V zajetí démonů 2

Do teď jsem s wanovinama neměl problém, tedy žádná velká vášeň (hlavně mě fascinuje, jak mi všechny splývají a po pár dnech si z nich už prakticky nic nevybavím), ale slušnej řemeslnej standard, co rozhodně neurazí. Ale tohle mě od začátku do konce nesnesitelně nudilo, prostě x-tá wanovská várka nejokoukanějších duchařských klišé s řiďounkým příběhem (pod filmem jsou podepsaní čtyři (!) scénáristi) a přepálenou stopáží. Strašících scén tam sice bylo požehnaně, ale jedna jako druhá, žádné překvapení, ani lekačky na mě nefungovaly (což beru spíš jako plus, protože je nesnáším) a bylo utrpení vidět moje oblíbené herce, jak zoufale nemají co hrát. Nejlepší scéna - hraní Elvise na kytaru - paradoxně není hororová. (01.09.2016)

Historie se opakuje, budu se opakovat i já. Jo, pořád to skvěle vypadá, super výprava, dekorace, kostýmy, kamera, triky, masky, atmosféra sedmdesátek parádní. Formálně kope film ligu mistrů, poklona, nazdar. V hororu bych ale rád zažil i jinou atmosféru, než tu fajn sedmdesátkovou... Scénář člověka opět krmí vykastrovanou vatou, tentokrát završenou patetickou momentkou, v níž Warren přes zabedněné dveře říká své osudové "miluju tě, ale musím to udělat" (za znění pohnuté hudby!) - smál jsem se, sorry jako. Nečekal jsem panoptikum multižánrových kýčů. Wanova hororová tvorba je kromě kvalitní audiovizuální stránky všeobecně charakteristická tím, že... prostě nestraší. V průběhu filmu snad stokrát někdo něco vidí/slyší/cítí a jde si situaci ověřit, načež dlouhá "napínavá" scéna končí náhodným bafnutím řvoucího bubáka/jiným náhodným kraválem. Poprvé to TROCHU funguje. Podruhé méně. Potřetí to začíná otravovat. Co to je za taktiku? Neleknul ses prvně, super, zkusím to samé zas? Závěrečný "souboj" pak působí napak dost zbrkle. Bubáci sami o sobě příliš děsu nenabízí - všechny rekvizity i démoni jsou tradičně přepálení tak hrubým způsobem, že vyvolávají pobavený škleb. Jasně, masky, kostýmy, CGI, vše OK, ale pořád jsem v postavičkách viděl spíš Máňu převleku na maškarní než cokoliv, z čeho bych měl zažívat nepříjemno. Za všechno vypovídá fakt, že nejvíce děsivý (zdaleka!) na celém filmu je namalovaný obraz ústředního démona. Nikoliv on sám. Věci nepomáhá ani pojetí některých klíčových scén, které by mnohem více zapadly do akčního fantasy spektáklu, než do filmu, jehož primárním účelem je vyprávět (protože podle skutečných událostí!) a děsit (protože horor!)... Sorry Wane, je to bída. (15.03.2017)

,,UDÁLOST V ENFIELDU SE STALA TÍM NEJZNÁMĚJŠÍM ÚKAZEM V HISTORII PARANORMÁLNÍCH JEVŮ…“ /// Čím víc dětí, tím víc (hovno Adidas…) horor – to je Wanova přímá úměra, díky který jsem si zase po dlouhý době připomněl, co je to bát se. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy založený na skutečnosti. 2.) V obejváku nám straší chlápek s ovladačem. 3.) Thx za titule „martanius105“ a „majo0007“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ *** (06.10.2016)

Škoda, že si Wan tak strašně ulehčuje práci zbytečnými „baf-lekačkami“ a „strach“ je v divákovi vyvoláván pouze extrémně hlasitými akustickými efekty, namísto toho, aby si tvůrci pohráli s jeho fantazií (já vím, to píšu vždycky). Zamrzí to zvlášť, když je jasně patrné, že režisér umí hutnou atmosféru budovat i jinak, ale bohužel tomu nedává průchod. Každopádně musím ocenit pěkný výběr exteriérů a důraz na detail. Škoda zbytečně dlouhé stopáže. Očekávání byla víceméně naplněna, třetí hvězda čistě za kino (obávám se, že doma by to ani zdaleka tak nefungovalo). PS: zatím budu čekat na seriál, který mi pěkně naservíruje příběhy všech těch věciček ze skladu Warrenových. (08.08.2016)

Klatě, proč mám tak ráda duchařské hororové filmy, ale zároveň nemůžu najít skoro žádný, který by se mi líbil a doopravdy mi přišel dobrý? Stejně jako v případě prvního filmu mě úplně nejvíc mrzí, jak rychle se Wan zbavil čehokoliv unikátního na zdrojovém materiálu a udělal z toho "hlasitý jump-scare počin Jamese Wana č. 123". Když si člověk najde skutečné nahrávky rozhovorů se skutečnými sestrami, srdce ho bolí z toho, jak zajímavý film by to mohl být, kdyby se tenhle duch objevil na plátně. Skutečné sestry vypadají na jednu stranu jako normální holky a na druhou jsou znepokojivé jak bič. Během rozhovorů s vyšetřovateli jsou uvolněné, usmívají se a vyměňují si potměšilé pohledy dost na to, aby divák pojal podezření, že si to celé vymyslely, ale rovněž produkují dostatek podivných úkazů na to, aby si některé vyšetřovatele omotaly kolem prstu. Zkrátka a dobře, kéž by tohle téma přišlo pod ruky "intelektuálnímu" filmaři a nikoliv hororovému rutinérovi. Ach jo. (25.10.2017)