Green Lantern

Viděna klasická a po 7 letech i extended verze. Ze začátku trošku nudné, hlavně pro ty, jež neznají původní komiksy, se v tom vůbec neorientují. No ale správný origin prostě být vysvětlovací musí. Ovšem druhá část filmu je podle mě povedená, akční pasáže jsou zábavné a nakonec nám vypravěč vše podstatné vysvětlí. Nevím kde se stala chyba v kinotržbách i ohlasech od všech; nejspíš se mi film líbil hlavně proto, že DC mi k srdci nikdy nepřirostlo tak jako Marvel a ten absurdní hate je mi fakt proti srsti. Pro mě zkrátka zábavné guilty pleasure, které mě i v roce 2019 překvapilo svými nádhernými triky a jak se na to pořád hezky kouká. A bylo fajn zas vidět Tima Robbinse...70% (29.08.2012)

Nebetyčný průser, který se dá vidět jenom díky povedené trikové stránce. Scénář je pouhá zhovadilost díky které na komiksové universum spousta lidí nahlíží z patra. A přišlo mi jako by se Campbell ani nesnažil. Vysověně odporný (bože to čelo!) záporák v podání Petera Sarsgaarda je pro "příběh" zbytečná postava a Reynolds Jordana zvládá uhrát taky jen tak tak. Opravdu se mi líbil, sice máklý, koncept prstenu zhmotňujícím představy nebo policie vesmíru, protože nabízel materiál pro prvotřnídí zábavu a ne tenhle odvar. Ani nevím proč tomu ty tři dávám. Možná Blake Lively, možná. (23.09.2011)

Velká nuda a Zelenou lucerničku posílám bojovat s Dardevilem o největšího sračko superhrdinu všech dob, přičemž mám dojem, že Zelenej vyhraje už jen díky tomu naprosto trapnýmu oblečku do kterýho by se nenvlík snad ani Superman a to je co říct, když polovinu života má na sobě červený spodky a líta s níma nad Amerikou. (29.09.2011)

Co to jako bylo? To si někdo myslel, že efekty stačí? Efekty sice dobré, ale ten film je i přesto hrozná nuda, na tomhle filmu mě nezaujalo asi nic. Scénář naprosto o ničem. Ale co mě úplně nejvíce štvalo, bylo to chování postav. Hlavní postava je úplně pitomě napsaná a vlastně ne jen ona, přišlo mi, že v tom filmu snad není nikdo normální. Film působí celý strašně trapně, dialogy jakoby někdo psal patnáct minut. Herci průměrní. Strašná ztráta času, tu druhou hvězdu přidávám asi jen z lítosti a za snahu, ta jistá snaha tam přece jen jde cítit. (24.09.2011)

GREEN LANTERN není komiksová adaptace opojným způsobem prezentující jiný svět, jak se mohlo zdát z upoutávek, ale nakonec se nejedná ani o tak velkou katastrofu, jakou zvěstovaly divácké a kritické ohlasy ze zahraničí. Jde spíš o film, který jakoby vypadl z jiné doby - konkrétně 80. let minulého století. Zmíněná nepatřičnost nevadí, protože se reflektuje a ozvláštňuje hned na několika úrovních. Z formálního hlediska představuje vyprávění ukázkový příklad toho klasického, kdy až směšným dojmem působí potřeba neustále všechno mít motivované a používat k tomu těch nejtradičnějších a konvencionalizovaných postupů. Nevnímal bych to ale jako problém, jelikož se vědomě pracuje s osmdesátkovými syžety, jmenovitě tím topgunovským a supermanovským (míněno je pokračování). Ty jsou sice zbaveny jakýchkoliv podvratných tónů, a tak neumožňují queer čtení apod., ale ironicky se glosuje jejich naivita (scéna se škraboškou) a přiznává se, že tehdejší hrdinové byli šovinističtí idioti a arogantní republikánská macha způsobující víc škody než užitku, čili se s nimi mohli identifikovat nebo být k nim empatičtí jenom mladíci, kterým ještě nesestoupila varlata a nepobrali moc rozumu. Green Lantern svůj příklon k té nejhorší dekádě, jaké se kdy americká kinematografie dočkala, dává najevo odkazováním se na vysmívané tituly a "hrdiny" typu He-Mana, ale i přes vyprávění se film odchyluje svým stylem. Díky superhrdinským schopnostem protagonisty je mizanscéna ozvláštňována přidáváním nových prvků, přičemž je nutné si uvědomit, že jejich přítomnost je ovlivněna představivostí ústředního mentálního nedochůdčete. (Sebevědomé vyprávění si je ale toho vědomo, viz "rampa není dost působivá".) Superhrdina je modelován jako überčurák, a tak dochází k něčemu nevídanému: je možné se identifikovat a/či být empatický k antagonistovi, do jehož zbídačené mysli je nám dovoleno nahlédnout. I přes výše popsanou odchylnost od "osmdesátek" (reflektování nepatřičnosti syžetu, ironické glosování narativních postupů a konceptu, stylistické ozvláštnění v podobě proměn mizanscény a možnosti identifikace se záporákem) je možné si Campbellův počin užít jako ryzí návrat dob, které jsou naštěstí dávno pryč. Kdo někdy hrál na starých automatech arkádové hry, kdy se měla jedna barevná tečka vyhnout velké řadě jiných stejně barevných teček - meteorů, ten bude zvlášť v závěru nemálo spokojen. I s 3D, díky kterému je onen regres do jiných dob umocněn tím, že se volí záběry, kdy se spirálovitě sestupuje dolů. (13.08.2011)