Vražda

"Průběžně mě informujte." Až doteď jsem nechápal, co k nám mráz se severu přináší tak úctyhodného (viděl jsem dvě verze Mužů, co nenávidí ženy a četl jednoho Nesboa), ale tenhle hřebíček uhodil přesně na moji hlavičku. Zločin jako psychologický rozbor příčin, následků, falešných stop a ztráty cenného, to vše se nepohybuje ve vakuu, takže sledujeme i dánskou společnost - s vírou, politikou a multikulturalismem a nejzakousnutější policistkou široko daleko. K tomu poslouchám typický soundtrack, nechávám se unášet na rychlém tempu vyprávění a cítím se jako před deseti lety, kdy jsem seriály vyloženě sosal. A zajímavé je zjištění, že na americkém remaku si udělal jméno autor ceněného Temného případu. Megaspokojenost. (27.02.2015)

Sarah Lund a její nevyčerpatelná zásoba hnusných huňatých severských svetrů jako spojovací články dvacetidílné série o dvacetidenním vyšetřování vraždy kodaňské středoškolačky. Případ, kde nic není jak se zdá; a ne sovy v tom tentokrát žádnou roli nehrají, byť právě Twin Peaks bývá ve spojitosti s tímto seriálem často (neopodstatněně) zmiňováno. První řada (ano, je i samostatně stojící druhá desetidílná) sází na „jinakost“ a skoro až zastydlost v postupech, které se na seriálovém poli nosily před desítkami let. Tohle je spíše než standardní kriminálka politické a lidské drama hodně pracující s pocity (postav i diváka). Jedna z mnoha zvláštností pramení z toho, že děj je takřka výhradně sledován z pohledů čtveřice postav. Komisařky Sarah Lund (vyšetřování a obětování osobního života; nečekejte drsňačku s bouchačkou, tohle je taková „Wallanderová“), hvězdného politika na vzestupu Troelse Hartmanna (politické čachry a intriky před nadcházející volbou primátora; zpočátku nápadně podobné Palmerově linii z první řady 24 a později State of Play) a rodičů zavražděné manželů Birk Larsenových (dopad na rodinu, vyrovnávání se s tragédií, reakce okolí, touha po pomstě). Což má za následek, že devět z deseti pro děj zásadních událostí se odehraje mimo obraz. Nejmarkantnější to je v krimi lince, kde samotné vyšetřování nemá skoro žádný prostor; Sářin parťák vše oddře, nalezne, vyslechne, dopadne, ale my z toho nic nemáme, jelikož se to vše dozvídáme až z jeho telefonátů Sarah. Ona vůbec ta kriminální část bude paradoxně pro mnohé největším úskalím série. S vědomím, že to má dvacet epizod souvislého děje je od prvního momentu jasné, že podzápletky na dva či tři díly ve stylu „další podezřelý co to už určitě nade vší pochybnost udělal“ nikam nevedou. Tvůrci příliš otálejí s vyjevením toho, co je divákovi stejně dávno jasné; je-li od počátku polovina stopáže každého dílu o politice, radnici a volbách, tak těžko někoho překvapí, že se tam vyšetřování nakonec neodvratně stočí. Stejně tak není problém záhy odhalit kdo je vrah či zůstávající pachuť, že i po finálním odhalení přetrvá dost aspektů, kde logika při zpětném pohledu úpí... Přes veškeré tyto výtky se to však nerozpakuji označit za jedno z nejzajímavějších novodobých seriálových kriminálních dramat ze staré školy. (07.02.2012)

Je to opět jeden z velmi vydařených seriálu ze severské kinematografie. Sarah Lund s Janem Mayerem byla moc sympatická volba a ostatní herečtí protagonisté rozhodně nezůstali o nic pozadu. A navíc seveřani zkrátka umí navodit tu správnou ponurou atmosféru, která se linula celým dějem. Místy zajímavě propletené, někteří podezřelí odpadají, aby je vzápětí nahradili jiní, takže nuda to rozhodně nebyla a co určitě chválím, je skvělý český dabing. Finální část byla asi nejzajímavější a možná pro mnohé příjemným, nečekaným zakončením první série. Měla bych jen dvě menší připomínky, kde se jedna tak trochu týkala Sarah. Nemohu si pomoct, ale chvílemi mně připomínala svou přílišnou emancipovaností Julii Lescotovou z francouzského seriálu, ale to byla jen malá vada na kráse. Ale i tak to byl další moc příjemný zážitek letošního roku. (07.02.2013)

Sakra, tak teď netoužím po ničem jiném než aby někdo natočil bratry Mikkelseny, jak svádějí (hihihi) dvouhodinový souboj v zírání s nejistým výsledkem. Jo a detektivka taky dobrá. --- Po druhé a třetí sérii: Pořád je to celkem napínavá zábava se koukat, ale když to člověk všechno vidí v rychlém sledu, tak ta forma sama sebe začíná trochu diskreditovat. Takové to, že úplně vždycky úplně všichni vědí ještě o dva tajné levely informací víc, než původně dali najevo, a celou dobu lhali bez hnutí brvy, se začne trochu zajídat. (07.01.2018)

Problémem první řady je za 1. nezvládnutost konceptu 2. neusazenost formy. Bod jedna znamená zhruba to, že dvacet dílů znamená tolik zvratů a falešných stop, že v části 17 se zdá, že se začnou zatýkat i členové filmařského štábu. Detektivové se chovají jako afektovaní šílenci, pro něž vina plyne z jediného (byť nepřímého) důkazu. Problém nakonec je, že některé "sidetracky" už prostě budí dojem účelových retardací děje a navíc se člověk v tom množství klamného balastu začne trochu izolovat od detailů případu. Bod dva znamená, že první asi 3 díly vypadají jako řadová televizní detektivka s nevábným vizuálem. Teprve nástup zkušeného Henrika Rubena Genze z toho udělá zajímavou a temnou podívanou s nápaditým využitím "psychologických" detailů. Jinak jsem ale spokojený - nápad se třemi paralelními rovinami je celkem dotažený, byť rodinná linie občas sklouzává k rozpačitému přešlapování. Obrovským kladem je obsazení v čele s neuvěřitelně charismatickým Larsem Mikkelsenem (ach ty rodinné geny) a spoustou postav, které ve své nevýraznosti získávají typicky severské kontury zaťatých a posedlých podivínů (platí to hlavně o ústředním duu). Zločinu si prostě cením jako odvážného pokusu ukázat vyšetřování jako drama plné omylů a osobních tragédií. Konec je bezchybný, ani tak ne proto, že by byl překvapivý, ale spíš pro to, jak dokonale respektuje anti-happyendovost. (26.01.2013)