Anna Karenina

Literární klasika je zpracována klasicky...nudně. 1) Dřevo v krbu praská, čas hodiny poklidně odbíjejí a já louskám pomalu azbuku, písmenko po písmenku. Vhodné do nekonečného ruského časoprostoru, kdy si každý rok přečtu jeden román a jedinou alternativní zábavou je návštěva místní opery. 2) Nezpochybňuji kvality literární předlohy ani filmu, jen se nějak nemohu dostat do doby a jejích norem. 3) Něco si přece odnáším: Prosím Boha, aby mně neodepřel radost odpouštět. (18.09.2016)

Odkaz geniálního Lva Nikolajeviče Tolstého se zdaleka neomezuje na skvělou epopej VÁLKA A MÍR. ANNA KARENINA je dalším drahokamem v pomyslné pokladnici nadčasového odkazu jeho klasického díla. A současně další velká látka a výzva pro filmaře. Pro ty ruské z předcházejících generací uhodila jejich hvězdná hodina v slábnoucím svitu chruščevovského tání šedesátých let. Tvůrčímu týmu Alexandra Zarchy se podařilo vystihnout osobitou poetiku Tolstého románu, převést ji do neméně osobitého tvaru ruského filmu a zjednat rovnováhu mezi lyričností, vzbouřenou romantičností i vlastně napínavě probíhajícím dějem. Uhrančivá ruská krasavice, kterou tehdy Taťjana Samojlova byla, nabídnutou příležitost beze zbytku využila. V historické galerii ruských ženských postav přibyl další důležitý kinematografický článek (o dvacet let později na Kareninu naváže v dalším skvělém ZÍTRA BYLA VÁLKA neméně skvělá postava tragické Viky Ljuberecké). Tradiční ruské ženství v postavách tohoto lidského typu dosáhlo vrcholu svých emancipačních kvalit. Je to vklad, který má svůj světový rozměr; je to rovnomocný pandán k energickému anglosaskému nebo ostrovtipnému až uštěpačnému ženskému francouzskému typu. Cit, láska zejména, je mocný a ve své bezohledné, spalující vášnivosti a náruživosti cit často záhubný a zničující. Ale kdo ve svém životě alespoň jednou nehořel, nežil. Anna Karenina se dokázala vzepřít. Porážka jedince se stala majákem emancipační touhy následovkyň a dědiček. Naše dnešní lidství by bylo ještě sušší, suchopárnější, bezútěšnější, kdybychom alespoň zlomkem plochy našich duchových chodidel doposud nestáli na ramenou tragických velikánů obou pohlaví. I dnes smekáme před monumentem hrdinek historického všedního dne carského Ruska Alexandra III. A litujeme, že nemůžeme svá líčení opírat o čerstvý zážitek ze zdařile vytvořených DVD nahrávek a beze zbytku tak závisíme na vlastních letitých vzpomínkách. (05.05.2008)

Já věděla, že ruská verze bude nejlepší. Naprosto bez diskuse, pro mě nejlepší je. Ani v téhle verzi nejsou všechny vedlejší děje z knihy, ale jde o kosmetickou úpravu, ne o brutální amputaci. Pravda, trochu mi chybí uzavření příběhu ostatních postav, záběr na míhající se vagony usekává závěr trochu příliš náhle. Nevím, co bych měla zdůraznit nejvíc - zda scénář gramotného scenáristy (evidentně si přečetl knihu a dokázal z ní vytvořit smysluplný scénář), krásnou hlavní dvojici, dokonale vykresleného Karenina, skvěle načrtnutého Levina a Stivu Oblonského, naprosto kolem prstu si mě ale omotal malý Serjoža. To bylo tak neuvěřitelně líbezné dítě. (01.03.2011)

Jestli se vůbec tak rozsáhlé dílo stavící na popisu vnitřního světa postav dá věrně převést na plátno, tak v téhle klasické adaptaci pro to udělali maximum. Prostě vystříhané hlavní scény, tak jak jsou - ale smysluplně převedené, slušně zahrané, s pořádnou výpravou, dobrým doprovodem. Není tam všechno, ale to by ten film musel být tak 5x delší. Já jsem spokojený. (12.02.2021)

Konečně zpracování, ve kterém je Vronskij hezčí než Karenin... (přičemž, ne že by ten na svá léta vypadal špatně.) K filmu téměř nemám výhrad, občas mě trochu iritovala Taťjana jako Anna, ale rozhodně méně něž Keira, kupodivu mi nejlépe do této role sedla v tv verzi z roku 2013 Vittoria Puccini, (již jsem málem vynesla v zubech jako Mary Vetseru v Korunním princi), ale snad až v tomto zpracování mi došla tragédie všech zúčastněných a docenila jsem nádherně vykreslené jednotlivé postavy, z nichž každá měla nějakou nosnou vlastnost (zmíním např. lehkomyslnost Vronského nebo zásadovost až upjatost Karenina) ale rozhodně k nim měli i spousty dalších, takže nevyzněly černobíle (např. Karenin se sebou nechal pěkně manipulovat a Vronskij se zase docela ve vztahu snažil), čehož si já nesmírně cením a myslím, že právě tohle odpovídalo i románu (já si ho vážně budu muset přečíst). S Levinem jsem sice také byla nejspokojenější s tím nejnovějším, v podání von Thuna ( a nečekejte, že to nějak racionálně vysvětlím, už z pohledu na něj je to totiž jasné), ale celkově může toto sovětské o nejlepší zpracování soupeřit jen s verzí Garbo, Rathbone, Marc z roku 1935. (28.02.2015)