Spartakus

Shlédnuto za 2 dny díky neuvěřitelné zábavnosti a touze vidět víc a víc!!! Tohle je první skutečné zpracování horrorového subžánru exploitaition do seriálové podoby. natvrdo od 18 let/Rko/Cat III a já nevím jakýho označení by se seriál v různých částech světa dočkal. Digitální krev a efekty můžou vadit, ale když si uvědomím, že jde "jen a pouze o levný seriál", v klidu to přehlídnu. Herecké výkony jsou v podstatě nevýrazné a pokud si vezmu třeba hlavní postavu Spartaca, je to tragédie větší, než snad jeho úděl sám ... Ten chlap hrát neumí a myslím, že nechal někde v toi-toice scénář a odehrál to bez scénáře ... Ale ani to mi nevadilo. Protože hlavní a nejdůležitější, k čemu vždy jednotlivý díl vyplynul, byla akce, souboje, sex, nahota a absolutně bezbřehé násilí ... Každý díl stále více tlačil na pilu a když už jsem si myslel, že tento seriál je "sakra krvavej kousek masa", dostal jsem další a další ránu a chvílemi fakt kroutil hlavou, co všechno jsou filmaři schopni divákovi ukázat a co všechno byli cenzoři ochotni pustit ... opravdu klobouk dolů. Pohled na poprsí krásných žen a to snad všech, které si zde zahrály, je častější a detailnější než na sebelepší nudapláži, stejně tak bohužel jako pohled na pánská přirození (který mne přirozeně zas tolik nezajímal ...) ... vrcholem násilí a brutality je pak scééná v jednom z posledních dílů, kdy statného otroka pověsí/ukřižují a uříznou mu penis, divák pak několik sekund sleduje čerstvý zbytek po odříznutém penisu a cákance krve, které z rány tečou ... Stařičtí pánoví Deodato a Lenzi se se svými provokativními kanibalskými scénami mohou jít dnes už skutečně zahrabat ... Jinak cákance krve se dají přirovnat jen k těm nelepším splatterům Ameriky a Japonským řezničinám a jejich "katana-soubojům" ... Krev doslova stříká na diváka, některé scény se mi zdály i trochu vypůjčené právě ze starých 70. kových japonských kultů ... Spartacus je něco, co zde ještě nebylo a i když vykrádá, digitalizuje a herci neumí hrát, je to tak strašlivá řežba, že vidět to za dva dny je jako vykoupat se v jezeře plném krve ... Rozhodně to není pro slabé povahy, ale kdo má rád násilí a akci ve filmech, bude chrochtat blahem ... Druhá série je také pecka!! Přišlo mi víc intrik, násilí a krev na max, spousta akce. Ale bohužel většina akce mimo arénu a to není tak úplně ono... Ale i tak mega-nářez!!! (13.07.2010)

Zase jsem se po dlouhé době dočkal toho, že jsem se na nějaký seriál koukal se zaujetím a dokázal jsem ho dokoukat až do konce, aniž bych se u něj musel nudit a dělat tisíc věcí kolem. Tenhle příběh o tom, kterak se Spartacus vzepřel nechutnýmu, slizkýmu a povrchnímu Římu se totiž rozjel božsky. Chci jenom vidět, jak to tvůrci rozvhrnou dál. Takhle to s ním ale zatím vypadá opravdu dobře. Míchá se v něm totiž všecko možné. Z jedné strany podlé a nechutné intriky a la seriál Řím, z druhé strany pak hromada nahatejch prdelí, vystrčenejch bradavek a sexu a ze třetího úhlu pak parádní akční bitky, které ale nemusí každému sednout. Jsou totiž tak trochu komiksové a v tom je ten malý háček a rozdíl od obyčejných historických příběhů. Bitek je totiž hodně, teče v nich hodně krve a efekty jsou značně komiksové. Dost to zakrývá ve skutečnosti docela divný efekty, kterým se občas tvůrci nevyvarujou a vypadaji docela blbě. Jenže na co mě seriál nalákal, od toho jsem po čase opustil a zamiloval se hlavně do jednotlivých postav. Prožíval s nimi příběhy a klasicky prostě sledověl relativně normální seriál. Akce už mi přišla otravná a také jí ubylo. Ono se to ale zase všecko vrátí do původních hodnot a dopadne to tak, že seriálu plný počet nedám, ale určitě se budu těšit na další díly. Bavil jsem se u něj opravdu dobře. (26.05.2010)

