Temný případ

Stát blízko souboje světla s temnotou se nemusí vyplatit, v případě některých klání to ale neplatí. Ve světě lesa, vidin, parohů, prapodivných obyvatel a Rustyho zabíhavých monologů mi totiž i přes počáteční problémy s naskočením na danou trať bylo moc dobře. To, že si věčně nasupený Harrelson i v nejlepším slova smyslu jetý McConaughey kradou celý Případ pro sebe, je asi jasné každému, kdo o tenhle profil zavadil. Každá promluva či (ne)shoda je dohrána do extratřídy a je to právě pouto hlavní dvojky, díky kterému zůstává po prvním příběhu v hlavě tak pozitivní dozvuk. Čím déle se znají, tím více se odlišují a paradoxně čím rozdílnější jsou, tím jsou navzájem provázanější. Bohužel ve chvílích, kdy se oba naplno věnují vyšetřování vraždy, unikala moje pozornost i vzhledem k pozvolnému tempu všemi směry a nezbývalo než si přát zaslechnout nějakou další neprůhlednou metaforu. Až ve dvou finálních dílech jsem konečně onomu hledání stop přišel na chuť, ale tím spíš bych se na začátku obešel bez poněkud vynuceného střídání časových rovin. Takže ano, je to audiovizuální a herecká bomba, u které zvěsti o výjimečné události z větší části nelhaly. Důvody pro nenadálé zatracování televizní tvorby mimo HBO pro mě ale zůstávají větší záhadou, než jakou byla pro hlavní nesourodou dvojici identita ústředního vraha. (14.01.2019)

Na příběh Martyho a Rusta začal padat prach, který pomohl ukázat, že se sice jednoznačně jednalo o atmosférickou podívanou, ale o přelomový okamžik seriálové historie určitě ne. Proto je dobře, že se začíná ve zcela odlišném prostředí urbanistického Vinci. Politici i policie tu rádi dostávají občasný dolar bokem, řetězec erotických služeb vesele bují a vůbec tu na každém kroku něco smrdí. Až smrt jednoho z místních hlavounů spustí řetězec událostí, na jehož konci zůstane pár mrtvých – a možná i něco navíc. A řetězec je to zajímavý, takže o to víc mrzí, že stejně jako minule nechybí hlubokomyslně cílené dialogy, které ale bez McConaugheyho specifického charakteru (a hlasového projevu) postrádají smysl a působí jako špatný vtip. Navíc akční scéna v závěru čtvrté epizody nutí přemýšlet, jestli je přítomna vážně jen kvůli tomu, aby překonala legendární přestřelku ze stejného dílu řady minulé. Co je ale naštěstí obráceně, to je gradace. První sezóna začala ve velkém stylu, aby ve finiši trochu vyšuměla. Kalifornská anabáze místo toho klame tělem, kdy se pět hodin zdánlivě nic neděje a pak, ve chvíli, kdy netrpělivější diváci celé snažení dávno vzdali, nasadí smrtící atmosféru tepajícího nepřátelského prostředí a skrz dokonale fungující finále ospravedlní i úvodní rozvláčnost. Poté, co každý ještě nedávno hrnul na McConaugheyho veškerá herecká ocenění, zaráží mě, že je ticho po pěšině po výkonech proti typu obsazené Rachel i bezchybného ztroskotance Farrella, který si s cigaretou a panákem během pár vět uzmul životní roli. Zkrátka a dobře je Detective příběhem i seriálem plným rozporů. Zatímco po osmi dílech to vypadalo, že je pro každého, po šestnácti už proti sobě štve několik táborů. Pro mě je ale zárukou (specifické, ale nezpochybnitelné) kvality. (14.01.2019)

Snaha o co nejširší záběr se trochu míjí účinkem. Zprvu vítané osvěžení v podobě vietnamských dozvuků vyvane ve chvíli, kdy se Wayne o válce baví snad s každou mužskou postavou, stejně tak linka zkoušeného manželství nikdy nedosáhne uspokojivé katarze a většinu konfliktů jen nesměle přetřese. Případ z West Finger bych tak rozhodně zařadil za dva jeho předchůdce, byť ne dramaticky. Ali a Dorff totiž se sveřepým výrazem s přehledem utáhnou celé vyšetřování (jakkoli je Pizzolatto i tentokrát vysazený na odhalování point z nefér dějových směrů) a i potřetí, byť už chvílemi za hranou únosné formy, nechává zahrát koncept detektiva, který desítky a desítky minut bloudí, hledá, nahlíží a pak teprve možná něco nachází, nedej bože odhaluje. Trpělivost mi neodešla s formátem, jen s investovaným časem osmi hodin do jednoho toulání. Dál bych už v této podobě štěstí určitě nepokoušel. (20.11.2019)

Hypnotický výlet do nekonečných plání ledu, kde je každá zatáčka, silnice nebo kryt mnohem temnější, nejen díky tomu, že se na pořádně dlouhou dobu rozhostila tma. Cením si toho, že mrtvá značka ožívá razantním obratem, kdy přichází nový tvůrce a naštěstí se zcela mění forma, která povážlivě usínala už minule. Všech horlivců, kteří se tak důkladně pohoršují nad faktem, že je Noční krajina přilepená ke značce True Detective, bych se zeptal, o čem před pěti lety případ z Arkansasu byl nebo kdo za co mohl. Právě aljašská anabáze je něčím, co se dá trochu připodobnit ke klasické detektivce ozvláštněné moderním střihem a podtématy. Případ se prolíná se situací ve společnosti a vztahy lidí z různých komunit, nikdy ale na úkor napětí. Každý dialog je vystřídán napínavou vsuvkou nebo překvapivým zvratem, tak jak to žánru nejvíc sluší. Ač se s tím původní tvůrce Nic Pizzolatto smiřuje jen nerad, Issa López našla seriálu nový směr, kterým značně rozvířila vody a rozdělila diváckou obec, ale já jsem spokojený. Nejen proto, že je pro mě konec světa, kam lidé utíkají od problémů a nechávají je zmrznout pod ledem, velice lákavým místem, ale i kvůli (tentokrát už v rámci antologie zcela obvykle) parádně vybranému a o život hrajícímu ansámblu. (14.03.2024)