Nenávist

6 / 10 K tomuto filmu som pristupoval s istou nevôľou, ba až nechuťou, pretože sa malo, údajne, jednať o 'tak strašne strašidelný film, že sa po ňom budem báť prejsť krížom cez ulicu počas slnečného dňa'. Na tom by nebolo nič zlé, keby mi to netvrdil spolužiak, ktorý mi pred tým odporučil Gothiku a Mothman Prophecies... Ale to by som nebol ja, keby som sa mal nechať odradiť vlastnými predsudkami - takže zhasínam všetky svetlá, zatváram sa v izbe a zapínam film. Asi po polhodine svetlá obratne zapínam späť a s nedôverou v seba samého sledujem ďalej. Blíži sa finálna scéna a ja preventívne zatváram oči...Fakt husté! Takže prečo dávam priemerné tri *? Dôvodov je hneď niekoľko - nulový scenár, dementné herecké výkony na čele so Sarah Michelle Gellar, trápny koniec... mám pokračovať? Áno? Takže, žiadne stotožnenie sa s postavami, až príliš časté zneužívanie osvedčených postupov, neoriginalita... (15.07.2005)

Horor ako nedopečený koláč - sem-tam nejaké hrozienko na zľaknutie, medzitým jednotvárne cesto, ktoré sa rýchlo obje a prestane chutiť. Občas slušná atmosféra, bohužiaľ zabitá konečným výsledkom - hrá dramatická hudba, stupňuje sa napätie... potom jedno vyblafnutie - a celé čo ma malo nastrašiť boli otvorené ústa chlapca natretého nabielo? Dobre, niekedy boli efekty trochu drsnejšie... No ak sa chcem "iba" zľaknúť, stačí mi na to aj oveľa menej, nepotrebujem celý film. Pri dobrom horore sa mám báť a nie nudiť. Grudge vystrieľal všetkú strašivú muníciu v úvode a potom opakoval rovnakú schému. Pri tomto spôsobe som premýšľala, či sa film vôbec niekedy skončí, veď by takto mohol pokračovať hodiny a hodiny... no ale možno sa dočkám v druhej časti ;-) (12.01.2007)

Keď si odmyslím, že je z 80% presnou recykláciou Ju-on: The Grudge, je to skutočne efektný a pôsobivý horor. Tá atmosféra! Pri niektorých scénach sa ani nedivím, že si remake pod svoje producentské krídla vzal samotný Rami. Lenže. Lenže s vyšším rozpočtom automaticky nestúpa kvalita, to, čo bolo v prvom Šimizuovom remaku trochu slabšie, tu pôsobí pomaly smiešne (štverajúca sa Woman in white + jedna Tošiova scéna - a to ho mám tak rád!), no čiastočne to zachraňuje hudba, ale na "originál" (ktorý je remakom remaku remaku... tie Šimizuove remaky sú do seba tak neskutočne zamotané, že už nikto nevie, čo je vlastne pôvodné a čo remake) to nemá ani s lepším obsadení a efektami, ktorým sa darí jediné - účinne ma presvedčiť, že to nie je iba scenár cez kopirák, ale niečo viac. Bohužiaľ mi to akosi nestačilo, a je vidno, že pri týchto filmoch sa skutočne dá odporúčať pozeranie jedine po polnoci, inak sa 50% efektu vytráca. A to je škoda. 70% P.S.: Šimizu sa trošku krotil, a tak v tomto remaku zomrie "len" 13 ľudí. (30.01.2014)

Jediné, co jsem před shlédnutím filmu věděl, je to, že jde o remake japonského hororu a že v něm hraje Sarah Michelle Gellar. Teď vím, že jde o hodně děsivý remake vlastního hororu Takashi Shimizu (Sam Raimi si holt usmyslel) a že v něm Sarah Michelle Gellar hraje americkou studentu a zároveň ošetřovatelku jednoho pečovatelského centra a že je to hodně odvážná holka, protože osobně bych při prvním vrznutí v tajemném domě, kam byla jako pečovatelská náhrada poslána, vzal nohy na ramena. V odcizeném (jazyková i kulturní izolace) Tokiu nám tak režisér vypráví příběh, který v sobě ukrývá tajemství domu, ve kterém před lety žárlivý manžel (s přihlížením malého synka) zavraždil svoji ženu. Úspornými prostředky, přesto velmi efektivně tak sledujeme utrpení, které se v domě usídlilo a velmi efektivně je pracováno i s minimem financí, které producenti do filmu vložily – namísto vizuálních triků si vystačí s děsivým make-upem a střihem. Nelineární děj pak tu a tam nutí přemýšlet, hodnocení se ale vztahuje zejména ke „stupnici strachu“!! (02.05.2006)

Minimalistický, maximálně působivý horor. Dokonale je na něm vidět rozdíl mezi práci amerických a japonských režisérů. Zatímco takový americký Kruh Gorea Verbinského byl vyhlazený, „čistý“, obrazově dokonalý, plný učebnicově krásných scén, pak Kruh japonský nebo právě Nenávist sázejí na špinavost všedních míst a obrazovou „nečistotu“. Netřeba myslím podotýkat, že to filmu hooodně pomáhá. Ale minimalismus japonská režie americké Nenávisti spočívá i v jiných věcech. Obsazení vesměs neznámých jmen přidává příběhu na uvěřitelnosti a ani vybledlé „krkající“ zrůdičky nebudí dojem návštěvníků z jiné dimenze. Nečekejte žádné efektní scény (jako zbytečný „kůň přes palubu“ v americkém Kruhu), Nenávist těží maximum z nechronologicky vyprávěného „příběhu na pokračování“, z tak neoriginálních schémat jako tajemný potemnělý dům a osamělá žena v něm či (a především) z exotického prostředí Tokia. Zprvu mi připadalo jako kterákoliv jiná světová metropole, jenže Tokio je jiná „jiná“. 80% Zajímavé komentáře: kiddo, Rex Mundi, JohnnyD, Allan, Rocket, Cid (18.02.2006)