Gore

Nejzajímavější filmy viděné v roce 2017:

Kabhi Khushi Kabhie Gham… (Někdy veselo někdy smutno)

Kong: Skull Island (Kong: Ostrov lebek)

Baahubali 2: The Conclusion (Baahubali 2: The Conclusion)

Rogue One: A Star Wars Story (Rogue One: Star Wars Story)

La La Land (La La Land)

Te3n (Te3n)

Passengers (Pasažéři)

Kuch Kuch Hota Hai (Něco se děje)

Guardians of the Galaxy Vol. 2 (Strážci Galaxie Vol. 2)

Snowden (Snowden)

Top herečky ve filmech viděné roku 2017 - hlavní role:

Anushka Sharma (Ae dil hai mushkil; Jab tak hai jaan; Phillauri; Rab ne bana di Jodi; Jab Harry Met Sejal)

Amy Adams (Příchozí; Noční zvířata; Jarní úklid s.r.o.)

Elizabeth Olsen (Wind River; Viděl jsem světlo; Komuna mé matky)

Kajol (Kabhi Khushi Kabhie Gham…; Kuch Kuch Hota Hai)

Brie Larson (Kong: Ostrov lebek; Křížová palba)

Katrina Kaif (Jagga Jasoos) + vedlejší (Jab tak hai jaan)

Emma Stone (La La Land)

Preity Zinta (Veer-Zaara) + vedlejší (Dil ne jise apna kaha)

Felicity Jones (Rogue One: A Star Wars Story) + vedlejší (A Monster Calls; Collide)

Jennifer Lawrence (The Passengers)

Top herečky ve filmech viděné roku 2017 - vedlejší role:

Rani Mukherjee (Veer-Zaara; Kabhi Khushi Kabhie Gham…; Kuch Kuch Hota Hai) + hlavní (Bunty aur Babli)

Kareena Kapoor (Gabbar Is Back; Kabhi Khushi Kabhie Gham…) + hlavní (Main Prem ki diwani hoon)

Ingrid Bisu (Toni Erdmann)

Emily Blunt (Jarní úklid s.r.o.) + hlavní (Dívka ve vlaku)

Charlize Theron (Rychle a zběsile 8) + hlavní (Atomic Blonde: Bez lítosti)

Aishwarya Rai Bachchan (Ae dil hai mushkil) + hlavní (Sarbjit)

Anna Kendrick (Zúčtování; Hollarovi; Stůl číslo 19)

Kaya Scodelario (Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta)

Shailene Woodley (Snowden)

Jacqueline Fernandez (Dishoom)

Top herci ve filmech viděné roku 2017 - hlavní role:

Shahrukh Khan (Kabhi Khushi Kabhie Gham…; Kuch Kuch Hota Hai; Jab tak hai jaan; Veer-Zaara; Raees; Jab Harry Met Sejal; Rab ne bana di Jodi) + vedlejší (Dear Zindagi; Ae dil hai mushkil)

Jeremy Renner (Příchozí; Wind River)

Tom Hiddleston (Kong: Ostrov lebek; Spatřil jsem světlo)

Ryan Gosling (La La Land; Song to Song)

James McAvoy (Rozpolcený) + vedlejší (Atomic Blonde: Bez lítosti)

Amitabh Bachchan (Pink; Te3n) + vedlejší (Veer-Zaara; Kabhi Khushi Kabhie Gham…; Bunty a Babli)

Al Pacino (…A spravedlnost pro všechny)

Joseph Gordon-Levitt (Snowden)

Casey Affleck (Místo u moře) + vedlejší (Přízrak)

Chris Pratt (Pasažéři; Strážci Galaxie Vol. 2)

Top herci ve filmech viděné roku 2017 - vedlejší role:

Nawazuddin Siddiqui (Te3n; Raees; Mom; Jagga Jasoos)

John Goodman (Kong: Ostrov lebek; Atomic Blonde: Bez lítosti; Transformers: Poslední rytíř; Valerian a město tisíce planet)

Samuel L. Jackson (Kong: Ostrov lebek; xXx: Návrat Xandera Cage) + hlavní (Zabiják & bodyguard)

Hrithik Roshan (Kabhi Khushi Kabhie Gham…)

Rhys Ifans (Snowden)

Clifton Collins Jr. (Jarní úklid s.r.o.)

Michael Sheen (Noční zvířata; Pasažéři)

Michael Shannon (Noční zvířata) + hlavní (Lola & Frank)

Édgar Ramírez (The Girl on the Train; Gold)

Orlando Bloom (Unlocked; Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta)

Top hudební alba slyšená v roce 2017:

Klez.e – Desintegration

Inkubus Sukkubus – Mother Moon

DED – Mis-An-Thrope

Motionless in White – Graveyard Shift

Cradle of Filth – Cryptoriana: The Seductiveness of Decay

Wayne Hussey – Bare

Nachtblut – Apostasie

Absurd Minds – Tempus Fugit

Wednesday 13 – Condolences

Mono Inc. – Together Till the End

Nejzajímavější filmy viděné v roce 2016:

Captain America: Občanská válka (Captain America: Civil War)
Zítřek už možná nepřijde (Kal ho naa ho)
Humr (The Lobster)
Nikdy neříkej sbohem (Kabhi alvida naa kehna)
Osm hrozných (The Hateful Eight)
Phantom (Phantom)
Deadpool (Deadpool)
Eega (Eega)
Soaked in Bleach (Soaked in Bleach)
Vojtěch (Vojtech)

Top herečky ve filmech viděné roku 2016 - hlavní role:

Alicia Vikander (Dánská dívka; Milovaná, Korunovační klenoty; Hotel; Jason Bourne) + vedlejší (Dokonalý šéf)
Rani Mukherjee (Nikdy neříkej sbohem; Talaash) + vedlejší (Bombay Talkies; Om Shanti Om; Zítřek už možná nepřijde)
Katrina Kaif (Phantom; Krycí jméno Tygr; New York; Fitoor; Maine Pyaar Kyun Kiya?) + vedlejší (Cesta ohněm; Bombay Talkies)
Saoirse Ronan (Brooklyn)
Mary Elizabeth Winstead (Ulice Cloverfield 10; Scott Pilgrim proti zbytku světa; Na mol) + vedlejší (Švýcarák)
Preity Zinta (Zítřek už možná nepřijde; Nikdy neříkej sbohem; Už někoho mám) + vedlejší (Om Shanti Om; Krrish)
Priyanka Chopra (Cesta ohněm; Krrish; Krrish 3; Bajirao Mastani; Gunday)
Rachel McAdams (Spotlight; Manželská klec; seriál Temný případ II)
Michalina Olszańska (Já, Olga Hepnarová)
Alison Brie (Milenci těch druhých; Jak přežít single) + vedlejší (Get a Job)

Top herečky ve filmech viděné roku 2016 - vedlejší role:

Felicity Jones (Temné vzpomínky) + hlavní (Inferno)
Scarlett Johansson (Captain America: Občanská válka; Ave, Caesar!)
Anna Kendrick (Mike i Dave sháněj holku; Scott Pilgrim proti zbytku světa; Get a Job) + hlavní (Pan Dokonalý; Souboj s Antichristem)
Juno Temple (seriál Vinyl; Black Mass: Špinavá hra; Meadowland)
Léa Seydoux (Humr; Spectre)
Margot Robbie (Sebevražedný oddíl)
Kareena Kapoor (Talaash)
Kate Winslet (Steve Jobs)
Olivia Wilde (seriál Vinyl; Trable o Vánocích; Meadowland)
Amy Adams (Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti)

Top herci ve filmech viděné roku 2016 - hlavní role:

Colin Farrell (Humr; seriál Temný případ II) + vedlejší (V mysli vraha)
Shahrukh Khan (Zítřek už možná nepřijde; Nikdy neříkej sbohem; Fan; Om Shanti Om)
Billy Bob Thornton (seriál Fargo; Santa je úchyl)
Salman Khan (Prem Ratan Dhan Payo; Krycí jméno Tygr; Sultan; Maine Pyaar Kyun Kiya?)
Bobby Cannavale (seriál Vinyl)
Leonardo DiCaprio (REVENANT: Zmrtvýchvstání; Pláž)
Samuel L. Jackson (Osm hrozných) + vedlejší (Legenda o Tarzanovi)
Jason Sudeikis (Milenci těch druhých; Tumbledown) + vedlejší (Barva vítězství)
Nikolaj Coster-Waldau (Druhá šance; Bohové Egypta)
Hrithik Roshan (Cesta ohněm; Už někoho mám; Krrish; Krrish 3; Mohenjo Daro)

Top herci ve filmech viděné roku 2016 - vedlejší role:

Amitabh Bachchan (Nikdy neříkej sbohem; Wazir)
Irrfan Khan (Talvar; Jazbaa; New York; Gunday; Madaari; Inferno)
John Goodman (Ulice Cloverfield Lane 10; Trumbo; Trable o Vánocích)
Liev Schreiber (Spotlight; Tah pěšcem)
Mark Rylance (Most špionů) + hlavní (Obr Dobr)
Matthias Schoenaerts (Dánská dívka)
Michael Stuhlbarg (Steve Jobs; Trumbo; Tah pěšccem)
Nawazuddin Siddiqui (Talaash)
Jonah Hill (War Dogs)
Tim Roth (Osm hrozných; Pan Dokonalý)

Top hudební alba slyšená v roce 2016:

Sixx: A.M. – Prayers for the Damned
XIII. století – Intacto
Lody Kong – Dreams and Visions
Tom Waits – Alice
Combichrist – This Is Where Death Begins
Solar Fake – Another Manic Episode
Fleshgod Apocalypse – King
Otep – Generation Doom
The Vision Bleak – The Unknown
The Answer – Solas

Filmové zhodnocení:
V 40. týdnu jsem viděl 9 filmů, z nichž 3 byly domácí tvorby (historické podobenství Údolí včel z roku 1967, ve kterém Petr Čepek ve druhé polovině 13. století opouští křižácký řád a vydává se na dlouhou pouť na svou rodnou tvrz a v patách je mu jeho řádový bratr, který ho chce stůj co stůj dovést zpět, aby byl potrestán za svévolný odchod od řádu, kdy film vyniká především režií Františka Vláčila a úžasnou kamerou, postavy toho moc nenamluví, ale naštěstí má film střídmou délku, tak zde není moc prostoru na nudu jako např. u žánrově podobné a mnohem delší Markéty Lazarové ze stejného roku a stejného režiséra; válečné drama Daleká cesta z roku 1948, o terezínském ghettu a jedné rodině, která tam skončí, kdy film mi přišel již příliš zastaralý s několika mírně iritujícími výjevy; velmi iritující jako celek byla nová česká pohádka Řachanda, která měla hloupý a obehraný děj, který nestojí ani za zmínku, příšerné herecké výkony a celé to připomínalo horší troškovinu); 2 akční béčkové pokračování áčkových hitů (ve vězení se odehrávající Rallye smrti 2, který je vlastně prequelem jedničky a vypráví příběh několika vězňů, které se ocitnou v reality show, ve které se nejdřív bijí a zabíjí v aréně, ale sledovanost začne klesat, tak se děj přesune na dvůr věznice, kde závodí v autech na smrt, kdy film je typické béčko se vším béčkovým (režie, děj, akce, herci...) a řadí se k lehce podprůměrným snímkům typu direct to DVD; do stejných vod, a to do písmene spadá i snímek S.W.A.T.: Pod palbou, který rezignuje na jedničku a vypráví příběh protiteroristického experta, který odjede do Detroitu cvičit členy tamějšího SWATu, kdy se mu do cesty připlete nebezpečný padouch, kdy film má až téměř televizní look a působí jako prodloužená epizoda nějakého TV krimi seriálu); 2 severská dramata (dánská depresivní Druhá šance, obsazená dánskou hereckou špičkou, ve kterém se vyskytují deprese, narkomani, zanedbaný kojenec, zemřelý kojenec a jeden policista, který se s tím snaží vyrovnat, kdy ve filmu prim hraje skvělé herecké obsazení, velmi depresivní nálada a do jisté míry originální příběh s překvapivými momenty; a švédské drama s komediálními prvky Muž jménem Ove, kde se depresivní nálada střídá s hřejivými momenty, resp. původně hořká deprese se rozplyne až takřka k příjemnému dojetí, kdy film vypráví příběh o starém nabručeném muži, který nesnáší své okolí do té doby, než mu do života vstoupí noví sousedé s iráckou imigrantkou); a 2 fantasy filmy (podle nejpopulárnější počítačové hry všech dob vznikl film Warcraft: První střet, který nám představuje svět Orků, který se infiltruje do světa lidí a začne s nimi válku, sliboval výpravnou fantasy na způsob Pána prstenů, ale ztratil se někde na půli cesty, kdy výprava, kostýmy a masky všech těch zrůd je úžasná, ale co naplat, když nám vypráví infantilní, až hloupý příběh plných stupidních dialogů; to mnohem lépe dopadlo pohádkové fantasy Alenka v říši divů: Za zrcadlem, které je pokračováním 6 let staré Alenky v říši divů v režii Tima Burtona, které mě zaujalo mnohem více než jednička, a to i příběhově, kdy se Alenka musí pomocí chromosféry vydat v říši divů do minulosti, aby zachránila rodinu Kloboučníka v osudný den Zloden).

Nejlepší film týdne:
Alenka v říši divů: Za zrcadlem – při rozhodování ještě mezi oběma severskými dramaty jsem za favorita týdne zvolil pozitivnější film před depresivními snímky. V tomto sequelu mě překvapila opulentní výprava, která mi připadala ještě více burtonovská než v jedničce, barevnější, hravější a dějové propracovanější, potěšily i herecké výkony, které tolik nevedly k infantilnosti nebo přehrávání. Z dalších filmů zaujali, jak jsem již zmínil, dánská Druhá šance a švédský Muž jménem Ove.

Nejslabší film týdne:
Řachanda – bez debat je to tato hloupá a nelogická pohádka s přehrávajícími hereckými výkony, u které by se dalo nad hloupostí ještě přivřít obě oči, jenže ona byla navíc tak strašně nudná.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Nikolaj Coster-Waldau (Druhá šance) – dánský herec, světu známý hlavně jako Jamie Lannister z Hry o trůny, zde předvedl jeden z jeho nejlepších výkonů, a v tomto depresemi oplývajícím dramatu hraje jedinou do jisté míry pozitivní postavu, která se musí s celou svou neveselou situací vyrovnat, a herecký to zvládá opravdu bravurně. Z dalších herců zaujme Ulrich Thomsen (známý ze seriálu Banshee, ve kterém hraje zlotřilého Kai Proctora), jako alkoholu holdující parťák Coster-Waldaua ve filmu Druhá šance a Nikolaj Lie Kaas (známý jako vyšetřovatel Carl Mørck z filmů o oddělení Q) jako psychopatický feťák taktéž ve filmu Druhá šance.

Mia Wasikowska (Alenka v říši divů: Za zrcadlem) – zde sice Mia nepředvedla svůj nejlepší výkon, ale i tak se jedná o její vysoký standard a je vidět, že je s postavou i po šesti letech od prvního dílu spjata. Z dalších hereček zaujali obě důležité postavy z filmu Muž jménem Ove - Ida Engvoll jako mladá láska Oveho a Bahar Pars jako jeho irácká sousedka.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Tomáš Havlínek (Řachanda) – většina hereckých výkonů v tomto filmů bylo na přes držku, ale dost herců se bohužel muselo držet scénáře a dělat ze sebe debily, ale nejvíc ze všech herců mě iritoval právě tento, který předváděl teplého prince velmi klišoidním způsobem, bez nějaké vlastní invence.

Denisa Pfauserová (Řachanda) – jedno slovo - přehrávání. A to na celé čáře, kdy to působilo velmi nesympaticky, nevěrohodně, nezajímavě.

Hudební zhodnocení:
V 40. týdnu jsem slyšel 10 hudebních alb, z nichž 4 alba byla amerického rappera Marshalla Matherse, známém jako Eminem (debutové album Infinite z roku 1996, které bylo dost příšerné a nenašel jsem tam ani náznak z jeho pozdější úspěšnější tvorby; následující The Slim Shady LP z roku 1999 již bylo o něco málo lepší a obsahuje pár poslouchatelných songů; na jeho v pořadí páté desce Encore z roku 2004 doznívá úspěch po mega úspěšných albech The Marshall Mathers LP a The Eminem Show, které mi připadají jako jeho nejlepší desky, ale zdaleka na ně nedosahuje; stejně tak jako v případě následující Relapse z roku 2009, která je dalším krokem zpět, a ačkoliv pár hitů má, není to nic závratného); 2 alba žánru darkwave (mí oblíbenci, němečtí Diary of Dreams vydali letos v září nadupaný živák reLive, na kterém najdeme novinky i starší hity v úžasném živém aranžmá, kde opět exceluje Adrian Hates svým nezaměnitelným hlasem a je to jedno z nejlepších živých alb; a švýcarští The Beauty of Gemina, kteří letos na začátku září vydali své již sedmé studiové album Minor Sun, které však je zklamáním, a ze kterého je i ta melancholie cítit jen tak napůl a na svá předešlá alba nedosahuje ani náhodou); 2 metalová alba (mexicko-americká extreme metal kapela Brujeria, kterou založil kytarista Fear Factory, vydali letos v září své teprve čtvrté album (od jejich vzniku roku 1989), nazvané Pocho Aztlan, na kterém opět přitvrdili a představili velmi brutální, ale také velmi kvalitní deathgrind; méně potěšila norská black metalová kapela Ancient s jejich novinkou z roku 2016 Back to the Land of the Dead, které mi připadalo celkově dost průměrné a nijak mě zvlášť neoslovilo); a 2 alba sólových interpretů (zejména z 90. let proslulý Švýcar René Baumann, známý jako DJ BoBo, který vydal za svou kariéru neuvěřitelných 13 studiových alb, a tento týden jsem si poslechl letošní novinku a právě vydané 13. album Mystorial, které je však příliš vyčpělé, až moc popové a sladce nudné, radši jsem měl jeho hitové eurodance alba, se kterými na začátku 90. let začínal; mnohem lépe dopadla novinka britského písničkáře Michaela Davida Rosenberga, který se proslavil pod pseudonymem Passenger a úspěšným hitem Let Her Go, jeho již osmé studiové album Young as the Morning, Old as the Sea, se mi ze všech alb, které jsem slyšel (zatím jen All the Things, Whispers a Whispers II) líbilo nejvíce, a ačkoliv na jeho předešlých albech se mezi spoustou vatou našla nějaká pecka, zde je to bez pecek, ale i bez vaty, kdy album zaujme hlavně jako celek a celou stopáž se nese v příjemném poklidném duchu).

