V zajetí démonů 2

James Wan pokračováním "Based on real cases of Ed & Lorraine Warren" dokazuje, že si stále drží svou pozici hororového mastera současnosti. Conjuring 2 přináší osvědčenou hereckou dvojici z prvního dílu. Vera Farmiga a Patrick Wilson do postav Eda a Lorraine Warrenových sedí skvěle. Precizně budovaná atmosféra začíná s přibývajícími paranormálními jevy houstnout a děsivé události postupně gradují na síle. Úvodní díl měl Bathshebu. Tady je totálně "creepy" The Nun. A příběh "Old Ghost Billa" není tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát. Následuje nečekaná pointa, která má jistou podobnost s Nezvratným osudem, stejně jako luxusní a děsivá scéna souboje Lorraine s (ti, co viděli, Vy-víte-s-kým:) v závěru filmu. Hudební stránku má na svědomí dvorní Wanův skladatel Joseph Bishara a opět prokazuje svůj talent. Hudba zde možná není tak výrazná a originální jako v Insidious, spíše zaujme nenápadnými, jakoby minimalistickými tóny. "The Nun Theme" scary as f*ck:) A taky jste někdo měli dojem, když jste uviděli Sterling Jerins coby dcerku Warrenových, Judy, že je neskutečně podobná mladinké Jennifer Connelly?:) (05.03.2017)

Tak co tu máme? Dvě solidní lekačky, ale jinak je to kompilace těch nejprovařenějších hororových propriet a postupů, které jsme mohli vidět v desítkách jiných žánrově spřízněných filmů. Navíc horory ze 70.let, na které Wan odkazuje, to uměly lépe. K tomu se tady operuje se scénářem, který je prostě…..hloupý, až to práská dveřmi hlasitěji, než to uměl ten duch. V první půli to Wan ještě kočíruje s přehledem, druhá půle už je jen festival hlouposti a trapnosti. Při některých scénách, třeba toho výslechu ducha ergo dívky s plnou pusou vody, jsem se za tvůrce až styděl. Ale Wana přesto nezatracuju, pořád umí z „prdu udělat kuličku“, třeba v povedeném prequelu, který byl v mnoha ohledech prostě lepší. (31.10.2016)

James Wan vždycky dokázal i z mizerného námětu vymačkat maximum, navíc rád zvedá prostředníček, pomáhá mu skvělé řemeslo a kašle na rating. A jede tak nějak pořád stejnou notu. I když oproti jedničce je to celé trochu zamotanější (několik flashbacků a odboček). Manželé Warrenovi se jako vyšetřovatelé paranormálních jevů dostávají do Londýna a snaží se jedné rodince, které se doma samovolně hýbe nábytek, vrátit normální život. Wan šponuje atmosféru nepříjemnými záběry, škála nadpřirozených momentů naštěstí díky němu málokdy přesáhne rozumnou mez, zatímco neortodoxní pár se snaží spirituálního nájemníka nakopat do koulí. Klíčovou práci odvádí kamera a práce s prostředím, tady je Wan opravdu silný. Ke stropu neskáču, přesto znovu solidní démonický cirkus. Určitě bych ale pár minut ubral. (10.06.2021)

Lehce pod jedničkou, která byla méně okázalá a explicitní. Prvních pár desítek minut nicméně ukazuje, že Wan je mistr timingu a práce s mizanscénou, kterou se kamera pohybuje s děsivou deformující samozřejmostí. Popravdě po neobyčejně intenzivních a trýznivě natahovaných scénách strašení jsem zvažoval, kolik ještě unesu, na(ne)štěstí nastoupí pasáž patetických konverzací, ódy na křesťanské manželství a zručnost Patricka Wilsona, který stíhá zpívat Elvise, opravovat rozbité odpady a ještě zahánět Satana. Právě adorace manželů Warrenových je tentokrát už za hranou shovívavého úsměvu a říznosti úvodu už film nedosáhne. Přesto spooky satanic extravaganza neztrácí trnové ostny, což člověk nejvíc docení, když večer po projekci zhasne a celé to tzv. dozraje. P. S. Tomu Marilynu Mansonovi to hraje... no jak v časech Antikrista. [70%] (09.06.2016)

Historie se opakuje, budu se opakovat i já. Jo, pořád to skvěle vypadá, super výprava, dekorace, kostýmy, kamera, triky, masky, atmosféra sedmdesátek parádní. Formálně kope film ligu mistrů, poklona, nazdar. V hororu bych ale rád zažil i jinou atmosféru, než tu fajn sedmdesátkovou... Scénář člověka opět krmí vykastrovanou vatou, tentokrát završenou patetickou momentkou, v níž Warren přes zabedněné dveře říká své osudové "miluju tě, ale musím to udělat" (za znění pohnuté hudby!) - smál jsem se, sorry jako. Nečekal jsem panoptikum multižánrových kýčů. Wanova hororová tvorba je kromě kvalitní audiovizuální stránky všeobecně charakteristická tím, že... prostě nestraší. V průběhu filmu snad stokrát někdo něco vidí/slyší/cítí a jde si situaci ověřit, načež dlouhá "napínavá" scéna končí náhodným bafnutím řvoucího bubáka/jiným náhodným kraválem. Poprvé to TROCHU funguje. Podruhé méně. Potřetí to začíná otravovat. Co to je za taktiku? Neleknul ses prvně, super, zkusím to samé zas? Závěrečný "souboj" pak působí napak dost zbrkle. Bubáci sami o sobě příliš děsu nenabízí - všechny rekvizity i démoni jsou tradičně přepálení tak hrubým způsobem, že vyvolávají pobavený škleb. Jasně, masky, kostýmy, CGI, vše OK, ale pořád jsem v postavičkách viděl spíš Máňu převleku na maškarní než cokoliv, z čeho bych měl zažívat nepříjemno. Za všechno vypovídá fakt, že nejvíce děsivý (zdaleka!) na celém filmu je namalovaný obraz ústředního démona. Nikoliv on sám. Věci nepomáhá ani pojetí některých klíčových scén, které by mnohem více zapadly do akčního fantasy spektáklu, než do filmu, jehož primárním účelem je vyprávět (protože podle skutečných událostí!) a děsit (protože horor!)... Sorry Wane, je to bída. (15.03.2017)