Westworld

Jonathan Nolan a spol. dobře vědí, že už nestačí přijít s jedním šokujícím zvratem à la „někdo ze zaměstnanců je android“ a čekat, že to publikum posadí na zadek. Místo toho rozehrávají mnohovrstevnatou partii více žánrů, časových linií a skrytých motivací. A až na výjimky (k chování dvou techniků u Maeve mám pořád výhrady) se nakonec roztřepená příběhová vlákna zase spojují a vše do sebe zapadá. Až mám trochu výčitky, že jsem v průběhu seriálu na pár místech propadl „malověrnosti“ a měl tendenci vytýkat jako nedotaženost něco, co bylo pečlivým záměrem. Ani nevím, kdy naposledy jsem měl takovou chuť si něco okamžitě pustit celé znova a odchytávat detaily, jež mi napoprvé unikly. Stejně tak si je Nolan vědom toho, jak funguje sledování seriálů v digitálním věku a průběžné diskuze a konspirační teorie na fórech (sám ostatně chodí třeba na reddit). Cokoliv by scenáristé mohli vymyslet, na internetu se to objeví v ještě šílenější podobě, viz třeba mystické teorie u první řady True Detective. Když tedy dojde na nějaké odhalení či výslovné potvrzení, nepodává se to divákovi jako šokující moment. Ne, ten šok a překvapení jsou směřovány na konkrétní postavy v daných scénách, zatímco divákovi může stejně tak spadnout čelist jako si jen spokojeně pokývat hlavou. Ostatně, stejně jako u dobré detektivky tam náznaků bylo roztroušeno dost a rozhodně ne náhodou. Přezíravou reakci „pff, to jsem věděl už dávno, nuda“ by to každopádně vyvolat nemělo. Za pochvalu stojí ještě citlivá práce s žánry. U sci-fi je to asi jasné, on tady ale krásně funguje i western. A to i přesto, že je to „jenom jako“. Dál už jen telegraficky, protože toho hodně zaznělo už v recapech: herci jsou výborní, Anthony Hopkins samozřejmě vládne, příliš za ním ale nezaostávají ani Ed Harris, Jeffrey Wright, Evan Rachel Wood nebo i trochu zastíněný, leč velice přesný Jimmi Simpson (William). Soundtrack patří k tomu nejlepšímu, co televize nabízí, režii drží pevně v rukou lidé, kteří dobře vědí co dělají, a produkční hodnoty jsou na tradičně velmi vysokém HBO standardu. Po Vinylu a šesté Hře o trůny je Westworld jejich další letošní trefou do černého. (25.03.2020)

Druhá řada Westworldu je s časovými rovinami umírněnější než ta první. Místo dvou prolínajících se (a dlouho nepřiznaných) časových linií je tu jen jedna hlavní linka doplněná o druhou, budoucí, rámující, jež ale zaujímá jen málo prostoru, a všechno se děje v (relativně) jasně definovaných místech na časové ose. Přesto je letošní série méně kompaktní, snad až roztříštěná. Na vině je geografické rozptýlení postav i obrovské množství informací, jež nám tvůrci chtějí sdělit o pozadí fungování parku. Víc než souvislou řadou je tak výsledkem spíš antologie povídek – o samurajském světě, o drsném indiánovi Akečetovi, o Jamesi Delosovi, o rodinném životě Muže v černém atd. Trpí kvůli tomu hlavní dějová linie, jíž pak chybí patřičný drajv. To ale neznamená, že by Westworld pořád nebyl obrovsky zajímavou podívanou. Jonathan Nolan a Lisa Joy vytvořili komplexní svět, z nějž nám minule předhazovali spíš jen drobečky a letos jej konečně začali odhalovat naplno (byť to místy s expozicí snad až přeháněli, vzhledem ke kvalitě jejího obsahu jim to rád odpustím). Exteriéry, design i kostýmy berou dech, herecky je to stále špička a Ramin Djawadi složil další várku skvělých hudebních aranží. (25.03.2020)

