Spider-Man: Bez domova

Smolař Parker si šlape po štěstí, pro dobro všech ostatních. Velké finále se vším všudy. Přitáhnout do Spider-Mana magii má na svědomí mnoho efektních scén se starými známými padouchy, ale vrcholem zůstává skákání v zrcadlové dimenzi. Příchozí ze starých sérií pak pumpují do žil nostalgii kombinovanou s plněním snů přičemž všichni působí mnohem lépe než ve svých původních sériích. Démonický Dafoe hraje ještě o třídu lépe než před tím a jeho Goblin je v roli Parkerova školitele tím největším esem. Bezdomovec je narvaný až k prasknutí (přišli opravdu všichni kdo mohli) a občas zamrzí, že snímek není delší a to i přesto, že se místy malinko táhne. Vnadidlo na pokračování Strange, který to tentokrát pěkně posral šponuje očekávání až k hranicím našeho vesmíru a možná i za něj. (17.12.2021)

// Dospívání je b*tch a to obzvlášť, když jste Spider-Man. Jon Watts natočil nejlepší díl své spidermanovské trilogie, spolu s Tobeyho dvojkou a animovaným Into the Spider-Verse se ale zároveň jedná o nejdospělejší a nejemocionálnější pavoučí dobrodružství, jaké jsme doteď viděli. Nadšení z akční stránky, hlášek nebo konkrétních detailů hlásit nebudu (spoilery, duh...), protože v tomhle mě bavila celá trilogie stejně, ten zbytek a jak to tentokrát bylo rámováno z toho ale za mě činí jeden z nejsilnějších Marvel filmů doposud, a já se fakt nemůžu dočkat, až si to dám v kině podruhé. 10/10 (15.12.2021)

Netušil jsem, že půjde zopakovat emocionální rozstřel, který mi darovala Endgame - a už vůbec ne, že se to povede jen o dva roky později a ještě navíc takhle ze zálohy. Domů totiž míří nejenom cesta, ale i způsob splácení letitých dluhů věrným fanouškům, ať už to právě bolí či hřeje sebevíc. První třetina je ještě klasická atrakce z čisté MCU formule, hyperaktivní arkáda, kterou někdo miluje a někdo nenávidí. Jakmile se ale zvážní a do děje vstoupí Doctor Strange, je všechno lepší, čistější a epičtější. Od jisté chvíle se ze mě stalo emocionální klubíčko, které v hudebních či dialogových reminiscencích myslelo stále na to samé. Jak je to parádní pocit, že v tuhle chvíli můžu být u toho. Vánoční dárek, finále trilogie, rozcestí pavoučího fandomu, potvrzení rostoucího talentu Toma Hollanda a v neposlední řadě velkofilm, který by nějakou záhadou dokázal stát i sám o sobě. (20.12.2021)

Já to říkám pořád, že fanservis se už dávno stal svébytným žánrem, se kterým umí jednoznačně nejlépe pracovat Marvel a tady se z toho stal jeden z těch žánrů nejdůležitějších. A vůbec to nevadí, protože to funguje perfektně a jasně ukazuje, že Marvel rozhodně není po Endgame vyprázdněný a stále dokáže vyrábět zajímavé příběhy, které další díly téhle monstr-série ještě dotáhnou do dokonalosti (co si zde dr. Strange začal, to si dokončí ve své sólovce). Nemá cenu se tu rozepisovat nad jednotlivými částmi filmu, protože všechny jsou když ne skvělé, tak minimálně značně nadprůměrné, nostalgie funguje i u toho, kdo kdo k půlce postav nikdy nic moc necítil a jakkoliv spousta Marvelovek trpí tím, že komediální linka jasně vítězí nad scénami, které jsou smutné a emocionální, zde se díky masivnímu budování Spider-světa v mnoha předchozích dílech daří vyloženě zavlhčit oči do takové míry, že jsem předstíral, že jsem se jen do hřbetu ruky bodl vidličkou, kterou si od teď budu pro podobné případy do kinosálu vždy nosit. (06.03.2022)

Další trapný degenerativní sériový prefabrikát Mrvelu, Spájdrgej – No way homo, zoufale zavádí už svým názvem a měj by se rozhodně jmenovat Homo for sure. A tak tu máme třetí a snad už konečně poslední trampoty nesympatického upištěného pubertálního kokota a druhé největší Superbuzny Assvendžrovského homokomanda (Ano, Kapitán Analficka stále vede), jehož neanimální dvě a půl hodiny by se opět a jako obvykle daly lapidárně shrnout jako - úvodních 45 minut přiblblého, utopicky správňáckého dementorování náctiletých i nesvéprávných dospělých dyslektiků ke kolektivnímu marxisticko – leninskému povrchnímu pseudoaltruismu, 45 minut k posrání nudného a špatně omalovaného digitálního mrdníku spojeného se scénáristicky bezradným defilé všech dosavadních slizkých Spájdrřiťopichů a jejich změkčilých, anemických a neméně vyteplených oponentů (snad tedy až na toho chlápka, co napsal Robinsona Crusoe, ten umí být démonický i v sebedebilnější dětské sračce), no a závěrečných 45 minut opětovného přiblblého, utopicky správňáckého dementorování náctiletých i nesvéprávných dospělých dyslektiků ke kolektivnímu marxisticko – leninskému povrchnímu pseudoaltruismu, aby si to celá ta kohorta spotřebitelsky unifikovaných ožužlávačů leporel bez fantazie aspoň ještě hodinu poté pamatovala. Řeknu vám, že takhle se projevovat v pubertě má antikoncepční selhání, okamžitě je prodám Albáncům na porno, aby se aspoň trochu otrkala! Takže opět uleželé hovno, pečlivě účelově pomleté do standardizovaného konzumeristického hamburgru zcela bez chuti a jen se zápachem pro všežravé mongoloidní jedlíky, po kterém musí kdokoliv bez rozštěpu zase hořce zalitovat, že toho otravného pičuse i s tou jeho instáčově vyhajpovanou prkennou cigoškou a až vizuálně bolestivým a megatoporným vyžraným ťamanem už tenkrát lusknutím taky nezanihiloval Tetanus. A pokud něco takového láme světové tržební rekordy, je akorát tak nejvyšší čas se řádně vyděsit a okamžitě emigrovat do nějaké jiné nepřelidněné a aspoň kapku kvocientní dimenze, kam by MuDr. Divný tím svým „čárymáryfuchty“ bezvýhradně zakázal vstup všem nevkusným potratům uklízeček s řidiči hovnocuců. (22.01.2022)