Gore

Gore

Miroslav Mareš

okres Česká Lípa
režisér, scénárista, spisovatel

9 bodů

Můj deníček

<< předchozí 1 2 3 4 5
  • 24.2.2017 v 12:19

    TOP TEN 2016

    Nejzajímavější filmy viděné v roce 2016:

    Captain America: Občanská válka (Captain America: Civil War)
    Zítřek už možná nepřijde (Kal ho naa ho)
    Humr (The Lobster)
    Nikdy neříkej sbohem (Kabhi alvida naa kehna)
    Osm hrozných (The Hateful Eight)
    Phantom (Phantom)
    Deadpool (Deadpool)
    Eega (Eega)
    Soaked in Bleach (Soaked in Bleach)
    Vojtěch (Vojtech)

     

    Top herečky ve filmech viděné roku 2016 - hlavní role:

    Alicia Vikander (Dánská dívka; Milovaná, Korunovační klenoty; Hotel; Jason Bourne) + vedlejší (Dokonalý šéf)
    Rani Mukherjee (Nikdy neříkej sbohem; Talaash) + vedlejší (Bombay Talkies; Om Shanti Om; Zítřek už možná nepřijde)
    Katrina Kaif (Phantom; Krycí jméno Tygr; New York; Fitoor; Maine Pyaar Kyun Kiya?) + vedlejší (Cesta ohněm; Bombay Talkies)
    Saoirse Ronan (Brooklyn)
    Mary Elizabeth Winstead (Ulice Cloverfield 10; Scott Pilgrim proti zbytku světa; Na mol) + vedlejší (Švýcarák)
    Preity Zinta (Zítřek už možná nepřijde; Nikdy neříkej sbohem; Už někoho mám) + vedlejší (Om Shanti Om; Krrish)
    Priyanka Chopra (Cesta ohněm; Krrish; Krrish 3; Bajirao Mastani; Gunday)
    Rachel McAdams (Spotlight; Manželská klec; seriál Temný případ II)
    Michalina Olszańska (Já, Olga Hepnarová)
    Alison Brie (Milenci těch druhých; Jak přežít single) + vedlejší (Get a Job)

     

    Top herečky ve filmech viděné roku 2016 - vedlejší role:

    Felicity Jones (Temné vzpomínky) + hlavní (Inferno)
    Scarlett Johansson (Captain America: Občanská válka; Ave, Caesar!)
    Anna Kendrick (Mike i Dave sháněj holku; Scott Pilgrim proti zbytku světa; Get a Job) + hlavní (Pan Dokonalý; Souboj s Antichristem)
    Juno Temple (seriál Vinyl; Black Mass: Špinavá hra; Meadowland)
    Léa Seydoux (Humr; Spectre)
    Margot Robbie (Sebevražedný oddíl)
    Kareena Kapoor (Talaash)
    Kate Winslet (Steve Jobs)
    Olivia Wilde (seriál Vinyl; Trable o Vánocích; Meadowland)
    Amy Adams (Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti)

     

    Top herci ve filmech viděné roku 2016 - hlavní role:

    Colin Farrell (Humr; seriál Temný případ II) + vedlejší (V mysli vraha)
    Shahrukh Khan (Zítřek už možná nepřijde; Nikdy neříkej sbohem; Fan; Om Shanti Om)
    Billy Bob Thornton (seriál Fargo; Santa je úchyl)
    Salman Khan (Prem Ratan Dhan Payo; Krycí jméno Tygr; Sultan; Maine Pyaar Kyun Kiya?)
    Bobby Cannavale (seriál Vinyl)
    Leonardo DiCaprio (REVENANT: Zmrtvýchvstání; Pláž)
    Samuel L. Jackson (Osm hrozných) + vedlejší (Legenda o Tarzanovi)
    Jason Sudeikis (Milenci těch druhých; Tumbledown) + vedlejší (Barva vítězství)
    Nikolaj Coster-Waldau (Druhá šance; Bohové Egypta)
    Hrithik Roshan (Cesta ohněm; Už někoho mám; Krrish; Krrish 3; Mohenjo Daro)

     

    Top herci ve filmech viděné roku 2016 - vedlejší role:

    Amitabh Bachchan (Nikdy neříkej sbohem; Wazir)
    Irrfan Khan (Talvar; Jazbaa; New York; Gunday; Madaari; Inferno)
    John Goodman (Ulice Cloverfield Lane 10; Trumbo; Trable o Vánocích)
    Liev Schreiber (Spotlight; Tah pěšcem)
    Mark Rylance (Most špionů) + hlavní (Obr Dobr)
    Matthias Schoenaerts (Dánská dívka)
    Michael Stuhlbarg (Steve Jobs; Trumbo; Tah pěšccem)
    Nawazuddin Siddiqui (Talaash)
    Jonah Hill (War Dogs)
    Tim Roth (Osm hrozných; Pan Dokonalý)

     

    Top hudební alba slyšená v roce 2016:

    Sixx: A.M. – Prayers for the Damned
    XIII. století – Intacto
    Lody Kong – Dreams and Visions
    Tom Waits – Alice
    Combichrist – This Is Where Death Begins
    Solar Fake – Another Manic Episode
    Fleshgod Apocalypse – King
    Otep – Generation Doom
    The Vision Bleak – The Unknown
    The Answer – Solas

  • 10.10.2016 v 21:47

    40. týden (od 3.10. do 9.10.2016)

    Filmové zhodnocení:
    V 40. týdnu jsem viděl 9 filmů, z nichž 3 byly domácí tvorby (historické podobenství Údolí včel z roku 1967, ve kterém Petr Čepek ve druhé polovině 13. století opouští křižácký řád a vydává se na dlouhou pouť na svou rodnou tvrz a v patách je mu jeho řádový bratr, který ho chce stůj co stůj dovést zpět, aby byl potrestán za svévolný odchod od řádu, kdy film vyniká především režií Františka Vláčila a úžasnou kamerou, postavy toho moc nenamluví, ale naštěstí má film střídmou délku, tak zde není moc prostoru na nudu jako např. u žánrově podobné a mnohem delší Markéty Lazarové ze stejného roku a stejného režiséra; válečné drama Daleká cesta z roku 1948, o terezínském ghettu a jedné rodině, která tam skončí, kdy film mi přišel již příliš zastaralý s několika mírně iritujícími výjevy; velmi iritující jako celek byla nová česká pohádka Řachanda, která měla hloupý a obehraný děj, který nestojí ani za zmínku, příšerné herecké výkony a celé to připomínalo horší troškovinu); 2 akční béčkové pokračování áčkových hitů (ve vězení se odehrávající Rallye smrti 2, který je vlastně prequelem jedničky a vypráví příběh několika vězňů, které se ocitnou v reality show, ve které se nejdřív bijí a zabíjí v aréně, ale sledovanost začne klesat, tak se děj přesune na dvůr věznice, kde závodí v autech na smrt, kdy film je typické béčko se vším béčkovým (režie, děj, akce, herci...) a řadí se k lehce podprůměrným snímkům typu direct to DVD; do stejných vod, a to do písmene spadá i snímek S.W.A.T.: Pod palbou, který rezignuje na jedničku a vypráví příběh protiteroristického experta, který odjede do Detroitu cvičit členy tamějšího SWATu, kdy se mu do cesty připlete nebezpečný padouch, kdy film má až téměř televizní look a působí jako prodloužená epizoda nějakého TV krimi seriálu); 2 severská dramata (dánská depresivní Druhá šance, obsazená dánskou hereckou špičkou, ve kterém se vyskytují deprese, narkomani, zanedbaný kojenec, zemřelý kojenec a jeden policista, který se s tím snaží vyrovnat, kdy ve filmu prim hraje skvělé herecké obsazení, velmi depresivní nálada a do jisté míry originální příběh s překvapivými momenty; a švédské drama s komediálními prvky Muž jménem Ove, kde se depresivní nálada střídá s hřejivými momenty, resp. původně hořká deprese se rozplyne až takřka k příjemnému dojetí, kdy film vypráví příběh o starém nabručeném muži, který nesnáší své okolí do té doby, než mu do života vstoupí noví sousedé s iráckou imigrantkou); a 2 fantasy filmy (podle nejpopulárnější počítačové hry všech dob vznikl film Warcraft: První střet, který nám představuje svět Orků, který se infiltruje do světa lidí a začne s nimi válku, sliboval výpravnou fantasy na způsob Pána prstenů, ale ztratil se někde na půli cesty, kdy výprava, kostýmy a masky všech těch zrůd je úžasná, ale co naplat, když nám vypráví infantilní, až hloupý příběh plných stupidních dialogů; to mnohem lépe dopadlo pohádkové fantasy Alenka v říši divů: Za zrcadlem, které je pokračováním 6 let staré Alenky v říši divů v režii Tima Burtona, které mě zaujalo mnohem více než jednička, a to i příběhově, kdy se Alenka musí pomocí chromosféry vydat v říši divů do minulosti, aby zachránila rodinu Kloboučníka v osudný den Zloden).

     

    Nejlepší film týdne:
    Alenka v říši divů: Za zrcadlem – při rozhodování ještě mezi oběma severskými dramaty jsem za favorita týdne zvolil pozitivnější film před depresivními snímky. V tomto sequelu mě překvapila opulentní výprava, která mi připadala ještě více burtonovská než v jedničce, barevnější, hravější a dějové propracovanější, potěšily i herecké výkony, které tolik nevedly k infantilnosti nebo přehrávání. Z dalších filmů zaujali, jak jsem již zmínil, dánská Druhá šance a švédský Muž jménem Ove.

