Girls

V době supermoderních seriálů plných záhad, akce, šokujících zvratů, nebo alespoň dramat vyhrocených na ostří nože je potěšující, že všeumělka Lena Dunham (created by, written by, directed by, starring) přispěla svojí troškou do televizního mlýna seriálem, který jde docela jinou cestou, aneb o normálně nenormálním životě čtyřech twentysomething holek. Neurotická lajdácká baculatá Hannah má tendence neustále všechno analyzovat a vztahovat na sebe, britským přízvukem mluvící dobrodružná Jessa zase neřeší nic, dokud už opravdu nemusí, její plachá sestřenice Shoshanna je ještě ve dvaadvaceti pannou, a kráska party Marnie, jediná ve stabilním dlouholetém vztahu s milujícím partnerem, je k smrti znuděná. Všechny čtyři řeší sex (mimochodem velice sympatickým způsobem, a sice ukazují, že to není vždycky jenom dokonalý a strhující animální zážitek, ale často je to hodně ujetý, mnohdy všechno, jenom ne rajcovní, a sem tam je to taky pěkná otrava) a lásku, vztahy a práci, bydlení či nedostatek peněz, a sem tam deptí nad svými špeky nebo špatnými rozhodnutími. Tolikrát řečená podobnost se Sexem ve městě tam samozřejmě je, jenže zatímco SATC se věnoval především vztahům, nadneseně, a navíc z pohledu čtyřech profesně už úspěšných čtyřicátnic, u kterých spokojenost v partnerském životě byla to poslední, co chybělo ke štěstí, holky z Girls, kterým svítí na čelech obří nápis LOSER, ani ještě nevědí, kde by měli na cestě za svým štěstím začít. Asi jako když se po půl roce rozhodnete konečně uklidit tu hromadu hadrů, co se vám nastřádala v koutě pokoje, ale mezitím jste si nakoupili oblečení nové, a tak to jaksi není kam dát. Co začalo trochu nejistě, s postupem času přerůstá v nejpřesnější televizní zrcadlo mojí generace, a ač bych to během nějaké druhé série určitě netipoval, nakonec i velkou srdcovku. Děkujeme, Leno. 1. sezóna - 4*, 2. sezóna - 3*, 3. sezóna - 4*, 4. sezóna - 4*, 5. sezóna - 5* 6. sezóna - 5* (14.08.2013)

