Treme

Někteří přišli o rodinu, jiní o střechu nad hlavou, nepřišli ale o chuť žít, protože duši New Orleans nezabije ani hurikán. Fandové The Wire si v Tremé budou nejspíš připadat jako doma, nejen proto, že Bunk, Lester a pár dalších se tu objeví v nových rolích, ale především proto, že rukopis Davida Simona je tak patrný. Ať už co se týče (pro někoho dost možná nesnesitelně šnečího) tempa či pravidelně propíraných témat (korupce, nevěra), přesto se nejedná o nějakou vykrádačku sebe sama, už jen proto, že Tremé klade o poznání větší důraz na vykreslování každodenního života lidí ze všech vrstev spíš než na nekonečný boj představitelů zákona a zločinu. Katrina z některých vyždímala to nejlepší, z jiných zase to nejhorší, a tak jsou policie a zločin i tady nedílnou součástí příběhu, tentokrát ale jenom jednou z mnoha, nikoli hlavním hnacím motorem příběhu. Tím je tady v podstatě ona duše New Orleans, která dýchá z každého záběru, z pestrobarevných indiánských pochodů na Mardi Gras, opulentního jídla, ze kterého se každému správnému jedlíkovi musejí sbíhat sliny, ale především z neuvěřitelné hudební složky seriálu. Ne nadarmo se New Orleans přezdívá kolébka jazzu, a tak je každý díl od sklepa po půdu našlapaný hudebními čísly, na jejichž výběru i výrobě očividně pracoval nějaký znalec, ale hlavně nadšenec. Já bez mučení přiznávám, že jazz není můj šálek čaje, Miles Davis je jinak cca vrchol mých jazzových zkušeností, u takřka omamných hudebních čísel Tremé jsem si však notoval od začátku až do samého konce, počínaje rozjuchanou a nebezpečně chytlavou otvíračkou, která trefně běží na záběry zdevastovaného města. Hudebníci tu mají talentu na rozdávání, někteří herci ještě víc (kupříkladu Annie, která skutečně fidlá sama, narozdíl od takového přesvědčivě předstírajícího Antoina), postavy jsou živoucí charaktery, které není problém si rychle oblíbit (zamiloval jsem si takřka všechny, žel bohu krom postavy nejkrásnějšího indiánského náčelníka Alberta, kterou vyfásnul zrovna můj oblíbenec z The Wire Clarke Peters, ale výjimka potvrzuje pravidlo), a tak se po pouhých třech a půl krátkých sériích s tímhle městem, touhle partou a podmanivou hudbou jen těžko loučím. (09.07.2015)

Po Pacifiku další hitovka z dílen HBO! Proč se mi TREME tolik líbí?! Může za to dějová linie New Orleansu a osudy obyčejných lidí, muzikantů a ghetta. V seriálu hraje skvělá jazzová, gosspelová a bluesová hudba. Nejde ji nemilovat! A muzikál to není. Jednoduše řečeno tenhle seriál má pohodovou atmosféru jako málokterý a na zpracování je znát přesná režisérská práce! (20.10.2010)

Treme vo mne vyvolalo úplne nový a zatiaľ nepoznaný pocit pri sledovaní - a to pocit viny. Seriózne som mala pocit viny za to že pozerám takúto takmer dokonalosť o ktorej drvivá väčšina populácie v našich končinách nemá páru a ani sa o niečom takom za celý život nedozvie. Fanúšikov Wire poteší prítomnosť viacerých známych ksichtov ( Bunk Moreland, Lester Freamon, Prez, Walon ), ale treba sa pripraviť na ešte pomalšie odsýpanie deja. Po pár častiach som to takmer vzdala a to si myslím, že som vcelku trpezlivý divák. Takže ak niekoho nezaujme, vcelku to pochopím. Kto vytrvá, dočká sa odmeny v podobe úžasnej poslednej epizódy prvej série a samotného záveru /"second line"/. Obľúbené postavy: LaDonna, Janette Desautel, Davis McAlary, Toni Bernette. (02.05.2014)

