Narodila se na chodníku, vyrůstala v nevěstinci, vydělávala si pouličním zpěvem... Přesto se z ní stala světoznámá hvězda první velikosti. Život Edith Piaf (vlastním jménem Edith Giovanna Gassion) byl bojem o hudbu, přežití a lásku. Její magický hlas, vášeň a přátelství s hvězdami její doby (Marlene Dietrich, Jean Cocteau, Yves Montand aj.) jí od dětství v chudobě přivedlo k obdivu celého světa. Žila vždy naplno a "ničeho nelitovala..." . Díky své neuvěřitelně silné vůli a neobyčejnému nadání se vypořádala s tragickým osudem a její sen z dětství se stal skutečností. "Jednou budu bohatá, budu samé prachy. Budu mít bílý auťák a černého šoféra."
Nechtěla dát světu šanci na ni zapomenout a povedlo se jí to beze zbytku.
"Velcí umělci nepatří jen jedné generaci, zůstávají tu napořád."
Režisér Olivier Dahan (Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy) obsadil do hlavní role svého nového filmu skvělou Marion Cotillard (Taxi, Velká ryba, Dobrý ročník). Pro natáčení si režisér kromě Francie vybral také Prahu. Zde si na pomoc přizval české herce v čele s Markem Vašutem...
Snímek o světoznámé šansoniérce Edith Piaf zahájil letošní prestižní filmový festival Berlinale, kde sklidil obrovské ovace.(oficiální text distributora)
Ta hvězdička dolů je za ne tolik precizní interpretace jiných osobností, než-li byla sama Piaf. Pestrá paleta umělců, kteří se kolem ní vyskytovaly v tak hojném počtu, jsou tu bohužel často jen nevěrohodnými stíny ve srovnání s živočišnou Edith. Nejhůře patrně dopadla božská Marlene... Přitom by stačilo, aby se stala svědkem na svatbě v roce 1952 a nikdo by nic nenamítal. Škoda.(14.12.2010)
Film, kterému bych chtěl dát o hvězdu míň, ale nějak to nejde. Snad až na samotný konec se nevidí takhle nezvládnutá režie. Nic proti přeskakování 50 let sem a tam, ale jednotlivé úseky byly často useknuty před pointou a beze smyslu. Navíc nechápu, proč někdy byl uveden ukazatel toho, o jaký se zrovna jedná rok a někdy (když to bylo vyloženě žádoucí) nikoliv. Mrzelo mě, že se film zabýval téměř jen tragickými okamžiky života umělkyně. Působí to vypočítavě. Jakoby bylo nějakým příkazem, že biografie slavné osobnosti musí být strašně smutná a srdceryvná. V souvislosti s tím byl dán minimální prostor hudbě, obzvláště naložení s písní L’Accordéoniste bylo tristní, vlastně i La vie en rose, podle které se film v USA jmenuje, se tak nějak snímkem proplétá, ale nikdy nezazní pořádně, Padam...Padam... je useknuta před vrcholem, kvůli ději samozřejmě, jedině snad Non, je ne regrette rien se dočkala pozornosti, jakou si zaslouží a je tak spolu se scénou Marcellovy ztráty nejsilnějším okamžikem celého filmu. Marion Cotillard je hodně dobrá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že po většinu času vypadá tak nějak moc mladě a přitažlivě ve srovnání se skutečnou Edith. Každopádně přes tyhle výhrady se jedná o emocionálně silný film, kterému hodně pomáhá už samotné téma. Vnitřím pocitem bych cítil tři hvězdy jako nemístné hodnocení, ale bylo by dost možná zasloužené.(25.5.2009)