    Nejslabší film týdne:
    Řachanda – bez debat je to tato hloupá a nelogická pohádka s přehrávajícími hereckými výkony, u které by se dalo nad hloupostí ještě přivřít obě oči, jenže ona byla navíc tak strašně nudná.

    Nejlepší herecký výkon týdne:
    Nikolaj Coster-Waldau (Druhá šance) – dánský herec, světu známý hlavně jako Jamie Lannister z Hry o trůny, zde předvedl jeden z jeho nejlepších výkonů, a v tomto depresemi oplývajícím dramatu hraje jedinou do jisté míry pozitivní postavu, která se musí s celou svou neveselou situací vyrovnat, a herecký to zvládá opravdu bravurně. Z dalších herců zaujme Ulrich Thomsen (známý ze seriálu Banshee, ve kterém hraje zlotřilého Kai Proctora), jako alkoholu holdující parťák Coster-Waldaua ve filmu Druhá šance a Nikolaj Lie Kaas (známý jako vyšetřovatel Carl Mørck z filmů o oddělení Q) jako psychopatický feťák taktéž ve filmu Druhá šance.

    Mia Wasikowska (Alenka v říši divů: Za zrcadlem) – zde sice Mia nepředvedla svůj nejlepší výkon, ale i tak se jedná o její vysoký standard a je vidět, že je s postavou i po šesti letech od prvního dílu spjata. Z dalších hereček zaujali obě důležité postavy z filmu Muž jménem Ove - Ida Engvoll jako mladá láska Oveho a Bahar Pars jako jeho irácká sousedka.

    Nejslabší herecký výkon týdne:
    Tomáš Havlínek (Řachanda) – většina hereckých výkonů v tomto filmů bylo na přes držku, ale dost herců se bohužel muselo držet scénáře a dělat ze sebe debily, ale nejvíc ze všech herců mě iritoval právě tento, který předváděl teplého prince velmi klišoidním způsobem, bez nějaké vlastní invence.

    Denisa Pfauserová (Řachanda) – jedno slovo - přehrávání. A to na celé čáře, kdy to působilo velmi nesympaticky, nevěrohodně, nezajímavě.

     

    Hudební zhodnocení:
    V 40. týdnu jsem slyšel 10 hudebních alb, z nichž 4 alba byla amerického rappera Marshalla Matherse, známém jako Eminem (debutové album Infinite z roku 1996, které bylo dost příšerné a nenašel jsem tam ani náznak z jeho pozdější úspěšnější tvorby; následující The Slim Shady LP z roku 1999 již bylo o něco málo lepší a obsahuje pár poslouchatelných songů; na jeho v pořadí páté desce Encore z roku 2004 doznívá úspěch po mega úspěšných albech The Marshall Mathers LP a The Eminem Show, které mi připadají jako jeho nejlepší desky, ale zdaleka na ně nedosahuje; stejně tak jako v případě následující Relapse z roku 2009, která je dalším krokem zpět, a ačkoliv pár hitů má, není to nic závratného); 2 alba žánru darkwave (mí oblíbenci, němečtí Diary of Dreams vydali letos v září nadupaný živák reLive, na kterém najdeme novinky i starší hity v úžasném živém aranžmá, kde opět exceluje Adrian Hates svým nezaměnitelným hlasem a je to jedno z nejlepších živých alb; a švýcarští The Beauty of Gemina, kteří letos na začátku září vydali své již sedmé studiové album Minor Sun, které však je zklamáním, a ze kterého je i ta melancholie cítit jen tak napůl a na svá předešlá alba nedosahuje ani náhodou); 2 metalová alba (mexicko-americká extreme metal kapela Brujeria, kterou založil kytarista Fear Factory, vydali letos v září své teprve čtvrté album (od jejich vzniku roku 1989), nazvané Pocho Aztlan, na kterém opět přitvrdili a představili velmi brutální, ale také velmi kvalitní deathgrind; méně potěšila norská black metalová kapela Ancient s jejich novinkou z roku 2016 Back to the Land of the Dead, které mi připadalo celkově dost průměrné a nijak mě zvlášť neoslovilo); a 2 alba sólových interpretů (zejména z 90. let proslulý Švýcar René Baumann, známý jako DJ BoBo, který vydal za svou kariéru neuvěřitelných 13 studiových alb, a tento týden jsem si poslechl letošní novinku a právě vydané 13. album Mystorial, které je však příliš vyčpělé, až moc popové a sladce nudné, radši jsem měl jeho hitové eurodance alba, se kterými na začátku 90. let začínal; mnohem lépe dopadla novinka britského písničkáře Michaela Davida Rosenberga, který se proslavil pod pseudonymem Passenger a úspěšným hitem Let Her Go, jeho již osmé studiové album Young as the Morning, Old as the Sea, se mi ze všech alb, které jsem slyšel (zatím jen All the Things, Whispers a Whispers II) líbilo nejvíce, a ačkoliv na jeho předešlých albech se mezi spoustou vatou našla nějaká pecka, zde je to bez pecek, ale i bez vaty, kdy album zaujme hlavně jako celek a celou stopáž se nese v příjemném poklidném duchu).

     

    Nejlepší hudební album týdne:
    Passenger – Young as the Morning, Old as the Sea = britský romantický písničkář mi svým novinkovým albem udělal velkou radost, protože se poprvé dostal ze škatulky, ve které měl několik úžasných songů, ale album jako celek bylo zklamání, zde je tomu naopak, neboť album šlape celé a nese se na úžasné vlně, ačkoli megahit na něm chybí.

    Nejslabší hudební album týdne:
    Eminem – Infinite = nejsem příznivec rapové hudby, ale u Eminema jsem rap bral a dokonce se mi i líbil, jenže na tomto svém debutu se teprve hledal a rozrapovával a vytvořil své nejpříšernější album, ale vzhledem k tomu, že to je jeho začátek, tak mu to promíjím.

  • 3.10.2016 v 12:50

    39. týden (od 26.9. do 2.10.2016)

    Filmové zhodnocení:
    V 39. týdnu jsem viděl 8 filmů, z nichž 2 byly dokumenty (německý napůl fiktivní dokument o začátcích skateboardingu v NDR 80. let Tohle není Kalifornie, který je poměrně zajímavý, dobře natočený, jen zamrzí fiktivní postava prezentovaná jako legenda a celkově mi tam něco chybělo, co by ho vyzdvihlo nad podobné dokumenty; hůře však dopadl český dokument Cesta vzhůru, o horolezci Radku Jarošovi, kterému vaz strhávala celé polovina stopáže, ve které jeho děti pronášejí moudra a všemu se hihňají, což bylo nejen nezajímavé, ale doslova iritující); 2 filmy z polské kinematografie 80. let (psychologické drama Výslech, o uvěznění kabaretní zpěvačky v 50. letech v Polsku, jejím vyslýchání, mučení, ponižování, kdy film byl hodně na efekt a ukázání fanatismu a hlouposti komunismu, navíc mi přišlo, že hlavní hrdinka přespříliš přehrává, až divadelně a konec byl dost natahovaný až do absurdna; o něco lépe dopadl snímek Krzysztofa Kieślowskiho Náhoda, který je rozdělen na 3 příběhy, což později okopírovali němci s filmem Lola běží o život, ve kterých náhoda, jestli chytne vlak nebo ne, rozhodne o dalším dění a jeho postavení ve společnosti, kdy film stojí jednak na skvělém nápadu, zpracování a slušných hereckých výkonech); 2 hudební biografie (britské úsměvné drama Božská Florence, o velmi bohaté dámě Florence Foster Jenkins, která se rozhodne, že bude zpívat operu, ale postrádá talent a dojde tak daleko, že uspořádá velký koncert, neboť nemá žádnou soudnost a patolízalské okolí se jí neodváží říct, že zpívá otřesně, a tím se do historie zapsala jako nejhorší zpěvačka všech dob, kdy film se drží v typických životopisných mantinelech, s lehkostí a grácií odvypráví příběh, navrch je obsazen kvalitními herci, kteří podávají bezchybné výkony, ale nic víc film nenabídne; hůře dopadl částečně fiktivní snímek Miles Ahead, o slavném jazzovém trumpetistovi Miles Davisovi, který je koncipován spíše jako gangsterka a Davis jako fetující drsoň, který tasí kolt při každé příležitosti, a na druhou stranu jeho vzpomínky na dávnou lásku jsou natočený pomalou až uměleckou formou, a ještě sledujeme jeho vystoupení, tím pádem film totálně nedrží pohromadě, a neví jakou cestou se vydat, stejně jako Miles Davis neví, jestli se vrátí na pódia nebo ne, a herecké výkony, jinde dobrých herců, také extra nenadchnou); a 2 americké thrillery (v survival thrilleru Mělčiny bojuje Blake Lively o přežití se žralokem a osobně moc one (wo)man show nemusím ani filmy s plovoucími zvířaty, navíc, když hlavní hrdinka mi není vůbec sympatická, kdy zde to zachraňovala alespoň krátká stopáž a pár napínavých pasáží; o něco lépe dopadl sequelový thriller Očista: Volební rok, který je lepší než jednička a malinko pokulhává za dvojkou, zde jde také o přežití, ale více osob, neboť se i v tomto díle pořádá každoroční očista, kdy je na jeden den dovoleno beztrestně vraždit a páchat všechny ostatní trestné činy, a zde se opozice rozhodne zlikvidovat senátorku, která chce při volbách zrušit tento svátek, přičemž film má několik skvělých atmosférických momentů, ale jako celek se ztrácí v příliš černošských postavách a pár nesmyslech).