1. série - 80% - I ve zdánlivě důkladně prostudovaném vztahovém žánru se dá najít něco nového. Nebo znovuobjevit cosi zcela jasného - třeba pravdu. Lena Dunham totiž svoji holčičí partu píše tak uvěřitelně, že některé situace, vzplanutí a rozchody rozehrají svou autentičností na zádech povědomé mrazení. S tím ale přichází i nebezpečí toho, že stejně jako v životě vám pár lidí bude nesympatických, což u Girls platí o většině mužských postav (křečovitý Charlie nebo creepy Adam) a bohužel i o té ústřední ženské. Hannah je sice zajímavě upovídaná, ale zároveň i do sebe zahleděná, trochu sobecká a velmi často divná nepříliš milým způsobem. To pak překvapí o to víc, že zbylé tři holčiny mě náramně baví, i když se zrovna rozhodnou všelijak, jen ne správně. A našlápnuto zatím mají až překvapivě sebejistě. 2. série - 70% - Jestli to takhle vážně chodí i ve skutečnosti, tak oficiálně hlásím, že holkám nerozumím o nic víc než v pubertě. Jenom je škoda, že trochu přestávám rozumět i celému seriálu. Dialogy jsou sice pořád psané zlatým písmem, ale série jako taková mi k srdci (i přes dokonale rozjetou první polovinu) nepřirostla. Neberu OCD linku, neberu zničehonic úspěšného Charlieho a problém mám i s přerodem Adama do sympatického damaged chlapíka s upřímným srdcem. Díky několika skvělým nápadům (epizoda s Patrickem Wilsonem), přesně poskládanému soundtracku a tahounce Marnie i tentokrát sledovatelné bez zaváhání, ale začínám mít strach, zda děvčatům nezačíná chybět kus srdce. 3. série - 75% - Z mojí strany trochu bezradnost, ze strany seriálu pak snad i sázka na jistotu. Největším otazníkem je pro mě stále onen masochismus, kdy Lena píše sama sebe jako tu nejnesnesitelnější osobu pod sluncem. I svéhlavec Adam nebo rozmařilá Shoshanna se svým rokem svobody se dají vnímat jako zajímavé postavy, zato každé rozhodnutí v podání Hannah kvituji tichým skřípěním zubů. A to je škoda o to větší, že třetí řada uháněla dopředu velmi sebevědomě a skrz zmatenou (ovšem stále jasně nejzlatější) Marnie nebo úžasného zloděje scén Elijaha kráčela pro o pořádný kus vyšší hodnocení. Takhle ale jenom hodně fajn nadprůměr s tím, že onen dojem scénáře podle nahodilých historek bez stupňovaného dějového podloží už funguje docela na hranici. Jestli se na ní udrží, můžou Holky fungovat klidně ještě pět sezón. Jestli z ní sklouzne, omrzí se daný koncept během pár dílů. 4. série - 85% - Podezírám miss Dunham z toho, že se při psaní nejnovějších zážitků hlavních hrdinek i hrdinů cítila v soukromém životě šťastně. I přes nejrůznější vztahové či rodinné karamboly totiž ze čtvrté sezóny Girls čiší neustálá špetka optimismu a nepřehlédnutelné světlo naděje. Díky tomu je tak z Raye místo nenápadného mouly najednou schopný sympaťák, z Adama i přes jeden klíčový omyl překvapivě milý chlapík a i sobeckost samotné Hannah najednou dává jistou logiku a je snadněji pochopitelná. Snad jen Jessa by nemusela být v každém svém sarkastickém projevu na zabití, ale nemůžu mít všechno. O celkový směr seriálu, i díky nápaditým vedlejším rolím známých tváří a sebejistým scénářům nebojících se opřít do nezvyklých témat ale najednou vůbec nemám strach. A jak se ukázalo, tak plným právem. 5. série - 100% - Jessa pořád nesnesitelná - a přesto jí chvílemi plně rozumím. Marnie stále nimrající se v detailech - a přesto ji nedokážu nemilovat. Shosh i nadále nejistá ve chvílích, kdy to není úplně záhodno - a přesto jí fandím. A konečně Hannah, největší tvrdohlavec široko daleko, sebestředná až k zbláznění - a já ji zkrátka chci vidět šťastnou. Girls dozrály tak jako dozrává Lena Dunham, nebojí se experimentovat (sólo díl v Tokyu, Marniina introspekce skrz návštěvu vlastní minulosti) a konečně dosahují tam, kam měly celou dobu namířeno. Na pozici konverzační perly, která svým specifickým humorem musí buď urazit nebo nadchnout. Ta dokonalost tu byla vždycky, jen jí trvalo čtyři sezóny, než se proklubala ven. 6. série - 100% - Ať už si hlavní hrdinky užívají radosti či strasti, řeší se záležitosti pracovní nebo se uzavírají či znovu otevírají vztahy, které divák celých šest let sledoval, je jasně patrné, že takhle nějak podobně to každý z nás zažil, takhle to každý z nás v tomhle věku cítil. Navíc nejen, že Lena Dunham dozrála jako tvůrce, tentokrát dosahuje i vrcholu hereckého. Ať si užívá v přímořské destinaci, řeší novou životní kapitolu nebo se staví tomu, co pro ni znamenal, znamená a vůbec kdy mohl znamenat Adam, je tak precizní a citlivá zároveň, že bych neváhal a okamžitě jí vrazil do ruky Zlatý glóbus. Tohle je hrdinka, se kterou nelze než slzet nebo se smát. Kdyby mi někdo pár sezón zpátky řekl, že právě Hannah Horvath, tehdy rozmazleně působící nevděčnice, bude charakterem, za který bych dýchal, jen kdybych jí mohl nějak pomoct, vysmál bych se mu. A právě tam vidím ten největší přerod, který mě, jako opatrného příznivce změnil na nefalšovaného fanouška, který seriál doporučuje, kudy chodí. Zatímco první tři roky se jednalo o příjemnou konverzačku, kde se objevovaly slabší i silnější místa, poslední dva roky jsou čirým, ze života odkoukaným zlatem, které považuji za úzkou špičku toho, co bylo v televizi k vidění. (27.01.2014)

“I give zero fucks about anything, yet I have a strong opinion on everything, even topics I'm not informed on.” Ono se na první dobrou nabízí napsat, že jde o Sex ve městě (protože komediální drama ze života čtveřice zástupkyň něžného pohlaví v New Yorku pod patronátem HBO) pro mladší generaci, ale to by nebylo k této samozvané generační výpovědi ani trochu férové a natož pak trefné. Ony ty dva seriály totiž už ani nemůžou být rozdílnější; stylem, humorem, cílovkou i zaměřením. Sex ve městě byl nechtěnou parodií sebe sama (a tedy vynikající guilty pleasure, ne že ne) o věkem sešlých „předstírejme, že jsme třicátnice“ a rozumem mdlých metropolitních kravkách v kramflecích a jejich sháňce po chlapech/hadrech/koktejlech a… A nic více. To neurotická Hannah aka Lena „tuze moc a někdy až ke své škodě wannabe Woody Allen s kozama“ Dunham má o své generaci privilegovaných bělošek "co nevědí co by", dospívání, hledání sebe sama, osamostatňování se, vztazích a o životě jako takovém rozhodně co říci a nebojí se to říci; hodně otevřeně, natvrdo, k věci, sebeironicky, sprostě a v roztodivných sexuálních polohách i praktikách. Otázka pouze je, zda to co říká (a hlavně jakým způsobem to říká; jedno zda skrze své alter ego či svá slova vkládá do úst jiným sympaticky životným postavám), je něco, co v první řadě chcete vůbec slyšet. A to je onen polarizující bod, protože z velké části je líbí/nelíbí závislé na tom, jak moc (ne)skousnete značně svébytný projev právě Leny Dunham. Buď vám nebetyčně poleze na nervy (a skrze ní i celý seriál, protože je za psacím strojem, za kamerou i před ní) či ne. A ani v jednom z těch případů se není moc co divit, ale když nic jiného, tak je to vděčný terč trefných skečů. | S1: 3/5 | S2: 3/5 | S3: 5/5 | S4: 5/5 | S5: 4/5 | S6: 4/5 | (06.01.2015)

