Malý pitaval z velkého města

Seriál jsem považoval za nehoráznou pitschovinu, ale pak jsem se nachomejtl k pár dílům (zloděj ze staré školy Hrušínský - herecký koncert jako má ve zvyku, feťáci Preiss a Čepek - ultimátní nářez a pak jsem viděl Töpfera, jak s dvěma dalšími hrají Turky co mj. choděj za kurvama do Jalty a ty je jako správný estébačky udaj). Ten seriál má svoje nepopiratelný retro/amatérský kouzlo a asi si ho začnu dávat pravidelně. Je to srágora, ale není zdaleka tak tendenční jak by být mohla a pracuje s reáliema tý doby, které není špatné si občas připomenout, zvlášť když pro Vás znamenají dětství. Resumé : Podprůměrná krimi, u které se budete královsky bavit nebo ji zhnuseně vypnete, záleží zkrátka na věku, přístupu a zkušenostech. (13.11.2008)

Ze zamýšleného projektu soustavně komentovat jednu každou epizodu zůstalo torzo čítající první tři a vracet se k tomu už nebudu. Budiž tedy alespoň poznamenáno, že překvapivě to je jeden z nejlepších viděných krimiseriálů. Často nechtěně zábavný (Narkomani nebo třeba Bartoška jako vekslák kunsthistorik), leckde dietlovsky přitažený za vlasy (Autorka detektivních povídek - ale on ten díl vlastně je jako taková detektivní povídka - proto je taky nečtu), na druhé straně nechybějí opravdu silné monenty (vyvrcholení konfrontace syn Kratěna - otec Sklenčka) a "Bezpečnost. Jste zatčen." nikdy nebylo vysloveno tak mazácky jako v skvostné scéně, v níž Hašek s mladým Peškem zatýká nebezpečného zločince, an jde s košem. Haškova postava por. Pekaře má vůbec potenciál kultovnosti a Frejův náčelník Břéťa vstoupil do lidové slovesnosti (ovšem prostřednictvím Krampolova "Břéťo"). Co do realističnosti kriminalistické práce se Pitaval dočkal překonání až v Případech prvního oddělení. Ve služební kanceláři (myslím, že náčelníkově) sem tam zahlédneme podobiznu F. E. Dzeržinského, podobně jako v jiných dobových kriminálkách, z čehož lze usoudit, že šlo o součást povinné výbavy tehdejších služeben SNB. V souvislosti s takřka nulovou mírou režimní propagandy v průběhu celého Pitavalu je nápadné, že divák si opravdu musí chtít všímat, aby si byl portrétu jednoho z nejvražednějších bolševiků a zakladatele Čeky (pozdější NKVD, pozdější KGB) vůbec vědom. K problematice oné nulové míry propagandy se blíže vyjadřuji v komentáři k 3. dílu. V seriálu o esenbácích z poč. 80. let je to věc opravdu povážlivá a básník Jiří Martínek je toho názoru, že ježto ideologii, propagandu a lživé převrácení moderní historie pokryl kovaný Major Zeman, nastupuje Pitaval s plněním úkolu udělat z esenbáků normální sympaťáky (podobně Marthos). Čehož se nemohl nikdo zhostit efektivněji Dietla. Čtěte: Marthos, Šandík, PollyJean, type_B. (28.11.2023)

Není to kupodivu tak špatný, jak se mi zdálo ze začátku. Jen se člověk musí naladit na tu správnou notu. Případy nejsou nijak objevné, dokonce se řeší i takové banality jako loupež papoušků, sražený cyklista nebo podfuky v bytovém družstvu. A jejích řešení většinou spočívá v rutinní, nezáživné mravenčí práci, kombinaci, výsleších. Akce jsou zde za 15 dílů všehovšudy dvě. A přesto, nebo proto se mi seriál celkem líbí, protože je to celé takové realisticky působící. Policajti zde pracují tak, že si říkáte - jo tak nějak by to mohlo fungovat. Navíc zde opět hrají prim skvělí herci - pošťuchující se frajeři Zedníček a Krampol, mladičký Michal Pešek a zkušený veterán, který nerad zbraně Vlastimil Hašek. Celkově žádná extra klasika, ale ani žádná hrůza. (17.08.2013)

Je až s podivem, kam se dnes až kriminalita dostala :-) Tehdy hledalo jednu ukradenou škodovku půl Prahy a pár vybraných výloh se řešilo na celopražských poradách vedení SNB a dnes je štěstí, když si toho vůbec někdo všimne :-) Úsměvný pohled, na tehdejší práci příslušníků kriminální policie a SNB. (21.12.2014)

Svodka událostí o zjištěných případech za dobu od nula nula do dvaceti čtyř hodin na území obvodní správy SNB Praha. Vyhlašuji pátrání po... Pitavalu se lze smát a často je (obchodování s valutami = zlo, morfinisté) jediná adekvátní reakce. Na druhou stranu zaráží, že herecká a scenáristická špička bohorovné současnosti nedokáže v mnoha případech přepsat/přehrát ani takového šaška, jako je žižkovský Belmondo Jiří Krampol. Aniž bych si chtěl kálet do úst a Pitaval označovat za umění, i toto 'dílo' dosvědčuje, že i těm nejpokleslejším formám se v některých (zdůrazňuji: některých) ohledech dařilo lépe, když bylo hůře. Pozoruhodné už jen kvůli osmdesátkovým reáliím. (11.02.2023)