Divadlo Raye Bradburyho

Divadlo Raye Bradburyho (1985) 

Marionettes, Inc. (Paul Lynch): Značně podvratná povídka, která klame tělem a ve výsledku je úplně o něčem jiném, než jak se na první pohled zdá. Manžel má otravnou manželku, která ho svým neustálým švitořením a staráním se o něho doslova ubíjí. Nyní dostane od tajemné společnosti možnost změnit svůj život. Jak to ale s jeho manželstvím bylo doopravdy? 4/5. The Playground (William Fruet): Děsivá, skvěle gradovaná a výborně vypointovaná povídka o jednom dětském hřišti a jednom dříve šikanovaném chlapci a nyní otci, který se tam nyní v rámci výchovy svého syna musí opět vrátit. Další důkaz, že při správném pojetí se původně roztomilé malé děti jeví jako ta nejděsivější monstra. 5/5. The Crowd (Ralph L.Thomas): Adaptace klasické Bradburyho povídky dopadla sice slušně, ovšem působivosti literární předlohy bohužel nedosahuje. Ovšem věřím tomu, že divák povídky neznalý si to může užít mnohem víc než já. 3/5. The Town Where No One Got Off (Don McBrearty): Další vydařeně podvratná povídka, která vytříbeně pracuje s náznaky a ač se divák určitého poodkrytí děje dočká, přesto konec zůstane vyloženě nejednoznačný a v posledku ani neodkryje motivace postav a divákovi nedopřeje potřebnou katarzi. Přesto se však jedná o velmi zajímavý divácký zážitek dokazující, že tajemno je mnohem děsivější než dnes tak oblíbené explicitně zobrazované násilí. 4/5. The Screaming Woman (Bruce Pittman): Děti mám rád v roli děsivého elementu, nikoliv jako hlavní hrdiny. Křičící žena můj dojem nijak nezměnila, zejména kvůli příliš jednoduché odhadnutelnosti pointy, která je na diváka vykřičena v podstatě hned ze začátku. Nejlepším momentem tak byla jedna z úvodních scén, kdy mladičká Drew Barrymore předčítá děsivě vypadající loutce klauna povídku z komiksu Tales from the Crypt. 2/5. Banshee (Douglas Jackson): Jak nepříjemné to je, když vtipálkovi dojde humor tváří v tvář faktu, že co se zdálo neškodným žertíkem, je vlastně realita. Aneb Banshee ví! 5/5. The Fruit at the Bottom of the Bowl (Gilbert Shilton): Celé postavené na potícím se Ironsidovi, co ze všeho nejvíce připomíná Jacka Nicholsona v Osvícení. A jak tu jinak bylo krásně vidno, čistota ne vždy znamená půl zdraví. 3/5. Skeleton (Steve DiMarco): Stylovka, na jejímž základě bych tipnul, že Ray zrovna hypochondrii nefandil. 4/5. The Emissary (Sturla Gunnarsson): Hezky melancholické, maličko by se dalo říct, že vlastně tak trochu o ničem, možná tak ve zkratce "boj se přání, co se vyplní". Ale jako taková pocitovka ucházející. 3/5. Gotcha! (Brad Turner): Bez pointy a celé jaksi beze smyslu, napětí i vtipu. Akorát ten úvod a samotná scéna setkání v sobě měla milý půvab. 1/5. The Man Upstairs (Alain Bonnot): Druhý díl za sebou, co mě ukrutně otravoval. Zejména ten malý kluk, tomu bych přál, aby si ho nějaký upír dal jako zákusek. 1/5 (21.07.2012)