Strážci Galaxie Vol. 2

Je to jako vykuchat jádro Červeného trpaslíka, natáhnout jej na dvě hodiny, hodit do kouzelné krabičky, kde makají trikoví otroci a pak si nechat vygenerovat „film“. První půlka je ještě vcelku snesitelná, především Rocketovi se daří to, co v prvním díle nedovedl nikdo, tedy sázet osobité momenty a úderné hlášky, ale v momentě, kdy se definuje záporák, mi blesklo hlavou: „A je to v hajzlu!“, protože pak už jenom poctivě odškrtáváte všechny propriety standardního marveláckého menu. Dezert se nekoná, překvapení jakbysmet. (20.08.2017)

Fakt, že sa to prakticky celé odohráva pred zeleným plátnom, ma otravuje. Takisto tomu chýba niečo z "čara nového" prvého dielu. Ale ten príbeh "otec-syn" nakoniec dáva zmysel, postavy sú stále sympatické, gagy z 90% fungujú (čo je vzhľadom na tú hustotu veľmi vysoké skóre). Plus Kurt, David, Michelle a Sylvester. Spokojnosť. (07.05.2017)

„You're like Mary Poppins.“ Zejména během prostřední části víc soap než space opera, ale posun k rodinným hodnotám mi po jedničce, končící založením „rodiny“, přijde jako logický vývoj. Tvůrci si ve skutečnosti připravují půdu pro emocionálně silné finále a většinu motivů zdánlivě zdržujících vyprávění dříve či později smysluplně zapojí do hry (dopředu např. víme, že malého Groota fakt není radno pověřovat důležitými úkoly). Vyprávění o nespokojených rodičích (skutečných i náhradních) a nešťastných dětech zároveň souzní s nostalgickým tónem filmu, který pravou kvalitu hledá (a nachází) prostřednictvím songů a popkulturních odkazů v minulosti (stejně jako mnohé současné hollywoodské filmy, okouzlené osmdesátkovou estetikou). Moderní a egoistické řešení à la Minecraft (vytvořit si svůj vlastní svět) nezabírá. Hledání místa, kde se budete cítit dobře (nakonec se pochopitelně ukáže, že nezáleží na místě, ale na lidech), tvoří hlavní dějovou linku navenek epizodického, ve skutečnosti oproti jedničce (kde všechno držel pohromadě jeden MacGuffin) poměrně semknutého vyprávění. Lépe například funguje organizace syžetu pomocí písniček z Peterovy kazety, resp. možnosti/nemožnosti jejich poslechu. Film je samozřejmě nejzábavnější, když se vážně nebere a své pohrdání konvencemi superhrdinských megafilům nám dává ostentativně najevo (úvodní a z celého filmu nejvtipnější akční sekvence, kdy samotnou akci vlastně nevidíme). Gunn opět zkouší, jakými způsoby lze pojmout masivní akční scénu, aby nebyla zaměnitelná. Jen k tomu měl o něco vyšší rozpočet, takže se mohl vyřádit ještě víc (několik scén otevřeně odkazuje ke starým videohrám – Space Invaders, Galaga, Pac-Man –, nechybí vesmírná variace slavné náletové scény z Na sever severozápadní linkou, do velkolepého akčního vyvrcholení je zakomponované cameo Davida Hasselhoffa a narážka na Mary Poppins). Strážci Galaxie Vol. 2 jsou našlapaným letním blockbusterem, který si díky akčním scénám, soundtracku a nezaměnitelným hrdinům zachovává dost osobitosti, aby dokázal mezi mnoha a mnoha dalšími komiksovými filmy zaujmout a abyste mu odpustil větší předvídatelnost a občasnou ztrátu tempa. 80% (06.05.2017)

