Oni 2: Noční kořist

(61%) První ONI mi také nepřišel jako nějak nápaditý a světoborný horor, ale vcelku to zabavilo tak jsem ty slabší 3* dal. Zde se mi to jevilo o malý stupínek lepší, prostě opět jednohubka na zabití volného času. Vyvražďovaček bylo pár, některé byly slušně krvavé a především v těchto vraždících scénách hrála super hudba – prostě známé songy, což dávalo filmu tu správnou ujetost. Konec už byl samozřejmě dost přehnaný, ale co už. Zabavilo mě to, nenudilo, tak proč ne? (31.05.2018)

Druhý díl byl na stejné úrovni jako díl první. Dalo mi to přesně to, co jsem od toho očekávala. Mezi jednotlivými díly není žádná návaznost, takže jestli chcete shlédnout rovnou druhý díl, aniž byste viděli ten první, ničemu to vadit nebude. Home invasion není zrovna můj šálek kávy a proto hodnotím neutrálně. (23.03.2018)

Poprvé jsem byl na hororu v kině. Bohužel jsem si vybral jeden ze zástupu levných a ničím nevyčnívajících polohororů z produkce Jasona Blooma, který má teď prsty snad ve všem. Výsledek odpovídá předpokladům, ačkoliv jsem po velmi slibném začátku doufal v podobné stylové řádění, po úvodu, který tak nějak nastiňuje (asi) premisu stařičkého prvního dílu ale už vše zajede do starých a bezpečných kolejí, sledujeme rodinku s více či méně vyrovnanými vztahy, která putuje na odlehlé místo a zde si na ně počíhá parta divnolidí s maskou nebo pytlem na hlavě a zbraní v ruce, kteří mají velmi opodstatněný důvod (haha), proč tohle všechno dělají. Jakmile se film konečně promění ve slasher a začnou se dít všechny ty věci, které běžný divák u podobných slasherových hororů hledá a očekává a začne při tom znít poměrně stylová popová hudba, napětí a pocit nějakého zadostiučinění stoupá vzhůru, první půlka filmu je však (dle očekávání) pouze výplňková vata, která tu je jen proto, abychom naštvaní nevycházeli z kina po půl hodině. A na rozdíl od jiných filmů ta vata není zrovna cukrová. (25.03.2018)

Jednoduchá sledovatelná vyvražďovačka a zároveň zcela zbytečný film, u něhož vůbec netušim, proč byl vlastně po letech zrealizován. Home invasion horory už mají svůj největší boom za sebou, pokračování tak poměrně logicky rozšiřuje svůj záběr na rozlehlejší oblast jakéhosi opuštěného kempu. To ale nakonec není úplně pro dobro věci. Původní The Strangers těžili napětí z vlámání se tajemných zabijáků do soukromí hrdinů, druhý díl se změnil v podstatě zaměnitelný slasher. Prostorové řešení kempové lokace navíc vzbuzuje řadu otázek, na které je pro zachování zdravého rozumu neradno hledat odpověď. Celkový dojem pak sráží rovněž řada nepochopitelných rozhodnutí, a to jak na straně postav, tak na straně tvůrců. Proč například Roberts rve nějaké osmdesátkové songy do skoro každé druhé scény, to fakt netuším. Vlastně tuším, chce tím budovat nějakou náladu a chytřejší postup ho nenapadl. Průšvih je, že to něčemu pomáhá tak zhruba jenom v jedné a půl scéně (u bazénu a s přimhouřením očí v závěru na mostě). (24.05.2018)

Jedničce šlo o jediné: o mrazivou atmosféru a několik děsivých momentů. Rozhodně nechtěla posouvat scénáristické hranice žánru, rozhodně nechtěla zaujmout originalitou. Dvojka je na tom úplně stejně. Zase jde o zlo číhající kdesi venku, opět tak na ulici nehybně stojí magor s maskou na tváři a sekerou v ruce. Nebo holka s velkým ostrým nožem vynořující se ze tmy. Trpělivě vyčkávající, co její oběť udělá. V pomalém tempu dokonale mrazivé. Právě ono postupné pronikání za fyzicky i psychicky vymezené hranice soukromí funguje v pokračování stejně jako v jedničce. I když jsme přeci jenom v kempu. Rozdíl je možná v tom (i když se omlouvám, první díl si už tolik nevybavuji), že se ústřední rodinka chová víc nelogicky – pokud mi odkrouhli nejbližšího člena rodiny, určitě nebudu s nabitou bouchačkou jen vyhrožovat. Ve výsledku prostý slasher ovšem s několika mrazivými momenty. A díky za sympatických 85 minut. (05.06.2018)