Nejlepší hudební album týdne:
Passenger – Young as the Morning, Old as the Sea = britský romantický písničkář mi svým novinkovým albem udělal velkou radost, protože se poprvé dostal ze škatulky, ve které měl několik úžasných songů, ale album jako celek bylo zklamání, zde je tomu naopak, neboť album šlape celé a nese se na úžasné vlně, ačkoli megahit na něm chybí.

Nejslabší hudební album týdne:
Eminem – Infinite = nejsem příznivec rapové hudby, ale u Eminema jsem rap bral a dokonce se mi i líbil, jenže na tomto svém debutu se teprve hledal a rozrapovával a vytvořil své nejpříšernější album, ale vzhledem k tomu, že to je jeho začátek, tak mu to promíjím.

Filmové zhodnocení:
V 39. týdnu jsem viděl 8 filmů, z nichž 2 byly dokumenty (německý napůl fiktivní dokument o začátcích skateboardingu v NDR 80. let Tohle není Kalifornie, který je poměrně zajímavý, dobře natočený, jen zamrzí fiktivní postava prezentovaná jako legenda a celkově mi tam něco chybělo, co by ho vyzdvihlo nad podobné dokumenty; hůře však dopadl český dokument Cesta vzhůru, o horolezci Radku Jarošovi, kterému vaz strhávala celé polovina stopáže, ve které jeho děti pronášejí moudra a všemu se hihňají, což bylo nejen nezajímavé, ale doslova iritující); 2 filmy z polské kinematografie 80. let (psychologické drama Výslech, o uvěznění kabaretní zpěvačky v 50. letech v Polsku, jejím vyslýchání, mučení, ponižování, kdy film byl hodně na efekt a ukázání fanatismu a hlouposti komunismu, navíc mi přišlo, že hlavní hrdinka přespříliš přehrává, až divadelně a konec byl dost natahovaný až do absurdna; o něco lépe dopadl snímek Krzysztofa Kieślowskiho Náhoda, který je rozdělen na 3 příběhy, což později okopírovali němci s filmem Lola běží o život, ve kterých náhoda, jestli chytne vlak nebo ne, rozhodne o dalším dění a jeho postavení ve společnosti, kdy film stojí jednak na skvělém nápadu, zpracování a slušných hereckých výkonech); 2 hudební biografie (britské úsměvné drama Božská Florence, o velmi bohaté dámě Florence Foster Jenkins, která se rozhodne, že bude zpívat operu, ale postrádá talent a dojde tak daleko, že uspořádá velký koncert, neboť nemá žádnou soudnost a patolízalské okolí se jí neodváží říct, že zpívá otřesně, a tím se do historie zapsala jako nejhorší zpěvačka všech dob, kdy film se drží v typických životopisných mantinelech, s lehkostí a grácií odvypráví příběh, navrch je obsazen kvalitními herci, kteří podávají bezchybné výkony, ale nic víc film nenabídne; hůře dopadl částečně fiktivní snímek Miles Ahead, o slavném jazzovém trumpetistovi Miles Davisovi, který je koncipován spíše jako gangsterka a Davis jako fetující drsoň, který tasí kolt při každé příležitosti, a na druhou stranu jeho vzpomínky na dávnou lásku jsou natočený pomalou až uměleckou formou, a ještě sledujeme jeho vystoupení, tím pádem film totálně nedrží pohromadě, a neví jakou cestou se vydat, stejně jako Miles Davis neví, jestli se vrátí na pódia nebo ne, a herecké výkony, jinde dobrých herců, také extra nenadchnou); a 2 americké thrillery (v survival thrilleru Mělčiny bojuje Blake Lively o přežití se žralokem a osobně moc one (wo)man show nemusím ani filmy s plovoucími zvířaty, navíc, když hlavní hrdinka mi není vůbec sympatická, kdy zde to zachraňovala alespoň krátká stopáž a pár napínavých pasáží; o něco lépe dopadl sequelový thriller Očista: Volební rok, který je lepší než jednička a malinko pokulhává za dvojkou, zde jde také o přežití, ale více osob, neboť se i v tomto díle pořádá každoroční očista, kdy je na jeden den dovoleno beztrestně vraždit a páchat všechny ostatní trestné činy, a zde se opozice rozhodne zlikvidovat senátorku, která chce při volbách zrušit tento svátek, přičemž film má několik skvělých atmosférických momentů, ale jako celek se ztrácí v příliš černošských postavách a pár nesmyslech).

Nejlepší film týdne:
Náhoda – polské filmy moc nemusím, proto je Náhoda překvapením a malou rybkou v moři. Na filmu hlavně oceňuji jeho nápad, který je navíc skvěle a zajímavě zpracovaný, má uvěřitelnou atmosféru a civilní herecké výkony. Z dalších filmů nebyl špatný třetí díl franšízy Očista: Volební rok a hudební biopic Božská Florence.

Nejslabší film týdne:
Cesta vzhůru – tento týden se mi nejslabším jevil český dokument, ve kterém bylo strašně moc vaty a jak jsem již zmínil, otřesné vystoupení dětí hlavního aktéra, které tam neměly, co dělat.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Hugh Grant (Božská Florence) – hezounek nám trošku zestárl, ale přesto neztratil nic ze svého šarmu a hereckého talentu, a roli oddaného manžela nejhorší zpěvačky všech dob zvládl na výbornou.

Meryl Streep (Božská Florence) – není pochyb, že je Meryl excelentní herečkou, a i přesto, že zde předvádí pouze svůj lepší standard, tak je bezkonkurenční. Chválím, že se jí z tragikomické postavy povedlo neudělat karikaturu.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Kai Hillebrand (Tohle není Kalifornie) – nevím, co si s jeho výkonem počít, neboť má evokovat skutečnou postavu v dokumentu, ale je to pouze herec, který jí předvádí, a i přesto se mi jeho výkon nelíbil, resp. mi nic nedokázal říct.

Krystyna Janda (Výslech) – její výkon mi připadal přespříliš afektovaný, divadelní, přehrávající, nereálný, a nedovolil mi s ní nikterak soucítit.

Hudební zhodnocení:
V 39. týdnu jsem slyšel 10 hudebních alb, z nichž 4 alba byla zbytek diskografie od německé S/M avant-garde gothic rockového uskupení Umbra et Imago (výtečné Dunkle Energie z roku 2001, které bylo hodně do gothic metalu a dost znělo jako začátky kapely Crematory; následující Memento Mori z roku 2004 je již typickou ukázkou neue deutsche härte říznutou gothic rockem, které není vůbec špatné; ještě o něco lépe zní Opus Magnus z roku 2010, které by se stylem dalo označit za přímého nástupce předešlé desky; jejich poslední album Die Unsterblichen z roku 2015 je již dost táhlé a pomalé, a po předešlých výtečných deskách jde o menší zklamání); 2 rapové desky (teen hip hopové duo Kris Kross, autoři pouhého jednoho hitu Jump vydali v roce 1992 album Totally Krossed Out, které s odstupem času je příšerné, a kromě onoho hitu nabízí jen nudnou vatu; to více potěšil Eminem s albem z roku 2010 Recovery, kterého považuji za jednoho z mála rapperů, které se dají poslouchat a deska nabízí několik zajímavých songů, ale obstojí i jako celek); 2 alba autorských zpěváků (slovenský zpěvák a textař Richard Müller vydal letos v září ke svým narozeninám album 55, které nabízí několik málo zajímavých písní, ale jako celek se mi vůbec nelíbilo; to Američan Jack White, jehož poslední kompilaci jsem si poslechl předešlý týden, potěšil se svým sólovým debutem Blunderbuss z roku 2012, ke kterému jsem se dostal až teď, více a deska se nese v pohodovém duchu, bez slabého místa); a 2 novinková alba současných zpěvaček (americká zpěvačka Skylar Grey vydala letos svou v pořadí třetí desku Natural Causes, která je poslechová, ale nenabízí nic, co by bylo důvodem se k ní vracet, spíše se jedná o průměrný popový kousek, který si však své fanoušky najde; více do popu se uchýlila i Idina Menzel se svou letošní novinkou Idina., která je typická spíše svými muzikálovými skladbami a proslavená hitem Let It Go z animáku Ledové království, kdy její popové album není vyloženě špatné, ale jeden poslech bohatě stačil).

Nejlepší hudební album týdne:
Umbra et Imago – Dunkle Energie = toto album německé S/M avant-garde gothic rockového uskupení patří k tomu nejlepšímu z jejich pozdější tvorby už i kvůli tomu, že je směrováno k gothic metalovému stylu, a dá se tak zařadit po bok k jejich nejlepším deskám z 90. let.

Nejslabší hudební album týdne:
Kris Kross – Totally Krossed Out = toto album byl totální omyl, kdy jsem si ho poslechl jen proto, že jsem si z mládí pamatoval hit Jump, a tak mě zajímala kvalita celé desky, a teď jeho poslechu lituji, a doposlouchal jsem ho s totálním sebezapřením. Jedna z nejhorších desek vůbec.

Filmové zhodnocení:
V 38. týdnu jsem viděl celkem 10 filmů, z nichž 3 byly evropskými artovými snímky (novinka Pedra Almodóvara, španělské drama Julieta, o matce a dceři, které rozdělí tragédie, a které je vyprávěné retrospektivně, představuje typického Almodóvara, jak ho známe z jeho dřívějších filmů, ale zde malinko nudí, ale i tak udržuje pozornost diváka až do konce a servíruje nám zajímavý, pro něj typický příběh, a to je malinko kámen úrazu, neboť podobné příběhy od něj již známe v lepším provedení; maďarská satirická fantasy komedie Líza, liščí víla, o třicetileté ženě, která se touží zamilovat, ale každá oběť jejího zájmu nešťastnou náhodou zemře a navíc se jí zjevuje duch japonského zpěváka, kdy film je neškodným černohumorným snímkem, který je tak blbý až je pěkný; a italsko-francouzské drama Oslněni sluncem, který je remake filmu Bazén z roku 1969 s Alainem Delonem, a vypráví o dvou párech na prosluněné Sicílii, jejichž flákání se naruší až tragédie, kdy film je lehce provokativní full frontal nahotou, ale jinak se jedná o dost nudnou podívanou, ze kterého si budete pamatovat jen penis Ralpha Fiennese); 3 horory (velmi povedený sequel V zajetí démonů 2, ve kterém se tentokrát manželé Warrenovi vydají postavit čelem démonovi do Londýna, kdy se mi dvojka líbila o krapet více jak jednička; totálně nepovedený a nevyvážený Aux yeux des vivants, kde většinu stopáže sledujeme 3 školáky, jak tráví poslední školní den a vrah se ukáže až po polovině, aby ze sebe ukázal jen malý penis a všechny vraždy jsou skryté, i bez lekaček; a novozélandská hororová komedie Smrtgasmus, o metalistech, kteří vyvolají hudbou samotného ďábla, který promění lidi v zombíky, je spíše taková blbina, kdy se však druhý Braindead nekoná, a je to lehce zapomenutelná záležitost s nepříliš sympatickými postavami, se kterými je těžké se sžít); 2 komedie s vřelým vztahem k hudbě (skvělý fiktivní komediální dokument Popstar: Never Stop Never Stopping, který paroduje hudební dokumenty a pochází od tvůrců kapely Lonely Island, který mi připadal velmi vtipný a velmi výstižný, a také dost nekorektní a správně ujetý; vkusu decentnější byla komedie Hudbu složil, slova napsal, kterou jsem si po letech připomenul, a která do jisté míry paroduje vyhaslé hudební hvězdy 80. let, kde brilantně hrají Hugh Grant a Drew Barrymore, kteří se dají dohromady pro složení písně pro mladou superstar a pochopitelně mezi nimi přeskočí jiskra, kdy film se pohybuje v poklidné příjemné atmosféře s úsměvnými momenty a potřebnou chemií mezi oběma); a 2 snímky na pomezi drama/thriller (více thrillerové Hra peněz, ve kterém George Clooney hraje moderátora finančního televizního pořadu, do jehož pořadu v přímém přenosu přijde ozbrojený muž na dně, který přišel na burze o veškeré úspory a chce násilím zjednat pořádek, kdy film je skvěle zvládnut režisérsky, kterou měla na starost Jodie Foster a je plný napětí, má střízlivou stopáž a bezchybnou hereckou základnu, jen občas přijde hluché místo nebo kiks ve scénáři, navíc mi nebyla moc sympatická postava Julie Roberts jako producentka pořadu; a více dramatická až dobrodružná Pláž s ještě mladým Leonardo DiCapriem, který se na výletě v Thajsku dozví o tajuplné pláži, která je doslova rájem na zemi a společně s mladým francouzským párem se ji vydá hledat, kdy je dobře, že jsem se na film podíval až po tolika letech a ne v době vzniku, neboť v té době jsem kategoricky odmítal koukat na filmy s DiCapriem, neboť jsem netušil, jaký z něho vyroste skvělý herec a už zde hraje více jak skvěle, což bych v době vzniku nedocenil, a jednak ještě ve mně dozníval bezchybný kultovní Trainspotting a byl bych zklamán, že se Boyleovi nepodařilo navázat, a o to víc jsem si Pláž nepoznamenaně vychutnal, kdy mi přišel jako povedený, skvěle zfilmováný kousek).

Nejlepší film týdne:
V zajetí démonů 2 – již první díl byl skvělý, a mám pocit, že dvojka ho ještě o malinko překonala. První část z Londýna, kdy se démon teprve zabydloval, byla sice malinko slabší a čekaly nás klasické lekačky, ale po příjezdu Warrenových se příběh i atmosféra zlepšily a film ukázal své kvality. Navíc Vera Farmiga a Patrick Wilson jsou do rolí Warrenových jako stvoření. Z dalších filmů zaujalo dobrodružné drama Pláž nebo hudební fiktivní dokument Popstar: Never Stop Never Stopping.

Nejslabší film týdne:
Aux yeux des vivants – velmi nudný francouzský horor, ve kterém se toho moc neděje, a když už ano, tak mimo obraz, kdy navíc postavy jsou vesměs nesympatičtí školáci, kteří si svým chováním taky moc sympatií nezískají a divák se pouze modlí za jejich brzkou smrt.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Leonardo DiCaprio (Pláž) – první potitanicovská role, ve které předvedl, jak velký potencionál se v něm skrývá a svého batůžkáře hledajícího ráj na zemi zvládl úplně s přehledem. Z dalších herců zaujal ještě Hugh Grant jako vyhaslá pěvecká hvězda v romantické komedii Hudbu složil, slova napsal.

Drew Barrymore (Hudbu složil, slova napsal) – jeden čas Drew patřila k mým nej herečkám, než začala hrát pouze sporadicky, a zde vytvořila snad poslední skvělou roli, pak v pozdějších filmech již takhle výrazná a roztomilá nebyla. Z dalších hereček zaujala ještě francouzská kráska Virginie Ledoyen v Pláži.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Ralph Fiennes (Oslněni sluncem) – většina tohoto Brita v tomto filmu chválí a vyzdvihují, kdy mě se naopak jeho ulítlá kreace vůbec nelíbila a z toho jeho šaškování si pamatuju jen, že do každého záběru cpal svůj odhalený penis.

Dakota Johnson (Oslněni sluncem) – dcera Melanie Griffith a Dona Johnsona v tomto filmu kromě své nahoty předvedla stejně žalostný výkon jako v Padesáti odstínech šedi, a to se mi v Jak přežít single docela líbila.

Hudební zhodnocení:
V 38. týdnu jsem slyšel pouhých 6 hudebních alb, vytvořené od dvou interpretů, z nichž 3 alba byla od německé S/M avant-garde gothic rockové uskupení Umbra et Imago (slabší Mystica Sexualis z roku 1996, které je paradoxně uváděné jako první album, na kterém se skutečně našli a přetvořili své hudební experimenty v čistý gothic metal, s čímž moc nesouhlasím a album je spíše rockové, připomínající jejich debut; lépe dopadl až nástupce z roku 1998 Machina Mundi, které mísí gothic metal s Neu deutsche härte, čímž jejich hudební přeměna došla v dokonalost a vytvořili tak jedno z jejich nejlepších alb; stejný pocit mám i u Mea Culpa z roku 2000, které se rovněž řadí k jejich hudebním triumfům a na Machine Mundi plynule navazuje); a 3 hudební alba, na nichž se podílel Jack White (kompilace Jack White Acoustic Recordings 1998-2016 z letošního roku mluví za vše a představuje nám výběr toho nejlepšího z jeho sólové tvorby, ale i z jeho působení v kapelách The White Stripes, kde na bubny hrála jeho ex-manželka Meg White a The Raconteurs, kdy kompilace je velmi povedená a jde o zajímavý průřez jeho tvorbou; a dvě alba jeho druhé kapely The Raconteurs - povedenější Broken Boy Soldiers z roku 2006 a méně povedené, ale také velmi dobré Consolers of the Lonely z roku 2008, kdy obě alba jsou více folklovější než při jeho působení v kapele The White Stripes).

Nejlepší hudební album týdne:
Jack White – Jack White: Acoustic Recordings 1998-2016 = ač byla dvě alba od Umbra et Imago vynikající, tak jako nejlepší album zvolím tuhle kompilaci, neboť zde nevidím ani jedno slabé místo a jedná se o vynikající průřez kariéry tohoto nadaného umělce.

Nejslabší hudební album týdne:
Umbra et Imago – Mystica Sexualis = slabá alba jsou u této kapely ojedinělým úkazem, a tento kus z roku 1996 od party kolem zpěváka, který si říká Mozart, patří k těm málo kouskům, ke kterým nemám potřebu se vracet, ale i tak se jedná minimálně o standardní rockové album, jen mají mnohem lepší alba.