Hořce komediální série o čtyřech newyorských dvacátnicích, které si snaží najít práci, udržet vztah a zachovat duševní zdraví, je mnohem víc než jen zemitější verzí Sexu ve městě. Neuhýbavá generační výpověď vytěžuje estetiku a doříkává témata řady amerických indie filmů (nejen od Dunhamové). Girls ukazují, že důraz kladený na autenticitu výpovědi (jako v Louiem) nemusí být nutně vykoupen rezignací na obrazovou eleganci (jako v Louiem). ___ Seriál od prvních epizod upoutá pozornost jednoduchým, ale koherentním stylem s promyšleně komponovanými záběry, obezřetným využíváním detailů a nájezdů na tváře postav (vyprávění je převážně subjektivní, zpravidla vázané na hledisko některé z hrdinek, jejichž svět tím pádem prakticky neopouštíme), dokumentaristickým vytěžováním reálných (nejen) newyorských lokací a subverzivním užíváním žánrových konvencí. ___ Proti konvencím jde seriál i v reprezentaci žen. Nejsou to chodící stereotypy definované svou rolí přítelkyně, matky či manželky. Zosobňují to, čeho se ženám v zábavním průmyslu stále v dostatečné míře nedostává – komplexitu a různorodost. Občas činí hloupá rozhodnutí, chovají se sobecky, trpí různými neurózami. Zároveň jsou ironické, drzé, intelektuálně zvídavé a velmi sebevědomé. ___ Sázka na opravdovost se vzhledem k neochotě autorky dělat kvůli svým postavám dramaturgické ústupky neprojevuje pouze plasticitou charakterů a přesvědčivým vykreslením prostředí, ale i formální rozvolněností. Epizody, zpravidla vytěžující jedno prostředí nebo jeden motiv, nefungují jako semknuté skeče s postupnou gradací a výstižnou pointou. Často končí do prázdna. Namísto prudkých zvratů pracují s náznaky a jemnými posuny v charakterovém vývoji hrdinek. ___ S každou další řadou je zároveň znát, že Dunhamová jako režisérka zraje a více svůj rukopis uzpůsobuje současné televizní produkci. Ani obroušení ostrých hran ale Girls neproměnilo v seriál, který by se svým narcistními postavami soucítil a obhajoval jejich krátkozrakou nekritičnost. Brutální upřímnost seriálu naopak začala plnit zjevnější účel. Nejde již tak často o upřímnost pro upřímnost samu, ale o upřímnost sloužící příběhu a vývoji postav. ___ Uvědomuji si, že Girls jsou výrazně generační záležitostí a sám budu za pár let řešit něco jiného než přátelství a nepřátelství, důvěru a sebedůvěru, kariéru a sebevzdělávání, ale momentálně je považuji za nejužitečnější trenažér pro životní situace, které vás mohou potkat po vysoké. Svými pronikavými postřehy o vztazích na jedné straně nepříjemně pravdivý, na druhé neuvěřitelně vtipný. Pro holky i pro kluky. Pro ty, kdo s někým chodí i pro ty, kdo by s někým chodit chtěli. Po životě samotném jsou pro mne Girls v současnosti hned druhou nejlepší školou života. Podrobněji zde. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, novoten, Brygmi, Havenohome, erased, Remedy (22.05.2015)

My boy, to je úplně nemožné nějak sjednocujícně ohodnotit. Na jednu stranu je tam pár skvělých nápadů, ze kterých mi srdce plesalo, a na druhou tam vůbec nikdo nevěří na čarodějnice nebo něco doopravdy animálního, což je zvláštní, když je to z velké části o tělesných pudech. Za nejpropracovanější a nejvíce se s identifikační postavu považuji Adama, což je také zvláštní, když to má být o holkách. Ale co vůbec nejvíc nechápu jsou výkyvy směřování jednotlivých sérií. Jedničku jsem zhltla prakticky v kuse a byla jsem nadšená, kdežto u dvojky jsem měla chuť všechno a všechny rozmlátit kladivem, protože takové vytržení z nastaveného kontextu by se mělo trestat zákonem. Trojka mě uklidnila a vrátila se zase k něčemu trochu smysluplnému, ačkoliv nemám ráda zavádění dramatu an sich, a čtyřka je neuvěřitelně bezbarvá a nevýrazná, jako by jí došel vnitřní tah. Jsem zvědavá, jakým způsobem to budou protahovat ještě dva roky, a mám mírně až středně silné obavy, že se jim už nemůže podařit přeskočit nastavenou laťku. (04.02.2016)