Anna Karenina

"Život je divadlo a my všichni jsme herci." Divadelní stylizace, kterou je ukázána povrchnost ruské šlechty roku 1874, dává filmu zajímavý rámec, pro předlohy neznalého diváka vnáší do prvních nejméně dvaceti minut filmu totální zmatek. Jsou tu scény, které z některých adaptací vypadly, nebo byly vzaty dost hákem (na začátku epizoda s mrtvým ajznboňákem, seznámení Anny s matičkou jejího budoucího milence), což se cení. Na druhou stranu jsou vynechány jiné, které by mohly nechat více vyznít druhému milostnému vztahu, tedy Levina a Kitty, což mě upřímně mrzelo, protože Levin je má oblíbená postava. Divadelní stylizace umožnila seberealizaci šíleného choreografa, který až dosud evidentně cvičil hady trpící bolením bříška a proto se zuřivě kroutící. Co to mělo být? Vzpomeňme na krásnou scénu plesu z Vojny a míru a Bondarčukovu tančící kameru, vzpomeňme na plesovou scénu z My Fair Lady nebo Tří oříšků pro Popelku a hlasitě zaplačme, protože si tady opravdu užijeme spíš pocit zmatení než plesání. Velký, opravdu velký problém jsem měla s tím odbarveným sladítkem nablblým, škareďoučkým, nijakým, co hrál Vronského. On mi i v knize byl sympatičtější charismatický, moudrý, laskavý a velkorysý Karenin. Tady, když stáli vedle sebe, měla jsem naprosto jasno, kterého ze dvou Alexejů bych chtěla do života. V rámci divadelní stylizace si měli odpustit, po vydařené milostné scéně, to eklhaftní olizování. Opravdu jsem nechtěla vědět, jak dlouhou slinu vyslintne Aaron Taylor-Johnson. Stejně jako u Vronského a vlastně ještě víc. Když si vzpomenu na ruskou verzi, kde mě malý Serjoža svou líbezností posadil na zadek, ptám se, proč ho tady hraje tak škaredý spratek. Není to taková kláda, aby bylo nutno hledat něco jiného, než prostě hezké dítě. Od něčeho takového, jako co tam bylo, by se Anně zas tak těžko neodcházelo.Protože byla vynechána část cestování Vronského s Annou po Itálii, jeho nevydařený pokus o sebevraždu, Anniny zdravotní problémy byly naznačeny až v samotném závěru, vypadá i v téhle verzi Anna tak trochu jako hysterka závislá na morfiu, i když to není v tomhle ohledu tak přepálené, jako verze se Sophií. Pro nešťastně zamilované mám vzkaz. Ani když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley, ZEJMÉNA když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley. A pro tvůrce titulků, kteří jsou jistě celí natěšení si můj komentář přečíst, autor předlohy se jmenoval Lev Nikolajevič Tolstoj, ne Leo Tolstoy, jména se nepřekládají; nějak se s tím vypořádejte. (09.01.2013)

Asi první Wrightův film, kde je stylizace nějak motivovaná a funkčně využitá. Ocitáme se na divadle, kde se nadsázka dá přijmout bez výhrad a kde práce s několika plány vyznívá nejen zábavně, ale hlavně přirozeně – jakkoli zcizující se může zdát. Něco víc o Anně knižní i o jiných adaptacích v mé recenzi pro Femag.cz. (04.01.2013)

A tak ono to nakonec nebylo o té naší překladatelce... No ale nevadí, budeme tedy hodnotit historickou sondu do rozervaných srdcí ruských. Po jejím skončení jsem měl chuť smotat promítací plátno, obejmout ho a dát mu pusu, protože ta vizuální exhibice v prolínání všeho, co jen prolnout lze, ta byla na dvacet bodů z deseti. Především díky nápaditému provedení jsem měl pocit, že po dlouhé době sleduji něco víc než jen další frašku podepřenou o reálnou předlohu, za což jsem rád a milé Keiře posílám pusu na čelo, aby nebylo smutná z toho, jak tu o ní někteří mluví. (30.12.2012)

Tešila som sa na Petrohrad a Moskvu. Miesto toho som sa ocitla v divadle. Ale chýbali mi iba do plesu. Lebo všetko bolo v tanci, v pohľadoch, zvukoch. Tak dávno milujem Kareninu a tak dávno so ju nečítala. Nikdy pre mňa nevyzerala ako Keira, ale dnes ňou bola. Cítila som jej vzrušenie rovnako, ako jej zúfalstvo. Pretože odkedy stretla Vronského, už nič nebolo bežné. Celý jej život sa zrazu odohrával na hranách a pri mantineloch. Tak blízko divákov, túžiacich po klebietkach. Ale len to určitej miery. Pretože je prípustné porušiť zákon, ale nie pravidlá. To chápu všetci - okrem Karenina. Svet však nemôže byť plný svätcov. Užila som si každú minútu! (12.12.2012)

Mám pocit, že se Joe Wright od doby jeho fantastického debutu jenom hledá. Zkouší nové věci, formálně experimentuje, ale…není to tam. Ty hluboké emoce, které jsem zažíval u ´Pýchy a předsudku´ a částečně i u ´Pokání´, ty u jeho dalších filmů postrádám. Oceňuji jeho odvahu, že v 1. půli pojal staromilný Tolstého román jako dynamický, rozbouřený kus, situovaný z větší části stopáže do divadelního prostředí, kde se v rychlém sledu střídají kulisy a herci se prezentují stylizovanými pohyby (a božsky se na to kouká). Jenže emoce, které se mnou tak mocně zmítaly u sovětské Zarchyho adaptace, tu prostě nejsou, dostatečně nevyplouvají na povrch a slzy v očích se nekonají. Nevím, jestli za to může fakt, že Zarchy přistupoval k Tolstého románu s velkou pokorou, možná větší, než jakou projevil Wright, nebo jestli je hlavním kamenem úrazu skutečnost, že Aaron Taylor-Johnson postrádá to chlapské charisma, ze kterého se ženám podlamují kolena. Odmyslete si ten subtilní knírek a hned čekáte, že Vronský naskočí, spolu se svými středoškolskými spolužáky, na skateboard a Anna Kareninová bude mít velký problém s mravnostní policií, že sváděla nezletilého jinocha. Samotný tragický konec mě pak jen tak lehce, velmi lehce emocionálně líznul a to by se u adaptace tak zásadního románu stávat nemělo. Přesto, s přimhouřením obou kukadel dávám milosrdné 4*, jenom za tu odvahu, kterou Wright projevil, protože tvůrčím experimentům jsem vždy příznivě nakloněn. (05.02.2013)