Blood and Sand začíná jako laciné historické béčko. Zmateně se intrikuje, nechybí velká láska a kupa nespravedlnosti. S postupem času se však ukáže, že seriál nabízí více než jen možnost ukojení základních lidských pudů (nadrženost a nasranost) a rozjede několik příběhových linií, které fungují samostatně a navíc se časem protínají v pamětihodných okamžicích. Zdání tedy klame, první série je chytřejší než její cílový divák (buran od pásu posrávaný nadřízenými a bez pravidelného sexu), kterému k uspokojení stačí prvoplánové trademarky seriálu (neustálé šukání a smrt utlačovatelů). Přitom hlavní síla seriálu je úplně někde jinde. Postupné přiblížení Crixe, hlavního oponenta Spartaca, divákovi přes jeho vlastní problémy a vztah s éterickou Naevií, to je skutečná genialita tvůrců. Jejich rivalita a souboje jsou pak pro diváka neskutečnou hrou nervů, protože fandí vlastně oběma. Dalším překvapením jsou nečekaně chytré twisty, slizký Batiatus a jeho hra na všechny strany a samozřejmě souboje v aréně, které mají vždy hutnou atmosféru. Velkou slabinou je však účast Lucy Lawless, která je definitivně tou nejtragičtější seriálovou herečkou. Vengeance doplácí na dvě vynucená přeobsazení postav. V případě Spartaca sice našli typově podobného herce, bohužel má oproti původnímu tak poloviční charisma Jeho aura vůdce, který povstal v aréně z písku a krve je pryč. Whietfielda je velká škoda. Přeobsazení postavy Naevie (V dnešní době peníze? WTF!) je však větším průserem. Z jemné víly je najednou vykulené strašidlo s agresivním vystupováním a chutí po krvi, což její odvlečení od Batiata skutečně neobhájí. Od narození byla otrok. Tomu se nedá říkat vývoj, ale změna charakteru. Tím padá i síla jejího vztahu s Crixem, který vlastně rozjíždí celou sérii. Nadměrné množství záporných postav také ničemu nepomáhá. Všichni jdou po všech a na konci na to většina dojede. A co jako? Úplně největším kiksem jsou anonymní souboje v aréně dělané jen na efekt. Koho to zajímá? Útěk z Capuy do volného prostoru tomu také nepřidává, tzv. syndrom 2. série Prison Break. Stísněnost totiž dělá atmosféru. Navíc finále nesahá tomu prvnímu ani po kotníky. War of Damned přináší lehké oživení v podobě lepších soupeřů v podobě Crassa a Caesara a také konečně pořádnou nymfu v postavě Kore. Gannicus definitivně zastiňuje Spartaca a z Naevie je už úplně někdo jiný. Souboje proti desetinásobné přesile s maximálně jedním škrábnutím jsou sice hnané až na samotnou hranici uvěřitelnosti, ale co se týče emotivnosti pořád fungují. S blížícím se koncem se série vrací ke kořenům a slušně graduje v trpký konec, který paradoxně navozuje přesně ty pocity, které se mu celou dobu dařilo krotit. Otázkou zůstává, o kolik by byl seriál lepší s Whitfieldem, původní Naevií a možná důstojnějším koncem pro některé postavy. Každopádně pro současné obyvatele Říma to musí být peklo. 1. série: 75%, 2. série: 55%, 3. série: 65%. (21.10.2014)

Vezmeme Třista otyloňů, napícháme steroidama, naženem je na půl roku do posilovny a až budou vypadat jako stažení králíci, necháme je, ať se někde v pískovně opíchají gumovými meči a natočíme další video se sparťanskou tématikou. Díky geniálnímu product placementu nám to celé cvakne firma Spack, protože tolik kečupu v životě neprodali. Výsledek bude tak děsně gay, že budeme muset mezery, kdy kamera nebude lačně sjíždět nějaké to vyrýsované břišní svalstvo, vyplnit pár mezerama. Ale ne moc hezkýma, aby nám neodváděly od těch hošanů pozornost. Například takovou Xenou. Zrovna včera volala a říkala, že za ty prachy klidně vytasí i své povislé trojky! Do toho namixujem několik zpomalených, klišovitých píchaček, samozřejmě s fokusem na skálopevné hýždě funícího gladiátora, a celé to doplníme unylým pletichařením a intrikama, za které by se nestyděli ani v Pojišťovně štěstí! *** Takže než do Capuy, to bych jel příště raději zase do Říma. (27.10.2010)

Ve Spartakovi jdou tvůrci s úpornou snahou cpát do každého záběru krev, sex a když ani jedno nelze, tak alespoň vulgarismy tak daleko, že to hraničí se směšností. Neboť vše je podířízeno tomuto cíli a vše ostatní je druhořadé. V některých scénách spolu například dvě postavy hovoří co dál a na pozadí někdo jen tak mimoděk souloží. Všechny tyhlety efekty působí jako (marná) snaha zamaskovat banální prázdnotu příběhu a milostných dialogů typu:,,Měl jsi pravdu, že není jednoduché někomu useknout hlavu.“ „Naučím tě to.“ A jednotlivé postavy taky nejsou žádní Hamleti (psychologicky, ani herecky a konec konců ani mentálně). Samotný Spartakus a ti ostatní dobří připomínají svým charakterem Rychlé šípy, jen místo sbírání bobříků sekají římanům končetiny. Záporáci jsou pak pochopitelně jejich přesný opak. Smějí se když z někoho stříká krev atd. Nějaká hlubší psychologická studie zla nehrozí. Nejslabší z HBO. (16.11.2012)