Vyznání Anny Elliotové

Čtení Jane Austen rozhodně nepatří mezi mé koníčky, ale filmové adaptace jejích knih mě většinou neurazí. Persuasion je velmi komorní film. Taková ta křehká romantika v pravém smyslu slova. Urozená Anne si měla vzít chudého mladíka, jenže jí sňatek rozmluvili. Ona svého rozhodnutí dalších 8 let lituje a z něj se mezitm stane bohatý námořní kapitán. Klasická Austen. Unylý příběh zachraňují herci a zpracování. Bez Phippsovy dramatické hudby by byl celkový dojem poloviční. No a ten konec samozřejmě - nádhera. (26.02.2012)

Musím nejprve přiznat, že na rozdíl od verze z roku 1995, se mi oba hlavní představitelé více líbili. Škoda jen toho dýchavičného závěru, jako kdyby si režisér uvědomil, že má málo času a po rozvláčném a klidném ději vše nahustil do posledních 10 minut a jako bonus přidal veřejný polibek, což možná měla být pomoc po ztátě dechu. Trochu více mohla být zviditelněna ješitnost baroneta Elliota (jedno podívání do zrcátka nestačí a běhání za věhlasnou známou působilo spíš nepatřičně než směšně), a Anna také někdy působí více jako chudinka než jako rozumná bytost. Ale i přes tyto výhrady to považuji za celkem zdařilou adaptaci. (26.10.2009)

Den předtím jsem viděl adaptaci z r. 1995 a musím říct, že ta byla mnohem lepší. Herci (a hlavně teda Anna) sice víc pasovali do svých rolí v tomhle filmu, ale ve verzi z r. 1995 byli mnohem zábavnější a větší zm*di (Anina sestra, která pořád něco jedla, ta druhá, hypochondrička, otec, pomlouvajicí všechny níže postavené...). A taky tam bylo všechno lépe vysvětlené, z této verze bych asi spoustu scén nepochopil. (06.10.2017)

Více než „Pýcha a přemlouvání“ choulila se v Anně Elliotové naděje a doufání a světlo prozření svitlo kapitánu Wentworthovi po jeho osmileté zatvrzelosti a uražené pýše odmítnutého nápadníka. Opětné setkání po letech rozbouří vlny jejich dřívější důvěrné náklonnosti, byť exsnoubenci se rozsvítí až v posledních sedmi kapitolách. Váhání jeho však zcela ospravedlní upřímné vyznání a vylití citů v dopise milostném plném vášně, rozervanosti, nejistoty a doufání a nakonec odzbrojujícího vyznání lásky, kdy s adresátkou viktoriánské Anglie zatočí se svět a čtenářkou 21. století též. Ta musí na chviličku knihy odložiti a přemítat a doufat v to, že milostný dopis není muzejní vycpaninou a stále se v době iPadů internetů esemesek Ufounů tabletek a dalších šíleností vyskytuje a není druhem vyhynulým. Protože pak by tento svět opravdu nestál za nic. * Film představil Annu utípnutou, takovou chudinku bez názoru a naprosto zchvácenou maratonem závěrečným. Koukaje vyjeveně na ten výkon sportovní, pochopení zám(v)ěru tohoto moderního jaksi se nedostavilo. Sapristi – a polibek na veřejnosti? Zhola nemožné! Divačka udivená s očima vytřeštěnýma musela vydýchávati... Dopis milostný utekl scénáristovi zcela, což je ovšem velká škoda a absence zásadního nedosáhne na plné ohodnocení. Doplňkem k filmu je zcela nezbytně kniha... (Navrch místo bruneta urostlého kapitán byl blonďák hmm mm.....) (14.12.2015)

Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. (25.01.2022)