Filmové zhodnocení:
V 37. týdnu jsem viděl celkem 9 filmů, z nichž 3 filmy byly evropské artové (francouzské drama Noci šelem z roku 1992, které autobiograficky vypráví příběh začínajícího filmaře, který žije nezávazným bisexuálním životem, a to i poté, co zjistí, že je HIV pozitivní, jehož autor, režisér i herec hlavní role Cyril Collard zemřel ihned po premiéře na AIDS, kdy film hodně staví na hereckých výkonech jeho, ale zejména skvělé mladičké Romane Bohringer, jako do něj zamilované osmnáctky; ještě lepší byl italský snímek Paola Sorrentina Následky lásky, kde exceluje Toni Servillo jako muž, kterému plyne život mezi prsty ve švýcarském hotelu a jeho nudnou rutinu naruší láska, kdy film, ve kterém se toho většinou neděje, dokáže vtáhnout svou atmosférou; skvělé snímky narušilo až britské podivné drama Ztráta sexuální nevinnosti, které je přespříliš artové a samoúčelné, až se v celé své artovosti totálně ztrácí a nic nudnější jsem dlouho neviděl, nezaujmou ani jinde zajímaví herci, neboť se plácají od ničeho k ničemu); 2 americké komiksové sequelové filmy (již několikátý snímek z univerza nadaných mutantů X-Men: Apokalypsa pod taktovkou jejich filmového zakladatele Bryana Singera, kdy film je kvalitně natočen s řadou dobrých hereckých výkonů, triků a postupů, i kvalitním scénářem, ale přesto se často dostavuje pocit, že se stále díváme na to samé, jen v jiném balení a po tolika filmech to není již tolik lákavé, aby se člověk na další dobrodružství mutantů tolik těšil; překvapil i sequel zmutovaných želvích bojovníků Želvy Ninja 2, kdy jednička byla příšerná a strašně infantilní, ale s dvojkou se dostavil ucházející humor a lepší atmosféra, a trapnost jedničky zmizela); 2 animované filmy (již páté dobrodružství prehistorických zvířat Doba ledová: Mamutí drcnutí, které si udržuje stále tu svou lehce nadprůměrnou kvalitu, která je spíše pro menší děti, i když v tomhle díle je dost temného, neboť se zde setkáme s hrozbou konce světa a vyhynutím, kdy se hrdinové navzdory strachu ze smrti postaví čelem meteoritu, který má dopadnout na zemi; zhruba na stejné úrovni je i francouzský animák Proč jsem nesnědl svého taťku, který vypráví o mladém slabém předchůdci pračlověka, který se ukáže jako jeden z nejgeniálnějších, který vymyslí všechny možné vychytávky pro svůj lid, kdy na film je ze začátku těžké si zvyknout, ale poté se z něho vyklube neškodný, nevšední a do jisté míry i zajímavý animák); a 2 úžasné indické filmy s Preity Zintou a Shah Rukh Khanem (vynikající romantická dramedie Zítřek už možná nepřijde, ve kterém oba excelují jako milenci, kteří nikdy milenci nemohou být; a skvělé romantické drama Nikdy neříkej sbohem, kde hrají manželé, kterým se vztah rozpadá, stejně jako druhému manželskému páru, který vstoupí do jejich životů, kde jsou oba skvělí, ale filmu dominuje hlavně úžasná Rani Mukherjee, která nejen, že odzbrojí svou nadlidskou krásou s nejkrásnějšíma očima, ale hlavně svým výkonem, navíc film obsahuje úžasně vypilované dialogy a tunu emocí).

Nejlepší film týdne:
Zítřek už možná nepřijde – romantická komedie s prvky smutného dramatu s vynikajícím Shah Rukh Khanem, který zde hraje vtipného, charismatického a oblíbeného mladíka, který si všechny kolem sebe získá svou bezprostředností a spravedlivostí, a do kterého se zamiluje i kráska Preity Zinta, jenže je zde ještě ťunťonoidní sukničkář Saif Ali Khan, kterého chce Shah, aby se do něj Preity zamilovala místo něj, kdy se roztáčí kolotoč vtipných situací a romantických chvil, kdy vše skvěle funguje a nevadí ani délka přes tři hodiny. Z dalších filmů týdne kvalitního na filmy zaujalo indické romantické drama Nikdy neříkej sbohem, italské artové romantické drama Následky lásky, ale i komiksové sci-fi X-Men: Apokalypsa.

Nejslabší film týdne:
Ztráta sexuální nevinnosti – druh filmu, který se snaží být tak strašně artový, že se v něm totálně utopí a ani sám autor neví, co tím chtěl říct a nastolil jen hroznou a nekoukatelnou nudu. Film totálně mimo, který ani nešokuje svými explicitními odhalenými full frontal scénami zrzky a černocha, představující Adama a Evu. Nedokážu pochopit, že jsem ho 17 let usilovně scháněl, aby mě pak takto zklamal.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Shahrukh Khan (Zítřek už možná nepřijde) – jednoznačně nejlepší výkon z filmů, které jsem s ním viděl, kdy mu role vtipného, zamilovaného a výmluvného sympaťáka skvěle sedla. Zaujal ale i ve filmu Nikdy neříkej sbohem, kde hrál spíše nesympatického pajdavého kripla, který nemiluje svou ženu. Z dalších herců se mi líbila i trojice herců z filmu X-Men: Apokalypsa - James McAvoy jako profesor Xavier, Michael Fassbender jako Magneto a Nicholas Hoult jako Beast.

Rani Mukherjee (Nikdy neříkej sbohem) – bezkonkurenčně tento týden vyhrála tato indická kráska, jejíž bravurní výkon mám stále před očima. Z dalších hereček zaujala i Preity Zinta v obou indických filmech, kde ji více slušela role zamilované studentky v Zítřek už možná nepřijde, ale i Romane Bohringer v dramatu Noci šelem, jako mlaďounká holka, která miluje HIV pozitivního bisexuála.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Brian Tee (Želvy Ninja 2) – zde byl Trhač velmi nevýrazným záporákem, který hrál až někde třetí housle, že si člověk málem nepovšimne, že to je záporák. Velmi upozaděná postava i hlavně kvůli nevýraznému hereckému projevu.

Megan Fox (Želvy Ninja 2) – jeden z důkazů, že hezká tvářička nestačí a herečka musí mít i trochu toho hereckého talentu, což je typický příklad pro tuto krásku, která toho talentu nikdy moc nepobrala.

Hudební zhodnocení:
V 37. týdnu jsem slyšel celkem 13 hudebních alb, přičemž všechna až na jednu výjimku byly novinkami z roku 2016 a z nichž 3 byla EP (americká extreme metal kapela Skeletonwitch vydala v srpnu EP The Apothic Gloom, které neznělo úplně špatně, ale ani mě nenadchlo; stejný pocit jsem měl i u alternative rockové partičky Art of Dying s jejich EP Nevermore; a vyloženě zklamaný jsem byl z party Prophets of Rage, která vznikla ze zbylých členů kapel Rage Against the Machine, Cypress Hill a Public Enemy, kdy na svém prvním EP The Party's Over měli 2 nicneříkající skladby a zbytek záznam ze živáků coverů domovských kapel); 2 orientální alba (písničkový soundtrack k indickému filmu Gunday z roku 2014, který zaujal zajímavými a dobře zkompovanými skladbami známých moderních indických interpretů; a spojení dvou izraelských progressive metal kapel Orphaned Land & Amaseffer, kteří vydali desku Kna'an, inspirovanou biblickými příběhy, kdy jak je u obou kapel zvykem, vytvořili vysoký standard, kdy spojili metal s izraelským folkem a některé skladby se doslova zaryjí pod kůži); 2 popová alba (kdysi slavná, a stále se marně deroucí na vrchol, zpěvačka Britney Spears vydala na konci srpna nové album Glory, které se mi doslova nelíbilo, a to ani zpěvem ani umělým soundem; lépe dopadl druhý počin od ještě stále nováčků, britských Bastille a jejich deska Wild World, sice nedosahuje kvalit úspěšného debutu, ale i tak se jedná o zajímavý počin s několika silně znějícími skladbami); 2 alba kapel libujících si v syntezátorech (na nové album německé synth-popové kapely Diorama, která patří k mým nejoblíbenějším, jsem se vyloženě těšil, ale jejich novinka Zero Soldier Army mě doslova zklamala, a je jejich nejhorší deskou za sedmnáctiletou kariéru; nadšen jsem nebyl ani novinkou švédské electro-industrial-metalové kapely Pain, jejíž frontman Peter Tägtgren, známý i z kapely Hypocrisy si nedávno odskočil do projektu Lindemann, kapely stejnojmenného zpěváka kapely Rammstein, jejich již osmou studiovku Coming Home, která patří k těm horším počinům kapely a jejich skladby jsou na hony vzdálené hitům jako On & On, End of the Line nebo Follow Me); 2 kompilační best of výběry (velmi plodná industrial a EBM kapela KMFDM, jejímž frontonem je multi-instrumentalista Sascha Konietzko, vydala novou desku Rocks-Milestones Reloaded, která je výběrem a remixem jejich nejlepších skladeb včetně živáku We Are the KMFDM, kdy album drží v celku pohromadě a fanouška určitě neurazí; finská power metalová kapela Stratovarius vydala letos svůj Best of na 3CD, kdy bylo z jejich 16 zatím vydaných alb opravdu z čeho vybírat a na výběru je to znát, že obsahuje opravdu to nejlepší z jejich tvorby); a 2 alba rockových veteránů (svérázný Australan a jeho slavná partička Nick Cave and The Bad Seeds vydali letos již šestnáctou studiovkou Skeleton Tree, během jejíhož nahrávání došlo k úmrtí Nickova syna a na desce je to dost znát, neboť je ještě depresivnější než předchozí počiny, ale ne kvalitnější; americký romantic rocker Meat Loaf vydal letos již svou třináctou desku Braver Than We Are, která je však obrovským zklamáním a na předchozí počiny zdaleka nedosahuje, sice asi 3 songy jakžtakž zaujmou, ale zbytek je doslova příšerný).

Nejlepší hudební album týdne:
Orphaned Land & Amaseffer – Kna'an = spojení dvou slavných izraelských metalových kapel je funkční, a i když je zde slyšet typický rys kapely Orphaned Land, tak se mi zdá, že Amaseffer jejich hudbu zjemňují a vytváří tím zajímavější kulisu, která se pro ony biblické skladby náramně hodí.

Nejslabší hudební album týdne:
Britney Spears - Glory = devátá studiovka této Američanky je na míle vzdálené jejím rozpustilým popovým, ale chytlavým popěvkům z konce 90. let, kdy zde chtěla vytvořit dospělejší zvuk, který je ale podle mě překombinovaným a obsahuje příliš až roboticky neumělých zvuků a hudba ani zpěv vůbec nezaujali, a to ani u jedné skladby.

Filmové zhodnocení:
V 36. týdnu jsem viděl celkem 12 filmů, přičemž hned 6 snímků bylo tuzemské produkce, z nichž 2 byly české dokumenty (povídkový dokument Gottland, který se z netradičních úhlů dívá na vztah Lídy Baarové a Josepha Goebbelse, spisovatele a spolupracovníka STB Eduarda Kirchbergera, Zdeňka Adamce, který se rozhodl upálit a pásovou výrobu fabriky na boty, kdy dokument působí nevyrovnaně a zbytečně; podobně působí i dokument Heleny Třeštíkové o Lídě Baarové Zkáza krásou, kdy režisérka nechává vyprávět a mluvit Baarovou, bez nějaké konfrontace nebo bližšího zařazení do konceptu); 2 české hrané snímky s Andreou Kerestešovou (v příšernosti Jak se zbavit nevěsty si zahrála větší roli oné nevěsty, ale film je od prvních minut obrovské šlápnutí vedle, což se při pohledu na jméno scénáristy Marcela Bystroně není ani čemu divit, ale ve filmu není ubohý jen scénář a strojené dialogy, ale nefunguje ani v dílčích částech, ani režie, ani amatérské výkony jindy schopných herců, celé je to špatné; o něco lépe dopadla komedie Celebrity s.r.o., kde Andrea hraje jen menší roli herečky nekonečného soap seriálu a prim si bere Jiří Mádl jako režisér pohřbívající své tvůrčí sny a posléze prchající před mafiánem, kdy film z filmařského hlediska funguje, jen doplácí na přeplácaný scénář a několik až parodických scén); a 2 české animované snímky (z večerníčků známý příběh dvou popletů Pat a Mat ve filmu, kde je velkým zklamáním, že se nejedná o jeden film, ale jen několik za sebe poskládaných večerníčků bez ladu a skladu, kdy po chvíli dívání se na to samé, se začne dostavovat nuda; a zajímavé povídkové Smrtelné historky, kdy zaujme hned první povídka o trpasličím mexickém dědovi žijící v kaktusu, který z počátku znepříjemňuje život Janu Budařovi, který má dobrý nápad, vtip a animaci, hned druhý příběh Maják to rozboří a shodí, kdy tato depresivní podívaná mi přišla strašně nudná a ubíjející, naštěstí přišla tarantinovská povídka Velkej chlap, která byla ve finále dost blbá a jednoduchá, ale zase velmi černě vtipná s trefnými dialogy); 2 japonské snímky Akiry Kurosawy z 50. let (civilní psychologické drama Žít, o nudném úředníkovi, kterému lékaři diagnostikují rakovinu a brzkou smrt, a on se rozhodne konečně začít žít, kdy snímek skvěle zobrazuje krutou a nesmyslnou realitu byrokracie, kterou můžeme nyní bohužel znát i u nás, a chytře si pohrává s ústřední myšlenkou bytí; to historické drama Krvavý trůn, zpracovávající Shakespearova Macbetha a zasazující si ho do japonského prostředí feudalismu, již je klasickou Kurosawovou tvorbou o samurajích a válečnících, kdy snímek působí místy velmi naivně s přehrávajícími herci a i zastarale); 2 filmy z britských ostrovů o dospívání (britské drama Temné vzpomínky, ve kterém zkrachovalá hollywoodská hvězda v podání Daniela Craiga vzpomíná na své mládí, své první lásky a sexuální zkušenosti, ale i jednu velkou tragédii, kdy film je skvělý pouze v částech, hlavně v té s Felicity Jones nebo na začátku, ale jako celek je nevyrovnaný a místy působí hluše, navíc se mi nelíbil konec s Claire Forlani a přišel mi moc přepálený a nereálný; o dost lépe dopadlo irské hudební drama Sing Street, kde romantická linka mezi teenagery působila reálněji s jejich dospívající naivitou, zaujme i zajímavý hudební podkres, bezchybné herecké výkony a skvělá atmosféra poctivého filmu, kterou John Carney prostě umí vykouzlit ve všech svých filmech); a 2 filmy odehrávající se v džungli, podle slavných knih a jediní zástupci z USA (podle slavné knihy Rudyarda Kiplinga natočená již několikátá verze Kniha džunglí, tentokrát vyšla se ctí a nevadí ani digitální zvířata a prostředí, které působí velmi reálně, je to dostatečně roztomilé, dobrodružné a napínavé; hůře dopadl snímek Legenda o Tarzanovi, podle knihy Edgar Rice Burroughse, která byla rovněž nesčetněkrát zfilmovaná, kdy snímek trpí pod nudnou režií harrypotterovského Davida Yatese, kdy nechápu, že takovému packalovi dávají natáčet velkofilmy, neherectvím Alexandera Skarsgårda a Margot Robbie, a celkově to působí nekonzistentně, bez náboje a napětí, jakžtakž to zachraňují Samuel L. Jackson v komické a Christoph Waltz jak jinak než v záporné roli).

Nejlepší film týdne:
Kniha džunglí – film pouze s jedním dětským hercem a spoustou digitálních zvířat, zato však intenzivnější a hřejivý zážitek, který Jon Favreau zvládl na jedničku a naštěstí se mu nerozpadl, kdy se odvážím říct, že se jedná o nejlepší zpracování tohoto notoricky známého příběhu z pera Rudyarda Kiplinga. Z dalších filmů zaujal irský romantický hudební snímek Sing Street a Kurosawovo drama Žít.

Nejslabší film týdne:
Jak se zbavit nevěsty – již první minuty filmu mě začali iritovat a věděl jsem, že něco je špatně. Bohužel jsem se tohoto pocitu nezbavil po celou stopáž a zjistil, že ne něco, ale vše je špatně. Od odpadu ho dělí jen pár světlých chvil, ale těch bylo opravdu minimum. Nejvíc mě zaráží, že Tomáš Svoboda nedokázal ukočírovat herce a smysluplně je vést, což je s podivem, když mu to u Hodinového manžela docela šlo.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Samuel L. Jackson (Legenda o Tarzanovi) – dnes již filmový veterán si téměř v 70 letech střihl komickou postavu, která jinak nudný a nezáživný film povznášela do koukatelných rovin. Zde dokazuje, že má i velký komediální talent, ale to již dokázal několikrát u Tarantina. Z dalších herců zaujal ještě Rakušan Christoph Waltz v Legendě o Tarzanovi, kdy je to poslední světlý bod tohoto filmu, a Daniel Craig jako vzpomínající zkrachovalá hvězda v Temných vzpomínkách.

Felicity Jones (Temné vzpomínky) – již zde ve své první filmové roli dokazuje, že v ní dřímal obrovský talent, který z ní dělá jednu z největších budoucích hvězd. V téměř epizodní roli si celý film svou kreací nezávislé puberťačky krade pro sebe a kredit filmu tak navyšuje do nadprůměru. Z dalších hereček zaujala mladičká Lucy Boynton v hudebním Sing Street jako naivní šestnáctka, která sní o tom, že bude modelka.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Matěj Ruppert (Jak se zbavit nevěsty) – zpěvák kapely Monkey Business v roli fotbalového trenéra zas a znovu dokazuje, že se na plátno nehodí a měl by zůstat u zpívání.

