The Defenders

Všechno, co jsem měl rád na samostatných seriálech, je tu přítomno téměř rovnou měrou. Mystický boj kolem Daredevila, hrubá síla a neméně hrubé hlášky v Jessičině podání, Luke a jeho smysl pro sociální závažnost a v neposlední řadě Iron Fist, opakovaně všem připomínající, že je - Iron Fist. Právě v přímém porovnání tak chtě nechtě podléhám a byť se mi jeho seriál líbil náramně, ve čtveřici hrdinů je právě Danny tím jasně nejpomalejším, nejvíce zdržujícím a zkrátka nejslabším. Přesto vtipy na jeho účet patří k tomu logicky nejlepšímu. Boj proti Ruce, trable s Elektrou nebo mrazivě charismatická Alexandra si ale jako propletená ústřední linka zasloužily více prostoru. Luke Cage natažením na třináctku epizod trpěl, spousta diváků vyčítala to samé Jessice nebo Iron Fistovi. Defenders naopak trpí nízkým počtem dílů. Nestačím se sice pořádně nadechnout a každý souboj je svátkem, na který se vyplatilo ony dva roky počkat, ale chtěl jsem víc. Víc nezpochybnitelné chemie mezi libovolně vybranou dvojicí ústředních postav a víc interakcí s oblíbenými přihrávači (a že mám tuze rád jak Misty, tak Colleen a obecně nenáviděnou Karen snad nejvíc). Nejnáročnější seriálový crossover obstál sám o sobě, ale mrzí mě, že o třídu hutnějšího přídavku se (minimálně na Netflixu) nedočkám. (14.10.2017)

Seriálová událost několika let je konečně tady a hned na úvod jasně říkám, že takhle jsem si to přesně představoval. Každý ze 4 předcházejících seriálů jsou jinak laděné, mají jiné showrunnery a obecně muselo být megatěžké vymyslet nějaký příběh ke spojení absolutně nesourodých hrdinů, kteří radši věci řeší sami a po svém. A taky je dobře vidět, že adaptace komiksu na hrané médium, stejně jako u Avengers a Justice League vždycky zpočátku trošku skřípe a je tak trochu vychtěné. Jenže když se poprvé střetne Danny s Lukem a vzejde z toho první konflikt, dostalo mě to absolutní katarze, ve které jsem si užíval naprosto každou sekundu seriálu a všechny díly se mi zdály setsakra krátké. Když se spojili všichni 4, šel jsem do kolen. Lví podíl na tom samozřejmě má i tajemná Alexandra, alias nestárnoucí madam Sigourney Weaver, které je sice leccos vyčítáno, ale dle mého byla naprosto ohromující, narozdíl od zbývajících členů záporné strany (možná krom Gao a jedné staré známé), kteří mě extra nebavili a snad už se znovu nevrátí. Co se týče akční stránky, tak je na dobré úrovni, ovšem choreografické libůstky z druhého Daredevila tady nejsou ani náhodou a velká akční sekvence 4v4 v předposledním díle mi přišla nesmírně chaotická a nepřehledná. Trošku to ovšem zvedá hudba, jelikož ten hip hop, který v jistém momentu střídá líbivou dramatickou hudbu na mě k mému překvapení fungoval a docela jsem si to i užíval. Celkově tedy jsem až na poslední dva díly, které trošku zkazily tempo Defenders velice užíval, cca v půlce jsem se vyloženě tetelil blahem a jel jeden díl za druhým. Příběh se opět posunul zajímavým směrem a už se zas těším na jednotlivé příběhy. Snad se ale za pár opět spojí v týmovce. Nejlepší momenty : 1)první setkání těch dvou, 2) team-up, 3) konečně pohromadě (23.08.2017)

Nudné a natahované komiksové seriály od tandemu Netflix/Marvel daly dohromady nudnou a natahovanou "superhrdinskou" týmovku. Nejdříve to vypadalo jako dobrý krok (zkrácení sezóny ze 13 na pouhých 8 epizod), ale problémy i nadále přetrvávají - opět jde o seriál postavený na naprosté retardaci děje, kdy se zápletka (která by vydala na kratší celovečerní film) posouvá tak neskutečně pomalu, že se toho i v jedné půlhodinové epizodě komediálního seriálu stane více než za celých osm hodin sledování. Postavy sice čelí společnému nepříteli, ale přesto se v seriálu najde spousta místa pro nezajímavé vedlejší podzápletky, které sledování ještě více otupují. Tuhle z neznámých důvodů velmi nadhodnocenou podívanou, která se odehrává výhradně v tmavých skladištích, opuštěných domech a restauracích, kde si postavy buď dlouze povídají o něčem, co stačí říct jednou větou, nebo se mlátí, je opravdu lepší vynechat. Mistrovská scenáristická práce v odkládání, natahování a naznačování něčeho, co nikdy nepřijde. (08.02.2018)

Tak se nám to spojilo, huja, huja, hujajá... Oproti sólo seriálům je děj zkrácen, což je sakra dobře, jelikož pozorovat znovu dokola jak se padoušství přehazuje mezi postavami a příběhových zvratů je tam víc, než plínek na gynekologickoporodníckém oddělení průměrně velké nemocnice, by se mi dvakrát nechtělo. Tempo je tak docela rychlé, hrdinové se sejdou, přijde povinné kočkování, sbližování, hláškaření, souboje... A vlastně tu není nic moc originálního, občas si tvůrci neumí poradit s postavami (Iron Fist, podržtaškové všech hrdinů), občas fungují perfektně (Ďábel z Hell´s Kitchen a jeho milá). Je to prostě všechno dobré, ale s pachutí toho, že vyvrcholení mělo být buď epičtější, nebo naopak pro zúčastněné niternější, budovaná padoušská organizace je místy až humorně nevyužitá a na to nezměním názor, ani kdyby místo ninjů používala bojové ježky s motorovými rogaly. (22.08.2017)

Asi jsem od toho čekal mnohem víc, jelikož rozhodně po posledním díle, necítím žádné vnitřní uspokojení. Ono, chápu že je složité v osmi dílech, dát stejný prostor všem, ale některé pasáže se vyloženě táhly a doslova mě nebavily. Daredevil je samozřejmě zlatý hřeb a opět byla radost ho sledovat v akci a Jessica byla taky moc fajn, ale zbytek týmu hrál bohužel druhé housle. V solovkách prostě vše šlape mnohem líp, ale i tak nemůžu říct, že jsem se celou dobu nudil. Nezbývá než doufat, že další týmové patálie dopadnou o dva levly líp! Nice ears. They are horns (08.12.2017)