Pokání

Pokání vnímám jako další, tentokrát však velice přesvědčivý důkaz toho, že film je ve srovnání s literaturou přeci jen uměním - pokud lze brát umění jako vyjádření "něčeho nějak" - limitovaným. Z technického hlediska nelze Wrightově snímku nic vytknout, naopak jde v tomto ohledu o jeden z nejpůsobivějších filmů, které jsem kdy viděl. Nečekal jsem, že po Tenkrát na západě, Satan přichází, Mechanický pomeranč či Amadeus se ještě dočkám filmu, v němž bude hudba složkou nejen doprovodnou, ale přímo rozdílovou a determinující divákovo nazírání jednotlivých scén. Přitom soundtrack sám o sobě nikterak výjimečný není, v kombinaci s obrazem ovšem nabývá svého primárního smyslu a jeví se dokonale funkčním (odteď se již nikdy nedopustím té chyby, abych nějaký soundtrack odsoudil coby průměrný bez znalosti předmětného filmu). -- Pokání kromě Marianelliho hudby útočí na divákovy emoce chytrým rozložením širokého spektra barev do třech hlavních emocionálních linií závislých na konkrétním ději. 1) Přesvětlenost úvodního dějství evokuje vedle bohatství rodiny Tallisových a vůbec jakési životní rozmařilosti, s níž bývají zámožní lidé obyčejně spojováni, rovněž fantazijní svět malé Briony. Dva klíčové výjevy (tedy scénu u fontány a sex v knihovně), které Briony mylně interpretuje a které se de facto stanou základem tragického vyústění celého příběhu, jsou inscenovány více romanticky nežli realisticky. Briony vidí pouze jejich zkreslující povrch, zatímco pravá interakce mezi postavami je literárním kýčem. Dojem kýčovitosti ostatně zanechává celá úvodní třetina filmu a to právě především z důvodu křiklavosti barev, které se v ní objevují. Má to svůj smysl, jelikož samotná povaha Brioniny lži je ekvivalentem kýče: pohledný mladík, kterého kdysi milovala dětsky ztřeštěným způsobem, se v jejích očích proměnil v oplzlého zvrhlíka, jemuž chce nyní uškodit. Všechny drahé ozdoby, výstavní šaty, paprsky slunce pronikající do všech místností a propůjčující všechny tváře líbivým hrám světla a stínu, nejsou ničím jiným než dětskou fantazií - resp. literaturou. A Briony je její přední reprezentantkou. 2) Válka ukončí nejen pohádkovou idylu Tallisových, ale především znemožní dvěma zamilovaným lidem dovršit svoji lásku ve společném životě. Robbieho válečné peripetie proto naprosto postrádají výstřednost barev z úvodního dějství. Snímek je chvílemi natolik temný, až se jeví být černobílým. O poznání jinak je tomu v případě Briony, která mezitím začala pracovat jako zdravotní sestra. Má čisté bílé šaty, umytý válkou nepošpiněný obličej a jakoby nepřítomný výraz. Jako prudký kontrast úmornému putování prachem z trosek zničených měst se navíc začíná do záběrů vracet slunce a barvy opět nabývají na intenzitě (viz scéna rozhovoru Briony s umírajícím vojákem). Stejně jako v předválečném období je Briony představitelkou fantazie a Robbie s Cecilií představiteli reality (což je paradoxní, neboť jejich láska je nepokrytě idealizovaná). 3) K výraznému zlomu dochází v posledním dějství, kdy je až doposud nevinně zasněný Brionin obličej proměněn ve tvář staré spisovatelky a uvržen na černé pozadí rozhovoru pro televizi. Briony má na sobě modré šaty velice nevýrazného odstínu, dříve zářivě blonďaté vlasy jsou již šedé, kdysi naivní obličej poznamenán uvědoměním a moudrostí. Nasvícení scény je velice decentní, nedramatické. To vše evokuje jediné: z představitelky fantazie se stala představitelka reality, což je ono skutečné pokání, kterým Briony prochází a její někdejší práce v nemocnici během války se náhle jeví jako bezpředmětný a poněkud prvoplánový pokus o přijetí trestu. -- Až doposud - byla-li tedy řeč o provázanosti formální a narativní složky - se