Pokání

Silně intelektuální zážitek, to bych od apriori romantického filmu věru nečekal. Režisér Joe Wright si ovšem postmoderně pohrál s daným žánrem a nabídl syntézu tradičního britského historického kostýmního dramatu a moderně laděného konceptu artového filmu. Z tohoto tvaru se jakoby logicky ve finále vytratil rozměr velké (tragicky překažené) romantické lásky a romantického činu z jejího překažení vzešlého. Vtip je totiž v pointě celého příběhu - pokání ne coby fyzické podřízení běhu svého života účinné lítosti, ale pouhý intelektuální akt, fabulační složka naračního světa. Nechci spoilerovat, ale (dokonale postmoderní) pointa mne přivedla k úvaze, co vlastně bylo v příběhu reálné a co už jen vyfabulované překvapivou hlavní hrdinkou (samozřejmě při vědomí, že vyfabulované je tu kompletně vše už ve fázi románové předlohy Iana McEwana :-)). Kde je ona hranice, kdy končí prezentovaný příběh a začíná jeho fiktivní část... Joe Wright chytře divákovi již od začátku dává několikrát najevo, že tentokráte je tomu trochu jinak, než jak bývá obvyklé (vracení se v ději, konfrontace úhlů pohledu na tutéž skutečnost) a že si s ním tak trochu pohrává... Rozhodně to není na škodu. Velmi osobitý film a důstojná adaptace výjimečného románu Iana McEwana... (01.06.2009)

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10] (03.02.2008)

Jak kdybych sledoval dva filmy. Prvnich 50 minut je absolutne stupidnich, to uz musi mit tvurce talent, aby prakticky celejch tech 50 minut byly na scene hlavni postavy a presto se o nich clovek nic nedozvedel a milostna linie absolutne nefungovala, navic proste ty jednotlivy situace jak kdyby vymyslel nakej idiot, neverohodny, nudny, o nicem. Jenze. Pak pride druha polovina a kdyz pominu fakt, ze to obcas blbe skace mezi mistama a casama a je to tak nekdy zmateny a ze se to rozpada jen na takovy sceny vytrzeny z kontextu, je to cely neskutecne pusobivy. Naprosto uzasna vizualni stranka a skvela hudba, ktera perfektne zvysuje napeti. Jen to tukani na stroji, ktery mi ze zacatku prislo fantasticky, zacne bejt pozdejc lehce otravny. No a to porad jeste neni vsechno, pak se tvurci vytasi se zaverem, kterej jednak vysvetli par scen, ktery sem predtim moc nepochopil, kdy se jakoze odehravaj a zaroven je to proste strasne silnej zaver. A navic se film muze oprit o fantastickyho McAvoye a skvely Garai a Ronan. O Keiru moc ne, jednak mi prisla jeste plossi nez obvykle a proste mi tady nak moc nesedla, tu jeji lasku k Robbiemu sem ji dvakrat neveril a misty lehce prehravala. Prvni pulka je tak na dve hvezdicky a uz sem mel skoro chut to vypnout, ale druha to neskutecne vytahne a spolu se silnym zaverem to da pekny 4*. (15.01.2009)

Tragický příběh o tom, jak lehce se dá změnit osud….. Film o neštěstí, které přivodí další neštěstí, na jehož konci musíte být zákonitě nešťastní, bude brát útokem Vaše city. Tím spíš, že K.Knightley a J.McAvoy si Vás na 100% získají. A přestože je mé hodnocení ,,nízké“, stojím si za tím, že je to proklatě dobrá filmařina! Mě vadilo, že silný okamžik vystřídalo dlouhé intermezzo, které občas přešlo v nudu. Možná si protiřečím, ale takový jsem měl (a stále mám) pocit. Nevím, kdo (co) za to může, ale JÁ si dám raději Pýchu a předsudek. (18.06.2008)

Už před 2500 lety vědělo klasické trojhvězdí řecké tragédie – Aischylos, Sofokles a Euripides –, že drama nedělají postavy, ale interakce a vztahy mezi nimi. Vztah Cecilie, Briony a Robbieho připomíná trojúhelník s příliš vzdálenými stranami – sesterská láska a zášť se dala vygradovat mnohem více, stejně jako náklonnost mezi Cecilií a Robbiem. Což může být alibisticky přičteno emocionální vyhraněnosti doby, o které vyprávěla Jane Austenová (sňatek z lásky byl jen bláznivou pohádkou, hlavní hybnou silu představovaly peníze a pro mladou anglickou dámu byl životním cílem sňatek s bohatým mužem). Může to být ale přičteno i directorovi Wrightovi. Pro mě je Pokání každopádně spíš formalistickým filmem než emocionálním. Třeba tím, jak podtrhává roztěkanost a chování hrdinů jejich okolím (gramofon, voda, cigareta). (27.12.2007)