     

    Nejlepší film týdne:
    Náhoda – polské filmy moc nemusím, proto je Náhoda překvapením a malou rybkou v moři. Na filmu hlavně oceňuji jeho nápad, který je navíc skvěle a zajímavě zpracovaný, má uvěřitelnou atmosféru a civilní herecké výkony. Z dalších filmů nebyl špatný třetí díl franšízy Očista: Volební rok a hudební biopic Božská Florence.

    Nejslabší film týdne:
    Cesta vzhůru – tento týden se mi nejslabším jevil český dokument, ve kterém bylo strašně moc vaty a jak jsem již zmínil, otřesné vystoupení dětí hlavního aktéra, které tam neměly, co dělat.

    Nejlepší herecký výkon týdne:
    Hugh Grant (Božská Florence) – hezounek nám trošku zestárl, ale přesto neztratil nic ze svého šarmu a hereckého talentu, a roli oddaného manžela nejhorší zpěvačky všech dob zvládl na výbornou.

    Meryl Streep (Božská Florence) – není pochyb, že je Meryl excelentní herečkou, a i přesto, že zde předvádí pouze svůj lepší standard, tak je bezkonkurenční. Chválím, že se jí z tragikomické postavy povedlo neudělat karikaturu.

    Nejslabší herecký výkon týdne:
    Kai Hillebrand (Tohle není Kalifornie) – nevím, co si s jeho výkonem počít, neboť má evokovat skutečnou postavu v dokumentu, ale je to pouze herec, který jí předvádí, a i přesto se mi jeho výkon nelíbil, resp. mi nic nedokázal říct.

    Krystyna Janda (Výslech) – její výkon mi připadal přespříliš afektovaný, divadelní, přehrávající, nereálný, a nedovolil mi s ní nikterak soucítit.

     

    Hudební zhodnocení:
    V 39. týdnu jsem slyšel 10 hudebních alb, z nichž 4 alba byla zbytek diskografie od německé S/M avant-garde gothic rockového uskupení Umbra et Imago (výtečné Dunkle Energie z roku 2001, které bylo hodně do gothic metalu a dost znělo jako začátky kapely Crematory; následující Memento Mori z roku 2004 je již typickou ukázkou neue deutsche härte říznutou gothic rockem, které není vůbec špatné; ještě o něco lépe zní Opus Magnus z roku 2010, které by se stylem dalo označit za přímého nástupce předešlé desky; jejich poslední album Die Unsterblichen z roku 2015 je již dost táhlé a pomalé, a po předešlých výtečných deskách jde o menší zklamání); 2 rapové desky (teen hip hopové duo Kris Kross, autoři pouhého jednoho hitu Jump vydali v roce 1992 album Totally Krossed Out, které s odstupem času je příšerné, a kromě onoho hitu nabízí jen nudnou vatu; to více potěšil Eminem s albem z roku 2010 Recovery, kterého považuji za jednoho z mála rapperů, které se dají poslouchat a deska nabízí několik zajímavých songů, ale obstojí i jako celek); 2 alba autorských zpěváků (slovenský zpěvák a textař Richard Müller vydal letos v září ke svým narozeninám album 55, které nabízí několik málo zajímavých písní, ale jako celek se mi vůbec nelíbilo; to Američan Jack White, jehož poslední kompilaci jsem si poslechl předešlý týden, potěšil se svým sólovým debutem Blunderbuss z roku 2012, ke kterému jsem se dostal až teď, více a deska se nese v pohodovém duchu, bez slabého místa); a 2 novinková alba současných zpěvaček (americká zpěvačka Skylar Grey vydala letos svou v pořadí třetí desku Natural Causes, která je poslechová, ale nenabízí nic, co by bylo důvodem se k ní vracet, spíše se jedná o průměrný popový kousek, který si však své fanoušky najde; více do popu se uchýlila i Idina Menzel se svou letošní novinkou Idina., která je typická spíše svými muzikálovými skladbami a proslavená hitem Let It Go z animáku Ledové království, kdy její popové album není vyloženě špatné, ale jeden poslech bohatě stačil).

     

    Nejlepší hudební album týdne:
    Umbra et Imago – Dunkle Energie = toto album německé S/M avant-garde gothic rockového uskupení patří k tomu nejlepšímu z jejich pozdější tvorby už i kvůli tomu, že je směrováno k gothic metalovému stylu, a dá se tak zařadit po bok k jejich nejlepším deskám z 90. let.

    Nejslabší hudební album týdne:
    Kris Kross – Totally Krossed Out = toto album byl totální omyl, kdy jsem si ho poslechl jen proto, že jsem si z mládí pamatoval hit Jump, a tak mě zajímala kvalita celé desky, a teď jeho poslechu lituji, a doposlouchal jsem ho s totálním sebezapřením. Jedna z nejhorších desek vůbec.

  • 26.9.2016 v 17:37

    38. týden (od 19.9. do 25.9.2016)

    Filmové zhodnocení:
    V 38. týdnu jsem viděl celkem 10 filmů, z nichž 3 byly evropskými artovými snímky (novinka Pedra Almodóvara, španělské drama Julieta, o matce a dceři, které rozdělí tragédie, a které je vyprávěné retrospektivně, představuje typického Almodóvara, jak ho známe z jeho dřívějších filmů, ale zde malinko nudí, ale i tak udržuje pozornost diváka až do konce a servíruje nám zajímavý, pro něj typický příběh, a to je malinko kámen úrazu, neboť podobné příběhy od něj již známe v lepším provedení; maďarská satirická fantasy komedie Líza, liščí víla, o třicetileté ženě, která se touží zamilovat, ale každá oběť jejího zájmu nešťastnou náhodou zemře a navíc se jí zjevuje duch japonského zpěváka, kdy film je neškodným černohumorným snímkem, který je tak blbý až je pěkný; a italsko-francouzské drama Oslněni sluncem, který je remake filmu Bazén z roku 1969 s Alainem Delonem, a vypráví o dvou párech na prosluněné Sicílii, jejichž flákání se naruší až tragédie, kdy film je lehce provokativní full frontal nahotou, ale jinak se jedná o dost nudnou podívanou, ze kterého si budete pamatovat jen penis Ralpha Fiennese); 3 horory (velmi povedený sequel V zajetí démonů 2, ve kterém se tentokrát manželé Warrenovi vydají postavit čelem démonovi do Londýna, kdy se mi dvojka líbila o krapet více jak jednička; totálně nepovedený a nevyvážený Aux yeux des vivants, kde většinu stopáže sledujeme 3 školáky, jak tráví poslední školní den a vrah se ukáže až po polovině, aby ze sebe ukázal jen malý penis a všechny vraždy jsou skryté, i bez lekaček; a novozélandská hororová komedie Smrtgasmus, o metalistech, kteří vyvolají hudbou samotného ďábla, který promění lidi v zombíky, je spíše taková blbina, kdy se však druhý Braindead nekoná, a je to lehce zapomenutelná záležitost s nepříliš sympatickými postavami, se kterými je těžké se sžít); 2 komedie s vřelým vztahem k hudbě (skvělý fiktivní komediální dokument Popstar: Never Stop Never Stopping, který paroduje hudební dokumenty a pochází od tvůrců kapely Lonely Island, který mi připadal velmi vtipný a velmi výstižný, a také dost nekorektní a správně ujetý; vkusu decentnější byla komedie Hudbu složil, slova napsal, kterou jsem si po letech připomenul, a která do jisté míry paroduje vyhaslé hudební hvězdy 80. let, kde brilantně hrají Hugh Grant a Drew Barrymore, kteří se dají dohromady pro složení písně pro mladou superstar a pochopitelně mezi nimi přeskočí jiskra, kdy film se pohybuje v poklidné příjemné atmosféře s úsměvnými momenty a potřebnou chemií mezi oběma); a 2 snímky na pomezi drama/thriller (více thrillerové Hra peněz, ve kterém George Clooney hraje moderátora finančního televizního pořadu, do jehož pořadu v přímém přenosu přijde ozbrojený muž na dně, který přišel na burze o veškeré úspory a chce násilím zjednat pořádek, kdy film je skvěle zvládnut režisérsky, kterou měla na starost Jodie Foster a je plný napětí, má střízlivou stopáž a bezchybnou hereckou základnu, jen občas přijde hluché místo nebo kiks ve scénáři, navíc mi nebyla moc sympatická postava Julie Roberts jako producentka pořadu; a více dramatická až dobrodružná Pláž s ještě mladým Leonardo DiCapriem, který se na výletě v Thajsku dozví o tajuplné pláži, která je doslova rájem na zemi a společně s mladým francouzským párem se ji vydá hledat, kdy je dobře, že jsem se na film podíval až po tolika letech a ne v době vzniku, neboť v té době jsem kategoricky odmítal koukat na filmy s DiCapriem, neboť jsem netušil, jaký z něho vyroste skvělý herec a už zde hraje více jak skvěle, což bych v době vzniku nedocenil, a jednak ještě ve mně dozníval bezchybný kultovní Trainspotting a byl bych zklamán, že se Boyleovi nepodařilo navázat, a o to víc jsem si Pláž nepoznamenaně vychutnal, kdy mi přišel jako povedený, skvěle zfilmováný kousek).

