Reklama

Reklama

Píše se rok 1980 a mladá vysokoškolská studentka Samantha má finanční problémy. Rozhodne se proto přijmout podivnou nabídku a jeden večer postaršímu páru hlídat dům. Jenže ten večer se nevyvíjí zrovna podle jejích představ. Obrovský starý dům na samotě skrývá víc tajemství, než by mohla vůbec tušit. (Chatterer)

Videa (1)

Trailer

Recenze (348)

J*A*S*M 

všechny recenze uživatele

Tak tohle si jednou za čas nechám líbit velice rád! Skvělá napodobenina atmosférických (okultních) hororů z přelomu 70. a 80. let. Od hudby, přes titulky, až po určité milé scénáristické berličky (Co udělá hrdinka v klíčový moment? Ano, ... - nechci spoilerovat). Pro člověka zvyklého na moderní horory, kdy divákovu pozornost probudí každých pět minut nějaká laciná lekačka, je tenhle film peklem. V příjemném i nepříjemném slova smyslu, záleží, jak se k tomu kdo postaví. Atmosféra se buduje v dlouhých záběrech, v nichž hrdinka velice pomalu prochází prázdnou barabiznou, nikde nic, jen tísnivá hudba a sem tam nějaký prapodivný zvuk. A ne a ne něco vybafnout. Někdo u toho usne (imho většina diváctva), někdo naopak bude napjatý jak struna. Podle hodnocení je očividné, do které skupina spadám já. Závěrečná divácky vděčnější "akčnější" patnáctiminutovka je poměrně sympatickým způsobem přestřelená, atmosférické inferno z prostřední části však nepřekonává. Horror movie of the year ()

tron 

všechny recenze uživatele

Najradšej by som dal iba 3*, lebo scenár proste nie je zázrak. Ale nedá mi to. Nemôžem. Poprel by som tým v sebe niečo temné a hororové, niečo, vďaka čomu od detstva vyhľadávam horory. The House of the Devil je v rámci možností pecka, ale osobne by som ju predsa len zrejme odporúčal skôr tvrdým hororovým fanúšikom, než divákom, ktorí si pozrú 10 light hororov do roka. Na tomto filme oceňujem skvelú retro atmosféru, kedy od začiatku viete, že niečo je strašne zle, ale neviete ČO presne. No tušíte, že to nič pekné nebude a že to radšej hádam ani nechcete vidieť. Body k dobru aj za výborný kasting (zábavná Greta Gerwick, mrazivý Tom Noonan a sympaťáčka Jocelin Donahue) a skvelý dom. ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Za 400 dolarů bych se taky čtřičtvrtě hodiny procházel prázdným barákem. Inu, touha po penězích mládež napříč lety neopouští. The House of the Devil je sympaticky poučené dílo (častá sebereflexe žánru), které se vrací třicet let zpátky a nabízí něco diametrálně odlišného, než většina dnešních MTV hororů. Schválně nezačíná lekačkou a není prokládána sekundovými flashbacky na něco hnusného. Strašidelné momenty jsou donekonečna odkládány, ale protože se jakožto hororoví diváci chceme bát, mnohem větší děs díky tomu budí i scény v podstatě neděsivé (nikdy dřív jsem sebou necuknul při pohledu na ostříhané vlasy). Důsledné osmdesátkové stylizaci podléhá prostředí, chování protagonistky i kamera. Dlouhé záběry, znepokojující úhly, detaily znemožňující nám mít přehled o prostředí. Poctivá práce, žádná prvoplánová hra na efekt. Rozpaky vzbuzuje až finále, zbrkle dohánějící po celou dobu zanedbávané. Větší radost by mi udělalo provokativní „vyšumění“ do prázdna, utnutí v tom nejlepším. Na druhou stranu, trpělivost si žádá své ovoce a bez eklektické patnáctiminutovky by se The House of the Devil ani nemohl nazývat hororem. 80% Zajímavé komentáře: JFL, Němi, sidzej ()

POMO 

všechny recenze uživatele

Poctivo budované napätie. Na tak čistú hororovú hru už dnes ani nie sme zvyknutí (paranormálne aktivity sú pôsobivé, ale sú blaf). Snímka zahanbuje všetky domy a amityvilly, a v perfektne vystihnutých osemdesiatkových šlapajách vzdáva poctu jednej historicej etape žánru. Škoda len toho záveru, ku ktorému sa posúva tak sústredene a s toľkými rastúcimi očakávaniami v divákovi, ktoré nedokáže naplniť, nieto ešte preplniť. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

