tak jim bylo líto se rozejít a povídalo se a pilo dál. Ačkoliv jsme takhle hýřili často až do rána, nestalo se, že by někdo něco zmotal. Práce tím rozhodně netrpěla, naopak." (NIRO)
Dobří holubi se vracejí (1988)
- Když zemřel Vladimír Menšík, Milan Kňažko poslal amatérský filmový záznam, který vytvořil v průběhu natáčení, jeho rodině. (sator)
Dobří holubi se vracejí (1988)
- Během čekání mezi záběry se Milan Kňažko rozhodl, že si soukromou videokamerou zvěční Vladimíra Menšíka, jak o přestávkách baví filmový štáb. Díky tomu Kňažko dodnes pečlivě opatruje ve svém domácím archivu čtyřicetiminutový amatérský záznam zákulisního Menšíkova vyprávění. Ten tehdy svolil, aby Kňažko natáčel – s podmínkou, že se záznam nezveřejní. (SONY_)
Dobří holubi se vracejí (1988)
- Během natáčení si Vladimír Menšík musel píchat injekce. V nedalekém Humpolci bydlel v hotelu s Mariánem Labudou. Ten mu pomáhal hledat místečka na těle, kam se ještě dala jehla přiložit. (SONY_)
Dobří holubi se vracejí (1988)
- Ve filmu se poprvé na plátně jako komparzistka objevila Aňa Geislerová. První svůj záběr zkazila, když vrazila do pánů Menšíka a Kňažka. (morgos)
Dobří holubi se vracejí (1988)
- Vladimír Menšík nechtěl ve filmu hrát kvůli scéně s peřím, protože byl astmatik. Režisér ho ale nakonec přesvědčil. (jenik71)
Hurá za ním (1988)
- Ve stejném roce, co byl snímek uveden, zemřel představitel hlavní role Vladimír Menšík. (M.B)
Co takhle svatba, princi? (1986)
- Postava moudrého vychovatele Matěje byla psána na tělo Vladimíru Menšíkovi. Jeho zdravotní stav mu ale nedovolil se natáčení zúčastnit, a tak byl nahrazen Karlem Černochem. (Fenk)
Kdo se bojí, utíká (1986)
- Yveta Blanarovičová během natáčení jednou zaspala a zmeškala odvoz z Prahy. Zavolala proto své kamarádce Martině Menšíkové, ale zvedl to její otec Vladimír Menšík, který jí nakonec na natáčení odvezl a režisérovi namluvil, že Yveta u nich spala a on zapoměl natočit budík a tím jí zachránil. [Zdroj: časopis Můj čas na kafíčko] (Duoscop)
Vesničko má středisková (1985)
- Autorem myšlenky doktora Skružného (Rudolf Hrušínský) o tom, že „když je někdo jedinej, kdo to může udělat, tak musí“, nepochází z hlavy scenáristy Zdeňka Svěráka, nýbrž od herce Vladimíra Menšíka. Jednou v noci totiž zazvonil v bytě jejich společného přítele, režiséra Vladimíra Svitáčka, telefon. Na druhém konci byl Menšík, který telefonoval z restaurace při jednom ze svých proslulých několikadenních tahů, že mu došly peníze a potřeboval by půjčit, protože vrchní trvá na zaplacení poměrně velké útraty. Svitáček, který měl peníze schované na nákup nového auta, se bránil, ale Menšík právě tehdy pronesl větu o tom, že on jediný mu může půjčit. A když je někdo jediný, kdo může, tak prostě musí. Svitáček příhodu po letech vypravoval právě Svěrákovi a tomu se to tak zalíbilo, že ji ve filmu použil. (cundak)
Související novinky
Zemřel herec Lubomír Kostelka
Ve věku 91 let zemřel známý herec Lubomír Kostelka (Což takhle dát si špenát, Dívka na koštěti). O jeho úmrtí poprvé informoval server Blesk. Přestože ve své kariéře neměl mnoho zásadních rolí, byl… (více)
Blažena Holišová: 1930 - 2011
Dlouholetá členka činohry Národního divadla Blažena Holišová zemřela po dlouhé nemoci v jedné z pražských nemocnic ve věku 80 let. Mladičká Blažena, tehdy ještě Zálešáková, pracovala nejdříve jako… (více)
Herec
Dokumentární | |
---|---|
2016 |
Věčná Slavia - a.z. |
2014 |
Hrdý na svůj klub - a.z. |
2012 |
Zpátky se Sobotou (seriál) - a.z. |
2005 |
Nezničitelný Vladimír Menšík (TV film) |
2001 |
Příběhy slavných (seriál) - a.z. |
Nespoutaný živel - a.z. (S02E16) |
|
1980 |
Jak se dělá smích |
1975 |
Kamarádi až za vlastní hrob |
1961 |
Zasloužilý umělec Eman Fiala |
1960 |
Jak se chovati? |
1957 |
Pokušení |
1956 |
Křivé zrcadlo |
Hudební videoklipy | |
---|---|
2021 |
Vystřelená - a.z. |
2004 |
Tata Bojs - Virtuální duet |
Krátkometrážní | |
---|---|
1982 |
Šťastný a veselý vrátného Metelky (TV film) |
1979 |
Grandle (TV film) |
1978 |
Babička je ráda (TV film) |
1977 |
Fanda (TV film) |
1975 |
Pan Selichar se osvobodil (TV film) |
Rodič (TV film) |
|
1974 |
Mladí u starých, starí u mladých (TV film) |
Pěkní ptáčci (TV film) |
|
1973 |
Poslyšte příběh, který se vám stal (TV film) |
Přehlídka ztracených peněz (TV film) |
|
1972 |
Slepé střevo (TV film) |
1970 |
Mariáš (TV film) |
1969 |
Růžové Merkury (TV film) |
Zvony pana Hejhuly (TV film) |
|
1968 |
Bohouš (TV film) |
1967 |
Zločin a trik I. (TV film) |
Zločinec (TV film) |
|
1966 |
Autorevue (TV film) |
Prostě ani muk |
|
Svatební cesta aneb Ještě ne, Evžene! (TV film) |
|
1965 |
Vajshoblhák a státní tajemství |
1964 |
Dobrá rada je nad zlato |
Preclík |
|
Príde pani z Grónska (TV film) |
|
1963 |
Tchyně |
1962 |
Deštivý den |
1957 |
Anděla |
Konec jasnovidce |
Účinkující
Scenárista
Filmy | |
---|---|
1971 |
Kam slunce nechodí... (TV film) |
Pořady | |
---|---|
1979 |
Silvestr 1979 - Hrajeme si jako děti |
1978 |
Silvestr hravý a dravý |
1977 |
Silvestr na přání aneb Čí jsou hory Kavčí |
Související novinky
Zemřel herec Lubomír Kostelka
Ve věku 91 let zemřel známý herec Lubomír Kostelka (Což takhle dát si špenát, Dívka na koštěti). O jeho úmrtí poprvé informoval server Blesk. Přestože ve své kariéře neměl mnoho zásadních rolí, byl… (více)
Blažena Holišová: 1930 - 2011
Dlouholetá členka činohry Národního divadla Blažena Holišová zemřela po dlouhé nemoci v jedné z pražských nemocnic ve věku 80 let. Mladičká Blažena, tehdy ještě Zálešáková, pracovala nejdříve jako… (více)