     

    Nejlepší film týdne:
    V zajetí démonů 2 – již první díl byl skvělý, a mám pocit, že dvojka ho ještě o malinko překonala. První část z Londýna, kdy se démon teprve zabydloval, byla sice malinko slabší a čekaly nás klasické lekačky, ale po příjezdu Warrenových se příběh i atmosféra zlepšily a film ukázal své kvality. Navíc Vera Farmiga a Patrick Wilson jsou do rolí Warrenových jako stvoření. Z dalších filmů zaujalo dobrodružné drama Pláž nebo hudební fiktivní dokument Popstar: Never Stop Never Stopping.

    Nejslabší film týdne:
    Aux yeux des vivants – velmi nudný francouzský horor, ve kterém se toho moc neděje, a když už ano, tak mimo obraz, kdy navíc postavy jsou vesměs nesympatičtí školáci, kteří si svým chováním taky moc sympatií nezískají a divák se pouze modlí za jejich brzkou smrt.

    Nejlepší herecký výkon týdne:
    Leonardo DiCaprio (Pláž) – první potitanicovská role, ve které předvedl, jak velký potencionál se v něm skrývá a svého batůžkáře hledajícího ráj na zemi zvládl úplně s přehledem. Z dalších herců zaujal ještě Hugh Grant jako vyhaslá pěvecká hvězda v romantické komedii Hudbu složil, slova napsal.

    Drew Barrymore (Hudbu složil, slova napsal) – jeden čas Drew patřila k mým nej herečkám, než začala hrát pouze sporadicky, a zde vytvořila snad poslední skvělou roli, pak v pozdějších filmech již takhle výrazná a roztomilá nebyla. Z dalších hereček zaujala ještě francouzská kráska Virginie Ledoyen v Pláži.

    Nejslabší herecký výkon týdne:
    Ralph Fiennes (Oslněni sluncem) – většina tohoto Brita v tomto filmu chválí a vyzdvihují, kdy mě se naopak jeho ulítlá kreace vůbec nelíbila a z toho jeho šaškování si pamatuju jen, že do každého záběru cpal svůj odhalený penis.

    Dakota Johnson (Oslněni sluncem) – dcera Melanie Griffith a Dona Johnsona v tomto filmu kromě své nahoty předvedla stejně žalostný výkon jako v Padesáti odstínech šedi, a to se mi v Jak přežít single docela líbila.

     

    Hudební zhodnocení:
    V 38. týdnu jsem slyšel pouhých 6 hudebních alb, vytvořené od dvou interpretů, z nichž 3 alba byla od německé S/M avant-garde gothic rockové uskupení Umbra et Imago (slabší Mystica Sexualis z roku 1996, které je paradoxně uváděné jako první album, na kterém se skutečně našli a přetvořili své hudební experimenty v čistý gothic metal, s čímž moc nesouhlasím a album je spíše rockové, připomínající jejich debut; lépe dopadl až nástupce z roku 1998 Machina Mundi, které mísí gothic metal s Neu deutsche härte, čímž jejich hudební přeměna došla v dokonalost a vytvořili tak jedno z jejich nejlepších alb; stejný pocit mám i u Mea Culpa z roku 2000, které se rovněž řadí k jejich hudebním triumfům a na Machine Mundi plynule navazuje); a 3 hudební alba, na nichž se podílel Jack White (kompilace Jack White Acoustic Recordings 1998-2016 z letošního roku mluví za vše a představuje nám výběr toho nejlepšího z jeho sólové tvorby, ale i z jeho působení v kapelách The White Stripes, kde na bubny hrála jeho ex-manželka Meg White a The Raconteurs, kdy kompilace je velmi povedená a jde o zajímavý průřez jeho tvorbou; a dvě alba jeho druhé kapely The Raconteurs - povedenější Broken Boy Soldiers z roku 2006 a méně povedené, ale také velmi dobré Consolers of the Lonely z roku 2008, kdy obě alba jsou více folklovější než při jeho působení v kapele The White Stripes).

     

    Nejlepší hudební album týdne:
    Jack White – Jack White: Acoustic Recordings 1998-2016 = ač byla dvě alba od Umbra et Imago vynikající, tak jako nejlepší album zvolím tuhle kompilaci, neboť zde nevidím ani jedno slabé místo a jedná se o vynikající průřez kariéry tohoto nadaného umělce.

    Nejslabší hudební album týdne:
    Umbra et Imago – Mystica Sexualis = slabá alba jsou u této kapely ojedinělým úkazem, a tento kus z roku 1996 od party kolem zpěváka, který si říká Mozart, patří k těm málo kouskům, ke kterým nemám potřebu se vracet, ale i tak se jedná minimálně o standardní rockové album, jen mají mnohem lepší alba.

  • 19.9.2016 v 20:28

    37. týden (od 12.9. do 18.9.2016)

    Filmové zhodnocení:
    V 37. týdnu jsem viděl celkem 9 filmů, z nichž 3 filmy byly evropské artové (francouzské drama Noci šelem z roku 1992, které autobiograficky vypráví příběh začínajícího filmaře, který žije nezávazným bisexuálním životem, a to i poté, co zjistí, že je HIV pozitivní, jehož autor, režisér i herec hlavní role Cyril Collard zemřel ihned po premiéře na AIDS, kdy film hodně staví na hereckých výkonech jeho, ale zejména skvělé mladičké Romane Bohringer, jako do něj zamilované osmnáctky; ještě lepší byl italský snímek Paola Sorrentina Následky lásky, kde exceluje Toni Servillo jako muž, kterému plyne život mezi prsty ve švýcarském hotelu a jeho nudnou rutinu naruší láska, kdy film, ve kterém se toho většinou neděje, dokáže vtáhnout svou atmosférou; skvělé snímky narušilo až britské podivné drama Ztráta sexuální nevinnosti, které je přespříliš artové a samoúčelné, až se v celé své artovosti totálně ztrácí a nic nudnější jsem dlouho neviděl, nezaujmou ani jinde zajímaví herci, neboť se plácají od ničeho k ničemu); 2 americké komiksové sequelové filmy (již několikátý snímek z univerza nadaných mutantů X-Men: Apokalypsa pod taktovkou jejich filmového zakladatele Bryana Singera, kdy film je kvalitně natočen s řadou dobrých hereckých výkonů, triků a postupů, i kvalitním scénářem, ale přesto se často dostavuje pocit, že se stále díváme na to samé, jen v jiném balení a po tolika filmech to není již tolik lákavé, aby se člověk na další dobrodružství mutantů tolik těšil; překvapil i sequel zmutovaných želvích bojovníků Želvy Ninja 2, kdy jednička byla příšerná a strašně infantilní, ale s dvojkou se dostavil ucházející humor a lepší atmosféra, a trapnost jedničky zmizela); 2 animované filmy (již páté dobrodružství prehistorických zvířat Doba ledová: Mamutí drcnutí, které si udržuje stále tu svou lehce nadprůměrnou kvalitu, která je spíše pro menší děti, i když v tomhle díle je dost temného, neboť se zde setkáme s hrozbou konce světa a vyhynutím, kdy se hrdinové navzdory strachu ze smrti postaví čelem meteoritu, který má dopadnout na zemi; zhruba na stejné úrovni je i francouzský animák Proč jsem nesnědl svého taťku, který vypráví o mladém slabém předchůdci pračlověka, který se ukáže jako jeden z nejgeniálnějších, který vymyslí všechny možné vychytávky pro svůj lid, kdy na film je ze začátku těžké si zvyknout, ale poté se z něho vyklube neškodný, nevšední a do jisté míry i zajímavý animák); a 2 úžasné indické filmy s Preity Zintou a Shah Rukh Khanem (vynikající romantická dramedie Zítřek už možná nepřijde, ve kterém oba excelují jako milenci, kteří nikdy milenci nemohou být; a skvělé romantické drama Nikdy neříkej sbohem, kde hrají manželé, kterým se vztah rozpadá, stejně jako druhému manželskému páru, který vstoupí do jejich životů, kde jsou oba skvělí, ale filmu dominuje hlavně úžasná Rani Mukherjee, která nejen, že odzbrojí svou nadlidskou krásou s nejkrásnějšíma očima, ale hlavně svým výkonem, navíc film obsahuje úžasně vypilované dialogy a tunu emocí).

     

    Nejlepší film týdne:
    Zítřek už možná nepřijde – romantická komedie s prvky smutného dramatu s vynikajícím Shah Rukh Khanem, který zde hraje vtipného, charismatického a oblíbeného mladíka, který si všechny kolem sebe získá svou bezprostředností a spravedlivostí, a do kterého se zamiluje i kráska Preity Zinta, jenže je zde ještě ťunťonoidní sukničkář Saif Ali Khan, kterého chce Shah, aby se do něj Preity zamilovala místo něj, kdy se roztáčí kolotoč vtipných situací a romantických chvil, kdy vše skvěle funguje a nevadí ani délka přes tři hodiny. Z dalších filmů týdne kvalitního na filmy zaujalo indické romantické drama Nikdy neříkej sbohem, italské artové romantické drama Následky lásky, ale i komiksové sci-fi X-Men: Apokalypsa.

    Nejslabší film týdne:
    Ztráta sexuální nevinnosti – druh filmu, který se snaží být tak strašně artový, že se v něm totálně utopí a ani sám autor neví, co tím chtěl říct a nastolil jen hroznou a nekoukatelnou nudu. Film totálně mimo, který ani nešokuje svými explicitními odhalenými full frontal scénami zrzky a černocha, představující Adama a Evu. Nedokážu pochopit, že jsem ho 17 let usilovně scháněl, aby mě pak takto zklamal.