V následujícím textu představím speciální dělení kinematografie, které vychází ze vztahu mezi divákem a filmem. Toto osobité a odvážné řešení volím na základě faktu, že film získává oprávnění své existence až ve vztahu k divákovi. Bez diváka film neexistuje. Je jen kotoučem celuloidu, nebo houfem jedniček a nul. Hlavním kritériem tak bude způsob a míra zasažení diváka sledujícího film. Diváka si lze představit jako fyzickou osobu a film či filmovou fikci jako dům, do něhož divák vstupuje. Vzhledem k tomu, že The House of the Devil ze subžánru „strašidelných domů“ nepokrytě čerpá, využiji toho a celý systém na něm prakticky ukáži a ověřím. ____ V první fázi začíná divák před domem-fikcí a oknem nahlíží dovnitř. Přitom je od dění v domě ostře oddělen. V druhé fázi přichází divák blíže ke dveřím a ocitá se prahu mezi vlastním světem a světem filmu. Ve třetí fázi konečně vstupuje do domu a odhaluje svět filmu okem a pohledem. Ve čtvrté fázi dochází k bezprostřednímu tělesnému kontaktu diváka s filmem, film je jím recipován somaticky, celým tělem. V páté fázi posiluje tělesný aspekt zvuk. Divákovo zakoušení filmu se radikálně přesunuje do nitra těla a důležitou pozici získává prožitek prostoru. V poslední šesté fázi je přechod z venku do domu dokončen. Film je situován do lidského mozku a ducha, důraz je kladen na to, že film pro diváka vzniká až mentálním zpracováním a na vazby mezi filmem a lidskou psychikou. Tolik ke vztahu diváka a fikce. Druhým vztahem rozumíme vztah diváka a kina, respektive vstup z venku do budovy kina a dále až do sálu, který první vztah kopíruje, jen s tím rozdílem, že se odehrává celý ve skutečnosti. Třetí a poslední vztah je vztahem postav a fikce, zde hlavní hrdinka Samantha vstupující z venku do strašidelného domu; tento vztah opět principiálně kopíruje první vztah. Podstatné je, že nenaplnění každého ze vztahů znamená problém. Nenaplnění prvního vztahu (divák/fikce) zanechá znepokojeného diváka postávat vně příběhu. Nenaplnění druhého vztahu (divák/kino) zbavuje diváka těla. Divák v takovémto případě sleduje film nejčastěji z domova, a protože není po cestě do kina unaven, nevnímá své tělo tak intenzivně. Připravuje se tím ale nejen o možnost absolvovat vzrušující přechod z první fáze na šestou, tj. transcendovat z těla na mysl, nýbrž i o možnost rozehrát transgresivní (tělesný) prožitek jízdy na horské dráze, který se stal častou metaforou diváckého prožitku hollywoodských spektáklů posledních třiceti let. K nenaplnění druhého vztahu dochází ale i tehdy, sleduje-li divák film z nějakého zastrčeného, ošuntělého artkina, následkem čehož nemůže prodělat kodifikované rituály zpřístupnění jako chůzi po puntíkovém koberci ve foyer z mramoru prokládaného zlatem, zářivé barvy, technické vymoženosti, výlohy oslovující zákazníky apod., které provází fyzické překročení prahu do jiného časoprostoru, časoprostoru představení. Nenaplnění třetího vztahu (postavy/fikce) je klíčové pro fungování fikce, neboť nejistý vztah postav a světa, v němž se nacházejí, je asi to nejvíce traumatizující, co může nastat - konkrétně zde vstupuje hlavní hrdinka Samantha z reality do fantasie podivného domu, ale po té, co se ukáže, že fantasie je drsnější a krutější než realita, neboť nikdo z nás nedokáže čelit snům a přízrakům, touží se hrdinka vrátit zpět, zádrhel je ovšem v tom, že po dezintegraci fantasie nedostane ihned realitu, nýbrž cosi jako hrůzný předěl, protože po té, co se rozpadne představa, nezbude realita, ale hrůzyplný šev či rána. Tento šev nastane ve filmu úplně na konci mezi 86. a 88. minutou. Tentýž případ přetrvávajících sil zla, které se vlamují do happy endu, nalézáme v pařátu z Carrie nebo v obživlém Karlovi na konci Die Hard. Kombinace všech tří vztahů dává každopádně tyto možnosti: 123, 023, 103, 120, 003, 020, 100, 000. Kde nula znamená, že stav nenastal. Filmy typu 123 jsou mainstreamové (neznemožňují divákovi vstup do filmu, slibují fyzický prožitek v kině a zapojují postavy plně do fikce), oproti tomu filmy typu 000 jsou náročnější. Obě tato maxima (123 a 000) provází multiplikační efekt, který mezi sebou všechny tři vztahy kumulativně pronásobí a vede k větší spokojenosti diváka. Naopak filmy typu 023 nebo 100, charakterizované kontradikčním efektem, experimentují, například sice dovolí divákovi čistý vstup do fikce, ale odmítají totéž povolit postavám. Riskujíc, že se znelíbím sluchu plytkých cinefilů, dovoluji si nyní prohlásit, že čisté artové filmy (000) jsou mnohem méně komplexní, nezištné a průkopnické než výrazně sebereflexivnější a divácky nepohodlnější filmy typu 120 nebo 020, chcete-li filmy postmoderní či postklasické, které na multiplikační efekt vsázet nemohou a o to víc musejí investovat do neokoukaných vyjadřovacích prostředků a počítat s dispozicemi, v nichž se divák před a během sledování ocitá. ()

Galerie (21)

Zajímavosti (4)

  • Snímek byl natočen za pouhých 18 dní. (ČSFD)
  • Snímek byl natočen na 16 mm film kvůli tomu, aby vyvolal dojem, že pochází z osmdesátých let. Ze stejného důvodu ho také vydali na kazetách VHS. (DanteZ)

Reklama

Reklama