Ačkoliv jsem se kvalit prvního dílu nedočkal, pořád se jedná o hodně slušnou Marvelovinu, která snadno vtipem, ale i nápady převyšuje ostatní marvelácké filmy. První půl hodinu jsem rozmýšlel, kam příběh směřuje, abych si jej následně začal vysloveně užívat. Starlord, Groot, Mýval, Drax a Gamora jsou prostě parta, kterou jsem si celé dětství přál, abych se jí v dospělosti opravdu dočkal. Ty tři roky čekání za to opravdu stály. Mimochodem je zajímavý, jak tu Tyler Bates zvolil ne příliš profláklý soundtrack osmdesátek, ale pořád to s těmi fláky naprosto perfektně šlape. Za mě tedy dobrý a jsem moc zvědavej, s čím tvůrci překvapí, až půjde do tuhýho s průměrnými Avangers. Průměrnými nejen postavami, ale i vtipem. Doufám, že to Teen Groot bude zachraňovat... (27.05.2017)

Ten večer mi zkurvilo více věcí. Budu teď asi nepatrně pejorativní a expresivní, abych dostatečně zřetelně vyjádřil své spravedlivé rozhořčení, tudíž Svazy katolických matek a Klubíky bigotních šosáků okamžitě přestanou číst a potáhnou raději do piče. Dvakrát v životě jsem neuváženě nasmrkal jedné paní do gramofonu a teď za to krutě platím. Mně i oběma mým antikoncepčním selháním se jednička děsně líbila, taxme ve stejné sestavě vyrazili i na dvojku. Satanžel jsme se nemohli dočkat, až to budou hrát v jediném poctivém, nebanditském kině s lidskou tváří, naprosto srovnatelně komfortním, které tu ještě tak tak skomírá po ryze monopolním nájezdu dvou holandských Cinezmrdů, jeden bez dvou z Amsterdamu, druhý za dvacet z Rotterdamu, majitel tentýž, 90 procent trhu, antimonopolní úřad na to jebe. Kurvy jedny, amorálně hrabivé. Takoví dárci orgánů mají totiž zpravidla v kině žízeň. Jednou jsem se kdysi pokoušel vstoupit do sálu s igelitkou z Tesca, kde jsem měl ilegální kontraband v podobě 2l (slovy „dvou litrů“) Fanty za 19 Kč (slovy „devatenáct korun českých“), vrhlo se na mě hned u vchodu komando sveřepých uvaděčů, vyrvalo mi ji z ruky s tím, že mi ji vrátí na konci školního roku, a velitel už si skoro nasazoval gumové rukavice na prohlídku tělesných otvorů, jestli náhodou ještě někde nepašuju další dvoulitrovku. Plival jsem kolem sebe a okázale pičoval na všechny strany, ale bylo mi to platné jako downovi učebnice astrofyziky, a málem na mě zavolali policajty. Podobně potupnou proceduru jsem před svými vyživovacími povinnostmi podstoupit nehodlal, abych jim šel příkladem, a tak jsem se uvolil nezřízeně utrácet v cinezkurvysynském baru. „Ale jen střední, kurva,“ říkám jim výchovně, „zase byste chodili furt chcát a měli z filmu hovno!“. „Máte naprostou pravdu, pane otče!“ odpověděly unisono mé dokonale edukované celoživotní starosti. Ale co se nestalo! Ta úděsně milá slečna u pultu, která se patrně právě překvalifikovávala z hajzlbáby na nejpomalejší ťukačku do pokladního terminálu ve střední Evropě, a proto jsme se ve frontě o třech lidech ani chvíli neotravovali asi třicet minut, mi po objednání dvou středních (0,75 l) Fant nabídla krutohustě výhodný buzi-nes, a sice jestli prý nechci velkou (1 l), je to prý jen o deset korun dražší a budu toho mít víc. Po rychlé konzultaci se svou židovskou kalkulačkou jsem nemohl jinak, než nadšeně souhlasit. Boží, to jsou ale v těch kinech altruisté a filantropové, co se snaží jednomu tak bezelstně ušetřit, až mu zbyde ještě i na přízeň žen a luxusní předměty! A pak to přišlo. 