Jana Stryková (Jak se zbavit nevěsty) – převážně televizní herečka zde totálně přehrává a je utrpení na ní koukat, ale to je problém snad všech herců v tomto příšerném filmu.

Hudební zhodnocení:
V 36. týdnu jsem slyšel celkem 14 hudebních alb, z nichž 3 byli novinky z roku 2016 (již osmá studiovka The Last Stand švédské power metalové kapely Sabaton, která je opět koncepčním albem a zaměřuje se na slavné bitvy, kdy album opět skvěle šlape a neodlišuje se nijak od jejich předešlých věcí, navíc v Deluxe edici obsahuje ještě záznam letošního koncertu v Nantes; velkým zklamáním pak pro mě bylo první setkání s finskou dark metalovou kapelou Throes of Dawn a jejich šestou studiovkou Our Voices Shall Remain, která mě nechala příliš chladným a pro ně typická kombinace kytar a syntezátorů se mi vůbec nelíbila; příliš nenadchla ani novinka slavných německých gothic metalistů Lacrimas Profundere, již jedenáctá studiovka Hope Is Here, která nedokázala ničím překvapit a hlas Roba Vitaccy mi přišel příliš unavený); 3 alba německé synth-pop kapely Solar Fake (v pořadí druhé album Frontiers z roku 2011 nebylo ničím vyčnívající a mnou spíše prošumělo; následujícím Reasons to Kill z roku 2013 se situace již zlepšila a Sven Fridrich již překvapil občasnou chytlavou hitovkou; a zatím jejich posledním počinem Another Manic Epizode z roku 2015 se pak již trefil do černého a mnohdy připomínali slavnější BlutEngel, kdy album rozdělené do 3 CD střílí jeden hit za druhým a totálně rozseká posledním albem, kdy v piano verzích udělá z hitů úplně nové verze a přemění je ve skvělé procítěné balady); 4 alba německé S/M gothic metalové party Umbra et Imago (debut Träume, Sex und Tod z roku 1992, působí poměrně usedle a představuje nám obyčejné gothic rockové album bez nějakých zvláštních příkras; hned dalším albem Infantile Spiele z roku 1993 se to změní a jejich sound je tvrdší a těžší, kdy již začne mísit gothic metal s Neue deutsche härte a avant-garde, a hned lépe zní; nepoleví ani o rok později s EP Remember Dito; a ještě přitvrdí s albem Gedanken eines Vampirs z roku 1995, kde jsou jejich songy hardrockovější); a 4 alba americké hard rockové kapely Bloody Hammers, jejichž atypická hudba zahrnuje i žánry gothic rock, doom metal a psychedelic rock (již svým debutem Bloody Hammers z roku 2012 se nám představili jako netypická kapela, která dokáže míchat více rockových a metalových žánrů, které zní dohromady skvěle, stejně jako hlas Anderse Mangy; o rok později vydali kompilaci starších a nerealizovaných skladeb Spiritual Relics, které netrpí stejně jako jiné podobné kompilace a je poměrně povedená; další studiovka Under Satan's Sun z roku 2014 je na kvalitativní úrovni stejně jako jejich debut; a je vidět, že na svém zatím posledním albu Lovely Sort of Death z roku 2016 tvrdě zapracovali a laťku posunuli o několik stupňů výš, a vydali skvělou desku s ještě více netypickým metalovým zvukem, který skvěle funguje naposlech).

Nejlepší hudební album týdne:
Solar Fake – Another Manic Epizode = parta kolem svérázného Sven Fridricha vydala minulý rok svou čtvrtou studiovku a vypálila svou kvalitou všem ostatním slavnějším synth-pop kapelám rybník. S takto úžasnými skladbami se můžou hrdě postavit vedle kapel De/Vision, BlutEngel nebo VNV Nation, a již teď se těším na jejich další počin.

Nejslabší hudební album týdne:
Throes of Dawn - Our Voices Shall Remain = dark metalové kapely mám v oblibě a tento žánr mám docela naposlouchaný, ale v tomto případě tato finská partička šlápla vedle a mezi oblíbené dark metalové kapely si je určitě nezařadím, neboť tímto albem předvedli nic neříkající sound, který se mi ihned po dohrání z hlavy vypařil.

Filmové zhodnocení:
V 35. týdnu jsem viděl celkem 7 filmů, z nichž 2 filmy byly s Michaelem Shannonem v hlavní roli (slabší sci-fi Půlnoční dítě o neobvyklém roadtripu tří osob, kteří se snaží ochránit dítě s nadpřirozenými schopnostmi před náboženskými fanatiky a samotnou vládou USA, které se více zaobírá myšlenkami než příběhem a zvolilo příliš pomalé tempo a relativně televizní look; nepatrně lépe pak vyzněla humorná hříčka Elvis & Nixon o setkání rockenrollového krále Elvise Presleyho s prezidentem USA Richardem Nixonem, který stojí a padá s vynikajícími výkony Michaela Shannona a Kevina Spaceyho, jinak je to pouhá jednohubka na jedno skouknutí a hned zapomenutí); 2 filmy s vyšeptalými hvězdami (příšerné drama Mothers and Daughters, o vztazích mezi matkami a dcerami, kde se producírují kdysi skvělé a slavné herečky Christina Ricci, Susan Sarandon, Mira Sorvino, Courteney Cox, Sharon Stone nebo Selma Blair, které však podávají tak příšerné a nudné výkony, že leckomu může chybět síla to dokoukat; o něco lépe dopadl thriller Pojď se mnou, kde se vyskytují zestárlí Anthony Hopkins, Ray Liotta a Hal Holbrook nebo již dost oteklá Julia Stiles, o jedné pomstě a likvidaci zparchantělého samovládce městečka v zapadákově, na kterém je i vidět, že nemá žádné větší ambice než nám předvést jednu revenge béčkovou záležitost, a to co očekáváme, taky dostaneme); a 3 animované snímky (neškodný a zajímavý pohled na notoricky známý příběh o trosečníkovi Robinson Crusoe: Na ostrově zvířátek, kdy zvířátka jsou poměrně vtipná, hláškují a pro děti připravili neškodný, lehce nadprůměrný příběh, který i pobaví; na podobné úrovni je animák z vesmíru Ratchet a Clank: Strážci galaxie, přičemž děj nám nepřinese nic nového, jen další recyklovaný příběh o šílenci, který byl kdysi šikanován a nyní chce ovládnout svět a o hrdinech z řad loserů, co zachrání svět, takže největší klišé ze všech, ale na druhé straně je příběh a akce dobře natočen s pár dobrými nápady; a po letech jsem si připomenul už pomalu klasiku Hledá se Nemo, o rybce klaunovi, který se vydá přes celé moře hledat svého syna, kterého vylovili lidé a nyní je v akvárku v Sydney, který nic neztratil ze svých kvalit).

Nejlepší film týdne:
Hledá se Nemo – v týdnu víceméně průměrných snímku, vyhrál tento více jak deset let starý snímek, který má co nabídnout i po několikátém zhlédnutí. Snímek nabízí humorné, ale i nervy drásající scény, které potěší nejen děti, ale i dospělé.

Nejslabší film týdne:
Mothers and Daughters – snímek od prvních minut naznačuje, že nepůjde o žádné veledílo, a je jen škoda, že taková plejáda hvězd nedokázala film zvednout alespoň do průměru. Takhle se jedná o velmi nekoukatelný snímek s uvadajícími hvězdami, které trousí nezáživné dialogy a předvádějí nejhorší výkony svých kariér, což třeba u mé oblíbenkyně Christiny Ricci, kvůli které jsem si taky film pustil, zamrzí dvojnásob.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Michael Shannon (Elvis & Nixon) – v roli Elvise Presleyho jsem si moc nedokázal představit, ale naštěstí se s rolí vypořádal skvěle a zahrál Elvise po svém, a při tom nesklouzl do žádné karikatury nebo exhibice. Zaujal i ve filmu Půlnoční dítě, ale ne tolik jako Elvis. V půlnočním dítě o něco více zaujal Joel Edgerton, který se tentokrát držel více civilního herectví.

Kirsten Dunst (Půlnoční dítě) – kdysi má nejoblíbenější herečka si pár let drží odstup od skvělých rolí z minulosti, což se snad brzy zvrátí, ale přesto zde předvedla zajímavou, i když trošku upozaděnou postavu matky. Trochu zaujala i kdysi slibná a krásná herečka Julia Stiles v Pojď se mnou, která je v posledních letech čím dál víc oteklejší.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Paul Wesley (Mothers and Daughters) – v tomto filmu byly všechny výkony otřesné, kdy nejhorší byl tohoto televizního herce, u nějž platí typický případ herce s hezkou tváří bez talentu.

Selma Blair (Mothers and Daughters) – tato herečka měla ze začátku docela slušně našlápnuto ke kariéře, ale spíše výběrem rolí než svým výkonem. Zde předvedla asi nejhorší výkon své již dávno uvadlé kariéry a byl děs se na její pokus o hraní dívat.

Hudební zhodnocení:
V 35. týdnu jsem slyšel celkem 7 hudebních alb, která byla až na jednu výjimku z roku 2016, z nichž 2 alba byla výběrová kompilace (remasterovaná bestofka The Man: The Best of Elvis Costello velmi plodného legendárního britského muzikanta Elvise Costella nabízí opravdu to nejlepší z jeho velmi bohaté několikaleté kariéry; to švédská kapela Soilwork, hrající melodic death metal vydala výběr Death Resonance, které obsahuje raritní a nerealizované songy, kdy na jejich studiová logicky nedosahuje, ale i tak se jedná o zajímavý metalový poslech); 3 debutová elektronická alba (debut Encore Francouze Williama Sami Etienne Grigahcine, známého jako DJ Snake, mě moc nezaujal a připadal mi jako běžná současná taneční produkce, které se v každoročním moři této hudby velmi snadno ztratí; o malinko lépe dopadl debut Synesthesia – I Think in Colours z roku 2014 od německého DJ Alle Farben, který sice více zaujal letošní novinkou, ale i zde už měl dobře našlápnuto; sólový debut si odbyl i klávesista kapely Project Pitchfork Dirk Scheuber, který letos pod svým příjmením Scheuber vydal album The Me I See, které nabízí pouze průměrné EBM a tvorbě jeho domovské kapely se nemůže rovnat); a 2 metalové studiovky (finská symphonic metalová interpretka Tarja Turunen vydala letos na začátku srpna album The Shadow Self, které se kvalitativně ničím neodlišuje od alb její sólové kariéry, kdy však kvalit alb jejího působení v kapele Nightwish nedosahuje; to americká alternative metalová kapela Gemini Syndrome na své novince Memento Mori předvedla pouze průměrný výkon, který se z hlavy vykouří hned po jeho doposlouchání a není důvod se k jeho poslechu vracet).

Nejlepší hudební album týdne:
Elvis Costello – The Man: The Best of Elvis Costello = slyšel jsem několik jeho kompilací a tato je bezkonkurenční, neboť se na ní nachází opravdu to nejlepší z jeho tvorby bez jediného hluchého místa.

Nejslabší hudební album týdne:
DJ Snake - Encore = moderní taneční hudba není zrovna mým šálkem čaje, ale čas od času se objeví nějaký zajímavý interpret, ale zde to neplatí a toto album je pouze jedno z dalších mnoha, které sice tancechtiví ocení, ale na poslech doma na pohovce se moc nehodí.

Filmové zhodnocení:
34. týden byl rovněž velmi slabý a viděl jsem pouze 2 filmy (romantický Než jsem tě poznala, který přes pomalý rozjezd a netypickou a ztřeštěnou hrdinku, na kterou jsem si musel ze začátku trochu zvykat, se přetavil v úžasnou romanťárnu se skvělými hlavními představiteli v podání Sama Claflina a Emilií Clark; druhý snímek Criminal již byl o hodně slabší i přesto, že měl skvělé hvězdné herecké obsazení, které však nepodalo kdovíjaký výkon, zajímavý námět a svižný začátek, tak místy se snímek vlekl, díky nezajímavě postavenému scénáři s plno mouchami a špatně vedenými herci, které by za jiných okolností zprostředkovalo úplně jiný zážitek, zamrzí hlavně příliš nevýrazné role Gary Oldmana a Alice Eve).

Hudební zhodnocení:
V 34. týdnu jsem neslyšel žádné nové hudební album.

Filmové zhodnocení:
V 33. týdnu jsem neviděl žádný nový film, pouze jsem si připomněl 2 starší snímky, které jsem již v minulosti viděl, přičemž se jednalo o první 2 snímky o Jasonu Bourneovi s Matt Damonem, a to Agent bez minulosti z roku 2002 a Bournův mýtus z roku 2004.

Hudební zhodnocení:
V 33. týdnu jsem slyšel pouhých 6 hudebních alb, z nichž 3 byla alba z roku 2016 (pátá studiovka Everchild německé progressive metalové kapely Dark Suns, která zní jako light verze kapely Katatonia, kdy album roste až opakovaným poslechem a na zastřený hlas bratrů Knappe jsem si musel postupně zvykat, ale po naladění na stejnou vlnu, přinese kýžené ovoce a nevšední hudební zážitek; čtvrtá studiovka Self Inflicted od americké deathcore kapely Chelsea Grin nenabídne nic extra a jedná se o deathcore průměr s pár zajímavými metalovými rify a průměrným hlasem Alexe Koehlera, ale tím to končí a zůstane jen lehce zapomenutelný zážitek; a živák The Metal Mass - Live německé power metalové kapely Powerwolf, který přinesl naživo ty největší hity včetně těch z posledního alba, ale časté dlouhé promluvy Attily Dorna mezi songy jsou dost rušivé); a 3 alba z dřívějších let (nejmladším kouskem je debutové album Chambre 12 z roku 2015, francouzské zpěvačky a herečky Louane, který je příjemným popem ve francouzštině, které sice nedosahuje kvalit alb od Zaz, ale několik příjemných hitů jako Maman nebo Nos secrets zde můžeme najít; nejmladším pak album Fenomén z roku 2007 od české kapely Vypsaná fixa, kterou jsem si po letech opět připomenul, a neztratilo nic ze svých kvalit; a album Making Monsters z roku 2010 od americké aggrotech kapely Combichrist, které nedosahuje kvalit pozdějších alb No Redemption nebo This Is Where Death Begins, ale i tak se jedná o zdařilou industriální záležitost s charismatickým hlasem Nora Andyho LaPleguy.

Nejlepší hudební album týdne:
Vypsaná fixa - Fenomén = po čase jsem si připomněl v pořadí čtvrtou studiovku této pardubické party v čele s Márdim, kdy zjišťuji, že album je každým poslechem lepší a lepší. S klidem se může zařadit mezi vynikající první 3 alba Brutální všechno, Bestiálně šťastní a Krása nesmírná, a poslední (sedmé) album Krásný smutný den. Škoda jen, že se příliš nepovedla alba Klenot a Detaily.

Nejslabší hudební album týdne:
Chelsea Grin – Self Inflicted = až přespříliš průměrný deathcore, který je lehce zaměnitelný s celou plejádou dalších kapel hrající podobný styl.

Filmové zhodnocení:
V 32. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž 2 byly hudební dokumenty (velmi povedený Bůh ti žehnej Ozzy Osbourne, o velké rockové ikoně, kdy dokument byl velmi obsáhlý, zajímavý a podrobný, jen ke konci se mi zdálo, že mu trochu dochází dech a hledá způsob jeho ukončení; podobně kvalitní a zajímavý byl i dokument Daft Punk Unchained, o francouzském elektronickém robotickém duu, který obsahoval přehršel zajímavých informací a rozhovorů); 2 animované snímky (průměrná taškařice Angry Birds ve filmu, na motivy slavné mobilní hry, o bojích ptáků proti invazi zelených prasat, která je cílená více na děti a dospělé fórky jsou zde poskrovnu, takže se dočkáme hodně padání a ztřeštěného nelogického jednání; a zejména na malá děvčata cílená Barbie: Tajná agentka, která zas není takový průser, jaký jsem očekával); 2 dánské filmy s Nikolaj Lie Kaasem (prapodivná komedie O kuřatech a lidech, o dvou bratrech, kteří zjistí, že na ostrově mají další tři divné, zaostalé a svérázné bratry, kdy film je až téměř úchylný, ale ještě vkusný, ve kterém hraje dánská herecká elita, ale jinak se film snaží pouze šokovat, kdy mi to přišlo docela samoúčelné a bez nějakého přesahu; a kriminálka Vzkaz v láhvi, které je již třetím pokračování filmu podle knížky Jussi Adler-Olsen o oddělení Q, zabývající se starými nevyřešenými případy, tentokrát o sektáři, který unáší sourozence a vrátí za výkupné pouze jednoho, kdy mi tento film ze všech předchozích připadal nejslabší a nejmíň atmosfericky tajemný); a 2 americké hrané snímky (fantasy Lovec: Zimní válka, která je sequelem, ale ze začátku i prequelem, 4 roky starého filmu Sněhurka a Lovec, kdy kvalitně šel snímek dolů, ale zas ne o tolik, a naservíroval nám pouze průměrnou fantasy o zradě a putování s ne tak úplně špatnými hereckými výkony všech zúčastněných, i když od záporačky Emily Blunt jsem očekával více; a staromilskou buddy komediální detektivku Správní chlapi, která mě potěšila svým přístupem, atmosférou, hereckými výkony a lehkou režií Shane Blacka).

Nejlepší film týdne:
Správní chlapi – pod režií i scénářem je podepsán Shane Black, což je záruka kvality, a nezklamal ani tentokrát příběhem soukromého očka Ryana Gosslinga a ranaře Russella Crowea, kteří vyšetřují smrt pornohvězdy, a který nám může lehce evokovat brilantní snímek L. A. – přísně tajné, kde hrál rovněž Russell Crowe. Zde nejde tolik ani o příběh, který je spíše jednoduchý, ale kvalitně napsaný a má skvělé zpracování, celkovou atmosféru a skvěle funguje chemie mezi herci. Je to spíše vzpomínka na dřívější filmovou dobu, ale o to příjemnější.