Wrightův film jevil takřka dokonalým klenotem jeho nadějné kariéry. Neznaje McEwanovu knižní předlohu, která mimochodem patří k tomu nejlepšímu, co autor napsal, spokojil bych se s takovým hodnocením jako finálním, coby milovník McEwanova Pokání však nemohu. Nechci vypadat jako další z horlivých zastánců motta "film se nikdy nevyrovná knize", nicméně co mi zbývá jiného, když rozdíl mezi dílem spisovatele a dílem režiséra je přímo propastný. Zdánlivě přitom vše funguje tak, jak má. V první chvíli jsem byl až udiven tím, nakolik se vizuální zpracování, výběr hereckých představitelů a především celková nálada ztotožňovala s představou, kterou jsem si vytvářel při čtení. Nedá se ani říct, že byl film ochuzen o nějakou podstatnou narativní část či souvislost z knihy. Všechny základní kontury zůstaly poctivě zachovány a přece něco důležitého chybí - sice postavy. Pomineme-li Briony, jejíž lži je věnován dostatek pozornosti na to, abychom ji mohli považovat za propracovanou postavu, nemá nikdo jiný ve filmu nezastupitelné místo. Z toho důvodu trpí především láska Robbieho a Cecilie, která se ve světle banálně načrtnutých charakterů jeví téměř komickou. Nekonečné opakování fráze „Vrať se. Vrať se mi.“ k ničemu nevede a o postavách milenců nám nic neříká. Proč právě oni dva? Co jednoho k druhému poutá? Čím jsou výjimeční? Na žádnou z těchto otázek film nejenže neodpovídá, ba nesnaží se odpovědět. Jednoduše spoléhá na to, že již samotný konstrukt osudové lásky zasazené do devastujících válečných okolností sám o sobě obě postavy obhájí a vyprofiluje. Velice podobné je to s postavami vojáků, kteří s Robbiem putují. Zatímco v knize mají svá specifika, podle nichž je čtenář snadno rozpoznává, ve filmu pouze doplňují kulisy válečné situace, aniž by samy o sobě měly jakýkoli význam. -- Při sledování Pokání jsem neměl pocit, že je špatně něco, co šlo udělat lépe, spíše jsem se zamýšlel nad tím, je-li vůbec v moci tvůrců - jakkoli geniálních - docílit rozměrnosti nějaké knihy pouhým audiovizuálním vyjádřením. Došel jsem k závěru, že je to stejně nemožné, jako sdělit hudbou příběh (a to tvrdím navzdory tomu, že mám právě puštěnou Fantastickou symfonii). Protože film nutí představu, zatímco kniha podněcuje představivost, nemůže být žádná postava dostatečně plastická, žádná žena dostatečně krásná, žádná krajina dost barevná. Samozřejmě - film na nás může zapůsobit více než kniha, může v nás vzbudit emoce, které kniha nevzbudila, může na nás i z celkového pohledu působit jako hodnotnější umělecké dílo, a přesto nikdy nebude žádná realita nějakého filmu natolik rozměrná jako fantazie nějaké knihy. -- Aniž by to bylo zcela mým záměrem, tato krátká úvaha mě přivedla k tomu, co bylo možná částečným důvodem, pro který filmové zpracování své knihy - nemohu nepoznamenat, že překvapivě - ocenil samotný autor. Scénárista Christopher Hampton totiž správě pochopil její ústřední myšlenku a uvědomil si skutečnost, že tragická láska byla pouze okrajovým tématem či lépe řečeno důsledkem tématu hlavního - tedy sofistikované úvahy nad vztahem fabulace a reality, lži a pravdy, viny a trestu. Kde končí realita a kde už začíná fantazie? Přes veškerý patos a obrazovou monumentalitu se filmu podařilo zachovat to nejdůležitější z knihy, to, co ji činí pozoruhodnou. Závěrečná zpověď staré Briony není pouze hlasem všech spisovatelů, kteří nepřestávají věřit, že svými díly mohou měnit lidské osudy, ale rovněž hlasem všech lidí, kteří věří ve fantazii a její blahodárnou moc - zde měl následovat výčet pozitivních i negativních dopadů, které fantazie může mít v realitě člověka, ale proč o to vůbec usilovat, když ji žádným výčtem obsáhnout nelze? (22.07.2014) (méně) (více)