Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Shit
    ****

    Dobrá akce, skvělý triky a když se Iron Man rozhodne to rozjet, tak je to teda pořádná destruktivní akce na entou, navíc všechno dobrý z jedničky zůstalo a ještě se to rozrostlo o kočku Scarlett Johansson a to prosim pěkně se tam ještě natřásá v přiléhavým oblečku a jen tak mimochodem tam seřeže hromadu nějakých elitních borců, ale to co je hlavní je, že přibyl i v posledních letech znovu zrozenej Mickey Rourke, kterej se na záporáka hodí, to tu snad ani nemusim vyprávět, jenomže málá chybka je, že se tu neobjevuje tak často, jak by bylo záhodno a jeho nástupy do filmu to vždycky jenom potvrdí, obzvlášť jeho úvodní návštěva Iron Mana je fakt ukázkově hustá. Další mínus je taky život Starka, kterýmu tu je vyměřenej trochu moc velkej prostor, ale zábava to je dobrá a to je hlavní u takovýhleho filmu.(4.9.2010)

  • Cival
    ***

    Užvaněný downgrade jednotky, ve kterém se hrozivě plýtvá slovy, ale zlomové momenty v příběhu jsou přesto nevěrohodné (Rhodeyho únos obleku... wtf?). Scénář znovu sestává z povrchní dialogové vaty, kterou odříkávají solidní herci, bohužel Downey se polovinu času potácí v existenciální krizi a jeho herečtí kumpáni mají bezezbytku málo prostoru. Leccos vylepší akčnější finále (padne konečně i pár hlášek), ale i tak zůstává pachuť zbytečného sequelu, který je rozlítaný na všemožné strany, ale ve své podstatě se v něm skoro nic neděje. O ještě více vykastrovaném skluzu po comicsových schématech vypovídá to, že se stejně jako v jedničce vlastně jen dlouhatánsky čeká, až si záporák obleče velký robotický oblek, a pak... pak skončí film. 5/10(29.4.2010)

  • Tom Hardy
    ***

    Iron Man 2 je bohužel pouhou nastavovanou kaší. Stále poživatelnou a s řadou snaživých vychytávek, současně ale zoufale postrádající kompaktnost, uvolněnost a především kouzlo předchozího dílu. Zkrátka solidní komiksové řemeslo, které vejde, neuškodí a fanoušci mu leccos odpustí. Na rozdíl od jedničky se tu ale těžko budou formovat noví. Z dvojky totiž není patrná jedna zásadní věc – proč je vlastně Tony Stark v očích mnohých takový frajer. A to je základní chyba. Více zde.(27.4.2010)