Nejslabší film týdne:
Barbie: Tajná agentka – dalo se to i očekávat, že takovýto snímek skončí v téhle kolonce, ale zas to není takový průser, jako její jiná dobrodružství nebo snímky z podobného soudku. Zde je Barbie a její dvě kámošky gymnastky najaty, aby se staly tajnými agentkami a dopadly tajemnou zlodějku diamantů, přičemž film pomrkává na veškeré agentské filmy a naštěstí není až tak úplně tupý, ale své chvilky tuposti a hloupých dialogů pochopitelně má, ale vzhledem, že to je určené spíše malým holkám, tak se předpokládá menší přimhouření oka.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Russell Crowe (Správní chlapi) – tohoto Australana mám hodně herecky rád, i když je v poslední době jeho herecký výkon hodně kritizován, zejména v tuzemsku, tak mě se hlavně jeho drsňácké typy dost líbí, a zde dokázal i svůj smysl pro humor a přitom neztratil nic ze svého šarmu. Z dalších herců nezklamal ani jeho parťák ze stejného filmu Ryan Gossling.

Jessica Chastain (Lovec: Zimní válka) – s touto zrzkou to mám jako na houpačce, kdy v některých filmech se mi líbí, a jinde mě zase zklame, zde je to naštěstí ta první možnost a jako bojovnici jí to i sluší. Z dalších hereček zaujala mladičká Angourie Rice jako bystrá dcera Gosslinga ve Správních chlapech a i Charlize Theron, která v Lovci: Zimní válce měla spíše větší cameo.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Matt Bomer (Správní chlapi) – jako hlavní záporák mi připadal málo démonický a charismatický, kde jsou ty doby, kdy záporácký prim hráli např. Gary Oldman nebo Dennis Hopper, to bylo jiné kafe.

Johanne Louise Schmidt (Vzkaz v láhvi) – u hereček tento týden vyloženě průserový herecký výkon nebyl žádný, jen mi tahle postava a i herečka přišla taková nadbytečná a do celkového vyznění filmu neladila.

Hudební zhodnocení:
V 32. týdnu jsem slyšel celkem 9 hudebních alb, přičemž se jednalo pouze o 3 kapely a ani jedno album nebylo z letošního roku, z nichž 5 alb bylo doplnění studiové diskografie americké aggrotech kapely Combichrist (debutové album The Joy of Gunz z roku 2003, které míchá power noise a harsch EBM zvuk s minimem zpěvu, které se od jejich pozdější tvorby hodně odlišuje a mě moc nenadchlo; úplně mě nenadchlo ani druhé album Everybody Hates You z roku 2005, které ale již bylo mnohem lepší i tím, že tam byly přidány klávesy a bubny, a můžeme zde už slyšet zpěv Andyho LaPleguy, a které, jak sám frontman nazval, spadá do stylu TBM – techno body music; jejich třetí album What the Fuck Is Wrong with You People? z roku 2007 je již typický aggrotech s elektronickým industrial soundem a agresivním zpěvem LaPleguy, a kvalitně stoupá; stejně jako Today We Are All Demons z roku 2009 a No Redemption z roku 2013, kdy zde platí, že každým albem je jejich hudba lepší a lepší); dalším doplněním diskografie jsou 2 alba od americké metalcore kapely Hatebreed (pátá studiovka Hatebreed z roku 2009 je o něco málo slabší než většina jejich alb, ale přesto se jedná o nadstandardní album, které se vymyká méně výrazným metalcore kapelám; cover album For the Lions, taktéž z roku 2009 jsou cover verze známých i méně známých zejména thrash metalových kapel, které měly vliv na tvorbu Hatebreed, a které se jejich tvorbě i trochu vymyká, neboť je více thrash metalové, ale originálům nedosahuje, proto je méně výrazné a tudíž slabší); a 2 alba americké industrial rockové kapely Filter (čtvrtá studiovka Anthems for the Damned z roku 2008, která vznikla po kratší pauze, na které se frontman Richard Patrick léčil z drogové závislosti a založil další dvě kapely, které pak zanikly, a z větší části se na ní nachází materiál z doby před pauzou, a tím pádem je i nekonzistentní, ale ne špatné, jen jí chybí jejich typický agresivní zvuk; neagresivitou trpí i jejich v pořadí šesté album The Sun Comes Out Tonight z roku 2013, kde můžeme najít i balady, kdy album také není špatný, ale mám radši, když se kluci odvážou, jejich klidná poloha jim tolik nesluší).

Nejlepší hudební album týdne:
Combichrist – No Redemption = vynikající album, kde Andy LaPlegua a jeho banda skvěle míchají Aggrotech, EBM a Industrial s jeho agresivním zpěvním projevem. Jejich pozdější alba, dělaná více metalově mám radši než jejich elektroničtější počatky. Vrcholem je zde skladba Feed the Fire.

Nejslabší hudební album týdne:
Combichrist – The Joy of Gunz = jejich debut mi připadá nejslabší z jejich tvorby, už i proto, že to je něco úplně jiného, než co pak přetavili v dokonalost. Zde je to v elektronickém power noise a harsh EBM stylu, který sice není sám o sobě úplně špatný, ale jejich kvalita se nachází někde úplně jinde.

Filmové zhodnocení:
V 31. týdnu jsem viděl celkem 6 filmů, z nichž 2 byly ze Slovenska (výtečná komedie Vojtěch, o těžkosti vztahů ze současné Bratislavy, která mě překvapila velmi vtipným scénářem, napěchovaným hláškami a trefným obsazením; a artové drama Eva Nová, o zkrachovalé herečce, která propadla alkoholu a hledá cestu zpět k dospělému synovi, který ji nesnáší, kdy film je přespříliš artový, s dlouhými záběry díváním se nikam nebo do zrcadla, čímž se pochopitelně dostavuje častá nuda); 2 životopisné snímky (historické britské drama Lady Jane, o britské královně Jane Greyové, jejíž vláda trvala pouhých 9 dní, než ji právoplatná dědička trůnu Marie I. Tudorovna nechala setnout hlavu, ve kterém vyniká mladičká Helena Bonham Carter v titulní roli, ale jinak film působí příliš lacině a komorně; a brazilský snímek Poutník – nejlepší příběh Paula Coelha, biopic slavného brazilského spisovatele Coelha, autora jedné z nejprodávanějších knih Alchymista, kdy jeho život byl hodně zvláštní, ale i dost nevzrušivý, kdy zpracování bylo dost nestandardní a nezajímavě zfilmované); a 2 průměrné americké komedie (další z řady komedií mnohými nenáviděné Melissy McCarthy, tentokrát pojmenované Šéfka, a vypovídá o úspěšné a nekompromisní šéfce několika podniků, která během chvilky přijde o vše, a po návratu z vězení, se staví znovu na vlastní nohy, kdy se jedná o průměrnou podívanou s nesympatickou Melissou v roli megery, kdy některé vulgární vtipy jsou přespříliš, ale jinak je to docela snesitelné; podobný dojem jsem měl i z komedie The Bronze, s nesympatickou a také dost vulgární Melissou Rauch, známou ze seriálu Teorie velkého třesku jako Bernadette, která zde hrála kdysi bronzovou medailistku z olympijských her v gymnastice, jejíž kariéru ukončilo zranění a ze své slávy žije na maloměstě už 12 let, přičemž její sláva je upadající, a ona je zapšklá a nepříjemná na všechny, žije se svým otcem a kvůli prachům, které ji stále chybí, vezme trénování vycházející hvězdičky, kdy komedie trpí velmi nesympatickými postavami a přílišnou vulgárností, ale postupem času se na to dá zvyknout a do alespoň průměrné podívané se to vytáhne).

Nejlepší film týdne:
Vojtěch – snad první slovenský film, který se mi velmi líbil, o čtyřicetiletém Vojtěchovi, kterému uteče žena, přijde o práci a v bytě sedí a popíjí borovičku, kdy mu do jeho osamělého vesmíru vstupuje pouze jeho svérázný soused Laco a dává mu rady o ženách. Film vyniká hlavně úžasným a vtipným scénářem, který staví proti sobě zakřiknutého a do jisté míry buranského Vojtěcha, který selže téměř ve všem, hlavně v balení žen a oprsklého, vulgárního a hláškami překypujícího taxikáře Laca, který chodí neustále do bordelu podvádět svou ženu, nic mu není cizí a Vojtěcha do jisté míry zneužívá. Skvělá je i režie, kterou má na svědomí stejný člověk jako scénář a využívá dobře načasovaný timing mezi scénami, kdy dokáže danou scénu včas utnout, aby se nestala nevtipnou nebo dokonce trapnou.

Nejslabší film týdne:
Poutník – nejlepší příběh Paula Coelha – brazilský biopic o jednom z nejprodávanějších spisovatelů současnosti, kterého jsem po pravdě před tímto filmem vůbec neznal, vypráví nestandardně, kdy skáče mezi jednotlivými obdobími, kdy to sice nevypadá zmateně, ale spíše rušivě, kdy za jeho mládí se v jeho životě, kromě několika pobytů v blázinci, nic neděje a pouze zajímavý děj je v době, kdy skládá hudební texty, ale to je jen střípek, který je na téměř dvouhodinovou stopáž přespříliš a ve stáří se opět nic neděje. Velmi nezajímavý životopis.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Marián Miezga (Vojtěch) – svérázný taxikář Laco byla v jeho podání velmi vtipná a uvěřitelná figurka (hodně mi připomínal mého souseda, který mluví a chová se úplně stejně) a přitom nesklouzl do sebeparodie. Z dalších herců zaujal i jeho kolega Matej Landl, který hrál titulního Vojtěcha a byl protipólem Laca.

Helena Bonham Carter (Lady Jane) – již v mládí byla Helena velmi talentované děvče a historické snímky ji jdou stejně dobře jako později feťačky a ženy na pokraji společnosti. Zde předvedla skvělou rovnováhu mezi nevinností a ženskostí.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Milan Ondrík (Eva Nová) – takové ty ublíženecké typy nemám vůbec rád, proto obdivuji herce, které jim vdechnou alespoň trochu sympatií, což se Ondríkovi vůbec nepovedlo a po celý film byl spíše iritující.

Melissa McCarthy (Šéfka) – proti téhle herečce nemám vůbec nic, na rozdíl od jiných a zde hraje svůj obvyklý standard, neboť asi ani jinak hrát neumí, a tím si právě vysloužila status nejslabšího hereckého výkonu, protože se herecky vůbec nesnaží nikam posouvat a u ostatních hereček v tomto týdnu byla snaha alespoň vidět.

Hudební zhodnocení:
V 31. týdnu jsem slyšel 12 hudebních alb a 2 EP, kdy všechna byla z metalového potažmo rockového soundu, z nichž pouze 3 alba byla novinková z roku 2016 (výtečné novinkové album Seal the Deal and Let's Boogie dánské heavy metalové kapely Volbeat, která sice nedosahuje kvalit předchozích alb Beyond Hell/Above Heaven a Outlaw Gentleman & Shady Ladies, ale i tak se jedná o vysoký nadstandard; stejný pocit jsem měl i u alba Love, Lies and Therapy americké nu-metalové kapely Saliva, které bylo skvělé, ale už jsem od nich slyšel i lepší alba, a to jak s Josey Scottem, tak i se současným zpěvákem Bobby Amaru; a za novinku lze považovat i album Dusk... and Her Embrace: The Original Sin britské extreme metalové kapely Cradle of Filth, kdy se jedná o nové, resp. původní zpracování 20 let starého alba Dusk... and Her Embrace, přičemž první vydání mi připadá mnohem lepší a novinka mě moc nenadchla); 5 alb a 2 EP nu-metalové kapely Otep (debutové studiové album Sevas Tra z roku 2002 je již dost našlápnuté a velmi povedené; dalším albem House of Secrets z roku 2004 však udělali krok zpět, již není tolik odvázané a stává se tak jejich nejnudnějším albem; reputaci si pak napravili v roce 2007 albem The Ascension, které nastavilo vysokou laťku, ze které nepolevili ani albem Smash the Control Machine z roku 2009 ani následujícím Atavist z roku 2011; jejich první EP Jihad z roku 2001 je víceméně předzvěstí úspěšného debutu a následující EP Wurd Becomes Flesh z roku 2005 se za plnohodnotnou tvorbu ani nedá počítat, neboť EP obsahuje pouze 4 básně sepsané a recitované frontmankou Otep Shamaya); a 4 alba americké metalcore kapely Hatebreed (debut Satisfaction Is the Death of Desire z roku 1997 svými krátkými údernými a tvrdými songy spadá spíše do kategorie Hardcore Punk, ale i tak se jedná o skvělý nářez, kde vyniká zejména skvělý nakřáplý hlas Jamey Jasty; více než skvělá jsou i následující alba Perseverance z roku 2002, The Rise of Brutality z roku 2003 a Supremacy z roku 2006, kdy každé následující album je lepší a lepší, je vidět, že pánové hudebně rostou, což je i vidět na jejich novince The Concrete Confessional, o které jsem již dříve psal, že je to prozatímní vrchol jejich tvorby).

Nejlepší hudební album týdne:
Volbeat – Seal the Deal and Let's Boogie = teprve šesté album této dánské metalové čtyřky, kdy každé jejich album bylo lepší a lepší, kdy toto bohužel to minulé nepřekonalo, ale i tak se jedná o suprové album s nezaměnitelným hlasem Michaela Poulsena, které je mnohem lepší jako celek než jako hitové album.

Nejslabší hudební album týdne:
Otep – House of Secrets = když nebudu počítat EP Wurd Becomes Flesh, rovněž od Otep, které obsahuje jen 4 básně, tak je toto album nejslabší, ale není vyloženě špatné, jen má tu smůlu, že bylo slyšeno v silném týdnu, plném skvělých alb a navíc je z celé tvorby Otep nejméně energetické a nejméně výrazné.

Filmové zhodnocení:
V 30. týdnu jsem viděl celkem 10 filmů, většinou evropské produkce, z nichž 2 filmy byly z českých luhů a hájů (životopisné drama o slavné prvorepublikové herečce Lída Baarová, které v režii Filipa Renče nedopadlo zrovna nejlépe, zejména filmařsky s několika wtf rádoby uměleckými momenty a s prací s herci, už i tím, že hlavní roli svěřil Táně Pauhofové, která typově ani herecky vůbec nesedí a Lídu jí prostě nevěřím; o malinko lépe dopadl Rodinný film, druhý celovečerní snímek slovinského režiséra Olmo Omerzu, o dvou dospívajících dětech, kteří zůstanou doma, když rodiče odjedou na plavbu na moře, kdy naopak vynikne práce s herci, ale měl jsem pocit, že na celovečerní film bylo téma nedostačující a katarze již pak byla nezajímavá a vyzněla do ztracena); 2 švédské snímky s Alicií Vikander (zajímavé drama Korunovační klenoty o vzpomínce domnělé mladé vražedkyně na svůj život od narození až do domnělého aktu, který je originálně zpracován, ale režisér zvolil příliš pomalé tempo, které ukolébává; a psychologické drama Hotel, kde Alicia hraje Eriku, které hrábne po nepodařeném porodu a s terapeutickou skupinou se rozhodnou žít trochu jiný život po hotelích, kde Alicia si opět film krade pro sebe, ale jinak je film příliš zjednodušený a nedotažený); 4 snímky ze zbytku Evropy (belgické drama Belgica, o dvou bratrech, kteří si otevřou bar, se kterým zažijí slávu i pád, kdy film má švih i spád, zajímavé herecké obsazení a skvěle a přehledně natočen; podobné nadšení sdílím i s irským filmem Jimmyho tančírna, se kterým se dějově vracíme na začátek 20. století, kde je situace kolem občanské války velmi napnutá a do všeho se plete církev, což se volnomyšlenkářskému Jimmymu příliš nelíbí a bojuje s novuotevřením tančírny, což někteří lidé, ale hlavně církev nelibě nesou, kdy film je dalším příspěvkem do filmografie Kena Loache, který kvalitní snímky točit umí, a ani zde tomu není jinak, kdy se mu podařilo dobře zachytit dobu a lidé té doby; rozporuplnější pocity pak mám u rakouského snímku Králové hor, kde zaujme hlavně příroda a nasnímání nádherných přírodních scenérií, ale jako snímek sám o sobě příliš neobstojí, ale to asi ani nebyl záměr; na půli cestě zůstalo i francouzské drama Můj král, milostný příběh dvou lidí středního věku, který nemůžou být spolu ani od sebe, kde exceluje Vincent Cassel jako neskutečnou energií nabuzený Giorgio, kdy film má skvělé dialogy i postavy, ale moc mi nesedlo to zpracování nebo spíš typ režie); a 2 jediné filmy americké produkce a oba byly sequely (již třetí pokračování z distopické série Divergent Series, nazvané Aliance, které mě nakonec mile překvapilo, neboť po hrozné Rezistenci, jsem čekal další sestupnou tendenci a nakonec z toho bylo jen lehce nadprůměrné akční sci-fi, které sice mělo v ději spoustu nelogických děr a pár hloupých záběrů, ale jinak se na to dívat dalo a ani postavy nebyly tolik iritující; zato iritující postavy se nacházely v pokračování komedie Moje tlustá řecká svatba 2, kde bylo smyslem filmu nejspíš ukázat, jak jsou Řekové v Americe uřvaní a sebestřední individua, kdy film byl nevtipný a vlastně i bez smysluplného děje).

Nejlepší film týdne:
Belgica – belgická kinematografie nepatří k nejčastějším a ani k nejkvalitnějším, proto je takovýto snímek raritou, neboť zde tvůrci dokázali namixovat neokoukané, ale zajímavé tváře, režii, která netlačí na pilu a poměrně chytrý scénář o bratrech, kteří si otevřou bar, který si získá velkou klientelu, a tím se bratři dostávají do kolotoče chlastu, drog a ženských, kdy ne vše se dá zvládnout bez nějakých problémů. Z dalších snímků zaujalo ještě dobové drama Jimmyho tančírna.

