Pokání

Je to samej hlediskovej záběr, subjektivizace, roztříštěná narace, hypotéza, flashback, flashforward (možná i frontflash, ale segmentaci vám kvůli tomu rozhodně dělat nebudu)... ale tohle všechno vem čert, když na konci všechno smete dokonalost výkonu Vanessy Redgrave, takže bych nakonec i tý Keiře Knightley uvěřila rok 1935. (05.02.2012)

(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. (12.03.2008)

Len zriedka sa mi stane, že musím svoj názor na niektoré filmy maximálne prehodnotiť. Zrejme som v čase prvého vzhliadnutia tejto snímky nebola dosť ,,zrelá" na všelijaké bizarné podoby lásky alebo mi jednoducho ani teraz nesedí madam Cecilie čoby hollywoodska star Keira Knightley s trošilinku afektovanou odozvou na diváka. Pokánie sa úplne odovzdáva do rúk milovníkov srdcervúcich príbehov, ktorí si budú želať, aby city Cecilie a Robbieho nikdy neboli podriadené machináciám ľudskej nevyspytateľnosti. Nevtieravé retrospektívy do bodky zachytávajúce myšlienkové pochody hlavných hrdinov či ich dokonalá vnútorná charakteristika, dramatické scény lemované melancholickými tónmi maestra Marrianeliho, zranený pár kráčajúci v ústrety krutej vojne, aby zasiahla ešte bolestnejšie, unáhlené detské rozhodnutia podtrhnuté naivnými bezútešnými citmi, výčitky svedomia presahujúce rámec ľudského šťastia a potom tie drobné scénky - rozbitá váza, pohľad na mnou zbožňovaný anglický životný štýl z 20. storočia či len konečné nečakané vyústenie so štipkou tragického intervalu, ktorý pochoval všetky nádeje na šťastný happyend odohrávajúci sa iba v knihách plných ilúzií. Na druhýkrát omnoho silnejší zážitok, ktorý z hlavy len tak nevypustím. (26.03.2010)

Už před 2500 lety vědělo klasické trojhvězdí řecké tragédie – Aischylos, Sofokles a Euripides –, že drama nedělají postavy, ale interakce a vztahy mezi nimi. Vztah Cecilie, Briony a Robbieho připomíná trojúhelník s příliš vzdálenými stranami – sesterská láska a zášť se dala vygradovat mnohem více, stejně jako náklonnost mezi Cecilií a Robbiem. Což může být alibisticky přičteno emocionální vyhraněnosti doby, o které vyprávěla Jane Austenová (sňatek z lásky byl jen bláznivou pohádkou, hlavní hybnou silu představovaly peníze a pro mladou anglickou dámu byl životním cílem sňatek s bohatým mužem). Může to být ale přičteno i directorovi Wrightovi. Pro mě je Pokání každopádně spíš formalistickým filmem než emocionálním. Třeba tím, jak podtrhává roztěkanost a chování hrdinů jejich okolím (gramofon, voda, cigareta). (27.12.2007)

Romantické filmy rozhodně nepatří k těm, které bych nějak vyhledával, ale občasné nahlédnutí do žánrů, jež mi nejsou blízké, nezavrhuji. Takže jsem se dnes odhodlal ke zhlédnutí nejlépe hodnocené romance roku 2007, tedy Pokání. A výsledek je ten, že většinu stopáže jsem se nudil, byl jsem rozmrzelý a těšil se, až to skončí. Režie je špičková, film obsahuje spoustu nádherných záběrů, ale na mne to prostě nijak neúčinkovalo. No a potom příběh skočil do přítomnosti, přišel závěr a ten mě rozsekal. Takže veškerá rozladěnost je náhle tatam a já můžu říct, že nelituju, že jsem si tento snímek pustil. 70% (24.08.2008)