    Nejlepší herecký výkon týdne:
    Shahrukh Khan (Zítřek už možná nepřijde) – jednoznačně nejlepší výkon z filmů, které jsem s ním viděl, kdy mu role vtipného, zamilovaného a výmluvného sympaťáka skvěle sedla. Zaujal ale i ve filmu Nikdy neříkej sbohem, kde hrál spíše nesympatického pajdavého kripla, který nemiluje svou ženu. Z dalších herců se mi líbila i trojice herců z filmu X-Men: Apokalypsa - James McAvoy jako profesor Xavier, Michael Fassbender jako Magneto a Nicholas Hoult jako Beast.

    Rani Mukherjee (Nikdy neříkej sbohem) – bezkonkurenčně tento týden vyhrála tato indická kráska, jejíž bravurní výkon mám stále před očima. Z dalších hereček zaujala i Preity Zinta v obou indických filmech, kde ji více slušela role zamilované studentky v Zítřek už možná nepřijde, ale i Romane Bohringer v dramatu Noci šelem, jako mlaďounká holka, která miluje HIV pozitivního bisexuála.

    Nejslabší herecký výkon týdne:
    Brian Tee (Želvy Ninja 2) – zde byl Trhač velmi nevýrazným záporákem, který hrál až někde třetí housle, že si člověk málem nepovšimne, že to je záporák. Velmi upozaděná postava i hlavně kvůli nevýraznému hereckému projevu.

    Megan Fox (Želvy Ninja 2) – jeden z důkazů, že hezká tvářička nestačí a herečka musí mít i trochu toho hereckého talentu, což je typický příklad pro tuto krásku, která toho talentu nikdy moc nepobrala.

     

    Hudební zhodnocení:
    V 37. týdnu jsem slyšel celkem 13 hudebních alb, přičemž všechna až na jednu výjimku byly novinkami z roku 2016 a z nichž 3 byla EP (americká extreme metal kapela Skeletonwitch vydala v srpnu EP The Apothic Gloom, které neznělo úplně špatně, ale ani mě nenadchlo; stejný pocit jsem měl i u alternative rockové partičky Art of Dying s jejich EP Nevermore; a vyloženě zklamaný jsem byl z party Prophets of Rage, která vznikla ze zbylých členů kapel Rage Against the Machine, Cypress Hill a Public Enemy, kdy na svém prvním EP The Party's Over měli 2 nicneříkající skladby a zbytek záznam ze živáků coverů domovských kapel); 2 orientální alba (písničkový soundtrack k indickému filmu Gunday z roku 2014, který zaujal zajímavými a dobře zkompovanými skladbami známých moderních indických interpretů; a spojení dvou izraelských progressive metal kapel Orphaned Land & Amaseffer, kteří vydali desku Kna'an, inspirovanou biblickými příběhy, kdy jak je u obou kapel zvykem, vytvořili vysoký standard, kdy spojili metal s izraelským folkem a některé skladby se doslova zaryjí pod kůži); 2 popová alba (kdysi slavná, a stále se marně deroucí na vrchol, zpěvačka Britney Spears vydala na konci srpna nové album Glory, které se mi doslova nelíbilo, a to ani zpěvem ani umělým soundem; lépe dopadl druhý počin od ještě stále nováčků, britských Bastille a jejich deska Wild World, sice nedosahuje kvalit úspěšného debutu, ale i tak se jedná o zajímavý počin s několika silně znějícími skladbami); 2 alba kapel libujících si v syntezátorech (na nové album německé synth-popové kapely Diorama, která patří k mým nejoblíbenějším, jsem se vyloženě těšil, ale jejich novinka Zero Soldier Army mě doslova zklamala, a je jejich nejhorší deskou za sedmnáctiletou kariéru; nadšen jsem nebyl ani novinkou švédské electro-industrial-metalové kapely Pain, jejíž frontman Peter Tägtgren, známý i z kapely Hypocrisy si nedávno odskočil do projektu Lindemann, kapely stejnojmenného zpěváka kapely Rammstein, jejich již osmou studiovku Coming Home, která patří k těm horším počinům kapely a jejich skladby jsou na hony vzdálené hitům jako On & On, End of the Line nebo Follow Me); 2 kompilační best of výběry (velmi plodná industrial a EBM kapela KMFDM, jejímž frontonem je multi-instrumentalista Sascha Konietzko, vydala novou desku Rocks-Milestones Reloaded, která je výběrem a remixem jejich nejlepších skladeb včetně živáku We Are the KMFDM, kdy album drží v celku pohromadě a fanouška určitě neurazí; finská power metalová kapela Stratovarius vydala letos svůj Best of na 3CD, kdy bylo z jejich 16 zatím vydaných alb opravdu z čeho vybírat a na výběru je to znát, že obsahuje opravdu to nejlepší z jejich tvorby); a 2 alba rockových veteránů (svérázný Australan a jeho slavná partička Nick Cave and The Bad Seeds vydali letos již šestnáctou studiovkou Skeleton Tree, během jejíhož nahrávání došlo k úmrtí Nickova syna a na desce je to dost znát, neboť je ještě depresivnější než předchozí počiny, ale ne kvalitnější; americký romantic rocker Meat Loaf vydal letos již svou třináctou desku Braver Than We Are, která je však obrovským zklamáním a na předchozí počiny zdaleka nedosahuje, sice asi 3 songy jakžtakž zaujmou, ale zbytek je doslova příšerný).

     

    Nejlepší hudební album týdne:
    Orphaned Land & Amaseffer – Kna'an = spojení dvou slavných izraelských metalových kapel je funkční, a i když je zde slyšet typický rys kapely Orphaned Land, tak se mi zdá, že Amaseffer jejich hudbu zjemňují a vytváří tím zajímavější kulisu, která se pro ony biblické skladby náramně hodí.

    Nejslabší hudební album týdne:
    Britney Spears - Glory = devátá studiovka této Američanky je na míle vzdálené jejím rozpustilým popovým, ale chytlavým popěvkům z konce 90. let, kdy zde chtěla vytvořit dospělejší zvuk, který je ale podle mě překombinovaným a obsahuje příliš až roboticky neumělých zvuků a hudba ani zpěv vůbec nezaujali, a to ani u jedné skladby.

  • 12.9.2016 v 17:19

    36. týden (od 5.9.2016 do 11.9.2016)

    Filmové zhodnocení:
    V 36. týdnu jsem viděl celkem 12 filmů, přičemž hned 6 snímků bylo tuzemské produkce, z nichž 2 byly české dokumenty (povídkový dokument Gottland, který se z netradičních úhlů dívá na vztah Lídy Baarové a Josepha Goebbelse, spisovatele a spolupracovníka STB Eduarda Kirchbergera, Zdeňka Adamce, který se rozhodl upálit a pásovou výrobu fabriky na boty, kdy dokument působí nevyrovnaně a zbytečně; podobně působí i dokument Heleny Třeštíkové o Lídě Baarové Zkáza krásou, kdy režisérka nechává vyprávět a mluvit Baarovou, bez nějaké konfrontace nebo bližšího zařazení do konceptu); 2 české hrané snímky s Andreou Kerestešovou (v příšernosti Jak se zbavit nevěsty si zahrála větší roli oné nevěsty, ale film je od prvních minut obrovské šlápnutí vedle, což se při pohledu na jméno scénáristy Marcela Bystroně není ani čemu divit, ale ve filmu není ubohý jen scénář a strojené dialogy, ale nefunguje ani v dílčích částech, ani režie, ani amatérské výkony jindy schopných herců, celé je to špatné; o něco lépe dopadla komedie Celebrity s.r.o., kde Andrea hraje jen menší roli herečky nekonečného soap seriálu a prim si bere Jiří Mádl jako režisér pohřbívající své tvůrčí sny a posléze prchající před mafiánem, kdy film z filmařského hlediska funguje, jen doplácí na přeplácaný scénář a několik až parodických scén); a 2 české animované snímky (z večerníčků známý příběh dvou popletů Pat a Mat ve filmu, kde je velkým zklamáním, že se nejedná o jeden film, ale jen několik za sebe poskládaných večerníčků bez ladu a skladu, kdy po chvíli dívání se na to samé, se začne dostavovat nuda; a zajímavé povídkové Smrtelné historky, kdy zaujme hned první povídka o trpasličím mexickém dědovi žijící v kaktusu, který z počátku znepříjemňuje život Janu Budařovi, který má dobrý nápad, vtip a animaci, hned druhý příběh Maják to rozboří a shodí, kdy tato depresivní podívaná mi přišla strašně nudná a ubíjející, naštěstí přišla tarantinovská povídka Velkej chlap, která byla ve finále dost blbá a jednoduchá, ale zase velmi černě vtipná s trefnými dialogy); 2 japonské snímky Akiry Kurosawy z 50. let (civilní psychologické drama Žít, o nudném úředníkovi, kterému lékaři diagnostikují rakovinu a brzkou smrt, a on se rozhodne konečně začít žít, kdy snímek skvěle zobrazuje krutou a nesmyslnou realitu byrokracie, kterou můžeme nyní bohužel znát i u nás, a chytře si pohrává s ústřední myšlenkou bytí; to historické drama Krvavý trůn, zpracovávající Shakespearova Macbetha a zasazující si ho do japonského prostředí feudalismu, již je klasickou Kurosawovou tvorbou o samurajích a válečnících, kdy snímek působí místy velmi naivně s přehrávajícími herci a i zastarale); 2 filmy z britských ostrovů o dospívání (britské drama Temné vzpomínky, ve kterém zkrachovalá hollywoodská hvězda v podání Daniela Craiga vzpomíná na své mládí, své první lásky a sexuální zkušenosti, ale i jednu velkou tragédii, kdy film je skvělý pouze v částech, hlavně v té s Felicity Jones nebo na začátku, ale jako celek je nevyrovnaný a místy působí hluše, navíc se mi nelíbil konec s Claire Forlani a přišel mi moc přepálený a nereálný; o dost lépe dopadlo irské hudební drama Sing Street, kde romantická linka mezi teenagery působila reálněji s jejich dospívající naivitou, zaujme i zajímavý hudební podkres, bezchybné herecké výkony a skvělá atmosféra poctivého filmu, kterou John Carney prostě umí vykouzlit ve všech svých filmech); a 2 filmy odehrávající se v džungli, podle slavných knih a jediní zástupci z USA (podle slavné knihy Rudyarda Kiplinga natočená již několikátá verze Kniha džunglí, tentokrát vyšla se ctí a nevadí ani digitální zvířata a prostředí, které působí velmi reálně, je to dostatečně roztomilé, dobrodružné a napínavé; hůře dopadl snímek Legenda o Tarzanovi, podle knihy Edgar Rice Burroughse, která byla rovněž nesčetněkrát zfilmovaná, kdy snímek trpí pod nudnou režií harrypotterovského Davida Yatese, kdy nechápu, že takovému packalovi dávají natáčet velkofilmy, neherectvím Alexandera Skarsgårda a Margot Robbie, a celkově to působí nekonzistentně, bez náboje a napětí, jakžtakž to zachraňují Samuel L. Jackson v komické a Christoph Waltz jak jinak než v záporné roli).

