Pokání

Myšlenka, která se mi při vzpomínce na zhlédnutí Pokání vybavuje jako první, zní: "Vanessa Redgrave je Paní Herečka." Není to myšlenka právě férová, neboť ona věhlasná dáma, jakkoliv je všeho toho obdivu hodna, de facto jen sklízí plody práce, kterou předcházející dvě hodiny reálného času odváděli jiní. Těmi jinými jsou samozřejmě ostatní herci v čele s Jamesem McAvoyem, jehož mladické nadšení, bouřící emoce i pozdější zatvrzelost nejsou míň než úžasně přesvědčivě zahrané. Poklona patří i Keiře Knightley, které to kromě všestranného hereckého projevu (až na ty slzy, ty jí pořád moc nevěřím:)) ještě neskutečně sluší - s tou výhradou, že pět až deset kilo navrch by jí opravdu prospělo. Jestliže slečně Cecilii přináležela poklona, pak před Briony - jak tou ztvárněnou Saoirse Ronan, tak i tou, kterou zahrála Romola Garai - se patří pokleknout a udeřit čelem o zem, protože to jak za mimochodem neskutečně pod kůži se zarývajícího a do hudebního doprovodu výtečně zakomponovaného zvuku psacího stroje s doširoka otevřenýma očima vstřebává svět kolem i uvnitř sebe (a taky ho fatálně ovlivňuje), je něco jen těžko popsatelného. Absolutně nepopsatelné je potom to, co režisér spolu s kameramanem a skladatelem stvořili na pláži v Dunkerque - tam nejen že mi běhal mráz po zádech, ale skutečně mi spadla čelist. Joe Wright se tentokrát opravdu utrhl ze řetězu a formální stránce svého díla dal místy takové grády, že by se za ně nestyděli ani Queeni. O hudbě už zmínka padla, ale teď se hodí říct, že i ona činí Pokání přitažlivějším, a to tak že značně, a že Dario Marianelli v mých očích (respektive uších) nad očekávání zabodoval, protože z jeho předchozích prací jsem si nezapamatoval ničehož nic, a on si najednou vyrukuje s tak mazáckou kompozicí a s tak silným hlavním tématem. Víc už nemám co bych dodal. Snad jen, že o případné stovce se rozhodnu, až Atonement uvidím znovu - (možná) zatím dávám 90%. PS: Tak po druhém pokusu to přece jen plná stovka nebude, i když poslední desetiminutovka se mnou zase zamávala. A vlastně nejenom ta... (29.07.2008)

Je to samej hlediskovej záběr, subjektivizace, roztříštěná narace, hypotéza, flashback, flashforward (možná i frontflash, ale segmentaci vám kvůli tomu rozhodně dělat nebudu)... ale tohle všechno vem čert, když na konci všechno smete dokonalost výkonu Vanessy Redgrave, takže bych nakonec i tý Keiře Knightley uvěřila rok 1935. (05.02.2012)

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10] (03.02.2008)

Opět nádhera, Joe Wrighte, 2:0 pro tebe. Poslední třetina sice působí ZDÁNLIVĚ poněkud kostrbatým, nesourodým dojmem (zejména vkládáním Brionyních životních momentů), ale záverečné rozhřešení tomu dá smysl a emočně člověka rozseká, přestože náhlé zasazení do současnosti působí poněkud rušivě. Díky bohu za Joe Wrighta, který do kin vrátil svým způsobem vyprávění jakousi starosvětskou krásu a eleganci, s emocemi, které vyvolávají příjemné mrazení v zádech. Velmi mě překvapil James McAvoy, který od doby nesympatického floutka v ´Last King of Scotland´ prodělal osobnostní proměnu až v zde charismatického mladíka, kterému jsem věřil každé gesto a Keira Knightley? Přes její lehce anorektický typus mám pro ní slabost, film od filmu herecky roste a její tvář zde vyzařovala noblesní krásu hvězdy stříbrného plátna předválečné éry. Hlavní hudební motiv mi pak pořád zní hlavou a vyhánět ho z ní určitě nebudu :o) (26.12.2007)

Člověk podvědomě čeká dávku kýče a taky že jej dostane. Jenže pokud není cynik, musí jej celá ta obrazová i příběhová nádhera smést. Joe Wright se zbavil svého jediného nedostatku – zmatek v postavách, a předkládá uvědomělou a distingovanou podívanou, jež má tak obrovské srdce, až divákovi emoce chvílemi nestíhají a směs smíchu i smutku zanechává jeden z nejromantičtějších zážitků v novodobé kinematografii. A závěrem snad jenom podotýkám fakt, že z Keiřiny sladké tvářičky konečně vyrostla charakterní herečka a Joe Wright je aktuálním talentem č. 1 celé ostrovní tvorby – za ten fantastický steadycam na pláži by mu jistě smeknul i samotný Brian De Palma. (23.01.2008)