Po skoro jeden-a-půl-roční pauze od první řady je úvodní díl té druhé v prvním plánu logicky připomenutím kdo je kdo, kde ho nebo ji zanechalo předloňské finále a co teď chce. Což zvládá dostatečně elegantně na to, aby se obešel i bez koláže „v minulých dílech jste viděli“. Nebyl by to ale Westworld, jak ho známe, aby zároveň nestíhal i alespoň druhý plán, takže ani vyprávěcí struktura epizody není zase tak přímočará, jak by se nejdřív mohla zdát. Už tady nepůsobí tak silně jako minule to kouzlo objevování nepoznaného a dychtivé hltání jakýchkoliv střípků informací o světě a postavách. Přeci jen už jde o návrat do již rozjetého univerza a tvůrci do konce řady na většinu hlavních otázek odpověděli. To ale v globále rozhodně není špatně, jakkoliv mám třeba Ztracené rád, je jen dobře, že Nolan a spol. mají své záhady pečlivě promyšlené a postupně je osvětlují. A pomalu už uvádějí i otázky pro aktuální řadu, zatímco jen tak mimochodem vykrývají některé potenciální útoky diváků na logiku děje. Samozřejmostí je stále velice vysoký produkční standard. Výborní herci, výprava i kostýmy, působivá hudba (nechybí ani mechanické piano) i vysoká obrazová kvalita, která bez problému ustojí i kinoprojekci. První epizoda druhé řady sice nenabídne nic vyloženě strhujícího, ale jako nový úvod funguje bezchybně. V tuhle chvíli k divácké radosti bohatě stačí návrat do světa westernového parku, a opětovné shledání s nebohým Bernardem, emancipovanou Dolores nebo Mužem v černém, který konečně hraje hru za podmínek, jež ho zase baví. A nepochybuji, že v příštích týdnech se to rozjede ještě víc. (25.03.2020)

Seriál má pořád velmi dobré, charismatické herce (letos hlavně Cassel a Harris, ale ani Aaron Paul se neztratil). Dále hezkou kameru i výpravu, která si dala záležet na nalezení nových lokací, jež vypadají futuristicky, a výborný Djawadiho soundtrack, který v motivech pro svět budoucnosti připomíná Jean-Michela Jarreho a dodává i několik nových vynikajících coverů. Ještě v první polovině to celé vypadalo hodně slibně. Ale. Postavám vůbec nevidíme do hlavy, jejich motivace nejsou vesměs nic moc, značná část dialogů spočívá jen v tom, že si něco navzájem vysvětlují. Kvůli tomu působí Westworld poněkud odtažitě, mnohé zvraty nebo emocionální momenty nefungují tolik, jak by měly, a táhnou je spíš herci než scénář. Ač tvůrcům nechci upřít chytrou scenáristickou práci v určitých motivech a některé dobře fungující zvraty a odhalení, jindy zase čím dál tím častěji zabrušují do vod béčkového sci-fi. A nakonec ani prostředí skutečného světa není vytěženo ani zdaleka tak dobře jako parky v minulých řadách. Tehdy divák hltal každý střípek informací o zákulisí parku nebo dokonce o vnějším světě. Nakonec toho z něj ale vlastně zas tak moc nevidíme, zjednodušeně jen jednu mocnou umělou inteligenci a jeden drogový trip. Vlastně bych se nejradši vrátil zpátky do Delosu. (09.05.2020)

Pořád je to převážně rozestavování figurek pro letošní hru, i tak toho ale druhý díl nenabízí málo i sám o sobě. Ať už je to další malá scenáristická smyčka (ovšem s novým zvratem), krásná výprava nového parku, parádní kamerová práce několika scén nebo výborné cameo. A samozřejmě Djawadiho neselhávající hudba, s tradičnějším klavírem i novými, modernějšími elektronickými motivy. (15.04.2020)

Epizoda Genre si díky jedné scenáristické kličce hraje s vnímáním reality optikou různých filmových žánrů. Celé to tak trochu balancuje na hraně samoúčelnosti… ale když to vezmeme jako zobrazení jednoho ze způsobů, jak se mohou lidé v této společnosti bavit, tak tedy budiž. V tom zobrazení jsou každopádně tvůrci hezky důslední a efektně si hrají s barvami, kamerou i hudbou, ať už jde o film noir, akční film nebo hitchcockovský thriller. Předchozí epizoda byla o něco lepší, v akci i emocích. I tak ale nabízí pátý díl přestřelku a honičku s auty (i když u některých záběrů zvenčí je vidět, že ve skutečnosti není zas tak moc rychlá), minimálně jednu emocionální pecku a nové otázky (co má ve skutečnosti za sebou Caleb?). To vše je podkresleno Djawadiho stále výbornou hudbou, která tentokrát cituje příslušné žánry a také přináší už prakticky obligátní nový cover známého hitu. (15.04.2020)