Pokání

Joe Wright po jednom z nejbritštějších filmů všech dob, Pýše a předsudku, opět do hlavní role obsadil Keiru Knightleyovou a Pokáním potvrzuje, že je jeden z nejlepších filmařů součastnosti, kteří nemusí být umělci - stačí být opravdu zdatnými tvůrci, kteří umí vyprávět, popř. si s vyprávěním pohrá(va)t._____ Mírné výtky by směřovaly k tomu, že přece jenom osudy postav jsou mírně předvídatelné, pokud dáváte opravdu pečlivý pozor, a jak struktura vyprávění za použití nespolehlivého vypravěče a "vracecěk, které lhaly" slouži k zakrytí jednoduchého příběhu o lásce dvou lidí, kteří nemohli být spolu... ale když ono je to tak geniálně natočené._____ Zatímco v Pýše a předsudku Joe Wright prokázal, že obrazy mohou být krásné a divák potřebuje klasické hollywoodské vyprávění s příchutí austenovské ironie a šarmu i romance, v Pokání dokazuje, že obrazy mohou zraňovat (a nejenom obrazy, ale i špatně volená slova) a v součastnosti je klasické hollywoodské vyprávění útěkem od reality. Klíčové události přiběhu, které se zprvu zdají nepodstatné, máme možnost zhlédnout z více perspektiv, vyprávění, které se zdá býti podáváno mladou a nezkušenou, žárlivou holkou s přebujelou fantazií, která viděla něco, co neměla, se z literárního pojetí překlopí v závěru bezešve do té filmové s až ohromnou sebereflexivností užitých narativních postupů: potřebujeme šťastné konce, abychom mohli uniknout od všednodenní černobílé, popř. šedé reality._____ A přestože dlouhá scéna na vojenské pláži, kdy se časový rámec rozevře, je famózní, do vyprávění moc nezapadá a epilog je k filmu dost násilně přilepen, Joea Wrighta si řadím přesto k těm nejzajímavějšim a nejlepšim narativním experimentátorům posledních let. Hned vedle Marca Forstera, jenže na rozdíl od něj netématizuje ve svých filmech smrt, ale lásku. 70% (07.12.2007)

Silně intelektuální zážitek, to bych od apriori romantického filmu věru nečekal. Režisér Joe Wright si ovšem postmoderně pohrál s daným žánrem a nabídl syntézu tradičního britského historického kostýmního dramatu a moderně laděného konceptu artového filmu. Z tohoto tvaru se jakoby logicky ve finále vytratil rozměr velké (tragicky překažené) romantické lásky a romantického činu z jejího překažení vzešlého. Vtip je totiž v pointě celého příběhu - pokání ne coby fyzické podřízení běhu svého života účinné lítosti, ale pouhý intelektuální akt, fabulační složka naračního světa. Nechci spoilerovat, ale (dokonale postmoderní) pointa mne přivedla k úvaze, co vlastně bylo v příběhu reálné a co už jen vyfabulované překvapivou hlavní hrdinkou (samozřejmě při vědomí, že vyfabulované je tu kompletně vše už ve fázi románové předlohy Iana McEwana :-)). Kde je ona hranice, kdy končí prezentovaný příběh a začíná jeho fiktivní část... Joe Wright chytře divákovi již od začátku dává několikrát najevo, že tentokráte je tomu trochu jinak, než jak bývá obvyklé (vracení se v ději, konfrontace úhlů pohledu na tutéž skutečnost) a že si s ním tak trochu pohrává... Rozhodně to není na škodu. Velmi osobitý film a důstojná adaptace výjimečného románu Iana McEwana... (01.06.2009)

Je to teprv moje první setkání s panem Wrightem, proto nemůžu porovnávat. Jeho Pokání bych rozdělil do 3 částí...začátek se mi líbil a začal jsem se těšit, jak se to bude dál vyvíjet...bohužel prostředek byl pro mě bez feelingu a docela sem se u něj nudil... pak přišel konec, který mě svým přechodem do současnosti trochu praštil do nosu, ale v každém případě ve mně vyvolal silný pocit, který nedokážu přesně definovat (snad dojetí)...Herecké výkony mi nepřišly zase tak suprové (ikdyž Saoirse Ronanová mě zaujala), spíš se mi líbila kamera, kostýmy a hlavně špičková hudba (to klapání psacího stroje slyším ještě teď). Takže abych to shrnul; hodnotím slabšími 4*. (02.11.2008)

(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. (12.03.2008)

Zapomeňte na pohodu a rychlé tempo Pride and Prejudice, tohle je mnohem pod kůži se dostávající dílo. Skvělé herecké výkony v čele s čím dál sympatičtější Ronan, ověřenou Knightley a sympatickým McAvoyem rozehrávají téměř psychologickou dramu, na jejímž konci čeká to jediné přiměřené rozuzlení. Technická stránka překvapivě dobrá, některé záběry dost svíravé a takový průlet nad tou pláží bez jediného střihu byl opravdu famózní. Škoda toho dost pomalého tempa, chvilkami pak člověk vypadává z rytmu díky jemné znuděnosti. Ale jinak opravdu dobrý historický biják, od kterého ovšem nesmíte čekat jízdu a jen si ho slastně užít nejlépe v mírně špatném rozpoložení. Konec pak, jak sem psal, není nijak překvapivý, ale nutný a Saiorse dostala, co "chtěla. (27.12.2010)