Pokání

Len zriedka sa mi stane, že musím svoj názor na niektoré filmy maximálne prehodnotiť. Zrejme som v čase prvého vzhliadnutia tejto snímky nebola dosť ,,zrelá" na všelijaké bizarné podoby lásky alebo mi jednoducho ani teraz nesedí madam Cecilie čoby hollywoodska star Keira Knightley s trošilinku afektovanou odozvou na diváka. Pokánie sa úplne odovzdáva do rúk milovníkov srdcervúcich príbehov, ktorí si budú želať, aby city Cecilie a Robbieho nikdy neboli podriadené machináciám ľudskej nevyspytateľnosti. Nevtieravé retrospektívy do bodky zachytávajúce myšlienkové pochody hlavných hrdinov či ich dokonalá vnútorná charakteristika, dramatické scény lemované melancholickými tónmi maestra Marrianeliho, zranený pár kráčajúci v ústrety krutej vojne, aby zasiahla ešte bolestnejšie, unáhlené detské rozhodnutia podtrhnuté naivnými bezútešnými citmi, výčitky svedomia presahujúce rámec ľudského šťastia a potom tie drobné scénky - rozbitá váza, pohľad na mnou zbožňovaný anglický životný štýl z 20. storočia či len konečné nečakané vyústenie so štipkou tragického intervalu, ktorý pochoval všetky nádeje na šťastný happyend odohrávajúci sa iba v knihách plných ilúzií. Na druhýkrát omnoho silnejší zážitok, ktorý z hlavy len tak nevypustím. (26.03.2010)

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10] (03.02.2008)

Dlouhé nestříhané záběry jsou poslední dobou v módě. Napsané, natočené a zahrané perfektně, vše spěje ke zřejmému konci, který však není proto méně působivý, zvláště v porovnání s Brioninou knihou. Přesto na poli romantických dramat z poslední doby nejvýše držím Barevný závoj, a to pro čistě subjektivně mě bližší postavy. Britská filmařina se každopádně opět vyznamenala. Změna hodnocení: Tenhle film si maximum prostě zaslouží. (01.02.2008)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Výtečně vygradované a perfektně vykreslené vztahy v anglické bohaté rodině, dobrá kamera a tragický příběh dívčí nerozvážnosti budoucí spisovatelky Briony (představované dle věku postupně třemi herečkami). Briony nepravdivým obviněním osudově ovlivní osudy jí blízkých. Krásná Keira Knightley v roli její sestry je pak třešničkou na dortu, její milostná scéna v knihovně zůstane díky nádherně vyjádřené vášni dlouho v paměti. Výtečná je i scéna čekání Britů na záchranné lodě na vojáky přeplněném pobřeží u Dunkirku. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=FWPZDi723Eo (14.03.2013)

Opět nádhera, Joe Wrighte, 2:0 pro tebe. Poslední třetina sice působí ZDÁNLIVĚ poněkud kostrbatým, nesourodým dojmem (zejména vkládáním Brionyních životních momentů), ale záverečné rozhřešení tomu dá smysl a emočně člověka rozseká, přestože náhlé zasazení do současnosti působí poněkud rušivě. Díky bohu za Joe Wrighta, který do kin vrátil svým způsobem vyprávění jakousi starosvětskou krásu a eleganci, s emocemi, které vyvolávají příjemné mrazení v zádech. Velmi mě překvapil James McAvoy, který od doby nesympatického floutka v ´Last King of Scotland´ prodělal osobnostní proměnu až v zde charismatického mladíka, kterému jsem věřil každé gesto a Keira Knightley? Přes její lehce anorektický typus mám pro ní slabost, film od filmu herecky roste a její tvář zde vyzařovala noblesní krásu hvězdy stříbrného plátna předválečné éry. Hlavní hudební motiv mi pak pořád zní hlavou a vyhánět ho z ní určitě nebudu :o) (26.12.2007)