Poznám šansóny Edith Piaf, čítal som jej životopis a oprávnene som sa tešil na film o nej. Nie som sklamaný, ale nadšenie sa tiež nekonalo. Vlastne konalo, ale týkalo sa iba výberu a výkonu Marion Cotillard. Ja by som vlastne nebol nadšený žiadnym filmom o Edith Piaf, pretože každý by mapoval jej dramatický a chaotický život a ilustroval ho jej pesničkami. A mne stačia tie pesničky. O taký život nikto nestojí, žili ho mnohí a neostalo po nich nič, po nej ostali nesmrteľné šansóny. Okrem toho som nepochopil zmysel poprehadzovania jednotlivých epizód z jej života. Umelecká licencia? No dobre, ale ide o životopisný film a nie o hádanku, zvanú latovka.(26.9.2010)
Neustálé přeskakování v časových rovinách opravdu bylo lehce matoucí a okamžitě nutí divákovi otázku: Proč to tak bylo?? Kdyby byl film vyprávěn jednoduše, chronologicky, poznal bych podle mě Edith lépe. Takle jsem se musel dost soustředit na pouhé orientování v čase a postavách. Skoro mám chuť říct, že to bylo zbytečné, na efekt.. Jediné odůvodnění, které mě napadá (kromě poutání divákovy pozornosti) by bylo Edithino zmatené vzpomínání na svůj život na smrtelném loži, což ale není dostatečné...nonic. Skvělá byla především scéna, kdy se Edith dověděla o pádu letadla. Výkon Marion Cotillard byl celkově úžasný! Film byl ale možná až příliš dlouhý, dovedu si představit lehké zkrácení. Pokud divák nezná život Edith Piaf, dozví se samosebou mnoho informací, ale také se (jako já) jakožto ne zcela informovaný dost ztrácí v menších rolích... Fanouškům Edith naopak třeba přeskakování v čase zřejmě vůbec vadit nebude. A celkově je to zajímavý film, který stojí za zhlédnutí. Silnější 4****(23.3.2008)
Poctivej film, kterej se snaží ukázat život legendární zpěvačky a vrátit do legendy trochu skutečnosti, která se během let postupně vytrácela. Zkouší zaujmout skoky v čase a snahou o nekompromisní syrovost v zobrazování hlavní hrdinky, kterou nijak zvlášť neromantizuje (což je třeba ocenit). I přes všechny pokusy o ozvláštnění (včetně roztřesených, jakoby dokumentáních záběrů kamery) a precizní výkon hlavní představitelky zůstává tenhle film jen obvyklým životopisným spektáklem, jehož nevyužitý možnosti se paradoxně ukážou až v jedný z posledních scén, kdy tajená vzpomínka nemocné Edith naznačí, že to všechno, co jsme viděli a považovali za "skutečnej příběh", byla vlastně taky legenda, která si pečlivě vybírá, co ukáže a co ne. Možná právě tohle by byla cesta, jak udělat La Mome výjimečným dílem - kdyby byl tenhle nadhled vlastní celýmu filmu.(11.8.2007)
NinadeL
Ta hvězdička dolů je za ne tolik precizní interpretace jiných osobností, než-li byla sama Piaf. Pestrá paleta umělců, kteří se kolem ní vyskytovaly v tak hojném počtu, jsou tu bohužel často jen nevěrohodnými stíny ve srovnání s živočišnou Edith. Nejhůře patrně dopadla božská Marlene... Přitom by stačilo, aby se stala svědkem na svatbě v roce 1952 a nikdo by nic nenamítal. Škoda.(14.12.2010)
Dan9K
Film, kterému bych chtěl dát o hvězdu míň, ale nějak to nejde. Snad až na samotný konec se nevidí takhle nezvládnutá režie. Nic proti přeskakování 50 let sem a tam, ale jednotlivé úseky byly často useknuty před pointou a beze smyslu. Navíc nechápu, proč někdy byl uveden ukazatel toho, o jaký se zrovna jedná rok a někdy (když to bylo vyloženě žádoucí) nikoliv. Mrzelo mě, že se film zabýval téměř jen tragickými okamžiky života umělkyně. Působí to vypočítavě. Jakoby bylo nějakým příkazem, že biografie slavné osobnosti musí být strašně smutná a srdceryvná. V souvislosti s tím byl dán minimální prostor hudbě, obzvláště naložení s písní L’Accordéoniste