     

    Nejlepší film týdne:
    Kniha džunglí – film pouze s jedním dětským hercem a spoustou digitálních zvířat, zato však intenzivnější a hřejivý zážitek, který Jon Favreau zvládl na jedničku a naštěstí se mu nerozpadl, kdy se odvážím říct, že se jedná o nejlepší zpracování tohoto notoricky známého příběhu z pera Rudyarda Kiplinga. Z dalších filmů zaujal irský romantický hudební snímek Sing Street a Kurosawovo drama Žít.

    Nejslabší film týdne:
    Jak se zbavit nevěsty – již první minuty filmu mě začali iritovat a věděl jsem, že něco je špatně. Bohužel jsem se tohoto pocitu nezbavil po celou stopáž a zjistil, že ne něco, ale vše je špatně. Od odpadu ho dělí jen pár světlých chvil, ale těch bylo opravdu minimum. Nejvíc mě zaráží, že Tomáš Svoboda nedokázal ukočírovat herce a smysluplně je vést, což je s podivem, když mu to u Hodinového manžela docela šlo.

    Nejlepší herecký výkon týdne:
    Samuel L. Jackson (Legenda o Tarzanovi) – dnes již filmový veterán si téměř v 70 letech střihl komickou postavu, která jinak nudný a nezáživný film povznášela do koukatelných rovin. Zde dokazuje, že má i velký komediální talent, ale to již dokázal několikrát u Tarantina. Z dalších herců zaujal ještě Rakušan Christoph Waltz v Legendě o Tarzanovi, kdy je to poslední světlý bod tohoto filmu, a Daniel Craig jako vzpomínající zkrachovalá hvězda v Temných vzpomínkách.

    Felicity Jones (Temné vzpomínky) – již zde ve své první filmové roli dokazuje, že v ní dřímal obrovský talent, který z ní dělá jednu z největších budoucích hvězd. V téměř epizodní roli si celý film svou kreací nezávislé puberťačky krade pro sebe a kredit filmu tak navyšuje do nadprůměru. Z dalších hereček zaujala mladičká Lucy Boynton v hudebním Sing Street jako naivní šestnáctka, která sní o tom, že bude modelka.

    Nejslabší herecký výkon týdne:
    Matěj Ruppert (Jak se zbavit nevěsty) – zpěvák kapely Monkey Business v roli fotbalového trenéra zas a znovu dokazuje, že se na plátno nehodí a měl by zůstat u zpívání.

    Jana Stryková (Jak se zbavit nevěsty) – převážně televizní herečka zde totálně přehrává a je utrpení na ní koukat, ale to je problém snad všech herců v tomto příšerném filmu.

     

    Hudební zhodnocení:
    V 36. týdnu jsem slyšel celkem 14 hudebních alb, z nichž 3 byli novinky z roku 2016 (již osmá studiovka The Last Stand švédské power metalové kapely Sabaton, která je opět koncepčním albem a zaměřuje se na slavné bitvy, kdy album opět skvěle šlape a neodlišuje se nijak od jejich předešlých věcí, navíc v Deluxe edici obsahuje ještě záznam letošního koncertu v Nantes; velkým zklamáním pak pro mě bylo první setkání s finskou dark metalovou kapelou Throes of Dawn a jejich šestou studiovkou Our Voices Shall Remain, která mě nechala příliš chladným a pro ně typická kombinace kytar a syntezátorů se mi vůbec nelíbila; příliš nenadchla ani novinka slavných německých gothic metalistů Lacrimas Profundere, již jedenáctá studiovka Hope Is Here, která nedokázala ničím překvapit a hlas Roba Vitaccy mi přišel příliš unavený); 3 alba německé synth-pop kapely Solar Fake (v pořadí druhé album Frontiers z roku 2011 nebylo ničím vyčnívající a mnou spíše prošumělo; následujícím Reasons to Kill z roku 2013 se situace již zlepšila a Sven Fridrich již překvapil občasnou chytlavou hitovkou; a zatím jejich posledním počinem Another Manic Epizode z roku 2015 se pak již trefil do černého a mnohdy připomínali slavnější BlutEngel, kdy album rozdělené do 3 CD střílí jeden hit za druhým a totálně rozseká posledním albem, kdy v piano verzích udělá z hitů úplně nové verze a přemění je ve skvělé procítěné balady); 4 alba německé S/M gothic metalové party Umbra et Imago (debut Träume, Sex und Tod z roku 1992, působí poměrně usedle a představuje nám obyčejné gothic rockové album bez nějakých zvláštních příkras; hned dalším albem Infantile Spiele z roku 1993 se to změní a jejich sound je tvrdší a těžší, kdy již začne mísit gothic metal s Neue deutsche härte a avant-garde, a hned lépe zní; nepoleví ani o rok později s EP Remember Dito; a ještě přitvrdí s albem Gedanken eines Vampirs z roku 1995, kde jsou jejich songy hardrockovější); a 4 alba americké hard rockové kapely Bloody Hammers, jejichž atypická hudba zahrnuje i žánry gothic rock, doom metal a psychedelic rock (již svým debutem Bloody Hammers z roku 2012 se nám představili jako netypická kapela, která dokáže míchat více rockových a metalových žánrů, které zní dohromady skvěle, stejně jako hlas Anderse Mangy; o rok později vydali kompilaci starších a nerealizovaných skladeb Spiritual Relics, které netrpí stejně jako jiné podobné kompilace a je poměrně povedená; další studiovka Under Satan's Sun z roku 2014 je na kvalitativní úrovni stejně jako jejich debut; a je vidět, že na svém zatím posledním albu Lovely Sort of Death z roku 2016 tvrdě zapracovali a laťku posunuli o několik stupňů výš, a vydali skvělou desku s ještě více netypickým metalovým zvukem, který skvěle funguje naposlech).

     

    Nejlepší hudební album týdne:
    Solar Fake – Another Manic Epizode = parta kolem svérázného Sven Fridricha vydala minulý rok svou čtvrtou studiovku a vypálila svou kvalitou všem ostatním slavnějším synth-pop kapelám rybník. S takto úžasnými skladbami se můžou hrdě postavit vedle kapel De/Vision, BlutEngel nebo VNV Nation, a již teď se těším na jejich další počin.

    Nejslabší hudební album týdne:
    Throes of Dawn - Our Voices Shall Remain = dark metalové kapely mám v oblibě a tento žánr mám docela naposlouchaný, ale v tomto případě tato finská partička šlápla vedle a mezi oblíbené dark metalové kapely si je určitě nezařadím, neboť tímto albem předvedli nic neříkající sound, který se mi ihned po dohrání z hlavy vypařil.

