Městečko Twin Peaks

"Sovy nejsou, čím se zdají být." Tenhle kultovní skvost z 90. let si není možno nezamilovat. Je romantický, krutý, zasněný, tajuplný, vtipný, morbidní, psychotický. Teprve po dokoukání jsem si uvědomil, jak byl můj dosavadní život chudý. Městečko Twin Peaks má vše, čím by měl poctivý seriál disponovat - sympatické postavy, skvělou hudbu, úžasnou atmosféru, slušný dabing a rozumný počet epizod. Co se týče poslední položky z uvedeného výčtu, je mi jasné, že seriál byl zastaven pro upadající zájem diváků, ale i zde platí, že méně je více. Hodil by se nějaký film, který by uzavřel linky nakousnuté v poslední epizodě (Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď z roku 1992 tuto funkci bohužel jako prequel nesplňuje), ale další řada by byla zbytečná - jsem jedním z těch, kterým se protiví produkování dalších a dalších sérií ukončených cliffhangery tak, jak je běžná seriálová praxe. Navíc - jak tu někdo trefně zmínil - kdo ví, jak moc by další řady byly přitažené za vlasy. Z ostatních prvků, které činí Městečko Twin Peaks tak nezapomenutelným, je to především Badalamentiho úžasné ústřední téma a nádherné kataraktické Laura's Theme. Postavy jsou naprosto úžasné a mému žebříčku vévodí nádherná Audrey, lidsky přitažlivá Annie, sympatická Maddie, ultrahajzl Ben, láskou rozervaný James, arogantní Albert a nezapomenutelný zvláštní agent Dale Cooper, jehož jsem si oblíbil i přesto, že kávu nepiju a na sladké vážně nejsem. (775.) (16.12.2012)

Velice příjemný pilot jednoho příjemného seriálu s ještě příjemnější hudbou kouzelníka Badalamentiho. (766., 6. XI. 2012) (19.11.2012)

Snad ještě nikdy nebyla hranice mezi významovou provázaností a samoúčelnou pseudoartovostí tak tenká. Lynch opět boří konvence a kromě kritiky a mainstreamového diváka si tentokrát vytírá zadek i s vlastními fandy. Dalo se čekat, že nové Twin Peaks bude prostě jiné, ale tohle netušil asi nikdo. Když Frost s Lynchem vypustili do světa původní seriál, mohl se divák ponořit do atmosférické detektivky zasazené do bizarního maloměsta, kterou občas narušovaly nějaké ty psychedelické výlevy. Ty byly ovšem v původních dvou sériích použity víceméně jako koření, přičemž v nich fungoval normální, lineární děj. U třetí řady člověk vážně neví, jestli si Lynch tropí žerty, nebo jestli ty natahované exkurzy do života původních postav, které nemají na děj příliš velký vliv, mají nějaký hlubší smysl. Jestli ty hrátky s časem a dimenzemi jsou promyšlenou skládačkou, nebo jen masturbací stárnoucího génia. Nejsem z těch, kteří potřebují dostat všechny odpovědi na podnose, zároveň ale nemám náladu sledovat současně dvě synchronizované epizody, jak navrhují autoři některých jinak zajímavých teorií o tom, co znamenal ten závěrečný mindfuck. Nabízí se otázka, jak by to celé vypadalo, kdyby měla třetí série jen původně zamýšlených devět, ne osmnáct epizod. Takhle se člověk prostě neubrání myšlence, že dvouminutové zametání baru je jen výplň. Jsem ale přesto rád, že si Lynch mohl splnit sen a natočit osmnáctihodinovou jízdu do světa snů, do které mu nikdo nekecal. (1 213. – To je jen číslo komentáře, fakt to není čas, kdy se na zem vrátí agent Cooper.) (10.09.2017)