Třicet případů majora Zemana

Jeden z nejprofánnějších komunistických seriálů nejtemnější normalizace v sobě se značnou přesvědčivostí zrcadlí jeho protikladnost. Ryze zprostituovaných dílů je v třiceti dílech překvapivě málo. Mnohem více je těch, které ruší zadané stalinistické dogma a přímo či nepřímo se vztahují k tradicím prvorepublikové kriminální policie, této tradiční elity našich policejních sborů. V tomto ohledu se jen se zdánlivou nečekaností major Zeman propojuje s prvorepublikovým PANOPTIKEM, ale i s mnohem pozdějšími ČETNICKÝMI HUMORESKAMI. Je těžké se dohadovat, nakolik se tak dálo úmyslně a nakolik tu působila váha přirozeně daných souvislostí. Jisté je jedno: proklamativní fráze a plakátovost už pro svou povrchnost a mělkou zakotvenost ve skutečnosti podléhají obecným souvislostem, tomu, co se často ne zcela přesně nazývá vlastním životem díla (postavy). Sequensova protiřečivost přetrvává, ale v tomto nazírání se jeví v značně odlišné podobě. A tak i tady řemeslo, které nemá daleko ke skutečnému umění, přemáhá svěrací kazajku dogmatu, a ačkoliv je daleko vrcholu, je stejně vzdáleno propasti kýče a podbízivosti. Jeho svědectví o komunistické době pro poučeného diváka vyznívá mnohem složitěji, než by se byl původně nadál. Což ovšem není a nemá být chvála této neblahé dějinné epochy. (27.08.2007)