Tenkrát v Americe

Tak na tomhle scénáři se pracovalo 12 let a Leone nosil celý film v hlavě ještě než se spustila první klapka ! Producentovi ho převyprávěl před natáčením za 4 hodiny obraz po obraze. Už jenom tyhle údaje dávají tušit, že to bylo pro Leoneho něco vyjímečného a výsledek tomu naprosto odpovídá. Film díky své délce má čas se ve vás usadit a moc se mu po skončení nechce pryč. Vyvolá dokonce dojem, že byste ještě pár desítek minut klidně snesli :) ... Jako vždy vynikající Robert De Niro, ale neméně skvělý také James Woods. A ta muzika ......! (22.01.2004)

Hrozně rád bych napsal o tomto vysněném projektu Sergia Leoneho, kterému věnoval mnoho let svého života, že mně na začátku pohltil a na konci jsem nechtěl vrátit se zpět do reálu. Bohužel to mohu říci pouze o první půli, zejména časového údobí Noodlesova dětství, které bylo krásně a citlivě natočeno. Zbytek však......Tak především, to, že tento vysněný Leonův epos vůbec nenudí a nepůsobí rozvleklým dojmem ani přes téměř čtyřhodinovou stopáž, je jenom díky Leonemu režijnímu mistrovství. Bohužel trochu selhává na poli scenáristickém. Jakoby si Leone naložil příliš velké sousto, nebo jak zde správně poznamenává betelgeuse, jakoby Leone točil seriál, ze kterého pár dílů poztrácel a zbytek umně slepil dohromady. Některé postavy jsou nedořčené, občas je těžko věřit motivům jejich jednání. Třeba postava Joe Pesciho - slibně nakousnutá, záběrem u nemocničního výtahu jako by dával režisér tušit "Pozor, pořád je ještě tady!", ale najednou se někam vytratí a ve filmu se již nepochopitelně neobjeví. Jamesi Woodsovi jsem v samém závěru nevěřil ani vteřinu, stejně jako jeho zamýšlenému skutku a vůbec celá pointa ohledně něho mi přišla dost nevěrohodná. Ovšem co rozhodně nutno ocenit, je naprosto precizní, do nejmenších detailů propracovaná výprava, vizuální vykreslení doby tří rozdílných etap 20.století. Leonův perfekcionismus šel tak daleko, že třeba i kvůli jednomu krátkému záběru byl ochoten "kočírovat" stovky komparzistů, věrohodně dobově okostýmovaných a pohybujících se v perfektních kulisách. I namaskovaný zestárlý De Niro vypadal excelentně, snad jen trochu zaráží, že se tvůrci ohledně namaskování příliš nezatěžovali postavou Deborah, na které rozdíl 35 let nebyl vůbez znát a téměř šedesátiletá žena vypadala pořád jako dvacetiletá slečna. Celkově vzato, jsem spokojen, ale s klidem mohu prohlásit, že TENKRÁT NA ZÁPADĚ zůstal nepřekonán. (20.09.2004)

Nepochybně velmi velké dílo, o čemž mluví už jen fakt, jak dlouho ho Leone připravoval a vymýšlel. Perfektní režie, skutečně úchvatná hudba a skvělé herecké výkony jsou samozřejmostí (psát ódy na De Nirův účet je zbytečné). Jak jsem mohla přežít 3h 45minut dlouhou speciální verzi nechápu. Co si z filmu odnášeli ti, co byli kdysi na 2 hodinové verzi v kině, to nechápu ještě víc, protože i s obohacujícíma minutama navíc jsem měla co dělat, abych se v tom všem dění orientovala. Ale i délka by se dala odpustit, kdyby mě film dokázal na celou tu dobu strhnout. Podle mě nejlepší je ta část z dětství, protože je relativně přehledná, zaujme a je výborně zahraná dětskými herci - dokonce tak dobře, že je škoda, že nikdo z nich neprorazil. Snad až na sladkou Jennifer Connelly. Alespoň pro mě je Tenkrát v Americe příliš dlouhé a dějově nekonzistenční, aby na mě mělo takový dopad, jako například Kmotr. Snad po pár dalších zhlédnutích - i když vzhledem k délce filmu zatím neplánuju. (29.03.2011)

Mohl bych se přetrhnout a stejně bych asi na Tenkrát v Americe nenašel žádnou chybu. Téměř čtyři hodiny nám Sergio Leone vypráví o tom, co to znamená přátelství až za hrob. S až nezdravou pečlivostí sleduje třígenerační střet mužů, kterým nezbylo nic jiného než už od mládí dělat to co dělali. Budování impéria se všemi jeho požitky i problémy. Láska, nenávist, ctnost, chyby a to přátelství... To vše v uchvacujícím audiovizuálním hávu. Hypnotická hudba Ennia Morriconeho s nádherně chytlavou ústření melodií. Dlouhé a pomalé kamerové "procházky". Geniální záběr je na ulici, přes kterou přechází skupina kluků a v pozadí mezi dvěma domy se tyčí Brooklynský most. Dokonalost. Které období je nejlepší? To je těžká otázka. Mládí se všemi těmi starostmi oplývá oním tím dětským pohledem kluků, které ulice donutila k tomu, aby všichni předčasně dospěli. Prostřední a nejdelší část, ve které se jimi vybudované impérium nachází v době nejlepšího rozkvětu až po závěrečnou etapu, kdy přichází na řadu nevyhnutelné účtování z minulostí. Mezi tyto období přechází Leone nenápadně, nenásilně, ale vždy neskutečně nádherně vynikne kontrast dobové různorodosti. Mám hřejivý pocit u srdce, že jsem čtyři hodiny obětoval v něco velkolepého a těžko popsatelného. Mistře, z celého srdce, děkuji... (15.02.2005)

Monumentální proustovský labyrint paměti, kde se nostalgie, výčitky, naděje a zklamání mísí v jednu neskutečně silnou emoci. Film těžký jako existence a přitom lehký jako sen. Jediné, co mě mrzí, že kvůli enormní stopáži si ho nemůžu pouštět častěji, i když na druhou stranu je škoda, že není mnohem, mnohem delší. (28.03.2010)