Nejslabší film týdne:
Moje tlustá řecká svatba 2 – nevtipné pokračování vesměs toho samého nám naservírovalo nesympatické postavy z řecké komunity, které jsou hlasití, sebestřední a pořád jen křičí nebo se dohadují. Děj se točí kolem svatby rodičů Touly, kteří zjistí, že vlastně ani nejsou oficiálně manželé a kolem její dcery, která přemýšlí, kam půjde na vysokou.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Vincent Cassel (Můj král) – dnes již bývalý manžel Monicy Bellucci, zde podal další ze svých vynikajících výkonů, kde ztvárnil entuziasmem obdařeného muže středního věku, který se zamiloval, ale nechce se vzdát své volnosti a nakonec ani své ženy. Z dalších herců zaujal ještě Barry Ward ve filmu Jimmyho tančírna, kde jsem ho viděl poprvé a hned podal velmi uvěřitelný výkon, kdy hrdinu ztvárnil s velkou lehkostí.

Alicia Vikander (Hotel) – má současná nejoblíbenější herečka i zde dokázala, že je opravdovou herečkou a hvězdou, neboť svou postavu emocionálně zlomené depresivní Eriky, zvládla opět bez chybně a také zaujala i ve filmu Korunovační klenoty, kde sice její postava byla malinko upozaděná, ale i tak bylo na ní radost pohledět, pokaždé když se na plátně objevila.

Nejslabší herecký výkon týdne:
John Corbett (Moje tlustá řecká svatba 2) – spravedlivé by bylo, kdyby se na tomto místě objevili všechny herci a herečky tohoto filmu, neboť byly nesnesitelné, ale to jim předepsal scénář, ale u postavy Iana, která jediná nebyla nesnesitelná, bylo naopak vidět na Corbettovi, že roli vzal, proto že musel a podle toho vypadal jeho výkon, kdy hrál vyloženě nudně a bez života.

Simona Stašová (Lída Baarová) – takto teatrálně přehrávaný herecký výkon jsem dlouho neviděl a v roli matky Lídy byla opravdu iritující až nesnesitelná, kdy dokonce byla herecky horší než hlavní představitelka.

Hudební zhodnocení:
V 30. týdnu jsem slyšel 6 hudebních alb, která byla z většiny z tanečního soudku a všechna z roku 2016, z nichž 2 alba byla ze série slavných dlouholetých kompilací (na jaře roku 2016 vydaná kompilace Bravo Hits Vol. 93 a v létě Bravo Hits Vol. 94, které, jak je již zvykem, obsahují největší a nejhranější hity, nejen v německých hitparádách, kdy kvalita je podle toho, jak má člověk rád současnou hitovou produkci, takže co se týče mě, je kvalita tak na půli cesty); 2 elektronická alba (poměrně krátce působící německý DJ Frans Zimmer známý pod pseudonymem Alle Farben vydal letos již své druhé taneční album Music Is My Best Friend, kterým docela překvapil, neboť drží pohromadě a svým specifickým soundem, který se i dost odlišuje od současné deep houseové scény, se mi trefil do vkusu; vyloženě zklamáním pak je rovněž druhé album od australské kapely The Avalanches, které vydali po dlouhých šestnácti letech a pojmenovali ho Wildflower, kdy album se mi silně nelíbilo, a připadalo mi, jako by ho upekl pejsek s kočičkou a předešlý úspěch s albem Since I Left You z roku 2000 se podle mě konat ani nebude); a 2 alba z jiného hudebního soudku (americká folkařka Shawn Colvin se spojila s country legendou Stevem Earlem a pod spojením Colvin & Earle vydali stejně pojmenované album Colvin & Earle, kdy musím říct, že samostatnou tvorbu Earla můžu, ale ve spojení s Colvin, kde ona má převahu, mi album moc nesedlo a vím, že už si ho nikdy nepustím; stejný pocit jsem měl i debutového alba americké pop rockové kapely X Ambassadors, nazvané VHS, kde mě opravdu zaujal jen jejich hit Renegades a tím to končilo, zbytek byl moc fádní).

Nejlepší hudební album týdne:
Alle Farben – Music Is My Best Friend = nejsem velkým příznivcem současné taneční hudby, ale občas se vyrojí takovéto osvěžení, které mě donutí si i poslechnout něco z takovéto tvorby. Zde je zastoupen i současný hit Please Tell Rosie, který se mi však zalíbil až po opakovaném přehrání.

Nejslabší hudební album týdne:
The Avalanches - Wildflower = předešlé album z roku 2000 se mi líbilo a stejnojmenný song Since I Left You byl velmi chytlavý a měl povedený videoklip, ale toto album je úplně z jiného soudku a ambientní zvuk míchaný snad se všemi možnými žánry, kde převládá funk, mi připadal až rušivý a nehudební.

Filmové zhodnocení:
V 29. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž 2 byly americké horory (vcelku ucházející mystery horor Zlo nikdy nespí, o chlapci s živými sny během spaní, které mohou být krásné, ale i nočními můrami, který má dobrou atmosféru, občasné lekačky a ne moc hloupý scénář, kdy zaujme i malý Jacob Tremblay známý z oscarového filmu Room; milým překvapením byl body horor Clown, o otci, který si kvůli svému děcku oblékl starý klaunský kostým, čímž probudil démona uvnitř, který zaujal hlavně celkovým originálním zpracováním a nekorektními scénami); 2 komedie (kanadská nezávislá How to Plan an Orgy in a Small Town, jejíž název již napovídá děj, kdy jde o klasickou kanadskou produkci, která zůstává na půl cesty mezi příjemnou oddychovkou a občasnou nudou s neurážlivými hereckými výkony; hůře však dopadla fantasy komedie Souboj s Antikristem, o snaze černého Antikrista ojet pannu v podání Anny Kendrick, která se snaží napodobit zhulené Rogenovky, ale vyznívá příliš křečovitě); 2 americká dramata (lehce nadprůměrné Na mol, o učitelce, která má problémy s alkoholem a rozhodne se jít na léčení, kde vyniká skvělá Mary Elizabeth Winstead; a v průměru se držící Tumbledown, o vdově po zpěvákovi, která se těžce s jeho smrtí vyrovnává a potkává spisovatele, který chce napsat jeho životopis, kdy film na kolena shazuje naopak příšerná Rebecca Hall a místy zachraňuje stále lepší Jason Sudeikis); a 2 americké thrillery s nedávno tragický zesnulým Antonem Yelchinem (zajímavě vystavěný dramatický thriller Zkrocení koně, v režii indického režiséra a scénáristy Vidhu Vinod Chopry, který nám naservíroval odlišný pohled na pomalu plynoucí příběh dvou rozdílných bratrů, kdy jeden je mentálně zaostalý a zasekl se v područí místního mafiána, který ho využívá na nekalou práci a druhý bratr se ho rozhodne z toho dostat, kdy film má úžasně malebnou kameru, pozvolna plynoucí atmosféru se zajímavými soustředěnými hereckými výkony; a až téměř hororový thriller Green Room o punkové kapele, jejíž členové jsou svědkem vraždy při koncertě ve skinheadském doupěti, a poté musí bojovat o holý život s bandou skinheadů, který dokázal i na malém prostoru udržet pozornost a zaujal několika zajímavými prvky v bezvýchodné situaci a celkově stísněnou atmosférou).

Nejlepší film týdne:
Clown – po dlouhé době horor, který se mi opravdu líbil, možná i proto, že jsem od něj vůbec nic nečekal. Originálně zpracovaný příběh o otci, který se rozhodne při oslavě narozenin svého syna zaskočit za nepřítomného klauna a vypůjčí si starý nalezený kostým, u kterého zjistí, že nejde sundat a metamorfozuje se do démonického klauna, který vraždí děti, kdy film zaujal i gore efekty nezvykle, pro americký snímek, spáchaných na dětech a krásně míchá děsivou, depresivní a humornou složku, přičemž to nevyznívá vůbec wtf nebo směšně. Z dalších filmů zaujal ještě mystery thriller Zkrocení koně.

Nejslabší film týdne:
Souboj s Antikristem – už samotný námět o Antikristovy na zemi, který chce ojet pannu v podání Anny Kendrick je dost bláznivý, ale zpracování je bohužel přímo křečovitý a nebýt Anny, asi bych neměl ani důvod ho dokoukat. Stále se opakující vtipy o penisu nebo koulích černošského Antikrista přestávaly být vtipně, až se začínaly zdát trapné. Už samotné rozdělení černého Antikrista a čínského Boha je dnes spíše infantilní.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Jason Sudeikis (Tumbledown) – díky tomuto dříve spíše komediálnímu herci je film snesitelný a jeho herecké výkony jsou čím dál lepší, a to jsem ho v jeho prvotinách neměl vůbec rád. Zde mu role mírně otravného a posléze zamilovaného spisovatele opět sedla. Z dalších herců zaujal hlavně malý Jacob Tremblay ve filmu Zlo nikdy nespí, který už filmem Room ukázal, že se z něho klube další dětská hvězda a opět maniakální Vincent D'Onofrio jako mafián ve Zkrocení koně.

Mary Elizabeth Winstead (Na mol) – tato herečka již několikrát dokázala, že má obrovský talent a je malinko přehlížená. I zde v roli napravené alkoholičky si film ukradla pro sebe a díky ní je více než snesitelný. Z dalších hereček zaujala Anna Kendrick v Souboji s Antikristem, kdy na tuhle herečku mám slabost a objev týdne Jewel Staite v kanadské nezávislárně How to Plan an Orgy in a Small Town.

Nejslabší herecký výkon týdne:
John Francis Daley (Souboj s Antikristem) – rolí přítele Anny Kendrick, kterému se nelíbí, že jí chce ojet černej Antikrist, se moc nevyšvihl, a celou stopáž byl mírně řečeno otravný a nesnesitelný.

Rebecca Hall (Tumbledown) – tato herečka je příšerná ve většině svých filmech, a ne jinak je to i tady, kdy pokaždé když hodila ten svůj nehezký a nezajímavý ksicht, měl jsem chuť film vypnout.

Hudební zhodnocení:
V 29. týdnu jsem slyšel pouhá 4 alba a 1 EP, ze kterých 2 alba a zmíněné EP bylo od německé gothic metalové kapely The Vision Bleak (skvělé, v pořadí čtvrté, studiové album Set Sail to Mystery z roku 2010, které překonalo zajímavá první alba a nabízí skvělou gothicko-metalovou jízdu, kde skloubí devadesátky na způsob The 69 Eyes s moderním metalovým hávem; skvělá je i kompilace Timeline: An Introduction to The Vision Bleak z roku 2016, která nám, jak již název napovídá, naservírovala to nejlepší z jejich tvorby; nezklamalo ani EP The Kindred of the Sunset z roku 2016, které byla předzvěstí úžasné studiové novinky The Unknown); zbylá 2 alba jsou novinky z roku 2016 (hudební bard Neil Young se opět spojil s rockovou kapelou Promise of the Real a natočili live album Earth z roku 2016, které obsahuje, jak jejich společnou tvorbu z The Monsanto Years, tak i jeho starší věci včetně klasiky After the Gold Rush, a album je jako většina tvorby Younga povedené; pop rock punková americká parta Blink-182 po odchodu Toma DeLonga a nahrazením Matta Skiby vydala letos v červenci novinku California, na které ani výměna není znát a jedná se o jejich standardní věc, která ničím extra nenadchne).

Nejlepší hudební album týdne:
The Vision Bleak – Set Sail to Mystery = mnou opomenuté album z roku 2010, jejíž absenci jsem nyní dohnal, mě překvapilo, neboť se jednalo o jejich nejlepší album do letošní novinky The Unknown, o to překvapující je, že kapelu tvoří jen dva členové a při tom dokážou vytvořit tak čistě metalový zvuk s plno gothickými prvky.

Nejslabší hudební album týdne:
Blink-182 - California = jejich tvorba mě nikdy neoslovila, tak jsem chtěl vyzkoušet, jak si kapela stojí po výměně zpěváka, kdy jsem žádnou změnu ani téměř nezaznamenal. Styl mají stále stejný a zpěvák má velmi podobný projev. Pro mě nic moc, ale fanouškům to může vyhovovat.

Filmové zhodnocení:
V 28. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž 2 byly indické produkce (romantická dramedie Kapoor & Sons, o jedné dysfunkční rodině, s vycházející hvězdičkou Alií Bhatt, která je silná v romantické a komediální poloze, kdy za to může právě Alia, ale v dramatické poloze místy drhne, a zachraňuje ji až konec; a akční komedie Gunday, o dvou nerozlučných gangsterech, které rozdělí až láska Priyanky Chopry, ve kterém pro změnu selhává ona komediální linka, a síla je naopak v některých akčních scénách a gangsterských motivech); 2 čínské filmy (již třetí pokračování série o mistru bojového umění wing chun Yip Man 3, kdy tentokrát mistr čelí jednak hongkongskému gangu a jednak umírání své manželky, kdy tento díl je ze všech nejslabší, neboť zápletka byla velmi chabá, aby ukočírovala celý film a příběh obsahoval dost nudné výplně; o dost hůře dopadl festivalový Assassin, který má sice krásný vizuál, ale praktický celý film se nic neděje a tempo je ještě pomalejší než u Malicka, a tím pádem jsem se dost nudil); 2 akční sci-fi (první nonstop akční celovečerní POV Hardcore Henry, který navozuje pocit, že jste uprostřed videohry, o zběsilém útěku titulního Henryho, z něhož vidíme jen ruce a v nich nejrůznější zbraně, a likvidování nepřeberného množství nepřátel nejrůznějšími způsoby, kdy akční brutální řež působí dobře, stejně tak forma a výsostně pobaví nezvykle zábavný Sharlto Copley v různých kreacích, ale těžko se zvyká na POV, kdy tento styl snímání fakt nemám rád; horší bylo akční béčko Kill Command, o vojenské jednotce proti které se vzbouří roboti, kde mínusem byli hlavně robotičtí záporáci, působící lacině, stejně jako celý film a i celý herecký ansábl včetně jinde skvělého Thure Lindhardta, který zde byl velmi nevýrazný); a 2 americká dramata o ztrátě (nudné Meadowland, které zvolilo velmi pomalé tempo a prázdné dialogy, vypráví o rodičích, ale hlavně matce, která se těžce vyrovnává se ztrátou svého malého syna, kdy film mi připadal dost nedotažený a až artově plánovitý, kdy zklamala i Olivia Wilde v roli matky; lépe dopadlo vyrovnávání se Jakea Gyllenhaala se ztrátou své manželky ve filmu Demolition, kdy jeho výkon film výrazně drží nahoře a zdárně mu sekunduje Naomi Watts jako hulička trávy).

Nejlepší film týdne:
Gunday – tento týden jsem se těžce rozhodoval, zda byla lepší vztahová dramedie Kapoor & Sons s některými povedenými vtipnými momenty, ultimátní POV střílečka Hardcore Henry, nebo destrukce vnitřního světa vdovce v Demolition, ale nakonec vyhrála gangsterka o dvou přátelích, uprchlících z Bangladéše, kterým se v dětství systém obrátil zády a oni se tak dali na dráhu zločinu, kde se mi líbili některé, mnohdy i brutální, akční scény, Priyanka Chopra a Irrfan Khan ve vedlejších rolích, příběh, hudební vložky včetně muzikálových výstupů, ale naopak mě štvali oba titulní hrdinové, kteří se chovali až na pokraji parodie.

Nejslabší film týdne:
Assassin – i zde měl snímek konkurenta v prázdné Meadowland, ale nakonec vyhrála tchajvansko-čínská meditativní báseň, kdy vlastně ani nevím, o čem to bylo, protože tak nedivácký film jsem hodně dlouho neviděl, kde postavy nemluví a člověk se v nich úplně ztrácí, a který se vás za každou cenu snaží uspat.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Jake Gyllenhaal (Demolition) – ze začátku jsem si říkal, že konečně Jake hraje normální civilní postavu a ta poloha mu velmi sedí, i když ke konci musím uznat, že normální civilní postava to zdaleka nebyla, a zase si zařadil do svého hereckého rejstříku typ magora, ale i tak mu poloha dost seděla a opět dokazuje, že patří k nejzajímavějším hercům své generace a vlastně i mé. Z dalších herců zaujala dvojice Indů - Sidharth Malhotra jako rodiči podceňovaný a odstrkovaný Arjun v dramedii Kapoor & Sons a herecký matador Irrfan Khan v další z jeho četných rolí policejních inspektorů, tentokrát v akčním Gunday.

Priyanka Chopra (Gunday) – již několikrát nám tahle Miss World 2000 dokázala, že není jen hezkou tvářičkou, ale že má i obrovský herecký talent, a stejně i tak zde, kdy poblouznila hlavu oběma hrdinům. Z dalších hereček zaujala mladičká Alia Bhatt jako objekt romantické touhy v Kapoor & Sons a Naomi Watts jako hulička trávy v Demolition.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Arjun Kapoor (Gunday) – gangster Bala v jeho podání je až moc sebeparodický a celkově se mi jeho výkon zdál až příliš za čarou s přespříliš výraznou mimikou, a to o něco víc než u jeho přítele Bikrama, kterého ztvárnil Ranveer Singh.

Haley Bennett (Hardcore Henry) – velmi nevýrazný výkon, a tím i celá postava, kdy jsem měl pocit její velké zbytečnosti, přičemž postava opodstatnění ve filmu má.