75 (slovy „sedmdesát pět“) korun za jeden litr močoviny z postmixu, ověřená nákupka tohohle svinstva - 8 Kč včetně DPH. NOTYPYČO!!! Opravdu nejde o nějakých posraných 75 kulí, ale o princip a nemožnost jiné volby! Stoprocentní zisk by byl ještě vysrkatelný, 200 procent na procezení něčeho o pojebaných zlodějských hovadech mezi zuby, ale skoro 1000 procent marže na pančovaném svinstvu, to by si snad nelajsli ani Lehmanovic bratři v nejlepší formě, ani v pětihvězdičkovém hotelu v centru Kurvy stověžaté. Po letmém nahlédnutí do účetních závěrek těhle pamrdů zjistíte, že rock co rock vykazují čistých 10 mega jen za prodej občerstvení. A proč? Protože každý návštěvník je prostě odsouzen k dilematu - buď být debil a cvaknout nějakému otylému holandskému amorálnímu zmrdovi jachtičku, nebo mít žízeň. A moc možností jít do jiného kina, než k evidentním monopolním zlodějům, už nezůstalo. (Ostatní naprosto neziskové pochutiny a pro ty chudáky totálně likvidační ceny lístků rozeberu záhy v rozsáhlejším textu.) Takže jsme se usadili, fuckani usrkli a nesměle se zeptali: „Pane otče, smíme promluvit?“ „Povoleno, když to musí být,“ odvětil jsem dobrosrdečně, „ale buďte struční, výstižní a jděte rovnou k jádru věci!“ „Pane otče, pokorně prosíme za prominutí, ale my to patrně nadále požívat nebudeme. Je to totiž, a odpusťte nám to poněkud expresivní vyjádření a prostořekost, mimořádně odporné.“ „Smradi nevděční,“ utrousil jsem nasraně a začal vytahovat z kalhot řemen. Avšak abych byl sice přísný, ale spravedlivý, před výkonem trestu jsem ochutnal. A vskutku, opravdovou Fantu to nevidělo ani v tom třicetiminutovém martýriu pomrdaných reklam, kterým vás před každým filmem úplně zadarmo!!! bez skrupulí nakrmí, a chutnalo to jako chcanky bezdomovce s akutním zánětem močových cest, co měsíc nežral nic jiného než enormně chemicky ošetřované pomerančové slupky. Ale nekupte to za ty prachy a tak výhodně! No co vám budu povídat, všechno mě to otrávilo natolik, že málem byla narušena má pověstná objektivita při posuzování díla samotného. Ono je totiž těžké vychutnat si film, když v hubě máte pachuť předražené koňské moči a půl hodiny před samotným začátkem vás ještě nějaký vypičenec za židovských 170 korun svévolně terorizuje až nehumánními Impulzovými a dalšími komerčními audiovizuálními zvěrstvy. Sebeovládnu se však, a ač okolnosti kulturního prožitku hodnotím smradlavým žluklým odpadem v osidlech Cinezabijáka filmů, Vol. 2 má naprosto fantastickou úvodní titulkovou scénu, Taclík, zmutovaná mývaloliška, loupežníci z Mrazíka, mimigrůt i ten tupoň a neherec Bautista jsou opět homixově nekonvenční a vtipní, Kurt šarmantní, a než na vás závěrem jako z Assvenžrů vykydají tunu odporného patosu a kýčovitých rodinných hovnot, což vám podruhé zkurví den, je to stejně dobé jako dokonalá Vol. 1. Půjdu ale oproti ní dolů jen o jednu, protože jsem si trochu spravil náladu, když jsem zbytkem toho předraženého žlutého travexu těm nezištným dobrákům s gustem pořádně polil sedačky a udělal kolem řádný bordel. Ano, byl jsem to já, řada 10, místa 14-15-16. Velmi doufám, že vás zvýšené náklady na uklízečku kompletně zruinují a dostanou šanci rozumně!!! prosperovat divácky přátelské, neparazitní a nemonopolní kinematografy. (10.05.2017)