Dům ďábla

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)

Delikatesa! Čirý zjevení mezi dnešními horrory na jedno brdo. Nečekejte výlet mladejch modelek a hezounů někam do lesů, nečekejte nějakou sklepní řezničinu. Je to parádně a stylově natočenej film (provedení mě úplně odrovnalo), kde se cestou ke krásnýmu finále velice pečlivě, pro někoho možná zdlouhavě, buduje hutná atmosféra. Tohle mě baví, tohle je pro mě to pravý ořechový a chci víc takovejch! (20.10.2013)

Podarené satanistické retro. Ono sa toho vo filme až tak veľa nedeje, vlastne sa čudujem ako ma to dokázalo vtiahnuť do deja, ale to bude zrejme tou zvolenou formou a typovo dokonale vybranou Jocelin Donahue (cena za Best Actress na Screamfest je zaslúžená). Na 80ties hororoch som vyrastal a tomuto rozhodne atmosféra tej doby nechýba a nebyť pár moderných kamerových postupov kľudne by som povedal že ten film ležal 25 rokov niekde v šuflíku. Uvidíme čo na to Kellyho THE BOX. (06.11.2009)

Chcel som dať *** a pol, ale za tú megacool old-school štylizáciu "musím" byť zhovievavý, lebo toto je retro jak sviňa! Parádny vizuál počnúc štýlovým úvodom až po záverečné titulky a lá 80 roky. Minimalizmus dotiahnutý a našponovaný na maximum, atmosféra strachu a prichádzajúceho zla narastá doslova každou sekundou. Tu nejde ani tak o obsah (ničím originálny) ale ten celkový prežitok, ktorý fakt stojí za to... (12.05.2010)

Vím, o co se West pokouší a to gesto sebereflektivní hry s žánrem je mi sympatické. Bohužel mě to ale minulo na rozdíl od třeba Home Sweet Home založeného na stejném principu nekonečného odkládání nutně očekávaných scén. Stejně jako u Tajemství starého hotelu mi přijde, že ambice přesahuje talent a schopnost realizace. Drželo to nad vodou hlavně to, že Donahue to fakt sekne a na její bloudění prázdným domem se hezky kouká, což by u hororu, tedy kvalitního hororu, asi nemělo být kritériem, které člověk zmiňuje. 2 a 1/2 (30.11.2013)