Hudební zhodnocení:
V 28. týdnu jsem slyšel celkem 12 hudebních alb a 2 EP, přičemž se jednalo o dvě doplnění diskografií kapel a dvou fúzí známých muzikantů, z nichž jen jedno album bylo novinkové z roku 2016 a 4 alba z 80. let, kdy jedno doplnění diskografie se 7 alby bylo kapely Red Hot Chilli Peppers (jediné novinkové album týdné je jejich The Getaway, které je jejich již jedenáctou studiovkou, a které je vcelku povedené, zklidněné a drží pohromadě stejně jako Californication nebo By the Way; při této příležitosti jsem si poslechl i jejich starší alba, jejichž poslech jsem stále odkládal a nyní se ani nedivím proč, neboť jejich první 4 alba z osmdesátých let, ať už příšerný debut Red Hot Chilli Peppers z roku 1984, nástupce Freaky Styley z roku 1985, tak i The Uplift Mofo Party Plan z roku 1987, ale i Mother's Milk z roku 1989, zní spíše jak od sranda bandu, které nemá více ambicí, i když je pravda, že od debutu je na každém albu slyšet zlepšení, které vyvrcholilo až začátkem 90. let úspěšným Blood Sugar Sex Magik, které znám, a které jsem si tento týden nepřipomenul, a pokračoval jsem až jejím nástupcem z roku 1995 One Hot Minute, na kterém je slyšet zlepšení a posun, ale až na pár výjimek je to album lehce zapomenutelné; a poslední restové album bylo Stadium Arcadium z roku 2006, které bylo nástupce jejich asi dvou nejlepších alb Californication nebo By the Way, a je to na něm dobře znát, kdy jejich kvalit sice nedosahuje, ale jedná se i tak o povedené album, které působí strašně uklidňujícím a vyspělým dojmem); další diskografií byla 3 alba a 2 EP od hard rockové formace Sixx:A.M. (debut The Heroin Diaries Soundtrack z roku 2007, který mi připadal velmi průměrný a bylo na něm vidět, že je jen okrajovou záležitostí partičky lidí od Mötley Crüe, stejný pocit jsem měl i na o rok starším živém EP Live Is Beautiful, ale překvapili hned svými dvěmi dalšími věcmi z roku 2011, jak studiovkou This Is Gonna Hurt, kde se zrodilo hned několik hitů a pomalu se již přiblížili své suprové letošní novince Prayers for the Damned, která mě nadchla před měsícem a byla důvodem, proč jsem se na jejich tvorbu nyní zaměřil, tak i akustické EP pojmenované číslovkou 7, kdy i tato forma kapela náramně sedla; menší sprcha zklamání pak přišla s jejich zatím předposledním albem Modern Vintage z roku 2014, které již tolik hitové není a je spíše podobné jejich debutu); a 2 alba slavných interpretů s jejich novými projekty (britský alternativní rocker Richard Aschcroft vedle své sólové dráhy a působení v kapele The Verve, založil kapelu RPA & United Nations of Sound, se kterou v roce 2010 vydal album United Nations of Sound, které se od jeho sólové tvorby příliš neodchyluje a nabízí nám melancholické písně v rockovém kabátě umocněné jeho typickým přednesem, kdy není vyloženě hitové, ale velmi poslechové; německý instrumentalista Blixa Bargeld, který působí v kapele Nick Cave & The Bad Seed nebo industriální formaci Einstürzende Neubauten, ale i jako sólista, se tentokrát spojil s italským skladatelem a pod názvem Teho Teardo & Blixa Bargeld vydali v roce 2013 album Still Smiling, která obsahuje typický projev obou protagonistů s démonickým hlasem Bargelda a kompozičními skladby Tearda, kde je slyšet i vliv, zejména pozdější tvorby, Einstürzende Neubauten).

Nejlepší hudební album týdne:
Sixx:A.M. – This Is Gonna Hurt = projekt Nikki Sixxe, DJ Ahby a Jamese Michaela se stává plnohodnotnou kapelou a toto album z roku 2011 je předzvěstí jejich skvělé letošní novinky, obsahující již opravdu chytlavé hard rockové hity (Deadlihood, Skin), které nám říkají, že s kapelou můžeme do budoucna opravdu počítat.

Nejslabší hudební album týdne:
Red Hot Chilli Peppers – Red Hot Chilli Peppers = debut téhle dnes velmi úspěšné partičky působí hodně nevyváženě, kde se míchá až moc žánrů, od rocku, funky, punku až po rap a nedrží to vůbec pohromadě, ale to se dá říct o celé jejich tvorbě 80. let, kdy většina členů kapely byla na heroinu a kokainu.

Filmové zhodnocení:
V 27. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž 3 byly s vojenskou tématikou (akční válečný výplach 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází, o nedávné historii z Libye z roku 2012, od Michaela Baye s velkolepými akčními scénami, ale s tuny patriotismu, šedého děje a příšernými dialogy; průměrnou komedii Vzbuďte se, vojáci!, o učiteli v podání Danny De Vita na vojenské akademii, která je typickým produktem první poloviny 90. let s tehdy začínajícím Markem Wahlberga v roli jednoho ze studentů vojínů; a podprůměrná dramedie Americká reportérka, o začínající válečné zpravodajce v Afghánistánu v podání komičky Tiny Fey, kdy film by měl ještě uplatnění někdy v 80. letech (viz Vojín Benjamínová), ale zde je výsledný produkt podobný ještě horšímu snímku Ruku na to, kdy při sledování se člověk nemůže ubránit srovnání); 3 snímky o umírání (průměrné britské drama Už teď mi chybíš, ve kterém Toni Collette umírá na rakovinu své nejlepší kamarádce Drew Barrymore, při kterém zamrzí, že režisérka Catherine Hardwicke, nedokázala z tak kvalitních herců dostat lepší výkony, ale u Hardwicke je to problém u všech jejích filmů; průměrností zavání i italský snímek Mia Madre, ve kterém se režisérka sociálního dramatu musí vyrovnat nejen s umíráním své matky, ale i se složitým natáčením filmu o vzpouře v továrně a hlavně sebestřednou hvězdou filmu v podání Johna Turturra; o dost hůře dopadl americký nezávislý snímek James White, o nesympatickém flákači a jeho umírající matce na rakovinu, který byl těžce stravitelný a pro mě téměř nekoukatelný); a 2 snímky severské kinematografie (švédské drama Milovaná z roku 2009, což je celovečerní debut mé oblíbenkyně Alicie Vikander, a již zde podává vynikající až téměř hypnotizující výkon, vyprávějící o mladé dívce, která žije bezcílným a bezcenným životem, což je dnes velmi aktuální, kdy v ČR takto žije čím dál více lidí, jejíž změní práce na recepci koncertního domu, ale ne vše je růžové, kdy film stojí hlavně na výkonu hlavní hrdinky; a dánské (v koprodukci všech zbylých severských států a ČR) fantasy Dcera čarodějky, které vypráví o zradě, neplechách a vraždě v královské rodině, a zapletení do toho všeho vědmy a její stejně nadané dceři, kdy film je docela zvláštní, míchající všechny možné žánry, ale koukatelný).

Nejlepší film týdne:
13 hodin: Tajní vojáci z Benghází – ač mám k filmu hodně výhrad, zejména přetažená stopáž, přílišný patriotismus, nudné a zbytečné dialogy o ničem, testosteronem obdaření hrdinové, slabé herecké výkony a ani dějově to není žádný zázrak, ale to by se dalo říct i o dalších filmech Michaela Baye, kdy to však ve velkém zachraňují megalomanské akční scény, které jsou však někdy až příliš přehnané. Ale v průměrném týdnu film vévodil.

Nejslabší film týdne:
James White – za sebe musím říct, že se mi to silně nelíbilo, jednak velmi nesympatická a dle mě i špatně zahraná postava, kdy takové typy vyloženě nesnáším, příliš indie režie a kamera, která nám chce nakecat, že sledujeme něco extra, ale po sundání vaty nezbude nic a ve finále prostý děj, který mě absolutně nezajímal a nebavil.

Nejlepší herecký výkon týdne:
John Turturro (Mia Madre) – bylo osvěžující zase vidět tohoto rodáka z Brooklynu v nějaké jiné než komerční roli, kdy hlavně v 90. letech předvedl několik skvostných hereckých výkonů v nezávislé tvorbě. Zde se sice svému nejlepšímu období nevyrovná, ale přesto byla radost se na něj dívat.

Alicia Vikander (Milovaná) – zde je to bez debat nejlepší výkon týdne, kdy nám Alicia již v debutu ukázala, jaká velká herečka se z ní vyklube. A již zde dokázala zahrát ty největší emoce jen očima.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Christopher Abbott (James White) – jeho herecký výkon flákače, co žije na gauči své matky nebo leze po hospodách, se mi vůbec nelíbil, a to ani jeho postava, kdy i zmrda, a to i napraveného, se dá zahrát s určitou grácií.

Alexia Barlier (13 hodin: Tajní vojáci z Benghází) – nejen že její role v čistě mužném světě byla zbytečná a nezapadající, ale i její ztvárnění mělo dost zádrhelů bez nějakých sympatií k postavě.

Hudební zhodnocení:
V 27. týdnu jsem slyšel celkem 9 nových hudebních alb a 3 EP, přičemž všechna až na jednu výjimku byla z roku 2016 a z nichž byla 2 alba zpívána v německém jazyce (německá rocková formace Silbermond se svým již pátým a dosud nejúspěšnějším albem Leichtes Gepäck, které je jedinou výjimkou, neboť je z roku 2015, nám představuje lehký rockový až dream pop rockový repertoár s několika chytlavými hity a snovou náladou; německé deep housové duo Stereoact se vytasili svou studiovou prvotinu Tanzansange, kde můžeme najít i jejich veleúspěšný hit Die immer Lacht a celou plejádu hostů v dalších songech, kdy album je nevyrovnané, a vedle několika povedených skladeb jich je dost slabých); 2 alba pro mě dosud neznámých alternativních kapel (britští Zoax se stejnojmenným albem Zoax, kterým i debutují, nám ukázali nudnou variaci, kterou jsem neměl ani chuť doposlouchat; nenadchli ani amíci Nada Surf se svým již osmým albem You Know Who You Are, kteří zaujali alespoň několika rify a songem Believe You're Mine, ale už dopředu vím, že jejich hudbu do budoucna vyhledávat nebudu); 2 metalová alba (francouzská progressive metalová Gojira se svou již v pořadí šestou novinkou Magma naservírovali průměr, který byl na ně příliš měkký; za to gothic metalová parta The Vision Bleak se svým šestým albem The Unknown vyšplhali na prozatimní vrchol své kariéry a albem mile překvapili, neboť posledními alby spíše jen prošuměli); 3 zasněné hudební zážitky (německá legenda synthpopu De/Vision, která patří k mým velkým oblíbencům, vydala v pořadí své třinácté studiové album, nazvané prozaicky 13, a již od prvních tónů Who Am I, je jasné, že se nám partička vrátila v plné síle a po několika slabších albech navazuje na svá nejslavnější alba, a můžeme se unášet na vlně snění doprovázeni zvláštně uklidňujícím hlasem Steffena Ketha; potěšil i Angličan Tom Odell se svým druhým albem Wrong Crowd, kdy své prvotině ostudu zdaleka neudělal; a do třetice potěšili i američtí indie rockeři Augustines, se svým třetím albem This Is Your Life, které se směle může rovnat dva roky starému předchůdci); a 3 EP alba (jedna z nejuznávanějších britských alternative rock kapel současnosti Muse vydala letos novou verzi svého EP Muscle Museum, které potěšila víc než jejich předchozí studiovka; stále populárnější britští folk rockeři Mumford & Sons se v Jihoafrické republice spojili se senegalským zpěvákem Baaba Maal a nahráli EP Johannesburg, které si mi osobně moc nelíbilo a dávám přednost jejich samostatné tvorbě; belgická techno parta z 90. let Thunderball vydala staronové EP It's Your DJ, které v okleštěné verzi vyšlo již v roce 1994, ale tentokrát tam přidali pár nových remixů, kdy však na svůj mega hit Bonzai Channel One se jim nikdy navázat nepodařilo).

Nejlepší hudební album týdne:
The Vision Bleak – The Unknown = docela překvapení týdne, neboť jsem tuhle gothic metalovou partou vždy považoval pouze za lehký nadprůměr, a po posledním albu jsem to s nimi již chtěl vzdát, ale nyní přišli s vystříbřeným skvostem, na kterém starý gothic metal navlíkli do moderního hávu a chrlí jednu perlu za druhou.

Nejslabší hudební album týdne:
Zoax – Zoax = tak tenhle debut mě minul úplně, nevýrazná hudba, otřesný zpěv, nic co by mi zůstalo po pěti minutách v hlavě.

Filmové zhodnocení:
V 26. týdnu jsem viděl celkem 6 filmů, z nichž 2 byly životopisné snímky slavných olympioniků (z letní olympiády, odehrávající se v roce 1936 film Race o černošském atletovi Jesse Owensovi, který se potýkal s rasovou diskriminací, a to nejen v nacistickém Německu a zlámal několik rekordů, který je standardním životopisným snímkem, který ničím nevybočuje a má několik málo uvěřitelných momentů, ale jinak je to lehký nadprůměr; a zimní olympiádu v roce 1988 zastupující Orel Eddie, který je odlehčeným příběhem Michaela Edwardse, který se jako amatér rozhodne zastupovat Velkou Británii ve skocích na lyžích, kdy film má uvolněnou vtipnou atmosféru s feel-good výkony herců); 2 indické snímky (podle skutečné události natočený thriller Neerja, o statečné letušce, která čelí přepadení letadla na letišti v Káráčí pákistánskými teroristy, který má v celku uvěřitelnou atmosféru, se silnou titulní hereckou základnou v Sonam Kapoor a potřebným napětím, ale nemá žádnou hodnotu navíc, který by ho nadsazoval nad jiné snímky podobného ražení; a vynikající thriller Drishyam, který je remakem stejnojmenného malayalamského snímku, o Vijayovi a jeho rodině, která čelí nařčení z vraždy syna policejní inspektorky, který má skvělé herecké výkony a inteligentní scénář); a 2 snímky z francouzské produkce (dokumentární Nebe a led, o vědci a glaciologovi Claude Loriusovi, který strávil většinu života na Antarktidě, kdy objevil a popsal jev zvaný globální oteplování, kdy dokument je dobře natočený, je i poučný, ale téma mě moc nebralo, proto se často dostavovala nuda; a biblická artová dramedie Zbrusu Nový zákon, o Bohovi, který žije v Bruselu, je hulvát a jeho dcera se jednoho dne vzbouří otci a pošle všem lidem sms u údajem, kolik jim zbývá do smrti a pak se vydává hledat 6 nový apoštolů, kdy film mi i jako ateistovi připadal velmi přehnaný, místy nevkusný a postavený na hlavu).

Nejlepší film týdne:
Drishyam – drsný indický kriminální thriller o jednom zabití zparchantělého syna vrchní inspektorky policie a následného vyšetřování, včetně snahy všemi možnými prostředky prolomit neprůstřelné alibi podezřelé čtyřčlenné rodiny, kdy snímek se může chlubit inteligentním scénářem, skvělou kamerou, mrazivou atmosférou, jemně podkreslujícím hudebním motivem, který snímek doprovází v klíčových momentech, a překvapujícími hereckými výkony. Z dalších filmů bych vyzdvihl jen odlehčený sportovní biopic Orel Eddie.

Nejslabší film týdne:
Zbrusu Nový zákon – zvláštní snímek, který nesedne každému, stejně jako mě, kdy Bůh je zde zpodobněn jako parchant, který nesnáší lidi a vypadá jako bezdomovec, což by v jiném podání mohlo být i zajímavé, ale v tomto zpracování je to spíše nesnesitelné.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Ajay Devgn (Drishyam) – doteď pro mě neznámý herec, který hlavu rodiny, ochraňující za každou cenu svou rodinu, zvládl s přehledem a jsme nuceni jeho postavě držet palce za všech okolností. Z dalších herců zaujali ještě oba aktéři z Orla Eddieho – hlavní představitel Taron Egerton, který se zde představil v jiné poloze než v Kingsmanovi, a zvládl ji skvěle, stejně tak i Hugh Jackman, jako jeho trenér, kdy na něm bylo vidět, že si roli užívá.

Sonam Kapoor (Neerja) – herečka, které jsem si všiml již v Prem Ratan Dhan Payo, zde předvedla zajímavý soustředěný dramatický výkon, odlišný než v předchozím snímku a ukázala nám, že s ní do budoucna může počítat. Z dalších hereček mě zaujala ještě Indka Tabu ve filmu Drishyam, z jejíž drsné policejní inspektorky šel mráz po zádech a Holanďanka Carice van Houten jako Leni Riefenstahl ve snímku Race.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Barnaby Metschurat (Race) – jeho ztvárnění Josepha Goebbelse bylo příliš prkenné a nevýrazné, přičemž víceméně jen kroutil očima a dělal ksichtil do kamery.

Pili Groyne (Zbrusu Nový zákon) – vzpurná dcera Boha, která hledá po světe 6 nových apoštolů byla velmi nevýrazná a znám plno jiných hereček v jejím věku, které by se této role zhostilo mnohem lépe.

Hudební zhodnocení:
V 26. týdnu jsem slyšel celkem 6 nových hudebních alb, přičemž všechna byla vydána v roce 2016 a z nichž 2 alba byla originálními filmovými soundtracky (německo-íránský skladatel Ramin Djawadi složil hudbu k epickému filmu Warcraft, kdy samostatná hudební složka mě ničím moc nenadchla a ztrácí se v přebujelé pompéznosti; to anglický skladatel Henry Jackman, specializující se hodně na komiksové snímky, s hudbou k marvelovce Captain America: Civil War zaujal podstatně více a představil hned několik zajímavých motivů); 3 metalová alba (americká thrash metalová kapela Incite překvapila svým již čtvrtým albem Oppression, které je velmi syrové, ale přesto melodické a překvapivě hitové, kde chybí vyloženě hluchá místa; italští gothic metalisti Lacuna Coil rovněž překvapili svou již osmou studiovkou Delirium, kterým navázali na svá nejkvalitnější alba, kde lehce operní zpěv Cristiny Scabbii skvěle doplňuje growling Andrey Ferro; a němečtí progressive metalisti Poverty's No Crime se svou sedmou studiovkou Spiral of Fear moc nenadchli a velmi brzy se stala lehce zapomenutá); a 1 zajímavá kompilace (a to zpěvačky Sandy Danny, která se proslula hlavně jako zpěvačka folk rockové kapely Fairport Convention, a která zemřela v roce 1978 na krvácení do mozku po pádu ze schodů, kdy kompilace byla pojmenovaná I've Always Kept a Unicorn, a obsahuje zejména akustické verze a dema písní jak sólové, tak kapel, ve kterých vystupovala, kdy je to zajímavá, raritní připomínka skvělého hlasu a předčasného odchodu talentované interpretky).