  • Shadwell
    *****

    Iron Man 2 není nejlepším blockbusterem roku 2010 jenom proto, že jeho nedotažení či přetažení konkurenti doplatili na neschopné scénáristy (Souboj Titánů), režiséry (Princ z Persie), producenty (Robin Hood), popřípadě vše dohromady (Losers), ale protože tu spolu s dospíváním Tonyho, který musí zapomenout na podivínské soužití s roboty a počítači, naučit se důvěřovat lidem a přijmout roli týmového hráče kvůli blížícím se Avengers, dospívá i samotný film ve smyslu stylistickém, vypravěčském i geopolitickém (tři témata = tři odstavce). ____ 1, Klíčový výpad vůči stylistickým normám představuje statická kamera vyvážená nevídanou dynamikou v záběrech. Chceme-li, můžeme za touhle dichotomii „statická kamera / dynamické dění“ zpozorovat stabilizovaný (statický) model neoliberálního kapitalismu, k němuž v současnosti vzhledem ke krizi levice neexistuje alternativa, a uvnitř tohoto modelu probíhající (dynamický) veletoč nestálostí a nepředvídatelností reálně běžících událostí na obrovském propojeném trhu. Ale zpět k Iron Manovi 2. (i) Jsou-li obvykle ve filmech vedeny rozhovory strnule a rozvážně, bez skákání do řeči, kdy si každý řekne v klidu to svoje, pak v Iron Manovi 2 prohodí postava sotva celou větu a už se hlásí ke slovu někdo další. Promptní dialogové výměny tu neprobíhají po větách, ale po slovech, v případě Tonyho v nasekaných slabikách. Podobné mistrovství v dialogových scénách, typické pro politické filmy, běhen nichž beseduje více lidí kolem stolu, prokázal například Stone na začátku bushovského biopicu W. a místy Clooney v Dobrou noc a hodně štěstí, ale nalezneme ho obecně ve většině z tzv. narativních filmů faktu vyznačujících se tokem institucí, jmen, čísel a vztahů namísto jasně čitelného děje, namátkou v Social Network, kde kulometné tempo většiny dialogů nutí brutálně krátit a překládat čtyři anglické věty dvěma českými větami, jak všem nevěřícím potvrdí direct z první ruky námezdní titulkář Franta Fuka, osoba nejpovolanější. Že v amatérských filmech takovýhle zdánlivě neukázněný, ale o to složitější dialogový vichr nikdy nevidíme, dokládá obtížnost celé věci, jejíž nezbytnou podmínkou je snad pouze dodržení kréda „málo střihu = hodně dialogů“, s čímž ale nijak frenetický stříhající Iron Man 2 nemá sebemenší problémy. (ii) Za druhý se v záběrech často proplétá čtyři a více postav v rámci jedné scény, postavy ale ze scény odcházejí a zase přicházejí, vracejí se z druhého plánu, kam si odskočily apod. Funguje zde jakýsi kontrolovaný chaos a energie všech těch lidí je jakoby hmatatelná. Reprezentantem tohoto přístupu je Monako, kde si takto počíná hlavně broskvička a jahůdka (to není blbá jídelní metafora přitažená za vlasy, ale vlasy Paltrow a Scarlett). (iii) Za třetí vychází přeplněnost záběru z asynchronní fúze minulosti (80ky, AC/DC, zastaralé studenoválečné geopolitické usazení), současnosti a budoucnosti (nové generace gadget, head-up displejů, hologramů, iPhonů pouze jako kusů skla) a z toho, že se tu míchají digitální objekty se skutečnými, třeba formule jsou v Monacu digitální, kdežto auto Favreaua reálné. Digitální éra nutí přidávat k natočenému materiálu digitální přídavky a přesycuje záběry. Filmy tak nabízí komplexní zkušenost, při níž se setkávají různé umělecké druhy, působí různé druhy reprezentací a různé smyslové podněty. (iv) Za čtvrté říkal-li jsem u jedničky něco o „katastrofálně“ starosvětských akčních scénách, tady to kung-fu Scarlett, dožadující se black-widowáckého spin-offu, ve kterým seká otočky a salta, přesněji lucha libre, netrvá sice ani minutu, ale kolik režiséru něco tak staromilsky přehledného dneska nabízí? Řada teenage spektáklů se naopak chytře vyvarovává R-kovévo ratingu chaotickou akcí, která všechno ošemetné znepřehlední a tím ponechá filmu PG-13. Nechci tu rozvíjet věčný debaty o škubavé kameře a doporučovat Američanům k nakoukání Asiaty, jak to dělává s oblibou kooperující trio Elbert, Emerson a Bordwell, který sestavil na základě hongkongských akčňáků jakýsi manuál, v němž hollywoodským filmařům mj. radí, aby zásadně ukládali kameru během akce na trojnožku…, ale je prostě dost dobře možné, že Bourne bude za padesát let stejně pasé jako dnes expresionismus, ruská montáž nebo francouzský impresionismus, na rozdíl od bezpříznakových, formálně neutrálnějších blockbusterech, které oč více jsou