Feel the music. Přežít den, užít si noc a doufat, že všechno dobře dopadne. Jak poznamená jedna z postav, pracovní morálka v New Orleansu za moc nestojí, čemuž odpovídá i pozvolné tempo vyprávění. Trochu dramatu, trochu klábosení, hodně hudby. Treme je ještě méně akční než The Wire stejného autora. Oba seriály spojuje maximální důraz na postavy a pozornost věnována sociální síti, jež je spojuje. Nic se neděje z ničeho a za ničím zároveň není cítit scénáristický konstrukt, dramatický oblouk nebo jak to chcete nazývat. Když se něco má stát, stane se to: shit happens. Odmítnutí tradičních vyprávěcích prostředků (nediegetická hudba, uzavřené mikropříběhy, cliffhanger) neznamená, že je Treme seriál chladný a že nedokáže vtáhnout. Dokáže, pouze k tomu potřebuje více času. K poznání a pochopení postav. Pak už stačí jen náznak, podaný formálně stejně neokázale jako všechny ostatní, aby vám došlo a aby vás to sebralo. Závěrečná epizoda, kdy se cyklické vyprávění chytrým užitím jediné delší retrospektivy (díky které není vyznění tak beznadějné: prázdné x živé ulice) uzavírá a kdy jsem byl regulérně dojat, je toho důkazem. Co může být lepší referencí pro seriál, než divákova neochota opustit s poslední epizodou jeho hrdiny? Druhá série: Simon se stále nezaprodal. Drama vytváří tak, že nepůsobí vykonstruovaně. Postavy netýrá, ani je nenutí říkat bezobsažné věty typu "miluji tě". Akorát začíná lehce vykrádat The Wire (některé situace i záběry, což je ale věc režisérů), kriminalitu v ulicích New Orleans však využívá mnohem střídměji (a o to působivěji) než tamější hudbu, a pokušení začít psát další detektivní seriál zatím odolal. Během druhé série také vyniklo, jak výraznou postavu hrál Goodman. Možná ke škodě věci, protože kdo za něj bude hledat mezi novými i starými postavami náhradu, zřejmě si na své nepřijde. Téhle vyrovnanosti, kdy nikdo a nic zbytečně nevyčnívá, si však na Simonově práci cením nejvíc. Třetí série: Zůstává jazzové tempo, převrácení žánrových konvencí (do prázdna vyznívající detektivní pátrání, deziluzivní cesta za americkým snem, soudní drama bez rozsudku), neochota sahat po ozkoušených dramatických zkratkách a hledat pro hrdiny ta nejsnazší řešení. Čím dál naléhavěji se ale nabízí otázka, kdy se věrnost metodě mění v tvůrčí stagnaci? Na jednu stranu by to už vážně chtělo výraznější oživení, ale zároveň právě ta konstantní neuspěchanost, nepředvídatelnost a nenucenost obohacuje všechny Simonovy počiny o mimořádný kus pravdy. V podstatě jde hlavně o výsledek toho, že se zde na postavy myslí přinejmenším stejně tolik jako na diváka, jehož požitku není vše bezmyšlenkovitě podřizováno. Málokdo si v televizi, natož ve filmu troufne učinit podobný krok. 90% (10.07.2011)

Absolútny televízny klenot, k premiére novej časti ktorého by si každý z úcty mal dať viazanku alebo aspoň flatcap po vzore nekonečne nimi zásobeného Antoinea Batistu. Spolu s The Wire a Mad Men povinnosť pre všetkých, ktorí hľadajú v čase strávenom pred telkou aj niečo obohacujúce a to doslova - mňa David Simon dokopal nazad k pianu. Je škoda, že v našich šírkach o seriáli nemá mnoho ľudí potuchy, našťastie HBO si Simona stráži a tak je odklepnutá už i tretia séria. Každá sezóna sa podobne ako The Wire širšie venuje konkrétnemu sociálnemu problému, no nikdy nechýba jazz, ktorý sa zrodil v New Orleans a ako sa hovorí, dospel v New Yorku, v ktorom sa príbeh tiež odohráva, za čo dávam šiestu hviezdicu a modlím sa, nech seriál vydrží až po BP oil spill. (13.07.2011)