Nejlepší hudební album týdne:
Incite - Oppression = kapela založena nevlastním synem Maxe Cavalery míchá thrash metal, který je typický pro jeho otce a groove metal, kdy album je skvělou ukázkou svěžího větru do dlouho nezčeřených thrash metalový vod.

Nejslabší hudební album týdne:
Ramin Djawadi – Warcraft = soundtrack k epickému fantasy vzniklé na motivy veleúspěšné počítačové hry mě vůbec nezaujal a nepřinesl nic překvapivého nebo melodicky zapamatování hodného.

Filmové zhodnocení:
V 25. týdnu jsem viděl pouhých 5 filmů, z nichž 3 byly animované se zvířecími hrdiny (skvělá a vtipná Zootropolis: Město zvířat, o první králičici v policejním sboru, která za pomoci vychcaného lišáka řeší zapeklitý kriminální případ; průměrné pokračování Kung Fu Panda 3, o pandě Po, která se tentokrát setká se svou pandí rodinou a musí se utkat s nebezpečným bojovníkem, který přišel z říše mrtvých, kdy animace neurazí, ale příběh se zdá narychlo spíchnutý, a cílený více na děti než předchozí díly; a podprůměrná Ledová sezóna, o mluvícím ledním medvědovi Normovi, který jede do New Yorku překazit plán projektantovi, co chce na Arktidě postavit luxusní domy, která je hodně cílená na ty nejmenší, a vtipy moc nefungují); a 2 satirické snímky, které si na paškál vzalo kulturu (na hudební byznys cílený Kill Your Friends, o hledači talentů pro hudební vydavatelství v Londýně, který jde doslova přes mrtvoly, kdy jako satira funguje skvěle, a představuje nám svět plný koksu, alkoholu, prostitutek, hvězd i manažerů bez talentu a křiváctví, ale jako celek má trhliny, kdy mu chybí nadčasovost a kultovní status, jako má např. Trainspotting; a na zlatý Hollywood potažmo McCartysmus cílený Ave, Caesar!, bratří Coenů, kterému tomu chybí hodně, pár scének je sice i vtipných nebo úsměvných, ale jinak se jedná o roztříštěný sled příliš dlouhých scének, který nedrží pohromadě a má hodně různorodou kvalitu, jako by se bratři do filmu rozhodli nacpat, co nejvíc, ale neuvědomili si, že někdy méně znamená více).

Nejlepší film týdne:
Zootropolis: Město zvířat – americký animovaný film o první králičici v policejním sboru, kterou nikdo nebere vážně, a tak se spojí s mazaným lišákem, a společně začnou řešit případ ztracených šelem, kdy film je zábavný a skvěle si pohrává se žánrem buddy movie, kdy spojuje dva totálně rozdílné parťáky, ze kterých se nakonec stanou kamarádi.

Nejslabší film týdne:
Ledová sezóna – u tohoto animáku je problém v tom, že nenabízí nic pro dospělého diváka a je cílený pouze pro ty nejmenší děti, kterým stačí, že někdo někam padá a že to je barevné. I příběhově je to slabší, kdy tomu chybí nějaká konzistence, ale i zábavné momenty.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Nicholas Hoult (Kill Your Friends) – tohoto Brita můžeme znát spíše z vedlejších, ale výrazných rolí, přičemž v roli Stevena Stelfoxe teprve ukázal, jaký talent v něm dřímá, kdy arogantního, nesympatického hledače talentů, který chlastá, šňupe koks, klátí holky a chce za každou cenu dostat povýšení, mu hodně věříme.

Scarlett Johansson (Ave, Caesar!) – Scarlett mám hodně rád, a zde i na malém prostoru všechny strčila do kapsy, zamrzí jen, že nedostala větší prostor. Její hvězdička strhne jak akvarelovou kreací, tak civilním projevem s vychlastaným hlasem.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Alden Ehrenreich (Ave, Caesar!) – jeho výkon se mi ze všech v tomto týdnu líbil nejhůř, kdy ta prkennost byla spíše tou rolí, ale i tak jsem nenašel na jeho ztvárnění nic pozitivního.

Tilda Swinton (Ave, Caesar!) – nikdy jsem nepřišel na to, proč je tato nesmírně ošklivá herečka tolik obsazovaná, a zde navíc v dvojroli. Někdy je to utrpení na ní koukat.

Hudební zhodnocení:
V 25. týdnu jsem slyšel jen 4 hudební alba z roku 2016 odlišných žánrů i států (doom metal zastoupila švédská kapela Katatonia se svým desátým studiovým albem The Fall of Hearts, které se hodně pohybuje na hraně progressive rocku a jedná se o opravdu zdařilý počin, kterému vévodí temně melancholický hlas Jonase Renkse a velmi vyrovnané skladby; symphonic metal zastupuje Finka Tarja Turunen se svým EP The Brightest Void, které je poslouchatelné, avšak od Tarjy jsem byl zvyklý dříve na vyšší standard; popovou scénu tuzemská znovuvzkříšená kapela Oceán s albem Ve smíru, na kterém zesnulého Petra Muka nahradila Jitka Charvátová, a na albu je slyšet hodně vliv původní sestavy a inspirace kapelou Depeche Mode, jako např. ve skladbě Dante, avšak albu vévodí něžná balada Po hlase a podle chůze; a elektronicko-taneční styl zastoupila americká kapela Major Lazer se svou třetí studiovkou Peace Is the Mission, ze kterého již pár hitů do rádií a diskoték vysypali).

Nejlepší hudební album týdne:
Katatonia – The Fall of Hearts = tento týden byl na alba velmi slabý, ale toto album by obstálo i ve větší konkurenci alb, neboť po letech zase jejich velmi zdařilá studiovka, napěchovaná hity, která obstojí i jako velmi příjemný celek a nemá vyloženě špatnou nebo nudnou skladbu.

Nejslabší hudební album týdne:
Major Lazer – Peace Is the Mission = album je sice napěchované hitparádovými hity jako Lean On nebo Light It Up, ale můj šálek kávy to není, proto mě to ani trochu neoslovilo, ale pro tancechtivé fanoušky se určitě bude jednat o zajímavý zážitek, kdy já bych na albu osobně vyzvedl kousek Roll the Bass, jediný song, kde není žádný hostující zpěvák.

Filmové zhodnocení:
I v 24. týdnu jsem viděl 6 filmů, z nichž 2 filmy byly dle autobiografie kontroverzních umělců (příliš nudný a nedivácký biografický snímek Pasolini, o posledních dnech a skonu skandálního režiséra Pier Paolo Pasoliniho v podání umrtveného Willema Dafoa; nenadchl ani snímek podle biografického románu Henry Millera Tiché dny v Clichy, o prostopášném životě začínajícího amerického spisovatele v předválečné Paříži v nevěstinci, který byl příliš monotónní); 2 české snímky (černobílý, depresivní artový biopic Já, Olga Hepnarová, o slavné české vražedkyni, který je kvalitně obsazen i natočen; a naopak barevný, rozjařený hudební Muzikál aneb Cesty ke štěstí, který je sice koukatelný, ale kvality moc nepobral); a 2 akční snímky z londýnského prostředí (britská akční nekorektní komedie Grimsby, o agentovi MI6 a jeho hulvátském dementním bratrovi, který děj moc nemá, ale nechutných vulgárních fekálních prasáren přehršle, čímž dost ztrácí na kvalitě celého snímku; a americký akční výplach Pád Londýna, který má kvalitní nonstop akční scény, málo nesmyslných dialogů a veze se na vlně první signální, kdy hodně připomíná lepší béčko s větším rozpočtem).

Nejlepší film týdne:
Já, Olga Hepnarová – český snímek o poslední české popravené ženě, která vejtřaskou v roce 1973 najela na chodník a přejela 8 lidí, má skvělou depresivní atmosféru, kvalitní výkon hlavní představitelky a nepůsobí vůbec trapně nebo televizně. Z dalších filmů zaujal jen akční Pád Londýna.

Nejslabší film týdne:
Pasolini – filmy režiséra Abela Ferrary se mi nikdy moc nelíbily, ale netušil jsem, že takhle zmrví i film o takovéto kontroverzní osobě, který jsem myslel, že se ani zmrvit nedá. O jednom z nejzajímavějších umělců vytvořil filozofický blábol o ničem, který nezachránil ani jinde skvělý Willem Dafoe.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Gerard Butler (Pád Londýna) – trochu nečekaně se zde objevil akční hrdina z neambiciózního výplachu, ale to jen díky absenci kvalitních hereckých výkonů, přičemž charismatem zde házel dokonale, určitě více než v minulém týdnu viděném Bohové Egypta.

Michalina Olszańska (Já, Olga Hepnarová) – tato Polka předvedla skvělý výkon a českou vražedkyni ztvárnila naprosto dokonale, kdy člověk měl pocit, že sleduje skutečnou Olgu.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Martin Písařík (Muzikál aneb cesta ke štěstí) – ve filmu nebylo moc kvalitních výkonů téměř u nikoho, ale Písařík svou postavu nezvládl vůbec, kdy jeho fotograf byl hodně neuvěřitelný a necharismatický.

Vica Kerekes (Muzikál aneb cesta ke štěstí) – občas má tahle Slovenka lepší chvilky, ale zde byla její postava velmi nezajímavá, nesympatická a svou českoslovenštinou iritující.

Hudební zhodnocení:
V 24. týdnu jsem slyšel pouhých 5 alb, které navíc více inklinovala k elektronickému stylu a byla z roku 2016, z nichž 2 alba byla žánru EBM (úžasné trojalbum This Is Where Death Begins americké aggrotech kapely Combichrist, kdy první CD bylo více rockové s příměsí industrial EBM punku, kdy místy připomínalo Marilyna Mansona, druhé CD již bylo čistě aggrotech EBM a třetí byl záznam živého vystoupení; a synth-pop EBM album A Dog and His Boy, od pro mě neznámé německé kapely Nova-Spes, kdy to byl pro mě příjemný zážitek, při kterém jsem si mnohdy vzpomněl na kapelu De/Vision); 2 alba kapel používající rap (americký bílý rapper Macklemore, tentokrát sólo vydal album Love Not War, na kterém je znát absence jeho parťáka Ryana Lewise, a jedná se o jeho nejslabší počin; příliš neoslnil ani mixtape Suck on This, jihoafrické rap-rave kapely Die Antwoord, ale vzhledem k tomu, že se jedná pouze o mixtape a ne plnohodnotné album, tak jsem ani zázrak nečekal); a 1 taneční album (norský DJ Kygo, hrající styl tropical house a deep house, vydal v květnu svůj debut Cloud Nine, který se dá zařadit ke kvalitnějším a vyrovnaným tanečním počinům, a plno hitů z alba již představil během posledního roku).

Nejlepší hudební album týdne:
Combichrist – This Is Where Death Begins = americká aggrotech kapela, založená Norem Andym LaPleguou, velmi překvapila svým osmým studiovým albem, které zaujalo hlavně svou první rockově-industriální částí, která se může vyrovnat Marilynu Mansonovi. Určitě se na kapelu a jejich předešlá alba podívám víc zblízka.

Nejslabší hudební album týdne:
Macklemore – Love Not War = americký rapper Ben Haggerty aka Macklemore překvapil v roce 2012 ve spolupráci s Ryanem Lewisem a jejich debutovým albem Heist, pak jejich práce již měla sestupnou tendenci, kterou nepozvedl ani Macklemore na sólové dráze tímto počinem.

Filmové zhodnocení:
V 23. týdnu jsem viděl 6 filmů, z nichž 2 filmy byli s lesbickou tématikou (v šesti kategoriích na Oscara nominované drama Carol, situované do 50. let v USA, kdy láska mezi dvěma ženami nebylo akceptované, přičemž snímek je herecky zvládnutý velmi dobře obou aktérek, jen ho brzdí velmi pomalé melancholické tempo; zato drama Freeheld, zasazené do mladší doby – roku 2005, již nemá tolik pomalé ani melancholické tempo, a to v sobě má i zakompované téma umírání na rakovinu, kdy hlavním tématem je boj s úředníky kvůli převodu renty, neboť na registrovanou partnerku se to nevztahuje jako u sezdaných smíšených párů, a opět herecky velmi dobře zvládnuté, ale téma a zpracování již není tolik stoprocentní); 2 snímky s božskou tématikou (blockbuster Bohové Egypta, od kterého jsem čekal mnohem víc, a ne jen digitální průměrnou pohádku s plno wtf momenty; zklamala i artovější německo-ruská klasika Je těžké být Bohem, podle knihy bratří Strugackých, která měla na historický sci-fi epos příliš skromnou dekoraci a ke konci mě již dost uspávala); a 2 dramedie s Molly Shannon ve vedlejší roli (nezávislý snímek Já, Earl a holka na umření, o středoškolském studentovi, který vším jen proplouvá, má jediného, stejně divného kámoše, a skamarádí se s holkou, co umírá na leukémii, kdy podobných snímků už vzniklo několik, a hlavně podstatně lepších; ale hůře dopadl druhý režijní pokus herce Clarka Gregga Věř mi, o agentovi dětských herců, který je na komedii absolutně nevtipný a na drama to málo šťávy).

Nejlepší film týdne:
Já, Earl a holka na umření – indie snímek hrající podle šablony filmu Hvězdy nám nepřály, bohužel jeho kvalit nedosahuje, ale i přesto to není špatný film a v tomto týdnu nemá konkurenci, kdy z herců zaujme jen ona holka na umření v podání Olivie Cooke, známou spíše z hororových filmů a očekávaný konec filmu. Zbytek filmu námi jen proplouvá stejně jako hlavní hrdina školou a celým životem.

Nejslabší film týdne:
Věř mi – režijní počin Clarka Gregga, trpí ne moc dobrou režií, kdy se ani nesnaží hledat vtipné situace a zůstává totálně nevtipným snímkem, protnuté vážnými věcmi, které však nedokáže zúročit a člověk sleduje film, který zapomíná již při tom sledování, a navíc dobře obsazený, kdy však nikdo z herců nedokáže pořádně zaujmout.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Michael Shannon (Freeheld) – současný král vedlejších rolí divných chlápků si zde zahrál poměrně normálního čestného poldu, který pomáhá své umírající kamarádce, kdy mu tahle poloha skvěle sedla a dokazuje nám opět, že patří ke skvělým nedoceněným hercům.

Ellen Page (Freeheld) – tento týden patřil herečkám hrající lesbičky, kdy ať Julianne Moore, Rooney Mara, ale i Cate Blanchette, byly skvělé, tak je o krapet přehrála tahle drobná talentovaná herečka, kterou jsem dlouho v pořádné roli neviděl, a zde opět dokazuje, že má obrovský talent.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Clark Gregg (Věř mi) – tohoto herce mám velmi rád, kdy hraje většinou samé dobrosrdečné ňoumy, a to samé hraje i zde, kdy však tady je už méně uvěřitelný a až moc tlačí na pilu, čímž ty sympatie ubírá.

Connie Britton (Já, Earl a holka na umření) – tento týden jsem neviděl u žádné herečky žádný vyloženě špatný výkon, pouze matka hlavního hrdiny byla nejméně výrazná, proto i trošku neprávem se ocitá na tomto místě.

Hudební zhodnocení:
V 23. týdnu jsem slyšel celkem 8 hudebních alb, kdy se ve všech případech jednalo o alba z roku 2016, z nichž 3 alba vyšla již v dubnu (výtečné hard rockové album Prayers for the Damned, Vol. 1, americké kapely Sixx: A.M., což je side projekt Nikki Sixxe, baskytaristy Mötley Crüe, kdy album velmi překvapilo; to se nedá říct o albu Forward in Reverse, které vyšlo ve stejný den, tj. 29. 4. 2016, dánské alternative rockové kapely Dizzy Mizz Lizzy, kdy hudba není tolik špatná, ale vadil mi dost zpěv Tima Christensena; a o 4 dny dříve vydané album The Canticle of Shadows, italské symphonic black metalové kapely Darkend, které se mi velmi líbilo svou temnou stránkou na to, že Itálie není žádnou metalovou velmocí, tak v poslední době se pár kapelami blýskla); 3 alba vydaná v květnu (slabší Titancraft, což je již deváté album německé power metalové kapely Iron Savior, kdy od nich znám mnohem lepší kousky; ve stejný den, tj. 20. 5. 2016 vydané album These People, kterým se po šesti letech od čtvrtého předchozího alba připomenul Brit Richard Ashcroft, kdysi frontman kapely The Verve, a opět potěšil svým truchlivým zpěvem a tklivou kytarovou hudbou, i když vyloženě hit by se na albu hledal těžko; a o 7 dní dříve vydané album The Concrete Confessional, metalcorových Američanů Hatebreed, které se mi ze všech jejich sedmi studiovek zdá jako vrchol, a již od první skladby Rise nasadili tempo a nedojde jim dech až do konce); a 2 alba vydaná v červnu (již desátá studiovka Good Karma švédského legendárního pop rock dua Roxette, na kterém je poměrně dost balad a nenajdeme tam tak obrovské hity jako v 90. letech, ale i tak se jedná o zajímavé album a hlavně příjemné zavzpomínání; méně potěšení se dostavilo s albem Aggressive od amerických metalcoristů Beartooth, kdy album je tak napůl, není špatné, ale dost se překrývá s obrovským množstvím dalších metalcore kapel a nenabídne nic navíc, čím by se odlišilo).

Nejlepší hudební album týdne:
Sixx:A.M. - Prayers for the Damned, Vol. 1 = vedlejší projekt Nikki Sixxe překvapil propracovanou hard rockovou složkou, kde vše skvěle do sebe zapadá, včetně zajímavého zpěvu a výrazného bycí a jejich čtvrtá studiovka je pro mě obrovským překvapením, neboť jeho domovskou kapelu Mötley Crüe vůbec nemusím.

Nejslabší hudební album týdne:
Dizzy Mizz Lizzy - Forward in Reverse = hudební stránka této dánské kapely není zas tolik špatná, kdy slyšíme i časté grunge motivy, ale pohřbívají ho hlavně dlouhá sóla, což se u tohoto stylu moc nenosí, a hlavně fádní zpěv Tima Christensena, kdy mi nesedlo ani zabarvení jeho hlasu.