Superman se vrací

Nejočekávanější film roku, zklamání desetiletí. Oproti nepřekonatelnému originálu, na který se Singer bohulibě snaží navazovat, zaostává tahle těžce předražená uondaná limonáda naprosto ve všem - chybí jak kvalitní scénář s vtipnými dialogy, tak (nápadité) akční scény, přelomové triky a bombastické finále. Taky mě dost zklamal posun v povahách jednotlivých postav a nevýrazné herecké výkony. Z roztomile energické a drzé Lois Lane udělal Singer nakrknutou otravnou krávu a ze šarmantního Lexe Luthora zase temného, studeného hajzla. Zůstaly jen parádní létající titulky a nejheroičtější hudba v celém vesmíru, která je ale degradovaná na smuteční chorál doprovázející tragický filmový funus jedné legendy. (29.07.2006)

"Pamatáš si ešte, čo mi vtedy povedal otec?“ – „´Začínajú ti padať vlasy, Luthor´.“ – „Nie, až potom!“ – „´Vypadni´?“ Supermanský fenomén ma vždy míňal. Donnerov originál pokladám za úsmevný priemer). No verzia z roku 2006 zo stajne môjho obľúbeného homosexuála Singera (ZVYČAJNÍ PODOZRIVÍ, „Dr. House“, NADANÝ ŽIAK) sa mi páčila (pekne nakrútené retrospektívy do detstva na farme), milo prekvapila úctou k starým časom (Marlon Brando) a šokovala v rámci supermanskej mytológie revolučnou scénou (klavír). „Obrovskej“ snímke za 250 miliónov dolárov (úchvatná Pevnosť samoty) dominuje umelohmotné herecké obsadenie hlavných rolí (figuríny z výkladu Routh a Bosworthová). Ale neprekáža to, lebo Singer jednak rád pracuje so „symbolmi“ a nie s postavami z mäsa a kostí (takže mu hlavnú rolu môže hrať aj umelohmotná figurína a nebude to príliš prekážať) a jednak herecké remeslo zachraňujú frajeri z podporných rolí (Penn, Poseyová, Spacey). SUPERMAN SA VRACIA je staromódny komiksový epos o oslave naivného hrdinstva. Kino Považan 2006 (01.03.2009)

Když nepočítám krásně psychopatického Kevina Spaceyho (který asi jako jediný pochopil, že brát fenomén Superman vážně je jako smát se i při dvacáté repríze němé grotesce, jejíž jedinou náplní jsou kopance do řití a dortové bitvy) byl pro mě tento Singerův velkofilm nechutně dlouhým zklamáním trpícím stejnými neduhy jako Nejmegalomanštěji Pojatá Dobrodružství Úžasného Pavoučího Muže. S těmi několika vážnými tématy, která Superman nabízel, se už velmi dávno (a vzhledem k tomu, co Singer doposud vytvořil, mě bolí, že to musím říct) podstatně zdařileji vypořádal Richard Donner - a to je jeho Superman dnes co do vizuálu vcelku směšným pokoukáním. Brandon Routh navlečený do nejtragičtějšího kostýmu, jaký na sebe kdy superhrdina natáhl, na mě působil jako Peter MacNicol vecpaný do gelového svalovcotvorného oblečku v poslední (a stejně tragické) sérii Ally McBealové - a to není dobře ani na poměry kryptonsko-smallvillsko-metropoliského nabíječe. Věci vypůjčené od Donnera v kombinaci s na Bryana Singera nepochopitelně lacinými momentkami typu "Promiň, Lexi!!!" a ostudně ignorovanými do očí bijícími nelogičnostmi jako je celá ta rodinná záležitost kolem Jamese Marsdena prostě v té obrovitáááánské záplavě hróóóóózně drahých digitálních triků působí zcela jinak než by bylo záhodno nejen u jména Bryan Singer. Hanba, ostuda, výsměch rudým kozačkám a 40% za nestárnoucí Williamsovu hudbu a Spaceyho střiženého "na Hálu". A při vědomí, že TOHLE odtáhlo Singera od X-Menů, se mi i to zdá zbytečně velkorysé. (03.01.2008)

Proč ve filmu kouří jenom Lex Luthor? Proč v něm chybí opravdu komická figura? Proč pány nahradily chlapecké plakáty a dámy zase holčičky na příliš vysokých podpatcích? Proč se ze supermanského mýtu stala opulentní ježíšovská paralela? Proč má chlapeček astma? Odpověď je nasnadě: světem podle Bryana Singera jsou totiž (a) otrocky „upřímná“ melodramata, (b) násobené emoce outsiderů a (c) autoerotické konotace mesiášství. Jenže to poslední, co (jakýkoli) komics potřebuje, je režisér, který se bere příliš vážně, nemá smysl pro fantazii, nadsázku ani zkratku, a nezvládá základní režijní dovednosti. Je špatný vypraveč, nejde mu akce ani komika, neumí evokovat prostředí ani budovat postavy, tragicky vyznívají pokusy o složitější stavební jednotky (viz paralelně vedené scény). Jednoduše řečeno, takový režisér by v klasickém Hollywoodu umřel hlady. Kýč jak bič. (05.08.2006)

Jde o film, který je třeba docenit zvlášť po letech. A s vědomím toho, jak Muž z oceli začal o dekádu později obrušovat dno a zmizelo jakékoliv povědomí o tom, jak se dá téhle naivní látky uchopit. Singer před deseti lety našel způsob - tehdy nejdražší film všech dob je fetišisticky zbožným splněným snem malého dítěte, které na Supermana vzhlíží jako na Ježíška - nebo klidně jako na Ježíše. Film plný pozitivní atmosféry, kteří z kořenů minulosti hledí s nadějí dopředu. V hyper-post-ironické době, kdy se nesmí brát nic vážně, je tenhle film nesmírným úkazem. A to jsem pominul, jak skvěle vypadá, zní a jak skvěle je zahraný. Začínám si skoro myslet, že jde o nejlepší komiksový film, co jsem viděl. (09.12.2009)