Pokání

komentář k Pokání (2007) jsem nucen přepsat. dojmy z filmu totiž - sice pomalu, ale přeci - uzrály na přinejmenším o jeden stupeň vyšší úroveň. krátce po zhlédnutí jsem nijak nadšený nebyl, film se mě nedotkl po citové stránce a já jsem to vnímal jako velké mínus, protože právě to jsem považoval za jeho hlavní účel - dojmout. obdivoval jsem tak jen ten poutavě netradiční narativ, který příběh rozkládá do neobvykle rozsáhlého množství vrstev/verzí, kamerové zpracování, pro mě uvěřitelné herecké výkony a cit pro vystižení krásy Keiry Knightely. s časem mi ale došlo, že v tom konci bylo něco, co ve mě zanechalo trvalejší stopu a vlastně i citový otisk, přestože jsem ho zprvu odmítal jako nepatřičný. Pokání jsem považoval za film, který jako kdybych viděl už stokrát předtím, ale i tak jsem byl nadšený z přítomnosti jen těch opravdu nezbytných a nerušivých klišé. hodnotil jsem průměrem, ačkoliv jsem věděl, že ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, film průměrný není. (16.02.2008)

Je to samej hlediskovej záběr, subjektivizace, roztříštěná narace, hypotéza, flashback, flashforward (možná i frontflash, ale segmentaci vám kvůli tomu rozhodně dělat nebudu)... ale tohle všechno vem čert, když na konci všechno smete dokonalost výkonu Vanessy Redgrave, takže bych nakonec i tý Keiře Knightley uvěřila rok 1935. (05.02.2012)

Na můj vkus až příliš kýčovité, ale i tak psychicky drásavé drama, které rozkládá (a to nejen v závěru) na atomy a doslova a do písmene pohlcuje. Jen ta Keira by se občas už vážně mohla najíst. 9/10 UPDATE ONE YEAR AFTER: Jediné, co mi zůstalo v paměti, je finále. Trochu málo na film, jenž bojoval o Oscary a má mohutných 84%. Jedna z bublin, které praskly. 7/10 (28.01.2008)

Už před 2500 lety vědělo klasické trojhvězdí řecké tragédie – Aischylos, Sofokles a Euripides –, že drama nedělají postavy, ale interakce a vztahy mezi nimi. Vztah Cecilie, Briony a Robbieho připomíná trojúhelník s příliš vzdálenými stranami – sesterská láska a zášť se dala vygradovat mnohem více, stejně jako náklonnost mezi Cecilií a Robbiem. Což může být alibisticky přičteno emocionální vyhraněnosti doby, o které vyprávěla Jane Austenová (sňatek z lásky byl jen bláznivou pohádkou, hlavní hybnou silu představovaly peníze a pro mladou anglickou dámu byl životním cílem sňatek s bohatým mužem). Může to být ale přičteno i directorovi Wrightovi. Pro mě je Pokání každopádně spíš formalistickým filmem než emocionálním. Třeba tím, jak podtrhává roztěkanost a chování hrdinů jejich okolím (gramofon, voda, cigareta). (27.12.2007)

Je to teprv moje první setkání s panem Wrightem, proto nemůžu porovnávat. Jeho Pokání bych rozdělil do 3 částí...začátek se mi líbil a začal jsem se těšit, jak se to bude dál vyvíjet...bohužel prostředek byl pro mě bez feelingu a docela sem se u něj nudil... pak přišel konec, který mě svým přechodem do současnosti trochu praštil do nosu, ale v každém případě ve mně vyvolal silný pocit, který nedokážu přesně definovat (snad dojetí)...Herecké výkony mi nepřišly zase tak suprové (ikdyž Saoirse Ronanová mě zaujala), spíš se mi líbila kamera, kostýmy a hlavně špičková hudba (to klapání psacího stroje slyším ještě teď). Takže abych to shrnul; hodnotím slabšími 4*. (02.11.2008)