  • 5.9.2016 v 18:11

    35. týden (od 29.8. do 4.9.2016)

    Filmové zhodnocení:
    V 35. týdnu jsem viděl celkem 7 filmů, z nichž 2 filmy byly s Michaelem Shannonem v hlavní roli (slabší sci-fi Půlnoční dítě o neobvyklém roadtripu tří osob, kteří se snaží ochránit dítě s nadpřirozenými schopnostmi před náboženskými fanatiky a samotnou vládou USA, které se více zaobírá myšlenkami než příběhem a zvolilo příliš pomalé tempo a relativně televizní look; nepatrně lépe pak vyzněla humorná hříčka Elvis & Nixon o setkání rockenrollového krále Elvise Presleyho s prezidentem USA Richardem Nixonem, který stojí a padá s vynikajícími výkony Michaela Shannona a Kevina Spaceyho, jinak je to pouhá jednohubka na jedno skouknutí a hned zapomenutí); 2 filmy s vyšeptalými hvězdami (příšerné drama Mothers and Daughters, o vztazích mezi matkami a dcerami, kde se producírují kdysi skvělé a slavné herečky Christina Ricci, Susan Sarandon, Mira Sorvino, Courteney Cox, Sharon Stone nebo Selma Blair, které však podávají tak příšerné a nudné výkony, že leckomu může chybět síla to dokoukat; o něco lépe dopadl thriller Pojď se mnou, kde se vyskytují zestárlí Anthony Hopkins, Ray Liotta a Hal Holbrook nebo již dost oteklá Julia Stiles, o jedné pomstě a likvidaci zparchantělého samovládce městečka v zapadákově, na kterém je i vidět, že nemá žádné větší ambice než nám předvést jednu revenge béčkovou záležitost, a to co očekáváme, taky dostaneme); a 3 animované snímky (neškodný a zajímavý pohled na notoricky známý příběh o trosečníkovi Robinson Crusoe: Na ostrově zvířátek, kdy zvířátka jsou poměrně vtipná, hláškují a pro děti připravili neškodný, lehce nadprůměrný příběh, který i pobaví; na podobné úrovni je animák z vesmíru Ratchet a Clank: Strážci galaxie, přičemž děj nám nepřinese nic nového, jen další recyklovaný příběh o šílenci, který byl kdysi šikanován a nyní chce ovládnout svět a o hrdinech z řad loserů, co zachrání svět, takže největší klišé ze všech, ale na druhé straně je příběh a akce dobře natočen s pár dobrými nápady; a po letech jsem si připomenul už pomalu klasiku Hledá se Nemo, o rybce klaunovi, který se vydá přes celé moře hledat svého syna, kterého vylovili lidé a nyní je v akvárku v Sydney, který nic neztratil ze svých kvalit).

     

    Nejlepší film týdne:
    Hledá se Nemo – v týdnu víceméně průměrných snímku, vyhrál tento více jak deset let starý snímek, který má co nabídnout i po několikátém zhlédnutí. Snímek nabízí humorné, ale i nervy drásající scény, které potěší nejen děti, ale i dospělé.

    Nejslabší film týdne:
    Mothers and Daughters – snímek od prvních minut naznačuje, že nepůjde o žádné veledílo, a je jen škoda, že taková plejáda hvězd nedokázala film zvednout alespoň do průměru. Takhle se jedná o velmi nekoukatelný snímek s uvadajícími hvězdami, které trousí nezáživné dialogy a předvádějí nejhorší výkony svých kariér, což třeba u mé oblíbenkyně Christiny Ricci, kvůli které jsem si taky film pustil, zamrzí dvojnásob.

    Nejlepší herecký výkon týdne:
    Michael Shannon (Elvis & Nixon) – v roli Elvise Presleyho jsem si moc nedokázal představit, ale naštěstí se s rolí vypořádal skvěle a zahrál Elvise po svém, a při tom nesklouzl do žádné karikatury nebo exhibice. Zaujal i ve filmu Půlnoční dítě, ale ne tolik jako Elvis. V půlnočním dítě o něco více zaujal Joel Edgerton, který se tentokrát držel více civilního herectví.

    Kirsten Dunst (Půlnoční dítě) – kdysi má nejoblíbenější herečka si pár let drží odstup od skvělých rolí z minulosti, což se snad brzy zvrátí, ale přesto zde předvedla zajímavou, i když trošku upozaděnou postavu matky. Trochu zaujala i kdysi slibná a krásná herečka Julia Stiles v Pojď se mnou, která je v posledních letech čím dál víc oteklejší.

    Nejslabší herecký výkon týdne:
    Paul Wesley (Mothers and Daughters) – v tomto filmu byly všechny výkony otřesné, kdy nejhorší byl tohoto televizního herce, u nějž platí typický případ herce s hezkou tváří bez talentu.

    Selma Blair (Mothers and Daughters) – tato herečka měla ze začátku docela slušně našlápnuto ke kariéře, ale spíše výběrem rolí než svým výkonem. Zde předvedla asi nejhorší výkon své již dávno uvadlé kariéry a byl děs se na její pokus o hraní dívat.

     

    Hudební zhodnocení:
    V 35. týdnu jsem slyšel celkem 7 hudebních alb, která byla až na jednu výjimku z roku 2016, z nichž 2 alba byla výběrová kompilace (remasterovaná bestofka The Man: The Best of Elvis Costello velmi plodného legendárního britského muzikanta Elvise Costella nabízí opravdu to nejlepší z jeho velmi bohaté několikaleté kariéry; to švédská kapela Soilwork, hrající melodic death metal vydala výběr Death Resonance, které obsahuje raritní a nerealizované songy, kdy na jejich studiová logicky nedosahuje, ale i tak se jedná o zajímavý metalový poslech); 3 debutová elektronická alba (debut Encore Francouze Williama Sami Etienne Grigahcine, známého jako DJ Snake, mě moc nezaujal a připadal mi jako běžná současná taneční produkce, které se v každoročním moři této hudby velmi snadno ztratí; o malinko lépe dopadl debut Synesthesia – I Think in Colours z roku 2014 od německého DJ Alle Farben, který sice více zaujal letošní novinkou, ale i zde už měl dobře našlápnuto; sólový debut si odbyl i klávesista kapely Project Pitchfork Dirk Scheuber, který letos pod svým příjmením Scheuber vydal album The Me I See, které nabízí pouze průměrné EBM a tvorbě jeho domovské kapely se nemůže rovnat); a 2 metalové studiovky (finská symphonic metalová interpretka Tarja Turunen vydala letos na začátku srpna album The Shadow Self, které se kvalitativně ničím neodlišuje od alb její sólové kariéry, kdy však kvalit alb jejího působení v kapele Nightwish nedosahuje; to americká alternative metalová kapela Gemini Syndrome na své novince Memento Mori předvedla pouze průměrný výkon, který se z hlavy vykouří hned po jeho doposlouchání a není důvod se k jeho poslechu vracet).

    Nejlepší hudební album týdne:
    Elvis CostelloThe Man: The Best of Elvis Costello = slyšel jsem několik jeho kompilací a tato je bezkonkurenční, neboť se na ní nachází opravdu to nejlepší z jeho tvorby bez jediného hluchého místa.

    Nejslabší hudební album týdne:
    DJ Snake - Encore = moderní taneční hudba není zrovna mým šálkem čaje, ale čas od času se objeví nějaký zajímavý interpret, ale zde to neplatí a toto album je pouze jedno z dalších mnoha, které sice tancechtiví ocení, ale na poslech doma na pohovce se moc nehodí.

  • 29.8.2016 v 11:27

    34. týden (od 22.8. do 28.8.2016)

    Filmové zhodnocení:
    34. týden byl rovněž velmi slabý a viděl jsem pouze 2 filmy (romantický Než jsem tě poznala, který přes pomalý rozjezd a netypickou a ztřeštěnou hrdinku, na kterou jsem si musel ze začátku trochu zvykat, se přetavil v úžasnou romanťárnu se skvělými hlavními představiteli v podání Sama Claflina a Emilií Clark; druhý snímek Criminal již byl o hodně slabší i přesto, že měl skvělé hvězdné herecké obsazení, které však nepodalo kdovíjaký výkon, zajímavý námět a svižný začátek, tak místy se snímek vlekl, díky nezajímavě postavenému scénáři s plno mouchami a špatně vedenými herci, které by za jiných okolností zprostředkovalo úplně jiný zážitek, zamrzí hlavně příliš nevýrazné role Gary Oldmana a Alice Eve).

     

    Hudební zhodnocení:
    V 34. týdnu jsem neslyšel žádné nové hudební album.

  • 23.8.2016 v 23:33

    33. týden (od 15.8. do 21.8.2016)

    Filmové zhodnocení:
    V 33. týdnu jsem neviděl žádný nový film, pouze jsem si připomněl 2 starší snímky, které jsem již v minulosti viděl, přičemž se jednalo o první 2 snímky o Jasonu Bourneovi s Matt Damonem, a to Agent bez minulosti z roku 2002 a Bournův mýtus z roku 2004.

     

    Hudební zhodnocení:
    V 33. týdnu jsem slyšel pouhých 6 hudebních alb, z nichž 3 byla alba z roku 2016 (pátá studiovka Everchild německé progressive metalové kapely Dark Suns, která zní jako light verze kapely Katatonia, kdy album roste až opakovaným poslechem a na zastřený hlas bratrů Knappe jsem si musel postupně zvykat, ale po naladění na stejnou vlnu, přinese kýžené ovoce a nevšední hudební zážitek; čtvrtá studiovka Self Inflicted od americké deathcore kapely Chelsea Grin nenabídne nic extra a jedná se o deathcore průměr s pár zajímavými metalovými rify a průměrným hlasem Alexe Koehlera, ale tím to končí a zůstane jen lehce zapomenutelný zážitek; a živák The Metal Mass - Live německé power metalové kapely Powerwolf, který přinesl naživo ty největší hity včetně těch z posledního alba, ale časté dlouhé promluvy Attily Dorna mezi songy jsou dost rušivé); a 3 alba z dřívějších let (nejmladším kouskem je debutové album Chambre 12 z roku 2015, francouzské zpěvačky a herečky Louane, který je příjemným popem ve francouzštině, které sice nedosahuje kvalit alb od Zaz, ale několik příjemných hitů jako Maman nebo Nos secrets zde můžeme najít; nejmladším pak album Fenomén z roku 2007 od české kapely Vypsaná fixa, kterou jsem si po letech opět připomenul, a neztratilo nic ze svých kvalit; a album Making Monsters z roku 2010 od americké aggrotech kapely Combichrist, které nedosahuje kvalit pozdějších alb No Redemption nebo This Is Where Death Begins, ale i tak se jedná o zdařilou industriální záležitost s charismatickým hlasem Nora Andyho LaPleguy.

