Pokání

Tento film jsem sledoval asi jako kdybych četl knihu, kde člověk je zabořen do čtení a nemůže se od příběhu odpoutat a chce aby pokračoval dále a dále a o pauze se nedá ani mluvit. Asi tak jsem se cítil na konci filmu, jak u dobře napsané knihy plné emocí. A tak Pokání hodnotím 5 hvězdičky jelikož mě Joe Wright opět svou prací nadchnul... (19.02.2008)

Příliš přeceněná romance, která nevyvolává tolik emocí jak si myslí, ale spíše velké rozčarování. Snímek mi připomněl divadelní hru mající tři dějiství. První je o rozvratu vztahu sluhy a dcery bohaté rodiny, který zapříčiní její hloupá a naivní sestra, která však moc dobře ví, co dělá. Tato část je skvělá až přímo úžasná, hlavně její hudba, která nemá naprostou chybu a dokazuje čeho je dnes hudební skladatel schopný. Obsahuje výborné herecké výkony, hlavně mladičké dívenky, která změní osudy několika lidem. Celé vizuální pojetí v první části nepřekáží a dobarvuje umělý svět bohatých. Druhá část je o dopadu rozvratu jedné lásky. Technicky skvěle zvládnuté, konečně režisér představuje i několik nádherných záběrů a jeden dlouhý bez jediného střihu. Tento moment už trochu nudí svou "neoriginalitou", ale přesto je kvalitně vytvořen a potěší. Bohužel tato část je nudná a nic se v ní prakticky neděje kromě hledání odpuštění. Poslední díl je už sám o sobě malý vtip. Do snímku se moc nehodí a celý film podle mě sráží. Nechci a nebudu spoilerovat, ale překvapí vás to je jisté, ale možné i zarmoutí jako mě. James McAvoy je skvělý jak jen může být, Keira Knightley mi není tak příjemná jako v jejím předchozím snímku Pýcha a předsudek a na závěr je tu milé překvapení, Saoirse Ronan, která je naprosto skvělá a strká všechny ostatní do své maličké kapsičky na boku šatiček. Pokání je velký film, barevný a technicky krásně zvládnutý, ale prázdný a to hlavně vzhledem k pocitům, které ve mě nevyvolává příběh (od polovičky snímku) a ani postavy. Nepřesvědčivé postavy, které nejsou pravděpodobně chybou herců, ale scénáře a režie, vedle divného závěru ve mě nechávají průměrný pocit z nevydařené šance jak se stát filmem roku. PS: je mi jasné, že se najdou všichni Ti poeticky a citově naladění, kteří na tento film nenechají dopustit, přeji jím to, ale podle mě hodně ztrácí na objektivnosti, protože tento film není dokonalý a je dost přeceněný. Doufám, že mu brzy dám druhou šanci, nejlépe v kině, a přesvědčím se zda mám pravdu či první shlédnutí na mém malém monitoru bylo pouze mým nepochopením autora. "Omluva, ať je sebekrásnější a obsáhlejší, nikdy nevrátí čas." (31.12.2007)

Je s podivem, že v době kdy je filmaři przněna jedna kvalitní kniha za druhou, tak se již řadu let soustavně daří tvůrcům kvalitně adaptovat díla Iana McEwana. Každá z pěti dosavadních adaptací jeho děl se v zásadě povedla a tři dokonce tak, že hodně. A to včetně Pokání, což je McEwanův nikoli nejlepší, ale zřejmě nejznámější román. Joe Wright roste do veliké persony současné kinematografie. Pokud si myslíte, že McAvoy je pouze hejsek se sexy přízvukem, tak vás vyvede z omylu. Tolik silných scén propojených v jeden působivý celek, který funguje na mnoha úrovních se jen tak nevidí. A to, že vás Pokání jen tak mimochodem protáhne všemi odstíny emocionálních pocitů, tak to již je jen třešnička na dortu. (01.01.2008)

Mé první setkání s panem Wrightem a já si říkám, jaké divy by ten chlapík dokázal udělat s pořádným námětem. Pokání je banální, předvídatelná tragédie, která je ovšem tak úchvatně natočena, že nemohu jít pod čtyři hvězdičky. Vadilo mi, jak nerovnoměrně si Wright rozvrhl jednotlivé epizody. Po relativně dlouhém úvodu (asi polovina filmu), kdy jsem postupně začal sympatizovat s hrdiny, jsem čekal., že teď přijde to pravé drama. Jenže místo toho přišlo akorát velmi efektní "bum bác" a konec. Je to jako když si objednáte úžasnou pizzu, těšíte se na ni a oni vám omylem dovezou jinou. Cítím se ošizen. (10.04.2008)

(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. (12.03.2008)