Režie:
Joe WrightScénář:
Christopher HamptonKamera:
Seamus McGarveyHudba:
Dario MarianelliHrají:
James McAvoy, Keira Knightley, Romola Garai, Saoirse Ronan, Vanessa Redgrave, Brenda Blethyn, Juno Temple, Benedict Cumberbatch, Patrick Kennedy (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Příliš bujná fantazie dvanáctileté "budoucí spisovatelky" Briony Tallisové odstartuje tragický příběh, který nenapravitelně změní osudy tří lidí. Vinou vlastní nezralosti a série nedorozumění nařkne mladého zahradníka Robbieho Turnera (James McAvoy) ze znásilnění nezletilé sestřenice. Nadaný chlapec, který původně mířil na lékařskou fakultu, končí ve vězení. Toto obvinění ale ničí život i její sestře Cecilii (Keira Knightley), která Robbieho bezhlavě milovala. Když si záhy už o něco starší Briony (Romola Garai) uvědomí, co napáchala, je už pozdě. Cecilia zavrhla celou rodinu v čele s ní a odstěhovala se do Londýna, kde se živí jako zdravotní sestra. Robbie výměnou za zkrácení trestu narukoval do armády a ve Francii se snaží zastavit postupující Němce. Briony na cestě za vykoupením nastoupí do ošetřovatelského kursu a díky utrpení, které kolem sebe dennodenně vidí, konečně dospívá. S tím souvisí i rozhodnutí postavit se svým dvěma obětem tváří v tvář a respektovat jakýkoli trest. Možná se tím očistí, možná to ale na vykoupení nebude stačit. Možná to ani nestihne, protože Londýn se připravuje na masivní bombardování. Možná všechny tři čeká úplně jiný konec. (Bontonfilm)
(více)Videa (5)
Recenze (1 284)
Joe Wright po jednom z nejbritštějších filmů všech dob, Pýše a předsudku, opět do hlavní role obsadil Keiru Knightleyovou a Pokáním potvrzuje, že je jeden z nejlepších filmařů součastnosti, kteří nemusí být umělci - stačí být opravdu zdatnými tvůrci, kteří umí vyprávět, popř. si s vyprávěním pohrá(va)t._____ Mírné výtky by směřovaly k tomu, že přece jenom osudy postav jsou mírně předvídatelné, pokud dáváte opravdu pečlivý pozor, a jak struktura vyprávění za použití nespolehlivého vypravěče a "vracecěk, které lhaly" slouži k zakrytí jednoduchého příběhu o lásce dvou lidí, kteří nemohli být spolu... ale když ono je to tak geniálně natočené._____ Zatímco v Pýše a předsudku Joe Wright prokázal, že obrazy mohou být krásné a divák potřebuje klasické hollywoodské vyprávění s příchutí austenovské ironie a šarmu i romance, v Pokání dokazuje, že obrazy mohou zraňovat (a nejenom obrazy, ale i špatně volená slova) a v součastnosti je klasické hollywoodské vyprávění útěkem od reality. Klíčové události přiběhu, které se zprvu zdají nepodstatné, máme možnost zhlédnout z více perspektiv, vyprávění, které se zdá býti podáváno mladou a nezkušenou, žárlivou holkou s přebujelou fantazií, která viděla něco, co neměla, se z literárního pojetí překlopí v závěru bezešve do té filmové s až ohromnou sebereflexivností užitých narativních postupů: potřebujeme šťastné konce, abychom mohli uniknout od všednodenní černobílé, popř. šedé reality._____ A přestože dlouhá scéna na vojenské pláži, kdy se časový rámec rozevře, je famózní, do vyprávění moc nezapadá a epilog je k filmu dost násilně přilepen, Joea Wrighta si řadím přesto k těm nejzajímavějšim a nejlepšim narativním experimentátorům posledních let. Hned vedle Marca Forstera, jenže na rozdíl od něj netématizuje ve svých filmech smrt, ale lásku. 70% ()