odsunutý z krátkodobého hlediska, o to více mají otevřený dveře v dlouhodobým horizontu. (v) Za páté platí, že kdokoliv chce, aby měl jeho film blíže realitě než videohře, jinak řečeno aby měl blíže Top Gunu než Stealth: Přísně tajná mise, nesmí dát kameře přílišnou volnost. Dvojnásob v přepísklých sequelech, který jsou skrznaskrz přepálený, k čemuž měl Iron Man 2 obzvlášť náběh díky tomu, že je mnohem tradičnějším superhrdinským příběhem než specifická, nekomiksová jednička. Favreau to řeší zčásti chytře, když z kvanta postav a potenciálně nikdy nekončícího sledu padouchů utvoří dvě přehledné frakce, zčásti z nutnosti, protože coby PG-13 vždycky musí ucuknout tam, kde se jinde neucukává, čímž se vyhne strmým křivkám a hurónství – například Rourke, shadow dvojník Starka, má možná účes jako Joker, ale Iron Man 2 je přece jen příliš převtipělý, aby byl jenom temný. K zrealističtění přispívá také hra s protikladem „reálné/stylizované“, protože když do kteréhokoliv filmu začleníme úseky, které jsou fantaskní, a/nebo přiznáme okázalé uplatnění digitálních technologií, vede to k tomu, že základní prostor filmu se chápe jako reálný. Například fotografie ve dvojici s namalovaným obrazem působí realisticky, přestože prošla silnou retuší ve Photoshopu aneb pomáháme matce přírodě. Obdobně silně komiksový, železný oblek Starka posiluje realitu, do níž je začleněn, na stejném principu funguje zdvojení obraz v obraze, médium v médiu nebo televize v televizi. Iron Man 2 je zkrátka marveláckej geek heaven, ale dost realistický a přesvědčivý, vědom si toho, že co funguje v komiksech, ve filmech nezřídka selže. ____ 2, Když se podíváme na historii vypravěčských postupů v kinematografii, vidíme tři tendence. V první fází narativ znamenal narativ a akce znamenala akci. Obojí bylo striktně odděleno. V uplynulé dekádě se objevily progresivní díla jako MI:III nebo Star Trek a jedno s druhým promísily, během akce se odvíjel příběh a vica versa, někteří této simultánní distribuci atrakčních požitků a narativních dat začali říkat „intelektuální atrakce“. Třetí fáze, která nastoupila s Počátkem, ale dodržuje ji i diptychon Iron Man, přinesla radikální obrat. Akční je najednou samotný narativ. V Počátku víceméně žádné akční scény nejsou, protože akční je celý ten film, samotný způsob, jak je to odvyprávěno, má podobnu akce, všechna ta neustálá aktivita tekutých, měnících se linek. Iron Man 2 jistě není tak progresivní jako Počátek, ale je obdivuhodné, jak na akci skoupý film po celé dvě hodny neztratí ani na moment s výjimkou úvodního procesu reaktualizujícího Howarda Hughese grády – a opět, akční je celý ten způsob, jak je Iron Man 2 napsaný, ty dialogové výměny, kvanta postav v záběrech, speciálními efekty zmnožované dění ap. ____ 3, Geopolitický konflikt oživující studenoválečné rusko-americké rozbroje je možná zastaralý, ale zpráva, kterou film vysílá na blízký i dálný východ současným nepřátelům, je zcela aktuální – přidejte se k nám, nebo se stáhněte, jinak řečeno přijměte kapitalismus, protože je cool, přinejmenším pokud za ním stojí kreativní a dobří lidé jako Tony Stark, anebo se připravte na naše zbraně a zbraně našich spojenců z NATO. Demonstrace B-2, F-22, C-17 a F-35 (ostře sledovaný bitevník F-35 by se měl objevit ve výzbroji americké armády přitom až někdy letos) v Iron Manovi 2 není náhodná, protože je jasné, že ať už oficiálně, nebo pirátskou cestou, film se dostane i k Íráncům, Číňanům nebo Severním Korejcům a ti mohou zakusit, jak funguje v provozu americké Ministerstvo obrany a co je případně čeká a nemine. Mcdonaldizace světa, načrtnutá v černohumorné satiře Four Lions, způsobuje, že i nepřátelé americké kultury rádi konzumují americké filmy, čehož Iron Man 2 promptně využívá, když v rámci strategie product placement akorát obměňuje reklamní výrobek za výrobek válečný.(6.10.2010)

  • Faidra
    **

    Je mi jedno, že Robert Downey ml. hraje zpravidla sám sebe, vždyť kdo má taky lepší předpoklady zahrát Roberta Downeyho ml. než Robert Downey ml., ovšem není mi jedno, že workoholicko-hračičkovský podtón prvního dílu nahradil skřípavý orchestr s ožralým dirigentem, kde nikdo pořádně netuší, na co a kdy hrát. Ani Iron Man zkrátka není ze železa a Mickey Rourke do starého železa nepatří. Jinak k tomu nemám co dodat.(12.2.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace