Anna Karenina

Bohužel převažují rozpaky. Mylně jsem očekávala něco ve stylu Vévodkyně anebo starého dobrého Wrighta, ale dočkala jsem se filmu, který je uchopen naprosto jinak. Prolínání scén s kulisami kolem působí přinejmenším originálně, ale bohužel i kýčovitě. A to především. Příběh měl sám o sobě na to, aby se divákovi dostal pod kůži, ale se vším tím divadelním vzezřením okolo si mě to skutečně nezískalo. V prvních minutách jsem dokonce doufala, že se omylem dívám na jiný film..Nemluvě o tom, že Keira sice září a slušelo jí to jako nikdy, ale příběh ohledně Kitty a Levina odtahuje pozornost jinam a působí rušivě a úplně, ale úplně zbytečně! Chápu, že se tvůrci pravděpodobně chtěli řídit předlohou (nečetla jsem ji, tak nevím), ale tohle byla jednoduše vata. Příběh je dobrý, Keira zahrála trpící ženu skutečně výborně (přestože po celou dobu jsou emoce na bodu mrazu, závěrečná scéna je emotivní až až) a Taylor-Johnson s Lawem jí zdárně sekundovali. A i když jsem sváděla vnitřní boj a přemlouvala se, abych dala 4*, tak jednoduše nemůžu.. (24.01.2013)

S Keirou Knightly som videl niekoľko romantických drám. Vojvodkyňa či Pýcha a Predsudok sú však oproti tomuto snímku veľkofilmy. V úvodnej hodine mi neustále emocionálne výlevy všetkých zúčastnených trhali vlasy od koreňa. Až druhá polovica vyobrazila skutočnú problematiku, ktorou sa film chcel zaoberať. Voľba medzi láskou či sociálnymi istotami. Zachovanie holej existencie úbohej, nešťastne zamilovanej cudzoložnice, z pohľadu majetkového spoločenského "vy-dedenia". Napriek záveru ako sa na správnu drámu patrí - neskutočná nuda. (19.08.2013)

"Život je divadlo a my všichni jsme herci." Divadelní stylizace, kterou je ukázána povrchnost ruské šlechty roku 1874, dává filmu zajímavý rámec, pro předlohy neznalého diváka vnáší do prvních nejméně dvaceti minut filmu totální zmatek. Jsou tu scény, které z některých adaptací vypadly, nebo byly vzaty dost hákem (na začátku epizoda s mrtvým ajznboňákem, seznámení Anny s matičkou jejího budoucího milence), což se cení. Na druhou stranu jsou vynechány jiné, které by mohly nechat více vyznít druhému milostnému vztahu, tedy Levina a Kitty, což mě upřímně mrzelo, protože Levin je má oblíbená postava. Divadelní stylizace umožnila seberealizaci šíleného choreografa, který až dosud evidentně cvičil hady trpící bolením bříška a proto se zuřivě kroutící. Co to mělo být? Vzpomeňme na krásnou scénu plesu z Vojny a míru a Bondarčukovu tančící kameru, vzpomeňme na plesovou scénu z My Fair Lady nebo Tří oříšků pro Popelku a hlasitě zaplačme, protože si tady opravdu užijeme spíš pocit zmatení než plesání. Velký, opravdu velký problém jsem měla s tím odbarveným sladítkem nablblým, škareďoučkým, nijakým, co hrál Vronského. On mi i v knize byl sympatičtější charismatický, moudrý, laskavý a velkorysý Karenin. Tady, když stáli vedle sebe, měla jsem naprosto jasno, kterého ze dvou Alexejů bych chtěla do života. V rámci divadelní stylizace si měli odpustit, po vydařené milostné scéně, to eklhaftní olizování. Opravdu jsem nechtěla vědět, jak dlouhou slinu vyslintne Aaron Taylor-Johnson. Stejně jako u Vronského a vlastně ještě víc. Když si vzpomenu na ruskou verzi, kde mě malý Serjoža svou líbezností posadil na zadek, ptám se, proč ho tady hraje tak škaredý spratek. Není to taková kláda, aby bylo nutno hledat něco jiného, než prostě hezké dítě. Od něčeho takového, jako co tam bylo, by se Anně zas tak těžko neodcházelo.Protože byla vynechána část cestování Vronského s Annou po Itálii, jeho nevydařený pokus o sebevraždu, Anniny zdravotní problémy byly naznačeny až v samotném závěru, vypadá i v téhle verzi Anna tak trochu jako hysterka závislá na morfiu, i když to není v tomhle ohledu tak přepálené, jako verze se Sophií. Pro nešťastně zamilované mám vzkaz. Ani když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley, ZEJMÉNA když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley. A pro tvůrce titulků, kteří jsou jistě celí natěšení si můj komentář přečíst, autor předlohy se jmenoval Lev Nikolajevič Tolstoj, ne Leo Tolstoy, jména se nepřekládají; nějak se s tím vypořádejte. (09.01.2013)

Anna Karenina nemá emocionální sílu Pokání, ani ten neodolatelný půvab Pýchy a předsudku, přesto mě Joe Wright znovu dokázal dočista omámit, znovu jsem celé dvě hodiny nevěděla o okolním světě. Kdo čeká nějaké velké melodrama, je na omylu. Anna Karenina se snaží vyhýbat patosu a kýči a nutno říct, že se jí to daří. A navíc toto je verze i pro ty, kteří u podobných filmů obvykle zívají, zásluhu na tom má až zběsilé tempo, které se u klasických dobových dramat často nevidí. Od první minuty se obraz nezastaví, kolem hlavních postav vše tančí, komparzisté i místnosti, kterými prochází. Celé to divadelní pojetí diváka pohltí a po chvíli mu připadá, že i on sám je na jeviště, že právě to je skutečný svět. Přechody z interiérů do exteriérů jsou vyřešeny skvěle a dávají dokonalý smysl. Není to film bez chyb a je mi jasné, že především milovníci díla Tolstého budou mít výhrady, film se nezabývá náboženstvím a zemědělstvím, které tvoří velkou část knihy, jednotlivé příběhy zde nejsou úplně propojeny, především u příběhu Kitty a Levina (sám o sobě je to příběh krásný) není prohlouben vliv osudu Anny a v rámci celého kontextu tam tak moc nezapadá. Já se však ptám. Copak by šlo tak obsáhlé dílo natočit lépe? Oceňuji, že se alespoň nějaká verze zabývá i postranními liniemi a pak je to tu ten Joeův vizuál, opět jsou zde scény, které berou dech a které bych mohla sledovat pořád a pořád (taneční scéna), k tomu úžasná kamera, hudba a znovu se potvrdilo, že Keira podává ty nejlepší výkony právě pod Wrightem. Takže opět můžu Joe Wrightovi poděkovat, ten člověk vážně točí filmy pro mě a Hannu už mu odpouštím. (06.12.2012)

Stoppardova hluboká stopa na jevišti Wrightova manýristického teátru. Dlouho se ve mně bila použitá forma divadelních kulis a rekvizit s letmo se dotknutou "klasikou" výpravného filmu, ale to nakonec bylo u této verze Tolstého manifestu lásky, co je (není) zkalená pochybnostmi a konvencemi, vlastně jedno. Výsledkem je, stejně jako u Pýchy & Předsudku, či Pokání, že Wright položil většinu emocí na oltář vlastní režisérské imaginace (místy opravdu uchvacující), což je ovšem cesta, které nemusí být každý otevřen a já tak měl v porovnání s Jane Eyre Caryho Fukunagy pocit, že Anna je jen pomíjivá sněhová vločka, co dopadla na římsu rozpáleného krbu hradního pána Rochestera.. Jude Law je bohatýr, nicméně Aaron Taylor-Johnson by za svého Vronského zasloužil strhnout ten buržoazní knírek a vystřelit z Aurory.. (14.01.2013)