Zdivočelá země

Co mě celých těch 52minut drželo přikovanou v sedačce byla touha vyslechnout si tu přenádhernou hudbu v závěrečných titulcích. Nejraději mám první sérii, kdy kluci jsou ještě mladí kovbojíci, starají se o zvířata, zajímá je jen, kde si odložili svůj klobouk a na které pastvině ještě nebyli. Tohle všechno se odehrává na pozadí tragických událostí socialistického Československa, ale proč se jen tak nekochat přírodou a přestat se trápit, co komunisti byli za ha**le. (24.02.2008)

Zdivočelá země je dosud nejlepší porevoluční český seriál, který opravdu stojí za to shlédnout. Žádný jiný seriál (snad s výjimkou Majora Zemana - zde se však nemůžeme bavit o věrohodném zachycení skutečnosti) nepoukazuje v celé své šíři takovýmto způsobem na českou historii, politiku, ale i všední život obyčejných lidí. Antonína Maděru (západní pilot, vězeň komunistického režimu, člověk s čistým svědomím) můžeme srovnávat s kontrahrdinou Majorem Zemanem (člověk, který to s Československem myslel taky dobře, jenže trochu jinak). Každý z nich stál na jiné straně barikády, každý z nich byl kladným hrdinou ve své době vysílání seriálu, každý z nich měl a má své fanoušky. Z mého pohledu je tento seriál alespoň malým splacením dluhu všem těm lidem, kteří s hrdostí a statečností bojovali proti komunistickému režimu. Já osobně si nejvíce užíval první řadu (čas kovbojů, kteří se hrdě vypořádáli s tím, co zbylo po nacistickém režimu), ale i ostatní řady nevynechaly nic ze své předchozí úrovně (druhá: kruté období vězeňských padesátých let, třetí: Pražské jaro a vypořádaní se s ním, čtvrtá: Charta 77 a pád režimu). Tvůrcům převelice děkuji (mezi ně samozřejmě počítám i výborné herecké obsazení). (27.11.2012)

V porovnání s celkem polistopadové seriálové tvorby nepochybně špičkové dílo, která z blízka, jakoby z očí do očí, přesně a neúprosně, vypovídá mnohé o době, se kterou se nejsme s to i jako společnost, i jako jedinci - pro naši společnou slabost - vyrovnat. Drsná připomínka skutečných poměrů se vyvarovává plochých a trapných násilných aktualizací a nešetří opravdu nic a nikoho. Děs poválečných a zejména zločineckých padesátých let má své pokračování ve druhé a teď i čerstvě ve třetí řadě. Jaksi en passant se tu rodí seriál-freska o komunistickém režimu, o době, která mnohé brala, ale na druhé straně i nepřehlédnutelně dávala. To není omluva nebo dokonce idylizace komunistického režimu, ale snaha o postižení plnosti doby a života. Sám jsem zvědav na další vývoj epizod třetí řady, na výpověď o době, která svou nemravností - ne zločinností - ještě padesátá léta předčila. Srovnání, které se vnucuje - seriál NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA - s možnou srovnatelnou ambicí, vyznívá jednoznačně ve prospěch ZDIVOČELÉ ZEMĚ a jejího scénáristy Jiřího Stránského. K věci se ještě na konci roku vrátím a pokusím se o hlubší zobecnění tohoto reprezentativního polistopadového rozsáhlého díla. (02.04.2008)

Komunistov nemôžem ani len cítiť, a tento seriál odhaľuje viacero faktov, prečo tomu tak je. Takže idea a námet ma celkom zaujali. Lenže to príšerné televízne spracovanie sa mi trávi ťažko. Však čo nemôžem prekusnúť vôbec, je otrasné herectvo niektorých predstaviteľov. Nie, nemám na mysli Dejdara, ten robil, čo mohol. No taký Langmajer to kurvil statočne. On sám musel mať za komunistov poriadnu protekciu, keď vyštudoval hudobno-dramatický odbor na Pražskom Konzervatóriu a bol obsadzovaný. Aj tá mladá generácia hercov, čo sa v "Zdivočelej zemi" objavila, nestála ani za psí prd. ** (15.08.2008)

Češi se vyrovnávají se svou minulostí velmi svérázným způsobem: ze dne na den zavrhnou jeden režim a v tom druhém se tváří, jako by ten první nikdy neexistoval nebo jako by se na něm nepodíleli. Lapidárně řečeno, jako by se právě narodili. Časem někdo nesměle pípne, že by se řada věcí z minulosti měla uvést na pravou míru. To způsobí všeobecné pokyvování hlav a souhlasné mručení. "Ano, ano... mělo by se... musí se... někdo by měl..." Až někdo přijde s dětsky jednoduchým nápadem, jak se dopátrat takzvané pravdy: všechno se obrátí naruby. Načež se všichni ti pokyvovači bodře plácají po zádech a říkají "Ano, ano... to se nám povedlo... to jsme to vyřešili..." a úlevně si otírají čela, zrosená tou námahou. Jenže objektivní pravda je ošemetná věc (existuje vůbec?) a rozhodně to není pouhá negace lži. 40% (15.04.2003)