Silně intelektuální zážitek, to bych od apriori romantického filmu věru nečekal. Režisér Joe Wright si ovšem postmoderně pohrál s daným žánrem a nabídl syntézu tradičního britského historického kostýmního dramatu a moderně laděného konceptu artového filmu. Z tohoto tvaru se jakoby logicky ve finále vytratil rozměr velké (tragicky překažené) romantické lásky a romantického činu z jejího překažení vzešlého. Vtip je totiž v pointě celého příběhu - pokání ne coby fyzické podřízení běhu svého života účinné lítosti, ale pouhý intelektuální akt, fabulační složka naračního světa. Nechci spoilerovat, ale (dokonale postmoderní) pointa mne přivedla k úvaze, co vlastně bylo v příběhu reálné a co už jen vyfabulované překvapivou hlavní hrdinkou (samozřejmě při vědomí, že vyfabulované je tu kompletně vše už ve fázi románové předlohy Iana McEwana :-)). Kde je ona hranice, kdy končí prezentovaný příběh a začíná jeho fiktivní část... Joe Wright chytře divákovi již od začátku dává několikrát najevo, že tentokráte je tomu trochu jinak, než jak bývá obvyklé (vracení se v ději, konfrontace úhlů pohledu na tutéž skutečnost) a že si s ním tak trochu pohrává... Rozhodně to není na škodu. Velmi osobitý film a důstojná adaptace výjimečného románu Iana McEwana... ()
Je to teprv moje první setkání s panem Wrightem, proto nemůžu porovnávat. Jeho Pokání bych rozdělil do 3 částí...začátek se mi líbil a začal jsem se těšit, jak se to bude dál vyvíjet...bohužel prostředek byl pro mě bez feelingu a docela sem se u něj nudil... pak přišel konec, který mě svým přechodem do současnosti trochu praštil do nosu, ale v každém případě ve mně vyvolal silný pocit, který nedokážu přesně definovat (snad dojetí)...Herecké výkony mi nepřišly zase tak suprové (ikdyž Saoirse Ronanová mě zaujala), spíš se mi líbila kamera, kostýmy a hlavně špičková hudba (to klapání psacího stroje slyším ještě teď). Takže abych to shrnul; hodnotím slabšími 4*. ()
(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. ()
Zapomeňte na pohodu a rychlé tempo Pride and Prejudice, tohle je mnohem pod kůži se dostávající dílo. Skvělé herecké výkony v čele s čím dál sympatičtější Ronan, ověřenou Knightley a sympatickým McAvoyem rozehrávají téměř psychologickou dramu, na jejímž konci čeká to jediné přiměřené rozuzlení. Technická stránka překvapivě dobrá, některé záběry dost svíravé a takový průlet nad tou pláží bez jediného střihu byl opravdu famózní. Škoda toho dost pomalého tempa, chvilkami pak člověk vypadává z rytmu díky jemné znuděnosti. Ale jinak opravdu dobrý historický biják, od kterého ovšem nesmíte čekat jízdu a jen si ho slastně užít nejlépe v mírně špatném rozpoložení. Konec pak, jak sem psal, není nijak překvapivý, ale nutný a Saiorse dostala, co "chtěla. ()
Galerie (49)
Photo © Working Title Films
Zajímavosti (75)
- Po príchode na pláž v Dunkerque sa Robbie (James McAvoy) dozvie o potopení Lancastriy a strate 3000 mužov. K tejto udalosti skutočne došlo o 17 dní neskôr, 17. júna 1940. (Pat.Ko)
- Herečka, ktorá hrala Robbieho (James McAvoy) matku (Brenda Blethyn), si zahrala aj matku Keiry Knightley vo filme Pýcha a predsudok (2005). (Pat.Ko)
- Romantické drama, které si odneslo hned 7 nominací na Oscara, je teprve druhým celovečerním filmem režiséra Joea Wrighta. (Valsadora)
Reklama