bylo tristní, vlastně i La vie en rose, podle které se film v USA jmenuje, se tak nějak snímkem proplétá, ale nikdy nezazní pořádně, Padam...Padam... je useknuta před vrcholem, kvůli ději samozřejmě, jedině snad Non, je ne regrette rien se dočkala pozornosti, jakou si zaslouží a je tak spolu se scénou Marcellovy ztráty nejsilnějším okamžikem celého filmu. Marion Cotillard je hodně dobrá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že po většinu času vypadá tak nějak moc mladě a přitažlivě ve srovnání se skutečnou Edith. Každopádně přes tyhle výhrady se jedná o emocionálně silný film, kterému hodně pomáhá už samotné téma. Vnitřím pocitem bych cítil tři hvězdy jako nemístné hodnocení, ale bylo by dost možná zasloužené.(25.5.2009)
nascendi
Poznám šansóny Edith Piaf, čítal som jej životopis a oprávnene som sa tešil na film o nej. Nie som sklamaný, ale nadšenie sa tiež nekonalo. Vlastne konalo, ale týkalo sa iba výberu a výkonu Marion Cotillard. Ja by som vlastne nebol nadšený žiadnym filmom o Edith Piaf, pretože každý by mapoval jej dramatický a chaotický život a ilustroval ho jej pesničkami. A mne stačia tie pesničky. O taký život nikto nestojí, žili ho mnohí a neostalo po nich nič, po nej ostali nesmrteľné šansóny. Okrem toho som nepochopil zmysel poprehadzovania jednotlivých epizód z jej života. Umelecká licencia? No dobre, ale ide o životopisný film a nie o hádanku, zvanú latovka.(26.9.2010)
Hellboy
Neustálé přeskakování v časových rovinách opravdu bylo lehce matoucí a okamžitě nutí divákovi otázku: Proč to tak bylo?? Kdyby byl film vyprávěn jednoduše, chronologicky, poznal bych podle mě Edith lépe. Takle jsem se musel dost soustředit na pouhé orientování v čase a postavách. Skoro mám chuť říct, že to bylo zbytečné, na efekt.. Jediné odůvodnění, které mě napadá (kromě poutání divákovy pozornosti) by bylo Edithino zmatené vzpomínání na svůj život na smrtelném loži, což ale není dostatečné...nonic. Skvělá byla především scéna, kdy se Edith dověděla o pádu letadla. Výkon Marion Cotillard byl celkově úžasný! Film byl ale možná až příliš dlouhý, dovedu si představit lehké zkrácení. Pokud divák nezná život Edith Piaf, dozví se samosebou mnoho informací, ale také se (jako já) jakožto ne zcela informovaný dost ztrácí v menších rolích... Fanouškům Edith naopak třeba přeskakování v čase zřejmě vůbec vadit nebude. A celkově je to zajímavý film, který stojí za zhlédnutí. Silnější 4****(23.3.2008)
francis
Poctivej film, kterej se snaží ukázat život legendární zpěvačky a vrátit do legendy trochu skutečnosti, která se během let postupně vytrácela. Zkouší zaujmout skoky v čase a snahou o nekompromisní syrovost v zobrazování hlavní hrdinky, kterou nijak zvlášť neromantizuje (což je třeba ocenit). I přes všechny pokusy o ozvláštnění (včetně roztřesených, jakoby dokumentáních záběrů kamery) a precizní výkon hlavní představitelky zůstává tenhle film jen obvyklým životopisným spektáklem, jehož nevyužitý možnosti se paradoxně ukážou až v jedný z posledních scén, kdy tajená vzpomínka nemocné Edith naznačí, že to všechno, co jsme viděli a považovali za "skutečnej příběh", byla vlastně taky legenda, která si pečlivě vybírá, co ukáže a co ne. Možná právě tohle by byla cesta, jak udělat La Mome výjimečným dílem - kdyby byl tenhle nadhled vlastní celýmu filmu.(11.8.2007)