Pokání

Člověk podvědomě čeká dávku kýče a taky že jej dostane. Jenže pokud není cynik, musí jej celá ta obrazová i příběhová nádhera smést. Joe Wright se zbavil svého jediného nedostatku – zmatek v postavách, a předkládá uvědomělou a distingovanou podívanou, jež má tak obrovské srdce, až divákovi emoce chvílemi nestíhají a směs smíchu i smutku zanechává jeden z nejromantičtějších zážitků v novodobé kinematografii. A závěrem snad jenom podotýkám fakt, že z Keiřiny sladké tvářičky konečně vyrostla charakterní herečka a Joe Wright je aktuálním talentem č. 1 celé ostrovní tvorby – za ten fantastický steadycam na pláži by mu jistě smeknul i samotný Brian De Palma. (23.01.2008)

(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. (12.03.2008)

I gave them their happiness..“ Obscénní dopis, který neměl být nikdy doručen a zaslepená dětinská žárlivost předchází pokání, konanému jako veskrze sobecká očista vlastní duše nesoucí věčný stín. Wright stvořil nového Anglického pacienta plného nádherných exteriérů, objasňujících retrospektiv, skoků v čase a záběrů plynoucích pozpátku, ale bohužel krom překvapivého závěru emočně podobného figuře Keiry po vydatném obědě. Nicméně za krásný balicí papír, v kterém je Pokání zabaleno a mimořádně přesné výkony McAvoye a Ronan oči své, slz prosté, nakonec mhouřím.. (29.01.2009)

Tento film jsem sledoval asi jako kdybych četl knihu, kde člověk je zabořen do čtení a nemůže se od příběhu odpoutat a chce aby pokračoval dále a dále a o pauze se nedá ani mluvit. Asi tak jsem se cítil na konci filmu, jak u dobře napsané knihy plné emocí. A tak Pokání hodnotím 5 hvězdičky jelikož mě Joe Wright opět svou prací nadchnul... (19.02.2008)

Srdce se sevřelo, prsty se hluboko zaryly do sedačky a poslední zvuky psacího stroje pomalu doznívaly na velkém plátně. Už tehdy jsem věděl, že tenhle filmový zážitek, bude jeden z těch neopakovatelných. Kdyby byl Joe Wright architekt, tak postaví Noter Dam. A kdyby bylo Pokání tím posledním filmem, co jsem kdy viděl, ani v nejmenším bych nezalitoval. (21.12.2007)