     

    Nejlepší hudební album týdne:
    Vypsaná fixa - Fenomén = po čase jsem si připomněl v pořadí čtvrtou studiovku této pardubické party v čele s Márdim, kdy zjišťuji, že album je každým poslechem lepší a lepší. S klidem se může zařadit mezi vynikající první 3 alba Brutální všechno, Bestiálně šťastní a Krása nesmírná, a poslední (sedmé) album Krásný smutný den. Škoda jen, že se příliš nepovedla alba Klenot a Detaily.

    Nejslabší hudební album týdne:
    Chelsea Grin – Self Inflicted = až přespříliš průměrný deathcore, který je lehce zaměnitelný s celou plejádou dalších kapel hrající podobný styl.

  • 15.8.2016 v 12:10

    32. týden (od 8.8. do 14.8.2016)

    Filmové zhodnocení:
    V 32. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž 2 byly hudební dokumenty (velmi povedený Bůh ti žehnej Ozzy Osbourne, o velké rockové ikoně, kdy dokument byl velmi obsáhlý, zajímavý a podrobný, jen ke konci se mi zdálo, že mu trochu dochází dech a hledá způsob jeho ukončení; podobně kvalitní a zajímavý byl i dokument Daft Punk Unchained, o francouzském elektronickém robotickém duu, který obsahoval přehršel zajímavých informací a rozhovorů); 2 animované snímky (průměrná taškařice Angry Birds ve filmu, na motivy slavné mobilní hry, o bojích ptáků proti invazi zelených prasat, která je cílená více na děti a dospělé fórky jsou zde poskrovnu, takže se dočkáme hodně padání a ztřeštěného nelogického jednání; a zejména na malá děvčata cílená Barbie: Tajná agentka, která zas není takový průser, jaký jsem očekával); 2 dánské filmy s Nikolaj Lie Kaasem (prapodivná komedie O kuřatech a lidech, o dvou bratrech, kteří zjistí, že na ostrově mají další tři divné, zaostalé a svérázné bratry, kdy film je až téměř úchylný, ale ještě vkusný, ve kterém hraje dánská herecká elita, ale jinak se film snaží pouze šokovat, kdy mi to přišlo docela samoúčelné a bez nějakého přesahu; a kriminálka Vzkaz v láhvi, které je již třetím pokračování filmu podle knížky Jussi Adler-Olsen o oddělení Q, zabývající se starými nevyřešenými případy, tentokrát o sektáři, který unáší sourozence a vrátí za výkupné pouze jednoho, kdy mi tento film ze všech předchozích připadal nejslabší a nejmíň atmosfericky tajemný); a 2 americké hrané snímky (fantasy Lovec: Zimní válka, která je sequelem, ale ze začátku i prequelem, 4 roky starého filmu Sněhurka a Lovec, kdy kvalitně šel snímek dolů, ale zas ne o tolik, a naservíroval nám pouze průměrnou fantasy o zradě a putování s ne tak úplně špatnými hereckými výkony všech zúčastněných, i když od záporačky Emily Blunt jsem očekával více; a staromilskou buddy komediální detektivku Správní chlapi, která mě potěšila svým přístupem, atmosférou, hereckými výkony a lehkou režií Shane Blacka).

     

    Nejlepší film týdne:
    Správní chlapi – pod režií i scénářem je podepsán Shane Black, což je záruka kvality, a nezklamal ani tentokrát příběhem soukromého očka Ryana Gosslinga a ranaře Russella Crowea, kteří vyšetřují smrt pornohvězdy, a který nám může lehce evokovat brilantní snímek L. A. – přísně tajné, kde hrál rovněž Russell Crowe. Zde nejde tolik ani o příběh, který je spíše jednoduchý, ale kvalitně napsaný a má skvělé zpracování, celkovou atmosféru a skvěle funguje chemie mezi herci. Je to spíše vzpomínka na dřívější filmovou dobu, ale o to příjemnější.

    Nejslabší film týdne:
    Barbie: Tajná agentka – dalo se to i očekávat, že takovýto snímek skončí v téhle kolonce, ale zas to není takový průser, jako její jiná dobrodružství nebo snímky z podobného soudku. Zde je Barbie a její dvě kámošky gymnastky najaty, aby se staly tajnými agentkami a dopadly tajemnou zlodějku diamantů, přičemž film pomrkává na veškeré agentské filmy a naštěstí není až tak úplně tupý, ale své chvilky tuposti a hloupých dialogů pochopitelně má, ale vzhledem, že to je určené spíše malým holkám, tak se předpokládá menší přimhouření oka.

    Nejlepší herecký výkon týdne:
    Russell Crowe (Správní chlapi) – tohoto Australana mám hodně herecky rád, i když je v poslední době jeho herecký výkon hodně kritizován, zejména v tuzemsku, tak mě se hlavně jeho drsňácké typy dost líbí, a zde dokázal i svůj smysl pro humor a přitom neztratil nic ze svého šarmu. Z dalších herců nezklamal ani jeho parťák ze stejného filmu Ryan Gossling.

    Jessica Chastain (Lovec: Zimní válka) – s touto zrzkou to mám jako na houpačce, kdy v některých filmech se mi líbí, a jinde mě zase zklame, zde je to naštěstí ta první možnost a jako bojovnici jí to i sluší. Z dalších hereček zaujala mladičká Angourie Rice jako bystrá dcera Gosslinga ve Správních chlapech a i Charlize Theron, která v Lovci: Zimní válce měla spíše větší cameo.

    Nejslabší herecký výkon týdne:
    Matt Bomer (Správní chlapi) – jako hlavní záporák mi připadal málo démonický a charismatický, kde jsou ty doby, kdy záporácký prim hráli např. Gary Oldman nebo Dennis Hopper, to bylo jiné kafe.

    Johanne Louise Schmidt (Vzkaz v láhvi) – u hereček tento týden vyloženě průserový herecký výkon nebyl žádný, jen mi tahle postava a i herečka přišla taková nadbytečná a do celkového vyznění filmu neladila.

     

    Hudební zhodnocení:
    V 32. týdnu jsem slyšel celkem 9 hudebních alb, přičemž se jednalo pouze o 3 kapely a ani jedno album nebylo z letošního roku, z nichž 5 alb bylo doplnění studiové diskografie americké aggrotech kapely Combichrist (debutové album The Joy of Gunz z roku 2003, které míchá power noise a harsch EBM zvuk s minimem zpěvu, které se od jejich pozdější tvorby hodně odlišuje a mě moc nenadchlo; úplně mě nenadchlo ani druhé album Everybody Hates You z roku 2005, které ale již bylo mnohem lepší i tím, že tam byly přidány klávesy a bubny, a můžeme zde už slyšet zpěv Andyho LaPleguy, a které, jak sám frontman nazval, spadá do stylu TBM – techno body music; jejich třetí album What the Fuck Is Wrong with You People? z roku 2007 je již typický aggrotech s elektronickým industrial soundem a agresivním zpěvem LaPleguy, a kvalitně stoupá; stejně jako Today We Are All Demons z roku 2009 a No Redemption z roku 2013, kdy zde platí, že každým albem je jejich hudba lepší a lepší); dalším doplněním diskografie jsou 2 alba od americké metalcore kapely Hatebreed (pátá studiovka Hatebreed z roku 2009 je o něco málo slabší než většina jejich alb, ale přesto se jedná o nadstandardní album, které se vymyká méně výrazným metalcore kapelám; cover album For the Lions, taktéž z roku 2009 jsou cover verze známých i méně známých zejména thrash metalových kapel, které měly vliv na tvorbu Hatebreed, a které se jejich tvorbě i trochu vymyká, neboť je více thrash metalové, ale originálům nedosahuje, proto je méně výrazné a tudíž slabší); a 2 alba americké industrial rockové kapely Filter (čtvrtá studiovka Anthems for the Damned z roku 2008, která vznikla po kratší pauze, na které se frontman Richard Patrick léčil z drogové závislosti a založil další dvě kapely, které pak zanikly, a z větší části se na ní nachází materiál z doby před pauzou, a tím pádem je i nekonzistentní, ale ne špatné, jen jí chybí jejich typický agresivní zvuk; neagresivitou trpí i jejich v pořadí šesté album The Sun Comes Out Tonight z roku 2013, kde můžeme najít i balady, kdy album také není špatný, ale mám radši, když se kluci odvážou, jejich klidná poloha jim tolik nesluší).

     

    Nejlepší hudební album týdne:
    Combichrist – No Redemption = vynikající album, kde Andy LaPlegua a jeho banda skvěle míchají Aggrotech, EBM a Industrial s jeho agresivním zpěvním projevem. Jejich pozdější alba, dělaná více metalově mám radši než jejich elektroničtější počatky. Vrcholem je zde skladba Feed the Fire.

    Nejslabší hudební album týdne:
    Combichrist – The Joy of Gunz = jejich debut mi připadá nejslabší z jejich tvorby, už i proto, že to je něco úplně jiného, než co pak přetavili v dokonalost. Zde je to v elektronickém power noise a harsh EBM stylu, který sice není sám o sobě úplně špatný, ale jejich kvalita se nachází někde úplně jinde.

<< předchozí 1 2 3 4 5
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace